Jehova může být tvým Bohem

V BIBLICKÝCH dobách měli někteří lidé tak blízký vztah k Jehovovi, že byl nazýván jejich Bohem. V Písmu například o Jehovovi čteme, že je to „Abrahamův Bůh“, ‚Bůh Davidův‘ a „Bůh Elijášův“. (1. Mojžíšova 31:42; 2. Královská 2:14; 20:5)

Jak mezi těmito muži a Bohem vzniklo tak blízké přátelství? Co se od každého z nich můžeme naučit, abychom si také vytvořili a uchovali pevný osobní vztah ke Stvořiteli?

Abraham „uvěřil Jehovovi“

Abraham byl prvním člověkem, o němž Bible říká, že uvěřil Jehovovi. Víra byla vlastnost, kterou Abraham vynikal, a především díky ní získal Boží schválení. Ano, Stvořitel si Abrahama natolik oblíbil, že se později představil Mojžíšovi jako „Bůh Abrahamův“ a Bůh jeho syna Izáka a vnuka Jákoba. (1. Mojžíšova 15:6; 2. Mojžíšova 3:6)

Jak Abraham získal takovou víru v Boha? V prvé řadě svou víru vybudoval na spolehlivém základě. Abraham byl možná o Jehovovi a jeho cestách poučován od Noemova syna Sema, který Boží záchranné skutky viděl na vlastní oči. Sem byl živým dokladem toho, že „Noema, kazatele spravedlnosti, zachoval [Jehova] v bezpečí se sedmi jinými, když uvedl potopu na svět bezbožných lidí“. (2. Petra 2:5) Abraham se možná od Sema naučil, že to, co Jehova slíbí, také zaručeně splní. Ať to bylo jakkoli, když samotný Abraham obdržel slib od Boha, radoval se a měl jistotu, že se slib splní. Na základě tohoto vědomí také upravil svůj další život.

Víra, kterou Abraham vybudoval na spolehlivém základě, dále sílila jeho skutky. Apoštol Pavel napsal: „Vírou Abraham, když byl zavolán, poslechl a vyšel na místo, které mu bylo určeno, aby je přijal za dědictví; vyšel, ačkoli nevěděl, kam jde.“ (Hebrejcům 11:8) Díky tomu, že Abraham Jehovu poslechl, jeho víra se ještě více prohloubila. Učedník Jakub o tom napsal: „Vidíš, že jeho víra působila spolu s jeho skutky a jeho víra byla jeho skutky zdokonalena.“ (Jakub 2:22)

Jehova také upevnil Abrahamovu víru tím, že dovolil, aby byla zkoušena. Pavel dále uvedl: „Vírou Abraham, když byl zkoušen, vlastně obětoval Izáka.“ Zkouškami se víra přečišťuje a sílí, a to ji činí „mnohem hodnotnější než zlato“. (Hebrejcům 11:17; 1. Petra 1:7)

 Abraham sice nezažil splnění všeho, co Jehova slíbil, ale mohl se radovat z toho, že jeho příklad následovali další lidé. Abrahamova manželka Sára a také další tři členové jeho rodiny — Izák, Jákob a Josef — jsou v Bibli rovněž chváleni za svou mimořádnou víru. (Hebrejcům 11:11, 20–22)

Mějme víru jako Abraham

Každý, kdo touží, aby se Jehova stal jeho Bohem, musí mít víru. „Bez víry je . . . nemožné líbit se [Bohu],“ napsal Pavel. (Hebrejcům 11:6) Jak si takovou víru, jako měl Abraham, může vypěstovat Boží služebník dnes?

Stejně jako Abrahamova víra, tak i naše víra musí být budována na spolehlivém základě. Nejlépe to můžeme dělat pravidelným studiem Bible a publikací, které jsou na ní založeny. Když Bibli čteme a rozjímáme o tom, co jsme přečetli, ujišťuje nás to, že Boží sliby se uskuteční. To nás zase podněcuje, abychom tomuto jistému očekávání přizpůsobili svůj život. Naše víra se dále prohlubuje, když jednáme poslušně. Projevem poslušnosti je například to, že se podílíme na veřejné kazatelské službě a účastníme se křesťanských shromáždění. (Matouš 24:14; 28:19, 20; Hebrejcům 10:24, 25)

Naše víra bude určitě zkoušena — možná odporem, vážnou nemocí nebo smrtí někoho milovaného. Když ve zkouškách zůstaneme Jehovovi věrní, naši víru to obohatí, takže bude hodnotnější než zlato. Ať už se dožijeme splnění všech Božích slibů, nebo ne, jedno je jisté — víra nám umožní přiblížit se k Jehovovi. Svým příkladem navíc povzbudíme druhé, aby naši víru napodobovali. (Hebrejcům 13:7) Tak tomu bylo v případě Ralpha, který pozoroval a napodoboval víru svých rodičů. Říká o tom:

„Když jsem bydlel doma, rodiče nás vedli k tomu, abychom brzy vstávali a mohli si ráno společně jako rodina číst Bibli. Tímto způsobem jsme ji přečetli celou.“ Ralph má stále ve zvyku číst Bibli ráno, a tak každý jeho den začíná příjemně. Ralph také každý týden chodíval se svým otcem do kazatelské služby. „Od něj jsem se naučil vykonávat opětovné návštěvy a vést domácí biblická studia,“ říká. Dnes Ralph slouží jako dobrovolný pracovník v jedné evropské odbočce svědků Jehovových. Jeho rodiče byli za svou víru opravdu skvěle odměněni!

Muž příjemný Jehovovu srdci

Další výjimečnou postavou mezi Jehovovými služebníky, o nichž se zmiňuje Písmo, byl David, který se narodil asi 900 let po Abrahamovi. Jehova vybral Davida, aby se stal králem, a prorok Samuel o této volbě řekl: „Jehova si jistě najde muže příjemného svému srdci.“ David a Jehova si byli tak blízcí, že prorok Izajáš mohl později v rozhovoru s králem Ezekjášem označit Jehovu jako ‚Boha jeho praotce Davida‘. (1. Samuelova 13:14; 2. Královská 20:5; Izajáš 38:5)

Přestože David byl příjemný Jehovovu srdci, nastaly v jeho životě situace, kdy se nechal přemoci svými touhami. Třikrát udělal závažnou chybu: Dovolil, aby truhla smlouvy byla na cestě do Jeruzaléma přepravována nesprávným způsobem; dopustil se cizoložství s Bat-šebou a zosnoval smrt jejího manžela Urijáše; provedl sčítání izraelského  a judského lidu, aniž mu to Jehova přikázal. V každém z těchto případů David překročil Boží zákon. (2. Samuelova 6:2–10; 11:2–27; 24:1–9)

Když ale byl na své hříchy upozorněn, postavil se k nim odpovědně a nesvaloval vinu na druhé. Přiznal, že přeprava Truhly nebyla správně zařízena, a uznal, že ‚po Jehovovi nepátrali podle zvyku‘. Když prorok Natan odhalil jeho cizoložství, reagoval na to slovy: „Zhřešil jsem proti Jehovovi.“ A jakmile si uvědomil, jak pošetilé bylo provést sčítání lidu, přiznal: „Velice jsem zhřešil v tom, co jsem učinil.“ David ze svých hříchů činil pokání a uchoval si blízký vztah k Jehovovi. (1. Paralipomenon 15:13; 2. Samuelova 12:13; 24:10)

Když něco uděláme špatně

Davidův příklad pro nás může být povzbuzením, když usilujeme o to, aby se Jehova stal naším Bohem. Jestliže bylo možné, aby se muž příjemný Jehovovu srdci dopustil takových závažných hříchů, nemusíme propadat zoufalství, když občas — i přes veškeré úsilí — uděláme něco špatně, nebo se dokonce dopustíme závažných chyb. (Kazatel 7:20) Může nás posílit vědomí, že Davidovi byly jeho hříchy odpuštěny, když činil pokání. Právě to se před lety stalo Uwemu. *

Uwe sloužil jako křesťanský starší v jednom sboru svědků Jehovových. Při jedné příležitosti neovládl špatné touhy a dopustil se nemravnosti. Zpočátku se podobně jako král David pokoušel tu věc utajit a doufal, že Jehova nad jeho přestupkem přimhouří oči. Nakonec ho ale svědomí trýznilo natolik, že se svěřil jinému staršímu. Pak byla Uwemu poskytnuta pomoc, aby se vzpamatoval ze svého duchovního selhání.

Uwe činil pokání ze svých hříchů a držel se blízko Jehovy a sboru. Po několika týdnech od něj starší dostali dopis, ve kterém ze srdce vyjadřoval svou hlubokou vděčnost za to, že mu poskytli pomocnou ruku. „Pomohli jste mi očistit Boží jméno od pohany,“ napsal. Uwemu se podařilo uchovat si vztah k Jehovovi a za nějaký čas mu ve stejném sboru byly opět svěřeny služební výsady.

„Člověk s pocity, jako jsou naše“

Více než sto let po Davidovi žil Elijáš, jeden z nejvýznamnějších proroků v dějinách Izraele. V té době byla rozšířena zkaženost a nemravnost, ale Elijáš se horlivě zastával pravého uctívání a nikdy nezakolísal ve své oddanosti Jehovovi. Není divu, že jeho nástupce Eliša jednou nazval Jehovu ‚Bohem Elijášovým‘. (2. Královská 2:14)

Elijáš však byl jen člověk. Jakub o něm napsal: „Elijáš byl člověk s pocity, jako jsou naše.“ (Jakub 5:17) Například potom, co způsobil drtivou porážku Baalovým ctitelům v Izraeli, mu královna Jezábel vyhrožovala smrtí. Jak na to Elijáš zareagoval? Dostal strach a utekl do pustiny. Tam se posadil pod janovec a bědoval: „Už dost! Nyní odejmi mou duši, Jehovo, neboť nejsem o nic lepší než moji praotcové.“ Elijáš už nechtěl být prorokem. To jediné, co si přál, bylo zemřít. (1. Královská 19:4)

Jehova však Elijášovy pocity chápal. Ujistil ho, že není jediným, kdo zůstává věrný pravému uctívání. To Elijáše posílilo. Jehova mu navíc nepřestal důvěřovat a svěřil mu další úkoly. (1. Královská 19:5–18)

To, že Elijáš byl citově rozrušen, neznamenalo, že ztratil Boží přízeň. Vzpomeňme na událost, k níž došlo asi o 1 000 let později, když byl před očima Petra, Jakuba a Jana proměněn Ježíš Kristus. Koho Jehova vybral, aby se ve vidění objevil po Ježíšově boku? Vybral Mojžíše a Elijáše. (Matouš 17:1–9) Je jisté, že Jehova považoval Elijáše za příkladného  proroka. Ačkoli to byl jen „člověk s pocity, jako jsou naše“, Jehova si velmi vážil úsilí, které Elijáš vynaložil na obnovu pravého uctívání a posvěcení Božího jména.

Když bojujeme se svými pocity

Dnešní Jehovovi služebníci mohou být také čas od času sklíčeni nebo mohou prožívat úzkost. Nepovzbuzuje nás snad vědomí, že Elijáš prožíval úplně stejné pocity? A můžeme si být jisti, že stejně jako Jehova rozuměl pocitům Elijáše, chápe také to, že se svými pocity někdy bojujeme i my. (Žalm 103:14)

Na jedné straně milujeme Boha a své bližní, a proto toužíme účastnit se Jehovova díla, při kterém je ohlašována dobrá zpráva o Království. Na druhé straně jsme možná zklamáni tím, že se naše kazatelská činnost nesetkává s příznivou odezvou, anebo dokonce prožíváme úzkost kvůli tomu, že nám nepřátelé pravého uctívání vyhrožují. Elijáše však Jehova vyzbrojil, aby se nevzdal, a totéž dělá pro své služebníky dnes. Příkladem toho jsou Herbert a Gertrud.

Herbert a Gertrud se stali pokřtěnými svědky Jehovovými v roce 1952 v Lipsku, tedy v bývalé Německé demokratické republice. Tehdy tam Boží služebníci měli těžký život, protože jejich kazatelská služba byla zakázána. Jak se Herbert cítil, když kázal dům od domu?

„Někdy jsme měli velký strach. Při službě dům od domu jsme nevěděli, zda se náhle neobjeví nějaký úředník, aby nás zatknul.“ Co Herbertovi a jeho spoluvěřícím pomáhalo, aby strach překonali? „Hodně jsme se věnovali osobnímu studiu Bible. A Jehova nám dával sílu, abychom v kazatelském díle pokračovali.“ Herbert mnohdy ve službě zažil příhody, které ho posílily a někdy i rozesmály.

Jednou oslovil ženu středního věku, která projevila zájem o Bibli. Když ji po několika dnech znovu navštívil, byl přítomen nějaký mladý muž a naslouchal jejich rozhovoru. Po chvíli se Herbert podíval na židli v rohu pokoje a zamrazilo ho. Ležela tam policejní čepice, která patřila onomu mladému muži. Herbertovi bylo jasné, že je to policista a že má v úmyslu ho zatknout.

„Ty jsi svědek Jehovův!“ vykřikl ten mladý muž. „Ukaž mi svůj občanský průkaz.“ Herbert mu ho podal a pak se stalo něco neočekávaného. Žena se na policistu obrátila a varovala ho: „Jestli se tomu Božímu muži něco stane, už sem víckrát nemusíš chodit.“

Mladík se zarazil a pak občanský průkaz vrátil a nechal Herberta odejít. Později se Herbert dozvěděl, že se ten policista ucházel o dceru oné ženy. Určitě si řekl, že za to, aby se s dívkou přestal stýkat, mu Herbertovo zatčení nestojí.

Jehova se může stát i naším Bohem

Co se z těchto událostí můžeme naučit? Podobně jako Abraham, musíme i my projevovat pevnou víru v Jehovovy sliby. Kdykoli něco uděláme špatně, měli bychom se podobně jako David obrátit k Jehovovi a upřímně činit pokání. A podobně jako Elijáš, i my se v čase tísně potřebujeme spoléhat na Jehovu. Budeme-li to vše dělat, Jehova může být naším Bohem nejen nyní, ale po celou věčnost. Je totiž ‚živým Bohem, který je Zachráncem lidí všeho druhu, zvláště věrných‘. (1. Timoteovi 4:10)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 25]

Abraham prohloubil svou víru tím, že jednal poslušně

[Obrázek na straně 26]

Když zhřešíme, měli bychom podobně jako David činit pokání

[Obrázek na straně 28]

Jehova měl pro Elijášovy pocity pochopení, a chápe proto i nás