Otázky čtenářů

Měl by křesťan dát státnímu zaměstnanci spropitné či dárek za jeho služby, nebo by se na to pohlíželo jako na úplatek?

Ať již křesťané žijí kdekoli, snaží se projevovat praktickou moudrost, aby se vyrovnali s místními poměry, a přitom si uvědomují, že to, co je přijatelné a zákonné v jedné zemi, může být naprosto nepřijatelné a nezákonné jinde. (Přísloví 2:6–9) Křesťané by samozřejmě měli mít vždy na mysli, že ten, kdo chce být „hostem v [Jehovově] stanu“, se nesmí podílet na úplatkářství. (Žalm 15:1, 5; Přísloví 17:23)

Co je uplácení? Podle díla The World Book Encyclopedia „uplatit znamená dát nebo nabídnout něco hodnotného . . . veřejnému činiteli, který za to zneužije své služební postavení nebo zákon, aby zvýhodnil dárce“. Bez ohledu na to, kde žijeme, je tedy za uplácení považováno dávat peníze či dárky soudci nebo policistovi proto, aby převrátil právo, nebo úředníkovi, aby zamhouřil oči nad pochybením nebo přestupkem. Další příklad uplácení je také dávání darů, abychom byli upřednostněni, například abychom se posunuli vpřed na čekací listině nebo předběhli jiné ve frontě. Takové jednání by rovněž prozrazovalo nedostatek lásky. (Matouš 7:12; 22:39)

Je to však úplatek, když dáme dárek nebo spropitné veřejnému činiteli, abychom obdrželi službu, na kterou máme právo, nebo abychom se vyhnuli nespravedlivému zacházení? V některých zemích mohou být úředníci neochotní třeba zapsat děti do školy, přijmout člověka do nemocnice či orazítkovat přistěhovalecké doklady, dokud nedostanou spropitné. Také mohou zdržovat vyřízení žádostí o obnovení různých povolení.

Zvyklosti a všeobecný postoj k spropitnému se liší na různých místech. V zemích, kde je takové placení obvyklé nebo se očekává, mohou někteří křesťané dospět k závěru, že pokud není přestoupen zákon, tak neporušují biblické zásady, když dají spropitné úředníkovi, aby konal svou povinnost. V některých zemích lidé dokonce pohlížejí na takové placení jako na dar doplňující jinak nízký příjem veřejného zaměstnance. Mějte na mysli, že je rozdíl mezi nabídnutím daru za službu, na kterou máte zákonný nárok, a nabídkou úplatku za nezákonnou výhodu.

Někteří svědkové Jehovovi však při uplatňování svého zákonného nároku přesto nedávají spropitné státním úředníkům, celníkům či jiným zaměstnancům ani tam, kde takové dávání je běžné. Svědkové jsou totiž v tom místě známí svým citlivým svědomím a svou poctivostí, takže se s nimi někdy zachází způsobem, kterého se většina lidí dočká jen po zaplacení. (Přísloví 10:9; Matouš 5:16)

Souhrnně lze říci, že každý Jehovův služebník se musí sám rozhodnout, zda nabídne spropitné, aby obdržel službu, na niž má nárok, nebo aby se vyhnul nespravedlivému zacházení. Především by měl jednat takovým způsobem, aby si zachoval dobré svědomí, nepřivedl hanbu na Jehovovo jméno a nezpůsobil klopýtání druhých. (Matouš 6:9; 1. Korinťanům 10:31–33; 2. Korinťanům 6:3; 1. Timoteovi 1:5)