„Jak dobré je slovo v pravý čas!“
„Jak dobré je slovo v pravý čas!“
NA SJEZDU svědků Jehovových se Kim celý den poctivě snažila naslouchat a psát si poznámky, a zároveň dohlížela na to, aby její dvaapůlroční dcerka klidně seděla. Ke konci programu se na Kim obrátila křesťanka, která seděla ve stejné řadě, a pochválila ji za to, jak ona i její manžel během programu dohlíželi na svou dceru. Ta pochvala znamenala pro Kim opravdu hodně. Ještě dnes, po letech, říká: „Když jsem někdy během shromáždění hodně unavená, vzpomenu si na to, co mi ta sestra pověděla. Její laskavá slova jsou pro mě stále povzbuzením, abych ve výchově naší dcery vytrvávala.“ Ano, slova pronesená v pravý čas nás mohou pozvednout. Bible prohlašuje: „Jak dobré je slovo v pravý čas!“ (Přísloví 15:23)
Pro některé z nás však může být obtížné chválit druhé. Důvodem může někdy být to, že si uvědomujeme své vlastní nedostatky. Jistý křesťan říká: „Připadám si, jako bych stál na nepevné půdě — čím víc pozvedám druhé, tím víc mám pocit, jako bych se sám propadal.“ V tom, abychom druhé chválili, nám může bránit i plachost, nejistota, obava, že budeme špatně pochopeni, a podobné pocity. Chválit druhé pro nás může být těžké také tehdy, když se nám samotným v dětství dostávalo uznání jen málo nebo se nám ho nedostávalo vůbec.
Chválení však může být jak pro toho, kdo chválí, tak pro toho, kdo je chválen, velmi prospěšné. Když na to budeme pamatovat, může nás to podněcovat, abychom vyvinuli upřímné úsilí a druhé v pravý čas chválili. (Přísloví 3:27) Jaké dobré výsledky tedy chválení přináší? Nad některými z nich se teď krátce zamyslíme.
Dobré výsledky
Jestliže je někdo vhodně chválen, možná si pak bude víc věřit. „Když mě druzí chválí, cítím, že mi věří,“ říká Elaine, křesťanská manželka. Ano, pochválíme-li někoho, komu chybí sebedůvěra, dodáme mu tím odvahu, takže potom dokáže překonávat překážky a díky tomu najde radost. Užitek ze zasloužené chvály mají zejména mladí lidé. Jistá dospívající dívka, která přiznává, že ji ubíjí vlastní negativní smýšlení, říká: „Vždycky se ze všech sil snažím dělat Jehovovi radost, ale někdy mám pocit, že ať dělám cokoli, není to dost dobré. Když mě někdo pochválí, zahřeje mě to u srdce.“ To dokládá pravdivost biblického přísloví: „Jako zlatá jablka v stříbrných řezbách je slovo pronesené v pravý čas.“ (Přísloví 25:11)
Chvála může motivovat a povzbuzovat. Jeden celodobý služebník říká: „Pochvala mě podněcuje k usilovnější práci a k tomu, abych zkvalitňoval svou službu.“ Jistá matka dvou dětí získala zajímavý poznatek. Když členové sboru vyjadřují jejím dětem ocenění za to, že dávají komentáře, děti chtějí komentářů podávat víc. Ano, chvála může dát mladým křesťanům motivaci, aby dělali duchovní pokroky. To se vlastně týká každého z nás. Všichni potřebujeme občas od druhých slyšet ujištění, že si nás váží a že jsme pro ně cenní. V tomto světě jsme pod neustálým
tlakem, a tak můžeme být unavení a sklíčení. Jeden křesťanský starší říká: „Když jsem sklíčený, pochvala je pro mě jako odpověď na moje modlitby.“ Podobně to vyjadřuje i Elaine: „Někdy mívám pocit, jako by mi Jehova dával skrze vyjádření druhých lidí najevo své schválení.“Pochvala může vzbuzovat pocit sounáležitosti. Když se navzájem upřímně chválíme, dáváme tím najevo, že si jeden druhého všímáme, a také tím vytváříme atmosféru vřelosti, bezpečí a vzájemné úcty. Je to doklad toho, že opravdu milujeme své spolukřesťany a vážíme se jich. Josie, která je matkou, říká: „Kdysi jsem musela svůj postoj k pravdě bránit v nábožensky rozdělené domácnosti. V té době mi duchovně zralí křesťané dávali najevo své uznání, a tím posilovali mé odhodlání nevzdávat se.“ Ano, „jsme údy, které patří k sobě“. (Efezanům 4:25)
Máme-li touhu druhé chválit, bude pro nás snazší vidět v nich to dobré. Na druhých si všímáme silných stránek, a ne slabostí. Křesťanský starší, který se jmenuje David, říká: „Když oceňujeme, co druzí dělají, pomůže nám to, abychom je častěji chválili.“ Jehova a jeho Syn jsou velkomyslní a mluví o nedokonalých lidech s uznáním. Když budeme na jejich příklad pamatovat, bude nás to podněcovat, abychom i my byli v tomto ohledu velkorysí. (Matouš 25:21–23; 1. Korinťanům 4:5)
Kdo si chválu zaslouží
Jehova Bůh je Stvořitel, a tak je to zejména on, kdo zasluhuje chválu. (Zjevení 4:11) Sice nás nepotřebuje k tomu, aby měl větší sebedůvěru nebo motivaci, ale když Jehovu chválíme za jeho majestátnost a milující laskavost, přibližuje se k nám a my rozvíjíme svůj vztah k němu. Jestliže chválíme Boha, zachováváme si tím také zdravý a skromný náhled na své úspěchy a připisujeme je Jehovovi. (Jeremjáš 9:23, 24) Všem lidem, kteří si to zaslouží, Jehova poskytuje vyhlídku na věčný život a to je další závažný důvod, proč Boha chválit. (Zjevení 21:3, 4) Starověký král David dychtivě toužil „chválit jméno Boha“ a také ho „velebit díkůvzdáním“. (Žalm 69:30) Kéž to cítíme stejně.
Naši spoluvěřící zasluhují vhodnou chválu. Když je chválíme, jednáme v souladu s Božím příkazem: „Dbejme jedni o druhé, abychom se podněcovali k lásce a znamenitým skutkům.“ (Hebrejcům 10:24) V tomto směru je pro nás výborným příkladem apoštol Pavel. Sboru v Římě napsal: „Především vzdávám prostřednictvím Ježíše Krista díky svému Bohu za vás všechny, protože se o vaší víře hovoří po celém světě.“ (Římanům 1:8) Podobně apoštol Jan projevil uznání svému spolukřesťanu Gaiovi, který dával vynikající příklad tím, jak ‚chodil v pravdě‘. (3. Jana 1–4)
Když tedy v dnešní době někdo z našich spoluvěřících pěkným způsobem projeví nějakou křesťanskou vlastnost, přednese na shromáždění dobře připravenou část programu nebo podá procítěný komentář, máme vynikající příležitost, abychom mu osobně dali najevo své ocenění. Naši pochvalu si také jistě zaslouží dítě, jež se snaží vyhledávat si během sborového shromáždění biblické verše. Elaine, o které již byla dříve zmínka, říká: „Každý máme jiné dary. Když si všímáme toho, co druzí dělají, ukazujeme, že máme pro všechny ty rozmanité dary mezi Božím lidem ocenění.“
V rodině
Měli bychom vyjadřovat ocenění také členům vlastní rodiny? Uspokojování duchovních, citových a hmotných potřeb rodiny vyžaduje od manžela i manželky hodně času, úsilí a láskyplné péče. Jistě si oba zaslouží slyšet od toho druhého i od dětí pochvalná slova. (Efezanům 5:33) Například o schopné manželce Boží slovo říká: „Její synové povstali a přistoupili k tomu, aby ji prohlásili za šťastnou; její majitel povstává a chválí ji.“ (Přísloví 31:10, 28)
Také děti zasluhují chválu. Je smutné, že někteří rodiče velmi často říkají dětem, co po nich chtějí, ale málokdy je pochválí za to, jak se snaží být uctivé a poslušné. (Lukáš 3:22) Když dítě chválíme už od malička, dáváme mu tím najevo, že nám na něm záleží a že se může cítit v bezpečí.
Jestliže druhé chválíme, stojí nás to sice určité úsilí, ale přináší nám to velký užitek. A čím víc budeme chválit ty, kdo si to zaslouží, tím budeme sami šťastnější. (Skutky 20:35)
Chválu udílejme i přijímejme ve správném duchu
Chvála však může pro některé z těch, jimž je určena, představovat zkoušku. (Přísloví 27:21) V lidech, kteří mají sklon k pýše, by mohla vyvolávat pocity nadřazenosti. (Přísloví 16:18) Je tedy třeba mít se na pozoru. Apoštol Pavel nám dal tuto praktickou vybídku: „Říkám . . . každému tam mezi vámi, aby si o sobě nemyslel více, než je nutné si myslet, ale myslel tak, aby měl zdravou mysl, každý, jak mu Bůh udělil míru víry.“ (Římanům 12:3) Pokud chceme druhým pomoci, aby nepadli do léčky v podobě přehnaného mínění o sobě samých, pak se při chválení nezaměřujme na takové věci, jako je pronikavá inteligence nebo fyzická krása. Spíše bychom měli druhé chválit za to, co udělali dobrého.
Jestliže chválu udílíme nebo přijímáme ve správném duchu, může na nás zapůsobit kladně. Může nás podnítit k tomu, abychom uznali, že ať už jsme udělali cokoli dobrého, je to Jehovova zásluha. Chvála nás také může povzbudit, abychom se i nadále chovali tak, jak se sluší a patří.
Obdarovat někoho upřímnou a zaslouženou chválou je v moci každého z nás. Když někoho promyšleně pochválíme, může to pro něj hodně znamenat. Možná dokonce víc, než si myslíme.
[Rámeček a obrázek na straně 18]
Dopis na ni hluboce zapůsobil
Jistý cestující dozorce a jeho manželka se jednoho chladného zimního večera vraceli z celodenní služby. Bratr si dobře vzpomíná, jak to tehdy bylo: „Manželka byla promrzlá a skleslá. Řekla mi, že má pocit, že už nemůže dál. Ptala se: ‚Nebylo by lepší, kdybychom pokračovali s celodobou službou v nějakém sboru, žili na jednom místě a vedli svá vlastní biblická studia?‘ Odpověděl jsem, že budeme pokračovat do konce týdne a uvidíme, jak se pak bude cítit, a podle toho se rozhodneme. Pokud bude mít i potom pocit, že chce skončit, budu to respektovat. Ještě ten den jsme se zastavili na poště a vyzvedli si dopis, který přišel z odbočky a byl adresován přímo mé manželce. V dopise ji bratři vřele chválili za vytrvalost a za úsilí, které vynakládá ve službě. Vyjádřili také, že chápou, jak musí být těžké spát každý týden v jiné posteli. Ta pochvala na ni tak zapůsobila, že už od té doby nikdy nemluvila o tom, zda s naším pověřením skončit. Když jsem dokonce později tu myšlenku několikrát vyslovil já, sama mě povzbuzovala, abych pokračoval.“ Tito manželé vytrvali ve svém pověření skoro 40 let.
[Obrázek na straně 17]
Kdo si ve tvém sboru zaslouží pochvalu?
[Obrázek na straně 19]
Děti potřebují láskyplnou péči a chválu