Snaha překlenout propasti v Panamě

„PANAMA, most světa.“ Uvedené heslo zaznělo před půl stoletím v jednom populárním rozhlasovém pořadu, který se v této středoamerické zemi tehdy vysílal. I dnes toto označení přijde mnoha lidem výstižné.

Panama je jakýmsi mostem mezi Severní a Jižní Amerikou. V Panamě je také doslovný Americký most, který se klene nad slavným Panamským průplavem. Tento průplav je pozoruhodným stavebním dílem, táhne se napříč touto zemí a spojuje Atlantický a Tichý oceán. Zaoceánská plavidla se tak mohou během několika hodin dostat na místa, kam by jinak cesta po moři trvala dny nebo i týdny. Ano, pro velkou část světa je Panama důležitým mostem.

Most spojující mnoho kultur

V Panamě je řada domorodých národnostních skupin, které spolu s pestrou směsicí mnoha dalších národností a etnik vytvářejí  různorodé obyvatelstvo žijící v této krásné zemi. Obyvatele Panamy tedy rozděluje velká společenská, kulturní, náboženská a jazyková propast. Je snad možné tuto propast překlenout a vytvořit skupinu lidí, která by na základě neocenitelných pravd z Božího slova byla sjednocena v myšlení a měla společný cíl?

Ano, je to možné. Slova apoštola Pavla zaznamenaná v Efezanům 2:17, 18 ukazují, že v prvním století toho dosáhli křesťané — jak Židé, tak pohané —, a to na základě sjednocujícího vlivu Kristovy oběti. Pavel napsal: „[Ježíš] přišel a oznámil dobrou zprávu o pokoji vám, vzdáleným, a pokoj těm blízkým, protože skrze něho my, obojí lid, máme přístup k Otci jedním duchem.“

Podobně i dnes svědkové Jehovovi v Panamě káží „dobrou zprávu o pokoji“ jednotlivcům i skupinám, které pocházejí zdaleka — v duchovním a někdy i doslovném smyslu. Mezi těmito lidmi, kteří získávají „přístup“ k Jehovovi, panuje nádherná jednota. Díky tomu jsou v Panamě sbory v šesti jazycích: španělštině, kantonské čínštině, panamském znakovém jazyce, angličtině a ve dvou domorodých jazycích — jazyce kuna a jazyce ngobere (guaymí). Zpráva o tom, jak se příslušníci těchto jazykových skupin sjednocují v uctívání Jehovy, je velmi povzbudivá.

Jaké rozdíly se překonávají v comarce

Mezi osmi domorodými etniky v Panamě je nejpočetnější kmen Ngobe. Patří k němu asi 170 000 lidí. Většina z nich žije v rozlehlé oblasti, která nedávno získala status comarky neboli autonomního teritoria. Velkou část této oblasti tvoří hornatá území pokrytá džunglí, do nichž se lze dostat hlavně pěšky, a také krásné přímořské regiony, přístupné po moři. Obce často leží na pobřeží a na březích řek, které výborně plní úlohu dopravních tepen.  Mnozí obyvatelé comarky své chudé živobytí získávají prací na kávových plantážích v horách, případně rybařením nebo pěstováním různých plodin. Mnoho lidí patří k církvím křesťanstva. Jsou však mezi nimi také stoupenci místního náboženství známého jako Mama Tata. Jiní se obracejí na místní šamany, kterým se říká sukias, a žádají je o vyléčení z nemoci nebo o pomoc, když mají pocit, že je obtěžují zlí duchové. Mnoho lidí zde mluví španělsky, ale nejsnáze se domluví jazykem ngobere.

Do vesnic na kánoi

Svědkové Jehovovi si uvědomují, že pravdu je třeba lidi učit tak, aby působila nejen na jejich mysl, ale také na jejich srdce. Jedině tak získají lidé motivaci udělat změny potřebné k tomu, aby svůj život uvedli do souladu s biblickými zásadami. A proto se zvláštní průkopníci v osmi různých částech tohoto teritoria učí jazyk ngobere, a to za pomoci místních svědků, kteří tímto jazykem mluví.

V celé oblasti dosud vzniklo 14 sborů, a u všech je předpoklad, že budou dále početně růst. Například před několika lety byl jeden manželský pár zvláštních průkopníků, Dimas a Gisela, přidělen do malého sboru s asi 40 zvěstovateli, který byl v pobřežní oblasti kolem Tobobe. Nebylo pro ně snadné zvyknout si na to, že se musí často plavit na kánoi, aby mohli kázat prostým lidem podél pobřeží Atlantiku. Zjistili, že na moři mohou klidnou hladinu velmi rychle vystřídat nebezpečné vlny. Z pádlování od jedné vesnice k druhé je mnohdy bolely ruce a záda. Náročné bylo také naučit se místní jazyk. Dimas a Gisela však vytrvale přinášeli oběti a jejich úsilí bylo odměněno — v roce 2001 se Slavnosti na památku Kristovy smrti zúčastnilo 552 lidí.

Na druhé straně zálivu, naproti Tobobe, leží vesnice Punta Escondida. Pokud to dovolovalo počasí, skupinka zvěstovatelů z této vesnice se po nějakou dobu pravidelně dopravovala na shromáždění přes záliv do Tobobe. Ze zpráv vyplývalo, že v dané oblasti by mohl vzniknout nový sbor. Proto byli Dimas a Gisela požádáni, aby se do Punta Escondidy přestěhovali. Netrvalo ani dva roky a z tamní skupinky se stal sbor s 28 zvěstovateli a s průměrnou účastí 114 lidí na veřejné přednášce každý týden. Zvláště radostný den tento sbor zažil v roce 2004, kdy se Slavnosti na památku Kristovy smrti zúčastnilo 458 lidí.

Pravda překlenuje propast negramotnosti

Mnoho upřímných lidí potřebovalo k tomu, aby získali blízký vztah k Jehovovi, překonat negramotnost. Tak to bylo i v případě mladé ženy Ferminy, která žila v hornatém území comarky. Když ji v této odlehlé oblasti navštívily misionářky z řad svědků Jehovových a předložily jí poselství o Království, velmi ji to zaujalo. Když misionářky  nabídly Fermině biblické studium, souhlasila, protože si přála dozvědět se víc. Ale mělo to háček. Mluvila sice španělsky i jazykem ngobere, ale ani v jednom z jazyků neuměla číst a psát. Dostala nabídku, že ji jedna z misionářek bude vyučovat, a to pomocí brožury Apply Yourself to Reading and Writing (Věnuj se čtení a psaní) *.

Fermina byla výbornou žákyní. Na hodiny se pečlivě připravovala, dělala všechny domácí úkoly a neúnavně procvičovala pravopis. Do roka udělala takový pokrok, že mohla studovat brožuru Můžete být Božím přítelem. * Když se v té oblasti začala pořádat shromáždění, chtěla se jich účastnit, a to i s dětmi. Rodina však byla chudá a Fermina mohla cesty na shromáždění zaplatit jen stěží. Jistá průkopnice, která o její situaci věděla, se jí zeptala, zda by nechtěla vyrábět a prodávat tradiční ženské oděvy kmene Ngobe. Fermina návrh uplatnila a takto vydělané peníze používala výhradně na cesty na křesťanská shromáždění, přestože měla i jiné hmotné potřeby. Později se i s rodinou přestěhovala do jiné oblasti a dále dělá duchovní pokroky. Dnes jsou všichni vděčni nejen za to, že překonali negramotnost, ale především za to, že poznali Jehovu.

Překonávají propast ticha

V Panamě je běžné, že se lidé stydí za to, když mají v rodině někoho sluchově postiženého. Neslyšící často nemají přístup k žádnému vzdělání. Mnozí z nich se cítí osamělí a odstrčení a je velmi těžké se s nimi dorozumět.

Bylo tedy zřejmé, že je potřeba podniknout nějaké kroky pro to, aby se k neslyšícím dostala dobrá zpráva. Na základě povzbuzení od cestujícího dozorce se proto skupina horlivých průkopníků a dalších svědků pustila do studia panamského znakového jazyka. A za svou přičinlivost byli odměněni.

Ke konci roku 2001 byla ve městě Panama vytvořena skupina znakového jazyka. Na shromáždění chodilo kolem dvaceti osob. Bratři a sestry ovládali znakový jazyk čím dál lépe, a mohli tedy biblickou pravdu sdělovat mnoha lidem, kteří ji díky znakovému jazyku „slyšeli“ poprvé. Na shromáždění začali také chodit někteří svědkové se sluchově postiženými dětmi a zjistili, že jejich děti nyní lépe chápou biblické nauky a získávají pro pravdu větší nadšení. Rodiče se v mnoha případech naučili znakový jazyk a to jim umožňovalo se s dětmi snáze dorozumět. Mohli své děti duchovně vést, což vedlo k upevnění rodiny. Je to dobře vidět na příkladu Elsy a její dcery Iraidy.

 O Iraidě se dozvěděla jedna sestra ze skupiny znakového jazyka, navštívila ji a nechala jí brožuru Navždy se těšte ze života na zemi! * To, co se Iraida dokázala z obrázků naučit o novém světě, se jí velmi líbilo. Bylo s ní zahájeno biblické studium, při němž se používala tato brožura. Když ji celou prostudovaly, začaly studovat brožuru Co od nás Bůh vyžaduje? * Od té chvíle Iraida prosila svou matku, aby jí pomáhala se na studium připravit a aby jí látku vysvětlovala.

To však naráželo na dvě překážky: Elsa nebyla svědkem Jehovovým, takže biblickou pravdu neznala, a navíc neuměla znakový jazyk. Bylo jí totiž řečeno, že by se s dcerou neměla dorozumívat znakovým jazykem, aby se dcera naučila mluvit. A tak se stalo, že matka a dcera spolu komunikovaly jen v omezené míře. Iraidina prosba o pomoc vedla k tomu, že Elsa požádala jednu sestru ze sboru, aby s ní studovala. Řekla: „Rozhodla jsem se tak kvůli své dceři, protože jsem ještě neviděla, že by z něčeho byla tak nadšená.“ Elsa se k dceři ve studiu připojila a naučila se znakový jazyk. Věnovala Iraidě více času, a tak se u nich doma zlepšila komunikace. Iraida si začala dávat větší pozor na to, s kým se přátelí, a také se scházela se sborem. Dnes chodí matka i dcera pravidelně na křesťanská shromáždění. Elsa byla nedávno pokřtěna a k tomuto cíli směřuje i Iraida. Elsa říká, že až nyní skutečně poznává svou dceru a že si mohou povídat o mnoha důležitých věcech, na kterých jim oběma velmi záleží.

Ze skupiny znakového jazyka se stal v dubnu roku 2003 sbor. Ten má asi 50 zvěstovatelů Království a na shromážděních se schází ještě větší počet lidí. Více než třetinu sboru tvoří neslyšící. Ve třech městech mimo oblast hlavního města Panama byly založeny další skupiny znakového jazyka. V tomto poli je třeba vykonat ještě mnoho práce, ale není pochyb o tom, že se již podařilo udělat důležitý krok k tomu, aby byla překonána propast ticha mezi upřímnými neslyšícími lidmi a jejich milujícím Stvořitelem Jehovou Bohem.

Takové výsledky nejsou v Panamě ničím výjimečným. Velké množství lidí jednotně uctívá jediného pravého Boha, i když pocházejí z různého prostředí a mají rozdílnou kulturu a jazyk. V této zemi, kterou mnozí považují za „most světa“, dokázala pravda z Jehovova slova úspěšně překlenout komunikační propast. (Efezanům 4:4)

[Poznámky pod čarou]

[Mapy na straně 8]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

KARIBSKÉ MOŘE

PANAMA

Tobobe

TICHÝ OCEÁN

Panamský průplav

[Obrázek na straně 8]

Ženy z kmene Kuna drží tapisérie

[Obrázek na straně 9]

Misionářka vydává svědectví ženě z kmene Ngobe

[Obrázek na straně 10]

Svědkové z kmene Ngobe nasedají do kánoe, aby se dopravili na sjezdový den

[Obrázky na straně 11]

Biblická pravda překonává v Panamě kulturní a jazykové rozdíly

[Obrázek na straně 12]

Studium „Strážné věže“ ve znakovém jazyce

[Obrázek na straně 12]

Elsa a její dcera Iraida jsou rády, že mohou smysluplně komunikovat

[Podpisky obrázku na straně 8]

Loď a ženy z kmene Kuna: © William Floyd Holdman/Index Stock Imagery; vesnice: © Timothy O’Keefe/Index Stock Imagery