Životní příběh

Dozvěděl jsem se, proč Bůh připouští utrpení, a to změnilo můj život

VYPRÁVÍ HARRY PELOYAN

Proč Bůh připouští utrpení? Ta otázka mě trápila už jako malého chlapce. Moji rodiče byli poctiví lidé, kteří tvrdě pracovali a dobře se starali o rodinu. Ale otec nebyl nábožensky založený a ani matka nepovažovala náboženství za podstatnou součást života. A tak mi na mou otázku nemohli dát odpověď.

TA OTÁZKA mi vrtala hlavou ještě víc v době druhé světové války a také po ní. Tehdy jsem byl přes tři roky u amerického námořnictva. Po skončení války jsem sloužil na lodi, která vezla do Číny humanitární pomoc. Strávil jsem v Číně bezmála rok a byl jsem tam svědkem utrpení velkého množství lidí.

Číňané jsou pracovití a inteligentní lidé. Mnozí však zažívali kruté utrpení v důsledku chudoby a také násilí, jež rozpoutala druhá světová válka. Obzvlášť mě dojímal pohled na roztomilé děti, z nichž však mnohé byly podvyživené a oblečené jen v hadrech. Přicházely k nám a žebraly, kdykoli jsme vystoupili na břeh.

Proč?

Narodil jsem se roku 1925 a vyrůstal v Kalifornii. Nic podobného poválečné situaci v Číně jsem nikdy neviděl. A tak jsem si znovu a znovu kladl otázku: ‚Jestliže existuje všemohoucí Stvořitel, proč dovoluje, aby tolik  lidí, zvlášť nevinných dětí, žilo v takových podmínkách?‘

Také mi nešlo do hlavy, proč Bůh, pokud opravdu existuje, připustil všechnu tu zkázu, masové vraždění, smrt a utrpení, které lidstvo zažívalo během staletí — zvláště za druhé světové války, v níž přišlo o život přes 50 milionů lidí. A proč se navíc během války lidé stejného náboženství navzájem zabíjeli jen proto, že byli každý jiné národnosti? A jak je možné, že je k tomu povzbuzovali duchovní?

Dalekohled

Když v roce 1939 začala druhá světová válka a lidstvo bylo zachváceno vražedným šílenstvím, měl jsem pocit, že Bůh nemůže existovat. V té době jsem chodil na střední školu, kde jednou každý student dostal v rámci vědeckého kroužku za úkol vyrobit něco, co by souviselo s vědou. Zajímal jsem se o astronomii, a tak jsem se rozhodl, že vyrobím velký zrcadlový dalekohled se zrcadlem o průměru 20 centimetrů.

Koupil jsem si kus skla, který byl přes 2,5 centimetru tlustý a měl 20 centimetrů v průměru, a u sklenáře jsem si ho nechal ořezat do kruhového tvaru. Pak jsem se pustil do piplavé práce — musel jsem sklo ručně zbrousit, abych z něj udělal vyduté zrcadlo. Trvalo mi to celé jedno pololetí a zabralo to všechen volný čas. Když jsem zrcadlo dokončil, namontoval jsem jej do dlouhé kovové trubice a opatřil dalekohled okuláry různé síly.

Za jasné a bezměsíčné noci jsem hotový dalekohled poprvé vynesl ven a zaostřoval jsem jej na hvězdy a také na planety v naší sluneční soustavě. Spatřil jsem tolik nebeských těles a tak skvěle uspořádaných, že mě to ohromilo. Ještě víc jsem užasl, když jsem se dozvěděl, že některé z „hvězd“ jsou ve skutečnosti galaxie podobné naší Mléčné dráze a že každá z nich obsahuje miliardy hvězd.

Uvažoval jsem: ‚To všechno se tu přece nemohlo objevit jen tak samo od sebe. Nic uspořádaného nevznikne náhodou. A uspořádanost vesmíru je taková, že to vypadá, jako by ho vytvořil nějaký génius. Že by Bůh přece jenom existoval?‘ To, co jsem dalekohledem viděl, mě přinutilo, abych trochu ustoupil z ateismu, který jsem do té doby zarytě zastával.

Ptal jsem se pak sám sebe: ‚Pokud opravdu existuje Bůh, který byl dost mocný a moudrý, aby vytvořil úchvatný vesmír, copak nemůže napravit bídnou situaci na zemi? A hlavně, proč připouští všechno to neštěstí?‘ Když jsem se na to ptal nábožensky  založených lidí, nedokázali mi uspokojivě odpovědět.

Po dokončení střední školy a několika letech studia na vysoké škole jsem vstoupil do řad amerického námořnictva. Ale ani armádní kaplani neměli na mé otázky odpověď. Zbožní lidé mi velmi často říkali jen něco ve smyslu: „Cesty Páně jsou nevyzpytatelné.“

Moje hledání pokračuje

Otázka, proč Bůh připouští utrpení, mě nepřestávala trápit ani poté, co jsme z Číny odpluli. Stále se mi vracela na mysl, zvláště když jsem na různých tichomořských ostrovech, na nichž jsme se zastavovali cestou domů, viděl vojenské hřbitovy. Skoro všichni, kdo tam byli pohřbeni, byli mladí muži, jejichž život skončil, sotva začal.

Když jsem se vrátil do Spojených států a byl jsem propuštěn z námořnictva, zbýval mi ještě jeden rok studia na Harvardově univerzitě v Cambridgi ve státě Massachusetts. Po roce jsem promoval a získal jsem titul bakaláře, ale do Kalifornie jsem se nevrátil. Rozhodl jsem se, že nějakou dobu zůstanu na východním pobřeží a pokusím se najít odpověď na svoje otázky. Chtěl jsem odejít do New Yorku, do města mnoha náboženství, a navštívit tam nějaké bohoslužby, abych zjistil, co různé církve učí.

V New Yorku žila moje teta, Isabel Kapigianová, a ta mi nabídla, že mohu bydlet u ní. Ona i její dvě dcery, Rose a Ruth, patřily ke svědkům Jehovovým. Nemyslel jsem si, že by mě jejich víra mohla zajímat, a tak jsem chodil na bohoslužby jiných náboženství, mluvil jsem tam s jejich stoupenci a četl jejich literaturu. Ptal jsem se těch lidí, proč Bůh připouští utrpení, ale neznali odpověď o nic víc než já. Došel jsem k závěru, že Bůh asi přece jenom neexistuje.

Nalézám odpověď

Potom jsem požádal tetu a její dcery, zda bych si mohl přečíst nějakou literaturu svědků Jehovových, abych se něco dozvěděl i o jejich  názorech. Když jsem ty publikace začal číst, hned jsem si uvědomil, že svědkové Jehovovi se naprosto liší od jiných náboženství. Odpovědi byly založeny na Bibli a uspokojily mě. Brzy jsem znal odpověď na otázku, proč Bůh připouští utrpení.

A víc než to. Poznal jsem, že svědkové Jehovovi nejen zakládají své náboženské názory na Bibli, ale také podle nich žijí. Tety jsem se například zeptal, jak mladí svědkové Jehovovi v Německu jednali za druhé světové války. Zajímalo mě, zda vstupovali do armády, říkali „Heil Hitler!“ a zdravili vlajky s hákovým křížem. Odpověděla, že to nedělali. A kvůli tomu, že se drželi své neutrality, byli posíláni do koncentračních táborů, kde mnozí z nich zemřeli. Vysvětlila mi, že neutralitu zachovávali za války svědkové Jehovovi po celém světě. A dokonce i v demokratických zemích byli za tento postoj mladí svědkové Jehovovi zavíráni do vězení.

Teta mi řekla, abych si přečetl Jana 13:35, kde se uvádí: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ Tento poznávací znak — lásku — by měli praví křesťané projevovat v celosvětovém měřítku. Nikdy se nebudou zapojovat do žádného válečného konfliktu a navzájem se zabíjet kvůli odlišné národnosti. Teta mi položila otázku: „Dokážeš si představit Ježíše a jeho učedníky, jak se přidávají ke znepřáteleným stranám v římských válkách a zabíjejí jeden druhého?“

Také mi ukázala verše 1. Jana 3:10–12. Tam je řečeno: „Podle toho jsou zřejmé Boží děti a Ďáblovy děti: Žádný, kdo nesetrvává ve spravedlnosti, nepochází z Boha, ani ten, kdo nemiluje svého bratra. . . . Máme mít jeden k druhému lásku; ne jako Kain, který pocházel z toho ničemného a zabil svého bratra.“

Bible se vyjadřuje jasně — praví křesťané milují jeden druhého bez ohledu na to, z jakého národa jsou. Rozdílná národnost pro ně nikdy není důvodem k tomu, aby zabíjeli své duchovní bratry nebo kohokoli jiného. Díky tomu mohl Ježíš o svých následovnících prohlásit: „Nejsou částí světa, právě jako já nejsem částí světa.“ (Jan 17:16)

Proč je utrpení připouštěno?

Brzy jsem se dozvěděl, že v Bibli je i odpověď na otázku, proč Bůh připouští utrpení. Tato kniha vysvětluje, že naše první rodiče — Adama a Evu — Bůh vytvořil dokonalé a umístil je do rajské zahrady. (1. Mojžíšova 1:26; 2:15) Dal jim také jeden velmi žádoucí dar, a to svobodnou vůli. S tímto darem však museli nakládat zodpovědně. Kdyby poslouchali Boha a jeho zákony, byli by stále dokonalí a žili by dál v ráji. Tento ráj by rozšiřovali, až by se jím stala celá země. I jejich potomci by byli dokonalí, takže časem by země byla nádherným rájem plným dokonalých, šťastných lidí. (1. Mojžíšova 1:28)

Kdyby se však Adam s Evou rozhodli, že budou žít nezávisle na Bohu, pak by je Bůh přestal podporovat, a tím by přišli o dokonalost. (1. Mojžíšova 2:16, 17) Naneštěstí pro lidstvo, naši první rodiče svou svobodnou vůli zneužili a rozhodli se být na Bohu nezávislí. Navedl je k tomu vzpurný duchovní tvor, který začal být znám jako Satan Ďábel. On sám dychtil po tom, aby byl na Bohu nezávislý a toužil po uctívání, jež právem náleží jedině Bohu. (1. Mojžíšova 3:1–19; Zjevení 4:11)

 Satan se tak stal ‚bohem tohoto systému věcí‘. (2. Korinťanům 4:4) Bible říká: „Celý svět leží v moci toho ničemného.“ (1. Jana 5:19) Ježíš nazval Satana ‚panovníkem světa‘. (Jan 14:30) Neposlušnost Satana a našich prvních rodičů zapříčinila to, že do světa vstoupila nedokonalost, násilí, smrt, zármutek a utrpení. (Římanům 5:12)

‚Člověku to nepatří‘

Mělo se jasně ukázat, k čemu povede přehlížení Stvořitelových zákonů. Bůh proto připustil, aby následky tohoto jednání dopadaly na lidstvo po celá tisíciletí. Díky tomuto období měli lidé dostatečnou možnost, aby si ověřili pravdivost biblických slov: „Pozemskému člověku nepatří jeho cesta. Muži, který kráčí, ani nepatří, aby řídil svůj krok. Napravuj mě, Jehovo.“ (Jeremjáš 10:23, 24)

Nyní, po mnoha staletích, můžeme říci, že snahy panovat nezávisle na Bohu mají katastrofální následky. Tento ničivý experiment, při němž lidé zkoušeli žít v nezávislosti na Stvořiteli a na jeho zákonech, proto Bůh zamýšlí ukončit.

Nádherná budoucnost

Podle toho, co ukazují biblická proroctví, Bůh již brzy odstraní tento zkažený a krutý systém věcí. V Bibli se píše: „Ještě chvilku, a ničemný již nebude . . . Ale mírní, ti budou vlastnit zemi a vskutku naleznou své největší potěšení v hojnosti pokoje.“ (Žalm 37:10, 11)

V proroctví zapsaném u Daniela 2:44 čteme: „Za dnů těch králů [všech druhů vlád, jež dnes existují] zřídí nebeský Bůh království, které nebude nikdy zničeno. A království nebude přeneseno na žádný jiný lid. Rozdrtí a ukončí všechna tato království a samo bude stát na neurčité časy.“ Bůh již nikdy nepřipustí, aby vládli lidé. Nad celou zemí bude panovat Boží Království. Bude ji spravovat, aby byla přeměněna v ráj. Lidé postupně dosáhnou dokonalosti a budou šťastně žít navždy. Bible slibuje: „[Bůh jim] setře . . . každou slzu z očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest.“ (Zjevení 21:4) Bůh nám přichystal vskutku nádhernou budoucnost.

Můj život se změnil

To, že jsem nalezl uspokojivé odpovědi na své otázky, změnilo můj život. Od té doby jsem si přál sloužit Bohu a pomáhat druhým, aby tyto odpovědi našli i oni. Chápal jsem závažnost slov zaznamenaných v 1. Jana 2:17: „Svět [tento současný systém věcí, jemuž panuje Satan] pomíjí a rovněž jeho touha, ale ten, kdo činí Boží vůli, zůstává navždy.“ A já jsem velmi toužil žít věčně v Božím novém světě. Rozhodl jsem se, že zůstanu v New Yorku, a začal jsem zde chodit do sboru svědků Jehovových. Pomáhal jsem druhým poznat to, co jsem se sám naučil, a měl jsem při tom mnoho pěkných zážitků.

V roce 1949 jsem se seznámil s Rose Marií Lewisovou. Ona, její matka Sadie i jejích šest sester patřily ke svědkům Jehovovým. V rámci své služby Bohu se Rose celodobě věnovala kazatelské práci. Měla mnoho dobrých vlastností a od začátku mě to k ní přitahovalo. V červnu roku 1950 jsme se vzali a po svatbě zůstali v New Yorku. Náš způsob života nám přinášel štěstí a radovali jsme se z naděje na věčný život v Božím novém světě.

Roku 1957 jsme s Rose byli pozváni do světového ústředí svědků Jehovových v Brooklynu v New Yorku, abychom tam pracovali na plný úvazek. V červnu 2004 naše šťastné  manželství trvalo už 54 let, z nichž jsme 47 strávili v brooklynském ústředí. Během těch let služby Jehovovi po boku tisíců spoluvěřících jsme zažili mnoho požehnání.

Moje nejhorší utrpení

Na počátku prosince 2004 nás zasáhla smutná zpráva. Zjistilo se, že Rose Marie má na plicích rakovinový nádor. Odborníci se shodli na tom, že nádor se rychle zvětšuje a že je nutné ho odstranit. Na konci prosince byla provedena operace a asi za týden, když jsem byl s Rose v jejím nemocničním pokoji, za námi přišel chirurg a řekl: „Rose Marie, můžete jít domů! Jste zdravá!“

Vrátili jsme se domů, ale po několika dnech začala mít Rose Marie prudké bolesti v oblasti břicha a také jinde. Bolesti nepřestávaly, a tak se vrátila do nemocnice na další testy. Ty odhalily, že z nějakého důvodu se v životně důležitých orgánech tvoří krevní sraženiny, jež zabraňují tomu, aby se do těchto orgánů dostal kyslík. Lékaři udělali vše, co bylo v jejich silách, aby tento stav zvrátili, ale nic nepomohlo. Jen o několik týdnů později, 30. ledna 2005, mě zasáhla nejtěžší rána v životě. Moje milovaná Rose Marie zemřela.

V té době už mi bylo téměř 80 let a celý život jsem se setkával s lidským utrpením, ale teď to bylo něco jiného. S Rose Marií jsme se stali, jak říká Bible, „jedním tělem“. (1. Mojžíšova 2:24) Viděl jsem utrpení jiných lidí a také já sám jsem trpěl, když mi umírali příbuzní a přátelé. Ale utrpení způsobené smrtí mé manželky je mnohem větší a trvá stále. Teprve teď plně chápu, jak nesmírný zármutek po celá ta staletí lidé zažívají, když ztratí své milované.

Zármutek mě však úplně nepřemohl. Pomohlo mi to, že znám příčinu utrpení a vím, jak utrpení skončí. V Žalmu 34:18 je napsáno: „Jehova je blízko těm, kdo mají zlomené srdce, a ty, kdo jsou zdrcení na duchu, zachraňuje.“ K tomu, aby člověk takové utrpení snesl, nejvíce pomáhá vědomí, že nastane vzkříšení a že ti v pamětních hrobkách vyjdou a budou mít příležitost žít navždy v Božím novém světě. Skutky 24:15 říkají: „Bude vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých.“ Rose Marie Boha hluboce milovala. Jsem si jist, že on ji miloval neméně a že na ni bude pamatovat a v určený čas ji přivede zpět k životu. Snad to bude již velmi brzy. (Lukáš 20:38; Jan 11:25)

Zármutek ze ztráty milované bytosti je sice velký, ale až bude takový člověk vzkříšen, zažijeme radost, která tento smutek daleko převýší. (Marek 5:42) Boží slovo slibuje: „Tvoji mrtví budou žít. . . . Země nechá i bezmocné ve smrti padat ve zrození.“ (Izajáš 26:19) Mnozí ze „spravedlivých“, o nichž je zmínka ve Skutcích 24:15, budou vzkříšeni pravděpodobně záhy po příchodu Božího nového světa. To bude opravdu nádherná doba! A mezi těmi, kdo budou přivedeni zpět k životu, bude i Rose Marie. Její nejbližší pro ni určitě připraví vřelé uvítání. V té době bude život přinášet to největší uspokojení, protože na světě již nebude existovat žádné utrpení.

[Obrázky na straně 9]

V Číně jsem byl svědkem mnohého utrpení

[Obrázky na straně 10]

Od roku 1957 sloužím v ústředí svědků Jehovových v Brooklynu

[Obrázek na straně 12]

S Rose Marií jsme se vzali roku 1950

[Obrázek na straně 13]

Rok 2000, naše padesáté výročí svatby