„Jak já miluji tvůj zákon!“

„Jak já miluji tvůj zákon! Po celý den se jím zabývám.“ (ŽALM 119:97)

1, 2. (a) V jaké situaci byl inspirovaný pisatel 119. žalmu? (b) Jak se žalmista díval na svou situaci a proč?

PISATEL 119. žalmu zakoušel velké útrapy. Opovážliví nepřátelé, kteří nedbali na Boží zákon, se mu vysmívali a špinili ho falší. Knížata se proti němu radila a pronásledovala ho. Ničemní lidé ho obklopili, a dokonce ho chtěli připravit o život. Věcí, které ho trápily, bylo tolik, že kvůli nim ‚nespal zármutkem‘. (Žalm 119:9, 23, 28, 51, 61, 69, 85, 87, 161) I přes tyto útrapy žalmista zpíval: „Jak já miluji tvůj zákon! Po celý den se jím zabývám.“ (Žalm 119:97)

² Možná vás napadne otázka: „Jak mohl žalmistu povzbuzovat a utěšovat Boží zákon?“ Tím, co žalmistu posilovalo, byla důvěra, že Jehova se o něj zajímá. Žalmista věděl, že Boží zákon byl dán z lásky a že jeho uplatňování přináší užitek. Proto byl šťastný, i když mu jeho protivníci působili těžkosti. Uvědomoval si, že Jehova s ním jednal dobře. To, že uplatňoval rady z Božího zákona, ho navíc činilo moudřejším, než byli jeho nepřátelé, a dokonce ho to zachovalo naživu. Díky tomu, že zákon poslouchal, mohl zažívat pokoj a měl čisté svědomí. (Žalm 119:1, 9, 65, 93, 98, 165)

3. Proč dnes není pro křesťany jednoduché žít podle Božích měřítek?

³ Také dnes někteří Boží služebníci zažívají vyčerpávající zkoušky víry. I když naše situace možná není tak svízelná, že by nám podobně jako žalmistovi šlo o život, žijeme v ‚kritických časech, s nimiž je těžké se vyrovnat‘. Mnozí lidé, s nimiž jsme denně ve styku, nemají lásku k duchovním hodnotám — jsou zaměřeni sobecky a hmotařsky, jsou arogantní a hrubí. (2. Timoteovi 3:1–5) Mladí křesťané se často dostávají do situací, v nichž je ohrožena jejich mravní bezúhonnost. V takovém prostředí může být obtížné uchovat si lásku k Jehovovi a k tomu, co je správné. Jak se můžeme chránit?

4. Jak dával žalmista najevo ocenění pro Boží zákon a měli by křesťané dělat totéž?

⁴ Žalmista dokázal tlakům, jimž byl vystaven, odolávat díky tomu, že věnoval čas studiu Božího zákona a s oceněním o něm rozjímal. Tak si Boží zákon zamiloval. Vždyť o některém rysu Jehovova zákona se zmiňuje téměř v každém verši 119. žalmu. * Je pravda, že mojžíšský Zákon, který Bůh dal starověkému izraelskému národu, není dnes pro křesťany závazný. (Kolosanům 2:14) Avšak zásady, které jsou v tomto Zákoně vyjádřeny, mají trvalou hodnotu. Jestliže tyto zásady byly zdrojem útěchy pro žalmistu, mohou jistě i dnes utěšovat Boží služebníky, kteří se usilovně snaží zvládat životní problémy.

5. Kterými ustanoveními, jež jsou pro mojžíšský Zákon charakteristická, se nyní budeme zabývat?

⁵ Uvažujme nyní o tom, jak můžeme  z mojžíšského Zákona načerpat povzbuzení. Budeme se zabývat jen třemi ustanoveními, která jsou pro něj charakteristická. Je to ustanovení týkající se Sabatu, ustanovení ohledně paběrkování a dále přikázání, které zakazovalo chtivost. Zjistíme, že pochopení zásad, na kterých jsou tyto zákony založeny, je pro nás velmi důležité, chceme-li se vyrovnat s náročnými situacemi charakteristickými pro naši dobu.

Uspokojujme svou duchovní potřebu

6. Co patří k základním potřebám každého člověka?

⁶ Lidé byli stvořeni tak, že mají celou řadu potřeb. Chceme-li si uchovat dobré tělesné zdraví, nezbytně k tomu potřebujeme například jídlo, pití a přístřeší. Člověk však musí dbát i na svou „duchovní potřebu“. Kdyby to nedělal, nebyl by skutečně šťastný. (Matouš 5:3) Uspokojování této přirozené potřeby Jehova považoval za tak zásadní, že svým ctitelům přikázal, aby každý týden přerušili na celý den své obvyklé činnosti, a mohli se tak věnovat duchovním věcem.

7, 8. (a) Jak Bůh ukázal, že Sabat se liší od jiných dnů? (b) K čemu Sabat sloužil?

⁷ Sabatní uspořádání vyzdvihovalo důležitost duchovních zájmů. Výraz „sabat“ se v Bibli poprvé vyskytuje ve zprávě o tom, jak byla v pustině opatřena manna. Izraelitům bylo řečeno, že tento zázračný chléb mají sbírat po šest dnů. Šestého dne mají nasbírat „chléb na dva dny“, protože sedmého dne žádný nedostanou. Sedmý den bude ‚svatý sabat Jehovovi‘ a každý Izraelita zůstane sedět na svém vlastním místě. (2. Mojžíšova 16:13–30) V jednom z Deseti přikázání bylo stanoveno, že o Sabatu se nesmí konat žádná práce. Byl to posvátný den. Trestem za nedodržení Sabatu byla smrt. (2. Mojžíšova 20:8–11; 4. Mojžíšova 15:32–36)

⁸ Z toho, že Jehova dal svým ctitelům zákon o Sabatu, poznáváme jeho zájem o jejich tělesné i duchovní blaho. „Sabat začal existovat kvůli člověku,“ prohlásil Ježíš. (Marek 2:27) Díky Sabatu si Izraelité nejen mohli odpočinout, ale především měli příležitost rozvíjet svůj vztah ke Stvořiteli a dávat mu najevo lásku. (5. Mojžíšova 5:12) Byl to den vyhrazený pouze pro duchovní zájmy. V rodinném kruhu Izraelité uctívali Boha a věnovali se modlitbě a rozjímání o Božím Zákoně. Toto opatření je chránilo, aby veškerý čas a energii nevěnovali hmotným zájmům. O Sabatu si připomínali, že tím nejdůležitějším v jejich životě je vztah k Jehovovi. Ježíš tuto neměnnou zásadu zopakoval, když prohlásil: „Je napsáno: ‚Člověk nebude žít ze samotného chleba, ale z každého výroku, který vychází z Jehovových úst.‘“ (Matouš 4:4)

9. Jaké poučení ze sabatního uspořádání vyplývá pro křesťany?

 ⁹ Boží ctitelé už sice nemusí zachovávat doslovný 24hodinový sabatní odpočinek, ale sabatní uspořádání zdaleka není jen historickou zajímavostí. (Kolosanům 2:16) Cožpak nám nepřipomíná tu skutečnost, že i my musíme duchovní činnosti dávat v životě na první místo? Nesmíme dovolit, aby nás hmotné věci nebo rekreace zaměstnávaly natolik, že by se posvátné zájmy dostaly na vedlejší kolej. (Hebrejcům 4:9, 10) Mohli bychom si proto položit otázky: „Co je v mém životě na prvním místě? Je to studium, modlitba, účast na křesťanských shromážděních a oznamování dobré zprávy o Království? Nebo se tyto činnosti dostávají do pozadí kvůli jiným zájmům?“ Jehova nás ujišťuje, že budeme-li v životě dávat na první místo duchovní věci, postará se o to, abychom měli všechno, co nezbytně potřebujeme. (Matouš 6:24–33)

10. Jaký užitek můžeme mít z toho, že věnujeme čas duchovním věcem?

¹⁰ Čas, který věnujeme studiu Bible a biblické literatury a také hlubokému přemýšlení o jejich obsahu, nám pomáhá přibližovat se k Jehovovi. (Jakub 4:8) Susan si pro studium Bible začala pravidelně vyhrazovat čas asi před 40 lety. Připouští, že zpočátku ji to nebavilo. Bylo to namáhavé. Po nějaké době však zjistila, že jí čtení přináší stále větší radost. Když se dnes k osobnímu studiu z nějakého důvodu nedostane, opravdu jí to chybí. „Studium mi pomohlo, abych Jehovu poznala jako Otce,“ říká Susan. „Důvěřuji mu, mohu se na něj spolehnout a mohu s ním otevřeně mluvit v modlitbě. Když si uvědomím, jakou lásku má ke svým služebníkům, jak se o mě samotnou stará a co už v můj prospěch udělal, jsem nepopsatelně šťastná.“ Jestliže pravidelně pečujeme o své duchovní potřeby, můžeme i my opravdu zažívat nesmírnou radost!

Boží zákon o paběrkování

11. Co zahrnovalo opatření týkající se paběrkování?

¹¹ To, že Bůh měl zájem o blaho svého lidu, bylo patrné také z dalšího ustanovení, které je charakteristické pro mojžíšský Zákon. Bylo to právo paběrkovat. Jehova nařídil, že při sklizni pole mají izraelští rolníci dovolit nuzným lidem, aby sesbírali to, co zůstane po žencích. Rolníci neměli úplně sklízet okraje svého pole, ani neměli shromažďovat zbylé hrozny a olivy. Neměli se ani vracet pro snopy obilí, které zůstaly zapomenuty na poli. Toto láskyplné opatření sloužilo chudým lidem, cizím usedlíkům, sirotkům a vdovám. Paběrkování od nich sice žádalo kus namáhavé práce, ale díky němu nemuseli žebrat. (3. Mojžíšova 19:9, 10; 5. Mojžíšova 24:19–22; Žalm 37:25)

12. Co bylo rolníkům umožněno opatřením, jež se týkalo paběrkování?

¹² V zákoně o paběrkování nebylo stanoveno, kolik plodin mají rolníci pro nuzné lidi ponechat. Záleželo na nich, zda pruh nesklizeného obilí při okraji pole bude široký nebo úzký. Tak toto opatření učilo štědrosti. Umožňovalo rolníkům dát najevo ocenění Tomu, jemuž za svou úrodu vděčili, neboť ‚ten, kdo projevuje přízeň chudému, oslavuje jeho Původce‘. (Přísloví 14:31) Člověk, který tak jednal, byl Boaz. Když na jeho poli paběrkovala vdova jménem Rut, postaral se o to, aby mohla nasbírat dost obilí. Za svou štědrost obdržel Boaz bohatou odměnu od Jehovy. (Rut 2:15, 16; 4:21, 22; Přísloví 19:17)

13. V čem je starověký zákon o paběrkování poučný pro nás?

¹³ Zásada, na níž byl zákon o paběrkování založen, se nezměnila. Jehova si přeje, aby jeho služebníci byli štědří, a to zejména vůči lidem, kteří jsou v nouzi. Čím štědřejší budeme, tím větší požehnání obdržíme. Ježíš řekl: „Mějte ve zvyku dávat, a lidé vám budou dávat. Nasypou vám do klína znamenitou  míru, stlačenou, setřesenou a překypující. Jakou mírou totiž odměřujete vy, takovou mírou budou na oplátku měřit vám.“ (Lukáš 6:38)

14, 15. Jak můžeme dávat najevo štědrost a jaký užitek z toho můžeme mít my sami a ti, jimž pomáháme?

¹⁴ Apoštol Pavel doporučoval: „Konejme dobro všem, zejména však těm, kdo jsou nám příbuzní ve víře.“ (Galaťanům 6:10) Jistě by nám mělo velmi záležet na tom, aby naši spolukřesťané obdrželi duchovní pomoc v době, kdy je nějak zkoušena jejich víra. Ale nepotřebují snad také praktickou pomoc, například s dopravou do sálu Království nebo s obstaráváním nákupů? Máte ve sboru křesťany, kteří jsou v pokročilém věku nebo nemocní a nemohou vycházet z domu? Pokud ano, nepotěšila by je vaše povzbudivá návštěva a nepřivítali by vaši pomoc? Jestliže se snažíme být k takovým potřebám vnímaví, Jehova může naším prostřednictvím odpovědět na modlitby člověka, který potřebuje pomoc. Pečovat jeden o druhého je sice křesťanským závazkem, ale užitek z této péče má i ten, kdo ji poskytuje. Když spoluvěřícím projevujeme opravdovou lásku, přináší nám to velkou radost, hluboce nás to uspokojuje a také získáváme Jehovovo schválení. (Přísloví 15:29)

¹⁵ Dalším důležitým způsobem, jak křesťané dávají najevo nesobeckost, je to, že vynakládají čas a energii, aby s druhými mluvili o Božích záměrech. (Matouš 28:19, 20) Každý, kdo někdy zakusil radost z toho, že jinému člověku pomohl zasvětit se Jehovovi, může potvrdit pravdivost těchto Ježíšových slov: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ (Skutky 20:35)

Vyvarujme se chtivosti

16, 17. Co bylo zakázáno desátým přikázáním a proč?

¹⁶ Uvažujme nyní o třetím ustanovení charakteristickém pro Boží Zákon, který byl dán Izraeli. Jde o poslední z Deseti přikázání, které zakazovalo chtivost. V Zákoně bylo uvedeno: „Nebudeš toužit po domu svého bližního. Nebudeš toužit po manželce svého bližního ani po jeho otrokovi ani po jeho  otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu ani po ničem, co patří tvému bližnímu.“ (2. Mojžíšova 20:17) Žádný člověk nemohl dodržování takového přikázání vynutit, protože nikdo z lidí nevidí do srdce. Toto přikázání však pozvedalo Zákon nad úroveň lidského právního řádu. Upozorňovalo Izraelity na to, že každý z nich se přímo zodpovídá Jehovovi, který umí rozeznávat sklony srdce. (1. Samuelova 16:7) Navíc bylo toto přikázání namířeno proti základní příčině mnoha nezákonných skutků. (Jakub 1:14)

¹⁷ Zákon, který zakazoval chtivost, vedl Boží ctitele k tomu, aby se vystříhali hmotařství a chamtivosti a nestěžovali si na svůj životní úděl. Také je chránil před pokušením dopustit se krádeže nebo nemravnosti. Vždycky se najdou lidé, kteří budou vlastnit nějakou věc, jež se nám bude líbit, nebo kteří se budou v něčem zdát úspěšnější, než jsme my sami. Kdybychom v takových situacích neovládali své uvažování, mohli bychom ztratit radost ze života nebo bychom mohli druhým začít závidět. Podle Bible je chtivost projevem ‚neschváleného stavu mysli‘. Bez ní se nám bude vést mnohem lépe. (Římanům 1:28–30)

18. Jaký duch převládá v dnešním světě a jak může lidem škodit?

¹⁸ Duch, který dnes mezi lidmi převládá, podporuje hmotařství a soutěživost. Obchodní svět prostřednictvím reklamy probouzí v lidech touhu po nových výrobcích a často nám vnucuje představu, že nebudeme šťastní, dokud tyto věci nezískáme. To je přesně ten způsob uvažování, který byl v Jehovově Zákoně odsouzen. Podobné je to s touhou za každou cenu něčeho v životě dosáhnout a nahromadit bohatství. Apoštol Pavel varoval: „Ti, kdo se rozhodli, že zbohatnou, upadají do pokušení a léčky a do mnoha bláznivých a škodlivých tužeb, které vrhají lidi do zničení a zkázy. Láska k penězům je totiž kořenem škodlivých věcí všeho druhu a tím, že někteří o tuto lásku usilovali, byli od víry zavedeni na scestí a celí se probodali mnoha bolestmi.“ (1. Timoteovi 6:9, 10)

19, 20. (a) Co má skutečnou hodnotu pro člověka, který miluje Jehovův zákon? (b) O čem bude pojednávat následující článek?

¹⁹ Ti, kdo milují Boží zákon, si uvědomují nebezpečí hmotařského způsobu uvažování a chrání se před ním. Například žalmista Jehovovi v modlitbě řekl: „Nakloň mé srdce ke svým připomínkám, a ne k ziskům. Zákon tvých úst je pro mne dobrý, a to více než tisíce kousků zlata a stříbra.“ (Žalm 119:36, 72) Když budeme přesvědčeni o pravdivosti těchto slov, pomůže nám to zachovat potřebnou vyrovnanost, abychom nepropadli hmotařství či chamtivosti a nebyli nespokojení se svým životním údělem. Klíčem k tomu největšímu zisku není hromadění majetku, ale „zbožná oddanost“. (1. Timoteovi 6:6)

²⁰ Zásady, na nichž se zakládal Zákon daný starověkému izraelskému národu, mají v naší obtížné době stejnou hodnotu jako v době, kdy Jehova tento Zákon předal Mojžíšovi. Čím více je budeme v životě uplatňovat, tím lépe je budeme chápat, tím více si je zamilujeme a tím šťastnější budeme. Zákon je pokladnicí plnou cenných poučení. Živými připomínkami toho, jakou mají tato poučení hodnotu, jsou příběhy a zážitky biblických postav. O některých z nich bude pojednávat následující článek.

[Poznámka pod čarou]

Jak byste odpověděli?

• Proč pisatel 119. žalmu miloval Jehovův zákon?

• Jaké poučení pro křesťany vyplývá ze sabatního uspořádání?

• V čem spočívá trvalá hodnota Božího zákona o paběrkování?

• Před čím nás chrání Boží přikázání, které zakazovalo chtivost?

[Studijní otázky]

[Obrázek na straně 21]

Co vyzdvihoval zákon o Sabatu?

[Obrázek na straně 23]

V čem je pro nás poučný zákon o paběrkování?