Proč máme dělat to, co je správné?

JEDEN vzdělaný muž kdysi poznamenal: „Schopnost přát si . . . u mne je, ale schopnost působit, co je znamenité, tu není. To dobré, co si přeji, totiž nečiním, ale konám to špatné, co si nepřeji.“ Proč bylo pro toho muže náročné činit to dobré, co si přál? Vysvětlil: „Shledávám tedy ve svém případě tento zákon: když si přeji činit, co je správné, je u mne, co je špatné. Podle člověka, jímž jsem ve svém nitru, mám skutečně potěšení v Božím zákoně, ale ve svých údech spatřuji jiný zákon, jenž válčí proti zákonu mé mysli a vede mě do zajetí zákona hříchu, který je v mých údech.“ (Římanům 7:18, 19, 21–23)

Tato slova apoštola Pavla byla zaznamenána téměř před dvěma tisíci lety. Dozvídáme se z nich, proč je pro nedokonalé lidi náročné dělat to, co je správné. K tomu, aby se člověk řídil zásadami z Božího slova, a to zvláště za obtížných podmínek, potřebuje morální sílu. Proto je užitečné položit si otázku: ‚Co je tím nejdůležitějším důvodem, proč máme dělat to, co je správné?‘

Všimněte si, jak je budoucnost morálně bezúhonného člověka popsána v Bibli. Například v Žalmu 37:37, 38 čteme: „Dávej pozor na bezúhonného a měj na očích přímého, neboť budoucnost toho muže bude pokojná. Ale přestupníci budou jistě společně vyhlazeni; budoucnost ničemných lidí bude vskutku odříznuta.“ A Přísloví 2:21, 22 nám říkají: „Přímí, ti budou přebývat na zemi, a bezúhonní, ti na ní zbudou. Pokud jde o ničemné, ti budou právě ze země odříznuti; a pokud jde o zrádné, ti z ní budou vytrženi.“

Tyto a další biblické sliby jsou sice určitou motivací k tomu, abychom dělali radost Bohu, ale nejsou tím hlavním důvodem ke správnému jednání. Ten souvisí se spornou otázkou, která se vztahuje na každého inteligentního tvora. Následující článek bude rozebírat, co touto spornou otázkou je a jak se týká každého z nás.