Životní příběh

Úspěšně jsme pátraly po drahocenných pokladech

Vyprávějí Dorothea Smithová a Dora Wardová

Zajímá vás, jaké poklady jsme vlastně hledaly? Byly jsme mladé a velmi jsme chtěly jednat podle Ježíšova příkazu: „Jděte . . . a čiňte učedníky z lidí všech národů.“ (Matouš 28:19) Rády bychom vám teď vyprávěly o tom, jak jsme takové drahocenné poklady našly.

DOROTHEA: Narodila jsem se v roce 1915, krátce po začátku první světové války. Byli jsme tři sourozenci — bratr Willis, sestra Viola a já, jako nejmladší. Žili jsme blízko města Howell v americkém státě Michigan. Tatínek se o náboženství nezajímal, ale maminka byla zbožná. Snažila se nás vychovávat tak, abychom žili podle Desatera, ale dělalo jí starosti, že my děti jsme nepatřily do žádné církve.

Když mi bylo dvanáct, maminka rozhodla, že se dám pokřtít u presbyteriánské církve. Na den svého křtu si pamatuji velmi dobře. Křtila se ještě dvě nemluvňata, každé v náručí své maminky. Připadalo mi hrozně ponižující, že se křtím spolu s nimi. Kněz mi pokropil hlavu několika kapkami vody a zamumlal něco, čemu jsem vůbec nerozuměla. Dá se říct, že o křtu jsem věděla asi tolik, jako ta dvě nemluvňata.

Jednoho dne v roce 1932 přijelo k našemu domu auto a maminka se šla podívat, kdo to je. Byli to dva mladí muži, kteří nabízeli náboženské publikace. Jeden z nich se  představil jako Albert Schroeder a ukázal mamince literaturu, kterou vydávali svědkové Jehovovi. Maminka si vzala několik knih, které jí pak pomohly přijmout pravdu z Božího slova.

Hledání pokladů začíná

Později jsem se přestěhovala ke své sestře do Detroitu. Tam jsem se setkala se starší paní, která mou sestru navštěvovala a učila ji, co říká Bible. Jejich rozhovory mi připomněly rozhlasový pořad, který jsme každý týden poslouchaly s maminkou. Byla to patnáctiminutová biblická přednáška J. F. Rutherforda, který tehdy řídil činnost svědků Jehovových. V roce 1937 jsme se začaly scházet s prvním sborem svědků Jehovových v Detroitu a v následujícím roce jsem byla pokřtěná.

Počátkem čtyřicátých let bylo oznámeno, že svědkové Jehovovi otevírají v South Lansingu ve státě New York školu pro budoucí misionáře nazvanou Gilead. Když jsem se dozvěděla, že někteří absolventi budou posláni do služby v zahraničí, řekla jsem si: ‚To je něco pro mě!‘ A tak se Gilead stal mým cílem. Bylo by úžasné hledat v jiných zemích „poklady“ — lidi, kteří touží stát se učedníky Krista Ježíše. (Ageus 2:6, 7)

Postupně dosahuji svého cíle

V dubnu 1942 jsem odešla ze zaměstnání a začala jsem spolu s pěti dalšími sestrami sloužit jako průkopnice ve městě Findlay v Ohiu. Nebyl tam žádný sbor, takže se nekonala ani pravidelná shromáždění. Navzájem jsme se proto povzbuzovaly společným čtením článků z našich křesťanských publikací. Během prvního měsíce průkopnické služby jsem rozšířila 95 knih. Asi o rok a půl později jsem přijala pověření sloužit jako zvláštní průkopnice ve městě Chambersburg v Pensylvánii. Tam jsem se připojila ke skupině jiných pěti průkopnic, mezi nimiž byla i Dora Wardová z Iowy. Začaly jsme chodit do služby spolu. Obě jsme byly pokřtěné ve stejném roce a obě jsme se chtěly dostat do Gileadu a sloužit v zahraničí jako misionářky.

Začátkem roku 1944 přišel ten velký den. Obě jsme byly pozvány do čtvrté třídy Gileadu. Škola začala v srpnu téhož roku. A teď vám bude Dora vyprávět, jak se stalo, že jsme se do hledání pokladů pustily spolu.

 Touha po celodobé službě

DORA: Maminka se modlila o to, aby rozuměla Božímu slovu. Jednou v neděli jsme společně poslouchaly rádio, kde zrovna vysílali přednášku J. F. Rutherforda. Na konci přednášky maminka nadšeně řekla: „Tohle je pravda!“ Krátce potom jsme začaly studovat publikace svědků Jehovových. Touhu zasvětit se Bohu jsem poprvé pocítila, když jsem si přišla poslechnout proslov ke křtu, který přednesl jeden svědek Jehovův. Bylo to v roce 1935, kdy mi bylo dvanáct let. O tři roky později jsem byla pokřtěna. To, že jsem se zasvětila Jehovovi a dala se pokřtít, mi pomáhalo, abych šla za svým cílem i během posledních let, které jsem musela strávit ve škole. Hned po skončení školy jsem začala sloužit jako průkopnice.

Svědkové, se kterými jsme se tehdy scházely, patřili do sboru ve Fort Dodge v Iowě. Příprava na shromáždění vyžadovala značné úsilí. U studijních článků ve Strážné věži tehdy nebyly otázky. Měli jsme je připravit sami a dát je bratrovi, který studium vedl. Otázky jsme s maminkou chystaly vždy v pondělí večer. Ze všech otázek, které vedoucí studia dostal, vybral ty, jež pak při shromáždění pokládal přítomným.

Čas od času do našeho sboru přijel cestující dozorce. Jedním z nich byl i John Booth, se kterým jsem poprvé byla ve službě dveře ode dveří. Bylo mi tehdy dvanáct let. V sedmnácti jsem se ho zeptala, jak vyplnit přihlášku do průkopnické služby, a on mi s tím pomohl. Netušila jsem, že se později znovu setkáme a že se staneme dobrými přáteli.

Jako průkopnice jsem často sloužila se sestrou Dorothy Aronsonovou, která byla o patnáct let starší než já a také se věnovala celodobé službě. Kázaly jsme spolu až do roku 1943, kdy byla pozvána do první třídy Gileadu. Potom jsem dál pokračovala v průkopnické službě sama.

Odpor nás nedokáže zastavit

Čtyřicátá léta byla pro nás náročným obdobím kvůli nacionalistickým vášním, které vyvolala druhá světová válka. Když jsme kázaly dům od domu, často po nás lidé házeli zkažená vajíčka, shnilá rajčata a někdy i kameny. Ještě náročnější zkouška přišla, když jsme jednou na stanovišti nabízely Strážnou věž a Útěchu (nyní Probuďte se!). Náboženští odpůrci proti nám podnítili policisty, kteří přišli a hrozili, že nás zatknou, když nás znovu uvidí kázat.

 Samozřejmě jsme odmítly přestat s vydáváním svědectví, a tak jsme byly odvedeny na policejní stanici k výslechu. Když nás propustili, vrátily jsme se na stanoviště a dál jsme nabízely časopisy. Odpovědní bratři nám doporučili, abychom se v takových situacích odvolávaly na slova v Izajášovi 61:1, 2. Když ke mně jednou přistoupil nějaký mladý policista, třesoucím se hlasem jsem mu tyto verše odcitovala. K mému překvapení beze slova odešel. Měla jsem pocit, že nás chránili andělé.

Nezapomenutelný den

V roce 1941 jsem se s radostí účastnila osmidenního sjezdu svědků Jehovových v St. Louis ve státě Missouri. Při jednom programu bratr Rutherford vyzval všechny děti od pěti do osmnácti let, aby se shromáždily v hlavní části stadionu. Byly nás tam tisíce. Bratr Rutherford nám na pozdrav zamával kapesníkem a my jsme zase zamávaly jemu. Po hodinovém proslovu řekl: „Děti, které jste souhlasily, že budete činit Boží vůli, a zaujaly jste postoj na straně Boží teokratické vlády Krista Ježíše a které jste souhlasily, že budete poslouchat Boha a jeho Krále, prosím, vstaňte.“ Postavilo se nás 15 000 a já byla mezi nimi. Bratr Rutherford pokračoval: „Vy všichni, kteří chcete dělat, co můžete, abyste jiným vyprávěli o Božím království a o požehnáních, která je provázejí, řekněte prosím Ano.“ To jsme udělali a pak zazněl bouřlivý potlesk.

Poté bratr Rutherford oznámil vydání knihy Děti *. Vytvořili jsme dlouhou řadu a po jednom jsme šli na pódium, kde každý dostal od bratra Rutherforda osobní výtisk knihy. To byl zážitek! Ještě dnes mnozí z těch, kdo tehdy knihu dostali, horlivě slouží Jehovovi po celém světě a vyprávějí druhým o Božím Království a Jehovově spravedlnosti. (Žalm 148:12, 13)

Po třech letech, kdy jsem sama sloužila jako průkopnice, jsem dostala nové pověření, které mi udělalo velkou radost. Měla jsem být zvláštní průkopnicí v Chambersburgu. Tam jsem se setkala s Dorotheou a brzy z nás byly nerozlučné kamarádky. Byly jsme mladé, nadšené a plné síly. Chtěly jsme v kazatelské službě dělat ještě víc. Společně jsme se pustily do hledání pokladů, které nakonec trvalo celý život. (Žalm 110:3)

Několik měsíců po tom, co jsme začaly se zvláštní průkopnickou službou, jsme se setkaly s Albertem Mannem, absolventem první třídy Gileadu. Zrovna se chystal na cestu do svého zahraničního působiště. Povzbuzoval nás, abychom přijaly pozvání do služby v zahraničí, ať by to bylo kdekoli.

Společně v Gileadu

DORA A DOROTHEA: Jen si představte, jakou jsme měly radost, když naše školení pro misionářskou službu začalo. První den se konal zápis. Prováděl ho bratr Albert Schroeder, který dvanáct let předtím nabídl mamince Dorothey knihy Studies in the Scriptures (Studie Písem). Byl tam i John Booth. Měl v té době na starosti farmu Království, kde se škola konala. Později oba sloužili jako členové vedoucího sboru svědků Jehovových.

V Gileadu jsme dostali vynikající školení, které zahrnovalo studium hlubších biblických pravd. Ve třídě nás bylo 104 včetně prvního zahraničního studenta z Mexika. On se snažil zlepšovat v angličtině a my zase ve španělštině. Pak přišel ten velký den, kdy nám bratr Nathan H. Knorr oznámil, do kterých zemí budeme posláni. Většina z nás měla jít do Střední a Jižní Ameriky. My dvě jsme měly odjet do Chile.

 Hledání pokladů v Chile

Abychom mohly odcestovat do Chile, musely jsme napřed získat víza, což trvalo poměrně dlouho. Po graduaci v lednu 1945 jsme proto rok a půl sloužily jako průkopnice ve Washingtonu. Když jsme víza nakonec dostaly, vydaly jsme se do Chile spolu s dalšími sedmi misionáři z dřívějších tříd Gileadu.

V hlavním městě Santiagu nás čekalo několik křesťanských bratrů. Jedním z nich byl Albert Mann, absolvent Gileadu, který nás několik let předtím povzbudil ke službě v zahraničí. Do Chile se dostal rok před námi společně s Josephem Ferrarim ze druhé třídy Gileadu. Když jsme do Chile přijeli, bylo tam sotva 100 zvěstovatelů. Už jsme se nemohly dočkat, až ve svém novém působišti začneme hledat poklady, totiž upřímné lidi.

Byly jsme přiděleny do misionářského domova v Santiagu. Žít ve velké rodině misionářů pro nás byla nová zkušenost. Kromě toho, že jsme v kazatelské službě měli trávit stanovený počet hodin, každý z nás měl jednou týdně vařit pro ostatní. O trapné situace nebyla nouze. Jednou jsme ke snídani například pekly buchty. Když jsme je vytáhly z trouby, cítily jsme nepříjemný zápach. Ukázalo se, že místo prášku do pečiva jsme do nich daly jedlou sodu. Někdo ji totiž nasypal do plechovky, ve které měl být prášek do pečiva.

Ještě trapněji jsme se cítily, když jsme používaly svou nedokonalou španělštinu. Členové jedné velké rodiny málem přestali studovat Bibli, protože vůbec nechápali, co jsme se jim snažily říct. Vyhledávali si však verše ve své Bibli, a tak dokázali pravdu pochopit. Pět z nich se stalo svědky Jehovovými. Tehdy žádný jazykový kurz pro misionáře neexistoval. Hned po příjezdu jsme se zapojily do kazatelské činnosti a jazyk se snažily naučit od lidí, kterým jsme vydávaly svědectví.

Vedly jsme mnoho biblických studií a někteří zájemci dělali velmi rychlé pokroky. Jiní potřebovali více času. Jedna mladá žena, která se jmenovala Teresa Tellová, naslouchala poselství pravdy a řekla: „Musíte zase přijít a povědět mi o tom víc.“ Přišly jsme dvanáctkrát, ale ani jednou nebyla doma. Uplynuly tři roky. Potom jsme byly na sjezdu, který se konal v jednom divadle v Santiagu. Když jsme odcházely po nedělním programu, někdo volá: „Señorita Dora, señorita Dora!“ Otočily jsme se a uviděly jsme Teresu. Byla na návštěvě u sestry, která bydlela přes ulici, a přišla se do divadla podívat, protože ji zajímalo, co se tam děje. Měly jsme ze setkání velkou radost. Domluvily jsme se, že budeme studovat Bibli, a Teresa byla brzy pokřtěna. Později začala sloužit  jako zvláštní průkopnice a v tomto odvětví celodobé služby vytrvává už 45 let. (Kazatel 11:1)

Poklady v „písku“

V roce 1959 jsme se přestěhovaly do nového působiště, do města Punta Arenas, což znamená „písečný bod“. Leží na nejjižnějším místě chilského pobřeží dlouhého 4 300 kilometrů. Punta Arenas je zvláštní místo. V letních měsících jsou tam nezvykle dlouhé dny. Světlo je ještě půl hodiny před půlnocí. Ve službě jsme sice mohly být od úsvitu do soumraku, ale nebylo to bez obtíží. V létě totiž přicházejí antarktické vichřice. Zimní měsíce jsou studené a dny krátké.

Navzdory náročnému podnebí má Punta Arenas své kouzlo. V létě se na západní obloze neustále kupí dešťové mraky. Čas od času z nich pořádně zaprší, ale pak přijde vítr a člověk je hned suchý. Skrz mraky vysvitne slunce a vykouzlí nádhernou duhu, která se chvílemi ztrácí a zase objevuje a někdy vydrží na obloze celé hodiny. (Job 37:14)

Tehdy bylo v Punta Arenas jen několik zvěstovatelů. V místním malém sboru jsme shromáždění musely vést my, sestry. Jehova našemu úsilí požehnal. Když jsme sem po 37 letech přijely na návštěvu, bylo tu šest horlivých sborů a tři krásné sály Království. Měly jsme velkou radost, že nám Jehova umožnil, abychom na písečném jihu objevily duchovní poklady. (Zecharjáš 4:10)

Další poklady na „široké pláži“

Po třech a půl letech služby v Punta Arenas jsme dostaly nový úkol — sloužit v přístavním městě Valparaiso. Leží u Tichého oceánu na 41 pahorcích, které se zvedají kolem zátoky. Sloužily jsme hlavně na pahorku jménem Playa Ancha neboli „široká pláž“. Během našeho šestnáctiletého působení jsme viděly, jak se z místních mladých křesťanských bratrů stávali duchovně zralí muži, kteří nyní slouží jako cestující dozorci a křesťanští starší ve sborech po celém Chile.

Naším dalším misionářským působištěm bylo město Viña del Mar. Sloužily jsme tam tři a půl roku, dokud zemětřesení nepoškodilo misionářský domov. Potom jsme se vrátily do Santiaga, kde jsme před čtyřiceti lety svou misionářskou službu zahájily. Hodně věcí se změnilo. Byla postavena nová odbočka a z původní budovy se udělal domov pro všechny misionáře, kteří ještě v Chile byli. Později se tento dům stal střediskem školy služebního vzdělávání. Jehova nám tehdy znovu projevil milující laskavost. Pět letitých misionářů včetně nás bylo pozváno, aby žili v betelu. Za tu dobu, co jsme byly v Chile, jsme sloužily na patnácti různých místech a viděly, jak počet zvěstovatelů stoupl z necelých 100 na přibližně 70 000. Máme velkou radost, že jsme mohly v Chile hledat poklady celých 57 let.

Považujeme za velké požehnání, že nám Jehova umožnil, abychom našly takové množství pokladů — lidí, kteří se pak sami dali k dispozici, aby je Jehova používal ve své organizaci. Sloužíme spolu Jehovovi už více než 60 let a cítíme přesně to, co král David, který napsal: „Jak hojná je tvá dobrota, kterou chováš jako poklad pro ty, kdo se tě bojí!“ (Žalm 31:19)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 9]

Dorothea v roce 2002 a v kazatelské službě v roce 1943

[Obrázek na straně 10]

Služba na stanovišti ve Fort Dodge v Iowě v roce 1942

[Obrázek na straně 10]

Dora, 2002

[Obrázek na straně 12]

Dorothea a Dora před jejich prvním misionářským domovem v Chile v roce 1946