1., 2. (a) Co byla „Davidova chýše“ a jak měla být znovu vybudována? (b) Kdo dnes tvoří Boží lid?

V ROCE 49 n. l. se v Jeruzalémě konala velmi důležitá schůzka vedoucího sboru. Učedník Jakub tehdy řekl: „Symeon [Petr] obšírně vyprávěl, jak Bůh poprvé obrátil svou pozornost k národům, aby z nich vybral lid pro své jméno. A s tím se shodují slova Proroků, právě jak je napsáno: ‚Potom se navrátím a znovu vybuduji Davidovu chýši, která spadla; znovu vybuduji její trosky a opět ji vztyčím, aby ti, kdo zbývají z lidí, s opravdovostí hledali Jehovu spolu s lidmi ze všech národů, lidmi, kteří jsou nazýváni mým jménem, říká Jehova, který činí tyto věci, známé odedávna.‘“ (Sk. 15:13–18)

² „Davidova chýše“, neboli královská dynastie, spadla, když byl z trůnu sesazen král Sedekjáš. (Amos 9:11) Měla však být znovu vybudována — králem měl být jednou provždy ustanoven Davidův potomek Ježíš. (Ezek. 21:27; Sk. 2:29–36) Jakub vysvětlil, že Amosovo proroctví se splňuje tím, že jak Židé, tak lidé z národů se stávají dědici Království. Dnes Jehovovi jednotně slouží ostatek pomazaných křesťanů a miliony Ježíšových „jiných ovcí“ a společně oznamují biblickou pravdu. (Jan 10:16)

3., 4. Díky čemu Jehovovi služebníci v Babylóně duchovně nezemřeli?

³ Když byli Židé odvedeni do zajetí v Babylóně, bylo zřejmé, že „Davidova chýše“ spadla. Díky čemu se Božím služebníkům podařilo duchovně přežít dlouhých 70 let vyhnanství v semeništi falešného náboženství? Díky bohatému duchovnímu  dědictví. A totéž pomáhá i nám, abychom zůstali duchovně živí ve světě pod Satanovou nadvládou. (1. Jana 5:19)

⁴ Dnes k našemu dědictví patří Boží Slovo, Bible. Židovští vyhnanci v Babylóně sice neměli celé Svaté Písmo, jako máme my, ale znali Mojžíšův zákon, včetně Deseti přikázání. Také si pamatovali „sionské písně“ a mnoho přísloví a byli dobře obeznámeni s událostmi ze života dřívějších Jehovových služebníků. Vyhnanci plakali, když vzpomínali na Sion, a nikdy na Jehovu nezapomněli. (Přečti Žalm 137:1–6.) To jim pomohlo, aby zůstali duchovně živí i v Babylóně, kolébce mnoha falešných nauk a zvyků.

5. Jaké trojice lidé uctívali v Babylóně a v Egyptě?

⁵ Triády neboli trojice bohů byly významnou součástí babylónského náboženství. Jednu trojici tvořil Sin (bůh měsíce), Šamaš (bůh slunce) a Ištar (bohyně plodnosti a války). Ve starověkém Egyptě měli mnozí bohové za manželku bohyni, která jim porodila syna, a společně „tvořili božskou triádu či trojici; otec však nebyl vždy ten nejvyšší a příležitostně se musel spokojit s úlohou manžela-knížete, zatímco hlavním místním božstvem zůstávala bohyně“. (New Larousse Encyclopedia of Mythology) Jednu egyptskou triádu tvořil bůh Osiris, bohyně Isis a jejich syn Hór.

6. Co křesťanstvo učí o Trojici a proč v ni praví Boží služebníci nevěří?

⁶ Svou triádu má i křesťanstvo. Duchovní říkají, že Otec, Syn a svatý duch jsou dohromady jeden Bůh. To je však útok na Jehovovu svrchovanost, protože kdyby byl součástí trojjediného Boha, vlastně by tvořil pouze jeho jednu třetinu. Jako Jehovovi služebníci jsme však před vírou v takový náboženský omyl chráněni, protože věříme v pravdivost těchto inspirovaných slov: „Naslouchej, Izraeli: Jehova, náš Bůh, je jeden Jehova.“ (5. Mojž. 6:4) Tento výrok citoval i Ježíš. Který pravý křesťan by s tím tedy nesouhlasil? (Mar. 12:29)

7. Proč není možné, aby se ten, kdo věří v Trojici, zasvětil Jehovovi a dal se pokřtít?

⁷ Nauka o Trojici navíc odporuje tomu, co Ježíš přikázal svým následovníkům. Řekl jim: „Čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce a Syna a svatého ducha.“ (Mat. 28:19) Ten, kdo chce být pokřtěným svědkem Jehovovým, musí uznávat svrchované postavení Otce, Jehovy, a úlohu a autoritu jeho Syna, Ježíše. Musí také věřit, že svatý duch je Boží činná síla, a ne součást Trojice. (1. Mojž. 1:2) Ten, kdo se víry v Trojici nechce vzdát, se nemůže zasvětit Jehovovi Bohu a dát se pokřtít. Jistě si vážíme našeho duchovního dědictví, které nás chrání před naukami, jež Boha zneuctívají.

8. Jak se Babylóňané dívali na bohy a démony?

⁸ Babylónské náboženství bylo plné bohů, démonů a spiritismu. Jedna encyklopedie uvádí: „Hned za bohy měli v babylónském náboženství nejdůležitější úlohu démoni. Měli moc postihnout lidské tělo i mysl mnoha chorobami. Zdá se, že zoufalý boj proti démonům byl významnou součástí náboženství a lidé se vytrvale obraceli  v modlitbách k bohům, aby jim v tomto boji pomohli.“ (The International Standard Bible Encyclopaedia)

9. (a) Proč po návratu z vyhnanství mnozí Židé uvěřili falešným naukám? (b) Co nás chrání před vlivem démonů?

⁹ Po návratu z vyhnanství začalo mnoho Židů věřit falešným naukám a vystavilo se působení démonů. Postupně totiž převzali řecké názory a uvěřili, že existují nejen démoni zlí, ale i dobří. Naše duchovní dědictví nás před kontaktem s démony chrání, protože víme, že babylónské spiritistické praktiky Bůh odsoudil. (Iz. 47:1, 12–15) Jeho názor jsme přijali za svůj. (Přečti 5. Mojžíšovu 18:10–12; Zjevení 21:8.)

10. Odkud pocházejí nečisté zvyky Velkého Babylónu?

¹⁰ Podobně jako obyvatelé starověkého Babylónu se spiritismu věnuje i mnoho těch, kdo jsou součástí Velkého Babylónu, celosvětové říše falešného náboženství. (Zjev. 18:21–24) Jedna encyklopedie uvádí: „[Velký] Babylón zahrnuje víc než jen jednu říši či kulturu. Jeho charakteristickým rysem jsou ne geografické nebo časové hranice, ale spíše jeho převládající projevy modlářství.“ (The Interpreter’s Dictionary of the Bible, sv. 1, str. 338) Velký Babylón, prosáklý spiritismem, modlářstvím a dalšími hříchy, sice ještě existuje, ale brzy přijde jeho konec. (Přečti Zjevení 18:1–5.)

11. Co říkají naše publikace o spiritismu?

¹¹ Jehova prohlásil: „Nemohu strpět užívání zlověstné moci.“ (Iz. 1:13) Spiritismus byl velmi populární v 19. století. Sionská Strážná věž z května 1885 napsala: „Myšlenka, že mrtví žijí v nějaké jiné sféře či říši, není nová. Byla součástí starověkých náboženství a je samotným kořenem veškeré mytologie.“ V článku bylo dále uvedeno, že nebiblická nauka o mrtvých, kteří komunikují s živými, „umožňuje démonům, aby lidi klamali tím, že se vydávají za duchy zemřelých. Velmi rádi skrývají svou pravou totožnost a získávají tak moc nad myslí a životem mnohých.“ Podobná varování byla v té době uvedena v brožuře Co říká Písmo o spiritismu? (v angličtině) a objevují se v našich publikacích i v současnosti.

12. Co o mrtvých řekl Šalomoun?

¹² „Všichni ti, kdo poznali pravdu“ dokážou na tuto otázku bez váhání odpovědět. (2. Jana 1) Plně souhlasíme s tím, co pod inspirací řekl Šalomoun: „Živý pes je na tom lépe než mrtvý lev. Živí si totiž uvědomují, že zemřou; ale pokud jde o mrtvé, ti si neuvědomují naprosto nic . . . Všechno, co chce činit tvá ruka, konej právě svou silou, protože není práce ani vymýšlení ani poznání ani moudrost v šeolu [společném hrobu lidstva], v místě, k němuž jdeš.“ (Kaz. 9:4, 5, 10)

13. K čemu vedl vliv řecké kultury a náboženství?

¹³ Židé pravdu o mrtvých znali. Když se ale rozpadla říše Alexandra Velikého, dostala se judská země pod vliv řeckých vládců, kteří ji chtěli sjednotit se Sýrií. Jako nástroj použili řecké náboženství a kulturu. V důsledku toho Židé přijali falešné nauky o nesmrtelné duši a o podsvětí, kde jsou mrtví mučeni. Představa, že existuje místo, kde duše mrtvých trpí, však  nebyla řeckého původu. Řekové ji převzali od Babylóňanů. Ti věřili, že existuje podsvětí, „místo hrůz . . ., kterému vládnou velmi silní a krutí bohové a démoni“. (The Religion of Babylonia and Assyria) I nauka o nesmrtelné duši tedy má kořeny v Babylóně.

14. Co Job a Abraham věděli o smrti a vzkříšení?

¹⁴ To, v jakém stavu jsou mrtví, věděl už spravedlivý Job, i když neměl Boží psané Slovo. Také věděl, že kdyby zemřel, láskyplný Bůh Jehova by prahnul po tom, aby ho mohl vzkřísit. (Job 14:13–15) Ve vzkříšení věřil i Abraham. (Přečti Hebrejcům 11:17–19.) Jelikož není možné vzkřísit někoho, kdo nezemřel, tito bohabojní muži nemohli věřit v nesmrtelnost lidské duše. Jehova svým duchem bezpochyby pomohl Jobovi a Abrahamovi, aby rozuměli, v jakém stavu jsou mrtví, a projevovali víru ve vzkříšení. I tyto pravdy patří k našemu duchovnímu dědictví.

15., 16. Na základě čeho můžeme být osvobozeni z otroctví hříchu a smrti?

¹⁵ Velmi si vážíme také toho, že nám Bůh zjevil pravdu o prostředku, díky němuž můžeme být vysvobozeni z otroctví hříchu a smrti, které jsme zdědili po Adamovi. (Řím. 5:12) Chápeme, že Ježíš „nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil a dal svou duši jako výkupné výměnou za mnohé“. (Mar. 10:45) Jsme rádi, že víme o „propuštění výkupným, jež zaplatil Kristus Ježíš“. (Řím. 3:22–24)

¹⁶ V prvním století potřebovali Židé i lidé z národů činit pokání ze svých hříchů a projevovat víru v Ježíšovu výkupní oběť. Jedině tak mohli získat  odpuštění. A dnes je to stejné. (Jan 3:16, 36) Pokud někdo věří falešným naukám, jako je Trojice či nesmrtelnost duše, nemůže mít z výkupného užitek. My z něj užitek máme, protože jsme poznali pravdu o Božím Synu. Víme, že jeho „prostřednictvím máme propuštění výkupným, odpuštění svých hříchů“. (Kol. 1:13, 14)

17., 18. Kde najdeme cenné informace o našich dějinách a jak z nich můžeme mít užitek?

¹⁷ O pravdách, kterým věříme, o zážitcích, které máme ve službě Bohu, a o duchovních i hmotných požehnáních, která dostáváme, bychom toho mohli napsat mnohem víc. Už desítky let se v Ročenkách objevují povzbuzující zprávy o naší službě v různých částech světa. O našich dějinách pojednávají DVD Lidé s živou vírou, 1. a 2. část, a publikace jako například Svědkové Jehovovi — Hlasatelé Božího Království. A ve Strážné věži a v Probuďte se! často vycházejí osobní vyprávění našich drahých bratrů a sester.

¹⁸ Když se zamýšlíme nad dějinami Jehovovy organizace, pomáhá nám to podobně jako starověkým Izraelitům, když přemýšleli o tom, jak je Bůh vysvobodil ze zajetí v Egyptě. (2. Mojž. 12:26, 27) Letitý Mojžíš byl svědkem mnoha Jehovových mocných skutků, a proto izraelský národ nabádal: „Pamatuj na staré dny, uvažujte o minulých letech, z generace na generaci; zeptej se svého otce, a může ti to povědět, svých starců, a mohou ti to říci.“ (5. Mojž. 32:7) Jsme Jehovův „lid a stádo bravu [jeho] pastvy“, a proto ho s radostí chválíme a druhým vyprávíme o jeho mocných činech. (Žalm 79:13) Zabývejme se tedy našimi dějinami, učme se z nich a připravujme se na budoucnost.

19. K čemu nás podněcuje to, že chodíme v duchovním světle?

¹⁹ Jak jsme si ukázali, nechodíme v duchovní tmě, ale ve světle od Boha. (Přísl. 4:18, 19) Svou vděčnost za to dáváme najevo tím, že pilně studujeme Boží Slovo a horlivě předáváme biblické pravdy druhým. Mějme stejný postoj jako žalmista, který chválil Jehovu slovy: „Budu se zmiňovat o tvé spravedlnosti, jen o tvé. Bože, vyučoval jsi mě od mládí, a já až dosud vyprávím o tvých podivuhodných dílech. A dokonce až do stáří a do šedin mě, Bože, neopouštěj, dokud nepovím o tvé paži té generaci, všem, kdo mají přijít, o tvé moci.“ (Žalm 71:16–18)

20. Co dalšího patří k biblickým pravdám a jak se nás to týká?

²⁰ Uvědomujeme si, že k biblickým pravdám patří i otázka Boží svrchovanosti a naší věrnosti. Oznamujeme proto druhým nepopiratelnou skutečnost, že Jehova je Svrchovaný panovník a plně si zaslouží naši bezvýhradnou oddanost. (Zjev. 4:11) Působí na nás svým duchem a díky tomu mluvíme o dobré zprávě s mírnými, ovazujeme lidi se zlomeným srdcem a utěšujeme ty, kdo truchlí. (Iz. 61:1, 2) Satanovy snahy ovládnout Boží služebníky a celé lidstvo se prokázaly jako marné. Nikdy si totiž nepřestaneme hluboce vážit našeho duchovního dědictví a jsme odhodlaní zůstat věrní Jehovovi Bohu a chválit ho nejen nyní, ale po celou věčnost. (Přečti Žalm 26:11; 86:12.)