TO BYLO v roce 1949, tedy před více než 60 lety. Své vyprávění bych ale rád začal ještě mnohem dřív. Můj tatínek Hendrik pracoval jako švec a zahradník ve vesničce Donderen na severu nizozemské provincie Drenthe. A právě tam jsem se v roce 1927 narodil jako čtvrté ze sedmi dětí. Bydleli jsme v domě u prašné cesty a naši sousedé byli většinou zemědělci. Život na venkově jsem měl moc rád. Roku 1947, kdy mi bylo 19 let, mi náš soused Theunis Been vydal svědectví. Vzpomínám si, že když jsem se s Theunisem o několik let dřív setkal poprvé, moc sympatický mi nebyl. Krátce po skončení druhé světové války se ale stal svědkem Jehovovým a já si všiml, že je teď mnohem přátelštější. Velmi to na mě zapůsobilo, a tak když se mnou mluvil o Božím slibu, že na zemi bude ráj, pozorně jsem mu naslouchal. Brzy nato jsem přijal pravdu a stali se z nás nerozluční přátelé. *

Do služby jsem začal chodit v květnu 1948 a hned 20. června jsem se na sjezdu v Utrechtu dal pokřtít. Prvního ledna 1949 jsem začal s průkopnickou službou a byl jsem přidělen do vesnice Borculo ve východním Nizozemsku, kde byl malý sbor. Bylo to asi 130 kilometrů daleko, a tak jsem si řekl, že tam pojedu na kole. Počítal jsem, že by mi to mohlo trvat nějakých šest hodin. Plány mi ale zkřížil intenzivní déšť a silný protivítr.  Cesta se nakonec protáhla na 12 hodin, a to jsem posledních 90 kilometrů jel vlakem. Pozdě večer jsem se konečně dostal do cíle – do domu jedné rodiny svědků, u které jsem měl bydlet.

V poválečných letech toho lidé mnoho neměli. Já jsem měl jenom jeden oblek a jedny kalhoty – oblek mi byl velký a kalhoty pro změnu krátké. Jak už jsem se zmínil v úvodu, první měsíc v Borculu byl pro mě dost náročný, ale Jehova mi nakonec požehnal několika biblickými studii. Po devíti měsících mě bratři poslali do Amsterdamu.

Kluk z venkova se tedy ocitl v Amsterdamu, největším městě Nizozemska. Služba tu byla skvělá. Za první měsíc jsem rozšířil víc publikací než za předchozích devět měsíců. Brzy jsem vedl minimálně osm studií. Byl jsem jmenován služebníkem sboru (nyní koordinátor rady starších) a krátce nato jsem dostal za úkol přednést svou první přednášku pro veřejnost. Ta představa mě dost děsila, a tak jsem si pořádně oddychl, když jsem byl krátce před naplánovaným termínem přidělen do jiného sboru. V té době mě ani nenapadlo, že během svého života budu mít proslovů víc než 5 000.

V květnu 1950 jsem byl poslán do města Haarlem. Potom jsem dostal pozvání do krajské služby. Tři noci jsem skoro nespal. Robertu Winklerovi, jednomu bratrovi, který sloužil v betelu, jsem řekl, že se na to vůbec necítím. On mi ale odpověděl: „Prostě jenom vyplň ty papíry. Naučíš se to.“ Krátce nato jsem byl pozván na měsíční školení a stal jsem se krajským služebníkem (krajským dozorcem). Při spolupráci s jedním sborem jsem se setkal s Janny Taatgenovou, veselou a obětavou mladou průkopnicí, která hluboce milovala Jehovu. Vzali jsme se v roce 1955. Než ale budu pokračovat, Janny vám poví, jak se stala průkopnicí.

Janny: Maminka se stala svědkem Jehovovým v roce 1945, kdy mi bylo 11 let. Už od začátku si uvědomovala, jak je důležité, aby Bibli studovala i se svými třemi dětmi. Táta se ale proti pravdě tvrdě stavěl, a tak s námi studovala v době, kdy nebyl doma.

Prvním shromážděním, kterého jsem se zúčastnila, byl sjezd v Haagu v roce 1950. O týden později jsem šla na první sborové shromáždění do sálu Království ve městě Assen v provincii Drenthe. Táta se hrozně rozzlobil a vyhnal mě z domova. Maminka mi řekla: „Víš, na koho se můžeš obrátit.“ Bylo mi jasné, že mluví o mých duchovních bratrech a sestrách. Nejprve mě k sobě vzala jedna rodina svědků, která žila poblíž, ale táta mi pořád znepříjemňoval život, a tak  jsem se přestěhovala asi sto kilometrů daleko a začala chodit do sboru ve městě Deventer v provincii Overijssel. Protože jsem ale byla nezletilá, táta začal mít kvůli tomu, že mě vyhodil z domova, problémy s úřady. Řekl mi tedy, že se můžu vrátit. I když pravdu nikdy nepřijal, nakonec mi dovolil, abych chodila na shromáždění a do služby.

Krátce potom co jsem se vrátila domů, maminka těžce onemocněla, a všechny domácí práce jsem tak musela zastat já. Přesto jsem ale dělala duchovní pokroky a roku 1951 jsem byla ve věku 17 let pokřtěna. Když se v roce 1952 maminka uzdravila, strávila jsem společně s dalšími třemi sestrami dva měsíce v prázdninové (pomocné) průkopnické službě. Bydlely jsme na hausbótu a kázaly ve dvou městech v provincii Drenthe. Roku 1953 jsem se stala pravidelnou průkopnicí. O rok později přijel do našeho sboru mladý krajský dozorce. Byl to Markus. V květnu 1955 jsme se vzali. Cítili jsme, že jako manželé budeme moci pro Jehovu dělat víc. (Kaz. 4:9–12)

Markus: Po svatbě jsme nejprve dostali za úkol sloužit jako průkopníci ve městě Veendam v provincii Groningen. Bydleli jsme v maličkém pokoji o rozměrech přibližně 2 × 3 metry. Janny z něj ale dokázala udělat hezký a útulný domov. Každý večer jsme museli dát stranou náš stůl a dvě židle, aby bylo místo pro sklápěcí postel.

Po šesti měsících jsme byli požádáni, abychom se přestěhovali do Belgie a začali tam s krajskou službou. V roce 1955 bylo v této zemi pouze asi 4 000 zvěstovatelů. Dnes jich tam je šestkrát tolik! Ve Vlámsku, které se rozkládá na severu Belgie, lidé mluví stejným jazykem jako v Nizozemsku. Mají ale odlišný přízvuk, a tak jsme zpočátku s jazykem trochu zápasili.

Janny: Krajská služba vyžaduje obětavost. Do sborů jsme jezdili na kole a bydleli u bratrů a sester. Protože jsme neměli žádné vlastní bydlení, zůstávali jsme u nich až do úterního rána, kdy jsme se vydali do dalšího sboru. Na svou službu jsme se ale vždycky dívali jako na dar od Jehovy.

Markus: I když jsme ze začátku nikoho z bratrů a sester neznali, všichni se k nám chovali moc hezky a byli pohostinní. (Hebr. 13:2, ppč.) Sloužili jsme tu řadu let a za tu dobu jsme několikrát navštívili všechny nizozemské sbory v Belgii. Přineslo nám to mnoho požehnání. Například jsme se seznámili téměř se všemi bratry a sestrami z té oblasti a velmi jsme se s nimi sblížili. Viděli jsme, jak stovky mladých lidí rostou, dělají duchovní pokroky, zasvěcují se Jehovovi a dávají zájmy Království na první místo ve svém životě. Máme velkou radost, že mnozí z nich jsou dodnes v celodobé službě. (3. Jana 4) Tato „vzájemná  výměna povzbuzení“ nám pomáhala, abychom ve službě horlivě pokračovali. (Řím. 1:12)

Markus: Už od svatby jsme si přáli absolvovat školu Gilead. Každý den jsme se proto aspoň hodinu učili anglicky. Osvojit si angličtinu jenom z učebnic ale bylo náročné, a tak jsme se rozhodli, že se o dovolené vypravíme do Anglie a budeme si angličtinu procvičovat v kazatelské službě. Nakonec jsme v roce 1963 dostali obálku ze světového ústředí v Brooklynu, ve které byly dva dopisy – jeden pro mě a jeden pro Janny. V mém dopise bylo pozvání na zvláštní desetiměsíční školení v Gileadu. Bylo určeno hlavně bratrům a zaměřeno na organizační postupy. Mezi 100 pozvanými studenty proto bylo 82 bratrů.

Janny: Mě bratři v dopise požádali, abych s modlitbou zvážila, zda bych v době, kdy se bude Markus školit v Gileadu, byla ochotná zůstat v Belgii. Přiznávám, že mi to ze začátku bylo líto. Zdálo se mi, že Jehova mým snahám nepožehnal. Připomínala jsem si ale, co je vlastně účelem školy Gilead – pomoci studentům, aby dokázali plnit své pověření, tedy v různých částech světa kázat dobrou zprávu. A tak jsem souhlasila, že v Belgii zůstanu. Dostala jsem za úkol sloužit jako zvláštní průkopnice v Gentu společně s Annou a Marií Colpaertovými, které byly ve zvláštní průkopnické službě už řadu let.

Markus: Potřeboval jsem se zlepšit v angličtině, a tak mě bratři pozvali do Brooklynu už pět měsíců před začátkem školy. Pracoval jsem v oddělení expedice a ve služebním oddělení. Díky tomu, že jsem mohl být ve světovém ústředí a pomáhat s přípravou zásilek publikací do Asie, Evropy a Jižní Ameriky, jsem si ještě lépe uvědomil, že naše organizace je opravdu mezinárodní. Často vzpomínám na bratra A. H. Macmillana, který sloužil jako poutník (cestující dozorce) v dobách bratra Russella. Když jsem ho poznal, byl už v pokročilém věku a velmi špatně slyšel. Přesto věrně chodil na všechna sborová shromáždění. Hluboce to na mě zapůsobilo a já jsem díky tomu ještě lépe pochopil, že společenství s bratry a sestrami bychom nikdy neměli považovat za samozřejmost. (Hebr. 10:24, 25)

Janny: S Markusem jsme si několikrát týdně psali. Oběma se nám hrozně stýskalo. Přesto se ale Markusovi v Gileadu moc líbilo a mně přinášela velkou radost služba. V době, kdy se Markus ze Spojených států vrátil, jsem měla 17 studií! To, že jsme se 15 měsíců neviděli, bylo náročné, ale Jehova nám za naši obětavost žehnal. Když se Markus vracel domů, letadlo mělo několikahodinové zpoždění. Potom co jsme se konečně setkali, jsme se objali a oba se rozplakali. Od té doby je z nás nerozlučná dvojice.

Markus: Když jsem se v prosinci 1964 vrátil ze školení v Gileadu, byli jsme pozváni do betelu. Tehdy jsme ještě nevěděli, že ani to pro nás nebude konečná stanice. O pouhé tři měsíce později jsme dostali za úkol přestěhovat se znovu do Vlámska a začít tam s oblastní službou.  Když byli do Belgie přiděleni misionáři Aalzen a Els Wiegersmaovi, byli oblastní službou pověřeni oni. My jsme se vrátili do betelu, kde jsem pracoval ve služebním oddělení. V letech 1968 až 1980 se naše působiště několikrát změnilo – střídavě jsme byli v betelu a v krajské službě. V letech 1980 až 2005 jsem pak znovu sloužil jako oblastní dozorce.

Navzdory všem těm změnám jsme nikdy nezapomínali na to, že jsme se zasvětili Jehovovi a slíbili mu, že mu budeme sloužit celou duší. Vážili jsme si všech úkolů, které jsme dostali, a byli jsme si jisti, že každá změna v našem pověření přispívá k podpoře zájmů Království.

Janny: Velkou radost jsem měla z toho, když nás v roce 1977 pozvali do Brooklynu a v roce 1997 do Pattersonu, kde Markus dostal školení určené pro členy výborů odboček.

Markus: V roce 1982 musela Jenny na operaci, ze které se úspěšně zotavila. Tři roky nato nám sbor ve městě Lovaň laskavě nabídl, že se můžeme nastěhovat do bytu nad jejich sálem Království. Poprvé po 30 letech jsme měli vlastní malé bydlení. Vždy když jsme si v úterý balili zavazadla a vyráželi na spolupráci se sborem, musel jsem několikrát sejít a zase vyjít 54 schodů, abych naše věci snesl dolů. Naštěstí nám v roce 2002 bratři dali k dispozici byt v přízemí. Když mi bylo 78 let, byli jsme jmenováni zvláštními průkopníky a posláni do Lokerenu. Máme z toho velkou radost a jsme šťastní, že můžeme stále každý den chodit do služby.

Janny: Dohromady jsme v celodobé službě strávili už přes 120 let. Sami na sobě jsme zažívali splňování Jehovova slibu, že nás nikdy neopustí, a že když mu budeme věrně sloužit, nebude nám nic chybět. (Hebr. 13:5; 5. Mojž. 2:7)

Markus: V mládí jsme svůj život zasvětili Jehovovi. Nikdy jsme pro sebe nehledali velké věci. Ochotně jsme přijímali všechny úkoly, které jsme dostali. Pevně totiž věříme, že nezáleží na tom, kde nebo v jakém postavení sloužíme, ale na tom, komu sloužíme.