NA PŘELOMU srpna a září roku 1929 proběhla blesková devítidenní kazatelská kampaň, během které se přes 10 000 zvěstovatelů rozjelo do všech koutů Spojených států. Rozšířili čtvrt milionu knih a brožur. Bylo mezi nimi asi tisíc kolportérů. Jejich počet se v letech 1927 až 1929 ztrojnásobil, což Bulletin * označil za „téměř neuvěřitelné“.

V roce 1929 došlo k finančnímu kolapsu. V den označovaný jako černé úterý, 29. října 1929, krach na newyorské burze odstartoval sérii událostí, které celý svět uvrhly do velké hospodářské krize. Tisíce bank zkrachovalo. Práce na farmách se zastavily. Velké továrny se zavřely. Miliony lidí ztratily zaměstnání. Pro neschopnost splácet hypotéku přicházelo v nejhorším období krize, v roce 1933, o majetek a střechu nad hlavou asi 1 000 amerických domácností denně.

Jak tuto náročnou situaci zvládali celodobí kazatelé? Určitým řešením byla obytná auta a přívěsy. Průkopníci tak nemuseli platit žádné daně ani nájem, měli minimální výdaje a mohli se naplno věnovat službě. * Auto jim ušetřilo peníze i během sjezdů – nemuseli si pronajímat hotelový pokoj. Bulletin z roku 1934 obsahoval podrobný návod, jak si sestavit pohodlný „dům na kolečkách“, dokonce i s tekoucí vodou, sporákem, skládací postelí a zateplením.

Do stavby „domu na kolečkách“ se pustili vynalézaví zvěstovatelé všude po světě. „Noe neměl žádné zkušenosti se stavbou lodi. A já zase vůbec nevěděl, jak se staví obytný přívěs,“ vzpomínal Victor Blackwell. Nenechal se tím ale odradit.

Obytný vůz měli také Avery a Lovenia Bristowovi. Avery poznamenal: „Byl jsem jako želva – svůj dům jsem měl vždycky s sebou.“ Bristowovi průkopničili společně s Harveym a Anne Conrowovými. Ti měli stěny svého pojízdného domku pokryté asfaltovou lepenkou a pokaždé když se auto rozjelo, lepenka začala odpadávat. „Takový přívěs ještě nikdo předtím neviděl,“ vzpomínal Avery, „a potom už asi taky ne.“ Přesto Conrowovy a jejich dva syny označil za „nejšťastnější rodinu na světě“. Harvey Conrow napsal: „Nikdy nám nic nechybělo. Ničeho jsme se neobávali – sloužili jsme Jehovovi a on se o nás láskyplně staral.“ Všichni Conrowovi později absolvovali školu Gilead a byli poslaní do Peru jako misionáři.

Také Battainoovi průkopničili společně jako rodina. Když Giusto a Vincenza zjistili, že čekají dítě, vzali svůj Ford model A z roku 1929 a upravili ho, aby v něm mohli bydlet. V porovnání se stanem, ve kterém žili předtím, jejich nový domov „vypadal jako luxusní hotel“. I se svojí  holčičkou pokračovali ve službě, kterou tolik milovali – ve vydávání svědectví Italům žijícím ve Spojených státech.

Našlo se mnoho těch, kdo chtěli slyšet dobrou zprávu. Chudí a lidé bez práce si ale často nemohli dovolit za biblické publikace zaplatit. Brali si je tedy výměnou za nejrůznější věci. Dvě průkopnice měly na seznamu toho, co dostaly od zájemců, celkem 64 položek. Vypadalo to „jako soupis věcí z obchodu se smíšeným zbožím“.

Fred Anderson potkal ve službě farmáře, který chtěl sadu našich knih. Farmář mu výměnou nabídl brýle po mamince. Na další farmě byl pán, kterého biblické publikace také zaujaly, ale postěžoval si: „Nemám brýle, abych si je mohl přečíst.“ Výborně mu posloužily brýle jeho souseda. Byl moc vděčný a za knihy a brýle dal bratrovi příspěvek.

Herbert Abbott si v autě vozil klec na drůbež. Když od lidí dostal tři nebo čtyři kuřata, prodal je a za vydělané peníze doplnil nádrž v autě. „Jestli nám někdy došly peníze? To víte, že ano,“ napsal Herbert, „ale to nás nemohlo zastavit. Dokud jsme měli benzin v nádrži, prostě jsme pokračovali dál a spoléhali na Jehovu.“

Ty těžké roky bratři a sestry zvládali právě díky důvěře v Jehovu a pevnému odhodlání. Při jedné bouřce Maxwell a Emmy Lewisovi vyběhli ze svého přívěsu těsně před tím, než ho padající strom přeťal na dvě půlky. Maxwell napsal: „Takové situace jsme nepovažovali za překážku. Byly to prostě jen příhody, které nás občas potkaly. Nikdy nás ani nenapadlo, že bychom to vzdali. Ještě bylo potřeba udělat spoustu práce a my jsme nechtěli stát stranou.“ S vervou se vrhli do opravování svého přívěsu a díky pomoci přátel s tím byli zanedlouho hotoví.

I v dnešní náročné době je obětavost charakteristickým rysem svědků Jehovových. Stejně jako průkopníci v minulém století jsme odhodlaní pokračovat v kázání dobré zprávy, dokud Jehova neřekne dost.