DNE 7. září 1950 jsem začal pracovat v betelu v Brooklynu. Rodinu betel tehdy tvořilo 355 bratrů a sester různých národností, ve věku od 19 do 80 let. Mnozí z nich byli pomazaní křesťané.

Uctívat „šťastného Boha“ mě naučila moje maminka. (1. Tim. 1:11) Ona sama začala Jehovovi sloužit, už když jsem byl malý kluk. Dal jsem se pokřtít 1. července 1939, kdy mi bylo deset let, a to na zónovém sjezdu (dnes se nazývá krajský sjezd) v Columbu ve státě Nebraska. Konal se v pronajatém sále, kde se nás sešlo asi sto a společně jsme poslouchali nahrávku přednášky Josepha Rutherforda na téma „Fašismus, nebo svoboda“. Uprostřed programu se venku srotil dav lidí. Vtrhli do budovy, přerušili sjezd a donutili nás odjet z města. Sešli jsme se tedy na nedaleké farmě, která patřila jednomu bratrovi, a tam jsme si poslechli zbytek programu. Asi si dokážete představit, proč se mi den mého křtu nesmazatelně vryl do mysli.

Tatínek byl sice dobrý člověk a výborný táta, ale náboženství ho moc nezajímalo. V duchovním ohledu se tedy o mě starala maminka. A dělala to opravdu svědomitě. Ona a další svědkové ze sboru Omaha mi pomohli přijmout pravdu za svou.

Během letních prázdnin jsem společně s dalšími křesťany v mém věku sloužil jako prázdninový průkopník (dnes pomocný průkopník). Když jsem dokončoval střední školu, musel jsem se rozhodnout, jak dál naložím se svým životem.

Do našeho kraje byli přiřazeni dva cestující dozorci. Byli to svobodní bratři, kteří právě dokončili sedmou třídu školy Gilead – John Chimiklis a Ted Jaracz. Překvapilo mě, že je jim jen něco málo přes dvacet let, protože mně bylo tehdy osmnáct. Dobře si vzpomínám, jak se mě bratr Chimiklis zeptal, čemu se chci v životě věnovat. Když jsem mu odpověděl, vybídl mě: „Pusť se do celodobé služby.  Nikdy nevíš, co všechno díky ní zažiješ.“ Jeho slova a příklad obou bratrů na mě hluboce zapůsobily. V roce 1948, po dokončení školy, jsem tedy začal s průkopnickou službou.

V červenci roku 1950 jsem s rodiči cestoval na mezinárodní sjezd, který se konal na Yankee Stadium v New Yorku. Tam jsem se zúčastnil schůzky pro zájemce o službu v betelu. Následně jsem poslal do ústředí přihlášku, ve které jsem napsal, že bych v betelu moc rád sloužil.

Táta mi v průkopnické službě nebránil ani mu nevadilo, že stále bydlím u nich. Chtěl ale, abych jim přiměřenou částkou přispíval na domácnost. A tak jsem si začal shánět práci. Když jsem se jednou začátkem srpna vydal ven hledat zaměstnání, nejdřív jsem se zastavil u poštovní schránky. Našel jsem v ní dopis z Brooklynu od bratra Nathana H. Knorra. Stálo v něm: „Dostali jsme tvou přihlášku ke službě v betelu. Chápu z ní, že jsi ochotný sloužit v betelu tak dlouho, jak bude Pán chtít. Prosím tedy, aby ses 7. září 1950 dostavil do betelu na adrese 124 Columbia Heights, Brooklyn, New York.“

Když se táta večer vrátil domů, řekl jsem mu, že jsem našel práci. „Výborně, co budeš dělat?“ zeptal se mě. „Budu pracovat v brooklynském betelu a dostávat 10 dolarů měsíčně,“ odpověděl jsem. Sice jsem mu tím trochu vyrazil dech, ale řekl mi, že pokud je to to, co chci, měl bych se tomu věnovat naplno. O tři roky později se na sjezdu na Yankee Stadium dal pokřtít.

Průkopničil jsem tehdy s Alfredem Nussrallahem, kterého také pozvali do betelu. Měl jsem z toho velkou radost a do New Yorku jsme cestovali společně. Později se oženil, s manželkou Joan absolvovali školu Gilead a sloužili jako misionáři v Libanonu. Pak se vrátili do Spojených států, kde byl Alfred jmenován cestujícím dozorcem.

Po příchodu do betelu jsem začal pracovat ve vazárně, kde jsem sešíval knihy. První z nich byla Co přineslo náboženství lidstvu? Asi po osmi měsících jsem byl přeřazen do služebního oddělení a tam jsem pracoval pod Thomasem J. Sullivanem. Tento moudrý bratr sloužil v organizaci celá desetiletí a získal velký přehled, takže jsem byl rád, že se od něj mohu učit.

Po necelých třech letech práce ve služebním oddělení za mnou přišel Max Larson, který byl dozorcem tiskárny, a řekl mi, že se mnou chce mluvit bratr Knorr. Bál jsem se, že jsem něco udělal špatně. Ulevilo se mi, když se mě zeptal, jestli hodlám v dohledné době odejít z betelu. Řekl jsem mu, že z betelu se zatím určitě nechystám. Ukázalo se, že mě chce dočasně zařadit mezi své sekretáře. Tento dočasný úkol nakonec trval 20 let.

Často říkám, jak moc si cením let spolupráce s bratrem Sullivanem, Knorrem a s dalšími bratry, jako byli Milton Henschel, Klaus Jensen, Max Larson, Hugo Riemer a Grant Suiter. * Školení, které jsem od nich dostal, mělo nevyčíslitelnou hodnotu.

 Bratři, se kterými jsem spolupracoval, vykonávali svěřené úkoly velmi svědomitě. A bratr Knorr se neúnavně zasazoval o rozmach díla a chtěl, aby probíhalo v co největším rozsahu. My všichni, kdo jsme s ním byli v přímém kontaktu, jsme s ním mohli mluvit naprosto otevřeně. I když jsme měli v některých záležitostech jiný názor než on, mohli jsme se volně vyjádřit, aniž bychom ztratili jeho důvěru.

Jednou se mnou bratr Knorr mluvil o tom, jak je důležité pečlivě plnit i zdánlivě drobné úkoly. Aby mi ukázal, jak to myslí, vyprávěl mi, co se stávalo v době, kdy byl dozorcem tiskárny. Bratr Rutherford mu občas zavolal a řekl: „Bratře Knorre, až půjdeš z tiskárny na oběd, přines mi mazací gumy a polož mi je na stůl.“ Bratr Knorr šel okamžitě do skladu, vzal gumy a dal si je do kapsy. A hned v poledne je bratru Rutherfordovi zanesl do kanceláře. Šlo sice o maličkost, ale pro bratra Rutherforda to byla užitečná pomoc. Potom mi bratr Knorr řekl: „Mám rád, když mi na stole leží ořezané tužky. Prosím tě, zařiď, aby tam každé ráno byly.“ Mnoho let jsem potom chodil do jeho kanceláře a dával pozor, aby měl tužky ořezané.

Bratr Knorr nám často připomínal, že když nám něco říká, musíme ho pozorně poslouchat. Jednou mi jasně vysvětlil, jak mám postupovat v konkrétní záležitosti, ale já jsem ho poslouchal jen na půl ucha. Později se kvůli tomu dostal do hodně nepříjemné situace. Cítil jsem se hrozně. Napsal jsem mu krátký dopis, ve kterém jsem mu sdělil, že hluboce lituji toho, co jsem udělal, a že bude nejlepší, když budu pracovat jinde. Ještě během dopoledne přišel bratr Knorr k mému stolu a řekl: „Roberte, četl jsem tvůj vzkaz. Udělal jsi chybu, vyříkali jsme si to a jsem si jistý, že příště budeš opatrnější. A teď se vraťme k práci.“ Jeho laskavého jednání jsem si moc vážil.

V roce 1958 jsem v betelu sloužil už osmým rokem a nic mi tam nechybělo. Moje plány se ale změnily. V době, kdy se konal mezinárodní sjezd na Yankee Stadium a Polo Grounds, jsem totiž znovu potkal Lorraine Brookesovou. Seznámil jsem se s ní tři roky předtím v Montrealu v Kanadě. Už tehdy jsem obdivoval její nadšení pro celodobou službu a její ochotu vydat se kamkoli, kam ji Jehovova organizace pošle. Lorraine měla za cíl absolvovat školu Gilead. V roce 1956, když jí bylo 22 let, ji bratři pozvali do 27. třídy. Po graduaci sloužila jako misionářka v Brazílii. V roce 1958 jsme navázali vážnou známost. Požádal jsem ji o ruku a ona to přijala. Chtěli jsme se vzít další rok a sloužit jako misionáři.

Když jsem o svých úmyslech řekl bratru Knorrovi, navrhl, abychom se svatbou počkali ještě  tři roky a potom společně sloužili v brooklynském betelu. Aby tehdy mohli novomanželé zůstat v betelu, musel tam jeden z nich pracovat už alespoň deset let a druhý nejméně tři roky. Lorraine tedy souhlasila, že bude sloužit dva roky v betelu v Brazílii, potom rok v Brooklynu a teprve potom se vezmeme.

První dva roky po zasnoubení jsme se vůbec neviděli. Jenom jsme si dopisovali, protože telefon byl drahý a e-maily byly tehdy ještě hudbou budoucnosti. Vzali jsme se 16. září 1961. Byla pro nás velká čest, že svatební proslov přednesl bratr Knorr. Je pravda, že tehdy nám ty roky čekání připadaly jako věčnost. Ale když se dnes ohlédneme zpět na těch 50 let šťastného manželství, oba se shodneme, že to stálo za to.

V roce 1964 jsem dostal velkou výsadu. Začal jsem navštěvovat různé země jako zónový dozorce. Sestry ale v té době nemohly doprovázet své manžely, což se změnilo až v roce 1977. Tehdy jsme společně s Grantem a Edith Suiterovými navštívili odbočky v Německu, Rakousku, Řecku, na Kypru, v Turecku a Izraeli. Celkově jsem se díky zónové službě podíval do 70 zemí světa.

Když jsme byli v roce 1980 služebně v Brazílii, plán cesty nás zavedl do Belému. V tomto městě, ležícím na rovníku, Lorraine dřív sloužila jako misionářka. Také jsme se jeli podívat za bratry do Manausu, kde jsem měl proslov na stadionu. Tam jsme si všimli něčeho, co nás překvapilo. V Brazílii je totiž běžné, že při pozdravu se ženy políbí na tvář a muži si potřesou rukou, ale na stadionu byla skupinka lidí, která to nedělala. Proč?

Byli to naši milí spoluvěřící z osady malomocných, která ležela uprostřed amazonského deštného pralesa. Aby nikoho nenakazili, nechtěli být v přímém kontaktu s ostatními přítomnými. Fyzicky se nás sice nedotýkali, ale pohled na ně se dotkl našeho srdce. Nikdy nezapomeneme na radost, která vyzařovala z jejich tváří. Potvrdila se nám Jehovova slova: „Moji vlastní sluhové budou radostně volat kvůli dobrému stavu srdce.“ (Iz. 65:14)

S Lorraine často přemýšlíme o těch víc než šedesáti letech, která jsme strávili službou Jehovovi. Jsme rádi, že jsme ho nechali, aby nás vedl prostřednictvím své organizace. Bohatě nám za to požehnal. Sice už nemohu cestovat po světě jako dřív, ale každý den zvládám povinnosti pomocníka vedoucího sboru. Spolupracuji s výborem koordinátorů a služebním výborem. Moc si vážím toho, že mohu malým dílem podporovat bratry a sestry po celém světě. Je úžasné vidět mnoho mladých, jak se pouští do celodobé služby se stejným postojem jako Izajáš, který řekl: „Tady jsem! Pošli mě.“ (Iz. 6:8) Dokládají pravdivost slov, která mi před lety řekl bratr Chimiklis: „Pusť se do celodobé služby. Nikdy nevíš, co všechno díky ní zažiješ.“