JISTÝ poutník (cestující dozorce) japonského původu se 6. září 1926 vydal ze Spojených států do Japonska, aby tam sloužil jako misionář. Přivítal ho jediný předplatitel Strážné věže, který založil v Kóbe skupinu ke studiu Bible. V tomto městě se 2. ledna 1927 konal první sjezd badatelů Bible. Zúčastnilo se ho 36 lidí a osm z nich bylo pokřtěno. To byl opravdu krásný začátek! Jak ale tato skupinka předá světlo biblické pravdy těm 60 milionům lidí, kteří tehdy v Japonsku žili?

V květnu 1927 zahájili tito horliví badatelé Bible kampaň, při které zvali veřejnost na sérii biblických přednášek. První z nich s názvem „Boží království je blízko“ uspořádali v Ósace. Bratři rozmístili v ulicích poutače a plakáty. Rozdali 150 000 pozvánek a 3 000 jich rozeslali významným lidem. Pozvání vyšlo také v nejčtenějších ósackých novinách a bylo vytištěno na 400 000 vlakových jízdenkách. A v den přednášky se 100 000 pozvánek sneslo na město ze dvou letadel. Přednášku si vyslechlo asi 2 300 posluchačů, kteří naplnili ósackou halu Asahi. Na dalších asi 1 000 už nezbylo místo a museli odejít. Po programu následovala část, ve které mohli přítomní klást otázky a získat na ně odpovědi. Zúčastnilo se jí 600 návštěvníků. V následujících měsících se podobné přednášky konaly v Kjótu a dalších městech na západě Japonska.

V říjnu 1927 zorganizovali badatelé Bible přednášky v Tokiu. Opět pozvali významné osoby, například předsedu vlády, členy parlamentu a náboženské a vojenské představitele. Díky plakátům, inzerci v novinách a 710 000 rozšířených pozvánek si tři přednášky vyslechlo 4 800 lidí.

Klíčovou úlohu v kázání dům od domu měli kolportéři (průkopníci). K prvním patřila Macue Išiiová. S manželem Džizem obešli s dobrou zprávou o Království tři čtvrtiny Japonska – od Sappora na severu, přes Sendai, Tokio, Jokohamu, Nagoju, Ósaku, Kjóto až po Okajamu a Tokušimu. Jednou si sestra Išiiová spolu se sestrou Sakiko Tanakaovou oblékly slavnostní kimona a navštívily vládní představitele. Jeden z nich požádal o 300 knih Harfa Boží a 300 knih Osvobození, aby je mohl poslat do vězeňských knihoven.

Od sestry Išiiové dostali knihy i manželé Kacuo a Hagino Miuraovi. Rychle pochopili, že našli pravdu. V roce 1931 byli pokřtěni a také oni začali  sloužit jako kolportéři. Někdy před rokem 1930 přijali pravdu Haruičii a Tane Jamadaovi a mnoho jejich příbuzných. I manželé Jamadaovi se stali kolportéry a jejich dcera Jukiko byla přijata do betelu v Tokiu.

Automobily tehdy nebyly zrovna levné a silnice byly ve špatném stavu. Kazumi Minoura a další mladí kolportéři proto začali ve službě používat obytné přívěsy. Dostaly jméno po rychlém vozatajovi Jehuovi, který se stal izraelským králem. (2. Král. 10:13–16) „Jehu veliký“ byl 2,2 metru dlouhý, 1,9 metru široký a 1,9 metru vysoký a mohlo v něm přespávat až šest kolportérů. Bratři vlastnili tři takové přívěsy. V japonské odbočce navíc vyrobili 11 menších přívěsů pro dva, kterým se říkalo „Jehu malinký“ a připojovaly se za jízdní kolo. Kiiči Iwasaki, který s jejich výrobou pomáhal, vzpomíná: „Každý Jehu měl ve výbavě plachtu a také autobaterii jako zdroj elektřiny ke svícení.“ Kolportéři své přívěsy tlačili nebo táhli horami a údolími od ostrova Hokkaidó na severu po ostrov Kjúšú na jihu. Všude nechávali zářit světlo pravdy.

Kolportér Ikumacu Ota uvedl: „Když jsme přijeli do nějakého města, zaparkovali jsme našeho Jehua na břehu řeky nebo jinde v přírodě. Nejdřív jsme zašli za význačnými muži, třeba za starostou, a pak jsme navštěvovali jednotlivé domácnosti a nabízeli naše publikace. Potom co jsme obvod dodělali, jsme se přesunuli do dalšího města.“

Den, kdy skupina 36 badatelů Bible uspořádala první sjezd v Kóbe, by se dal nazvat „dnem malých věcí“. (Zech. 4:10) Pouze o pět let později, v roce 1932, sloužilo v Japonsku 103 kolportérů a zvěstovatelů, kteří rozdali víc než 14 000 knih. Dnes je kazatelské dílo v japonských velkoměstech dobře organizované. V zemi vycházejícího slunce nechává zářit světlo biblické pravdy skoro 220 000 zvěstovatelů. (Z našeho archivu v Japonsku)