Přejít k článku

Přejít na obsah

Celý život s radostí plním Boží vůli

Celý život s radostí plním Boží vůli

Celý život s radostí plním Boží vůli

Vypráví Bill Yaremchuk

V březnu 1947, jen několik týdnů potom, co jsem absolvoval osmou třídu biblické školy Strážné věže Gilead, tehdy umístěné v South Lansingu ve státě New York, jsem byl na cestě do svého zahraničního působiště — do dalekého Singapuru.

MĚL se mnou spolupracovat Dave Farmer, také Kanaďan, který byl absolventem sedmé třídy Gileadu. Nastoupili jsme na palubu Marine Adder, bývalé vojenské dopravní lodi vyplouvající ze San Franciska v Kalifornii.

Naší první zastávkou v Orientu byl Hongkong. To, co jsme tam viděli, bylo naprosto otřesné. Všude byly patrné ničivé účinky druhé světové války — na chodnících leželi vyhladovělí lidé na pokraji smrti. Rychle jsme se vrátili na loď a odpluli do Manily, hlavního města Filipín.

Tam jsme také viděli děsivé následky války. Přístav byl posetý stožáry lodí potopených bombardéry Spojenců a všude byla jen bída. Setkali jsme se tam jen s několika svědky Jehovovými a ti nás vzali s sebou do sálu Království. Byli šťastní navzdory problémům, s nimiž se potýkali.

Naší další zastávkou byla Batávie (nyní Jakarta) v Indonésii. V zemi zuřila občanská válka a bojovalo se i v blízkosti přístavu, takže jsme nesměli z lodě vystoupit. Když loď vyplula do Singapuru, říkal jsem si, co nás asi čeká tam. Je to opravdu všechno, co zbylo z exotického Orientu, o němž jsme četli v cestovních příručkách?

V několika příštích dnech se mé špatné předtuchy rozptýlily. Drama, které se mělo odehrát, nade vší pochybnost prokázalo, že naše poslání má Boží podporu.

Jak jsme dostali povolení zůstat v Singapuru

Asi za měsíc po odplutí ze San Franciska naše loď konečně zakotvila u Ostrova svatého Jana, což byla karanténní oblast Singapuru. Na palubu přišli imigrační úředníci, aby s cestujícími vyřídili celní formality, a do pasů nám dali razítko: „Vstup na pevninu povolen“. Následující den ráno loď zakotvila v přístavišti. Jakmile lodní důstojník zkontroloval naše doklady, vylodili jsme se.

Příští den jsme se vrátili do přístavu, abychom se rozloučili s ostatními misionáři, s nimiž jsme cestovali, a kteří pokračovali dál do Indie a na Cejlon (nyní Srí Lanka). Když nás uviděl kapitán, sešel z lodi do přístaviště a udělal nám výstup. Byl rozzlobený a křičel, že jsme z lodi vůbec neměli vystupovat. Už dříve, když jsme byli ještě na moři, mu imigrační revizor pan Haxworth nařídil, aby nám nedovolil opustit loď, až dopluje do přístavu. O tomto nařízení jsme nevěděli, stejně jako ten důstojník, který nám dovolil z lodi odejít.

Když nás přivedli k panu Haxworthovi, byl na nás velmi rozzlobený. Křičel a říkal, že nám bylo zakázáno vstoupit do Singapuru. Vzhledem k tomu, že jsme o žádném takovém zákazu nevěděli, ukázali jsme mu své pasy s úředním razítkem „Vstup na pevninu povolen“. Zlostně nám pasy vytrhl z rukou a ta slova přeškrtl. Ale žel, loď už odplula. Pan Haxworth zadržoval naše pasy celý rok a nakonec je vrátil s novým razítkem „Vstup na pevninu povolen“.

Služba v Singapuru přináší ovoce

Když jsme se v dubnu 1947 v Singapuru vylodili, byl tam pouze jeden svědek. Jmenoval se Joshua a byl celodobým služebníkem neboli průkopníkem až do začátku sedmdesátých let, kdy zemřel. Někteří z těch, kdo poznávali biblickou pravdu, o ní brzy začali mluvit s druhými. Modlili jsme se o vyslání více dělníků na duchovní žeň a Jehova naše modlitby vyslyšel. (Matouš 9:37, 38)

V roce 1949, zatímco pan Haxworth byl na dlouhé dovolené v Anglii, přijelo do Singapuru šest misionářů, absolventů 11. třídy školy Gilead. Dave, můj několikaletý spolupracovník v misionářské službě, ve stejné době zjistil, že kvůli vážným zdravotním problémům musí ze Singapuru odejít. Přestěhoval se do Austrálie, kde věrně sloužil až do své smrti v roce 1973. Mezi nově příchozími misionáři byla také Aileen Franksová, a s tou jsem se v roce 1956 oženil.

Během let jsme studovali Bibli s mnoha lidmi, kteří se společně se svými dětmi stali Jehovovými svědky. Někteří z nich jsou ještě dnes celodobými služebníky v zahraničí. Rádi například vzpomínáme na Lestera a Joanie Haynesovy, Američany, kteří žili v Singapuru. Studovali jsme s nimi Bibli v padesátých letech. Dělali rychlé duchovní pokroky a po návratu do Spojených států byli pokřtěni. Později se z Lestera a Joanie stali šikovní služebníci. Mnoha lidem pomohli stát se Jehovovými svědky, mimo jiné i svým třem dětem.

Joanie napsala: „Když vzpomínám na ten rok v Singapuru, uvědomuji si, že skutečně změnil náš život. Kdybyste nás ‚neadoptovali‘, pravděpodobně bychom se stále stěhovali po celém světě. Jsem ráda, že právě ty jsi Lesovi pomáhal poznat pravdu, protože od začátku měl učitele, který mu vštěpoval lásku k Jehovovi a k našim křesťanským bratrům. Tuto lásku nikdy neztratil.“

Sloužíme v Singapuru jako rodina

V roce 1962 došlo k nečekané události, která do našeho pověření přinesla nový život. Náš rodinný doktor oznámil Aileen, že je těhotná. Chtěli jsme zůstat v misionářské službě, ale kladli jsme si otázku, jak bychom přitom mohli vychovávat dítě. Napsal nám Nathan H. Knorr, který tehdy dohlížel na činnost svědků Jehovových na celém světě, a doporučil mi, abych si sehnal zaměstnání, a mohli jsme tak zůstat v Singapuru. Ukázalo se, že to je velmi obtížné.

Cizinci, kteří žili v Singapuru, byli většinou zaměstnaní u zahraničních společností jako vedoucí pracovníci. Já jsem neměl v obchodním světě žádné zkušenosti, protože jsem začal celodobě sloužit asi před 23 lety, hned po odchodu ze školy. Zaplatil jsem tedy jedné pracovní agentuře v Londýně, aby mi na základě mé praxe náboženského služebníka v cizí zemi vypracovala životopis. Ten pak agentura rozeslala mnoha nadnárodním společnostem působícím v Singapuru.

Dostával jsem stále stejné odpovědi: „Litujeme, ale pro člověka s vaší kvalifikací žádné místo nemáme.“ Domnívali se, že moje kvalifikace je příliš vysoká. Za několik měsíců se nám narodilo děťátko, Judy. Tehdy byl v Singapuru na návštěvě bratr Knorr a šel se podívat na Judy a moji manželku do nemocnice. Ujistil nás: „Můžete zůstat v misionářském domově tak dlouho, jak budete potřebovat, než Bill dostane nějakou práci.“

Po několika měsících jsem sehnal zaměstnání obchodního zástupce u mezinárodní letecké společnosti. Mzda, kterou jsem dostával, sotva stačila na obživu. O dva roky později jsem našel práci u jednoho amerického dopravce, kde jsem dostal dvojnásobný plat. Nakonec jsem v oboru cestovního ruchu získal dobré jméno a mohl jsem věnovat víc času své rodině a křesťanské službě.

Založili jsme svůj život na službě Jehovovi a na první místo jsme dávali duchovní zájmy. To mi umožnilo těšit se v organizaci z mnoha výsad. Aileen znovu začala sloužit celodobě. Mezitím se kázání o Království v Singapuru dobře rozvíjelo. V polovině šedesátých let jsme koupili pěknou dvoupatrovou budovu v centru města, která sloužila jako sál Království. Scházely se tam čtyři sbory.

Naše činnost je zakázána!

Časem se na obzoru vynořila temná mračna odporu. Čtrnáctého ledna 1972 jsme jako obvykle šli na shromáždění do sálu Království. Ale na vratech byl řetěz s visacím zámkem. Vyvěšená zpráva oznamovala, že registrace sboru svědků Jehovových v Singapuru byla zrušena. Naše činnost je zakázána! *

Uzavření sálu Království nám v uctívání Jehovy nezabránilo, ale v mé mysli vyvstala otázka: ‚Co si Bůh přeje od naší rodiny?‘ Usoudil jsem, že pokud bychom byli ze Singapuru vykázáni, už nikdy bychom se tam nemohli vrátit a navštívit své přátele. Požádal jsem tedy ředitele společnosti, u níž jsem byl zaměstnán, zda bych mohl pracovat v Kuala Lumpuru v Malajsii. Pak by naše rodina mohla bez potíží cestovat ze Singapuru do Kuala Lumpuru a zpátky. K mému údivu mi ředitel nabídl práci vedoucího pobočky v Kuala Lumpuru, což by mi přineslo dvojnásobný plat a další výhody.

Potom jsem ale přemýšlel: ‚Přeje si Bůh, abychom se odstěhovali ze Singapuru a opustili naše bratry?‘ Společně s rodinou jsme tu záležitost předložili Jehovovi v modlitbě. Usoudili jsme, že to byl Jehova, kdo nás sem přivedl. Nakonec jsem se tedy rozhodl — zůstaneme. Mého vedoucího ohromilo, že jsem jeho lukrativní nabídku odmítl.

Žít a pracovat v době zákazu bylo velmi stresující, protože nám stále hrozilo zatčení a uvěznění. Vznikaly situace, při nichž jsme ocenili, jak jsou pravdivá slova ze Žalmu 34:7: „Anděl Jehovy táboří kolem těch, kdo se ho bojí, a vyprošťuje je.“

Nové působiště

Nakonec, v roce 1993, po více než 46 letech služby v Singapuru, jsme byli požádáni, abychom se přestěhovali na Nový Zéland, kde bychom mohli sloužit s menším stresem a úzkostí. Je zbytečné říkat, jak nás rmoutilo, že musíme opustit své drahé přátele v Singapuru, které jsme měli velmi rádi. Ale povzbuzovalo nás vědomí, že jejich víra byla postavena na pevných základech z ohnivzdorných materiálů. To jim umožňovalo dále vytrvávat ve zkouškách a zůstat pevní. (1. Korinťanům 3:12–14)

Nyní, po více než 14 letech působení na Novém Zélandu, jsme sice oba, Aileen i já, již pokročilého věku, ale stále se radujeme, že můžeme sloužit jako zvláštní průkopníci. Dva moji sourozenci — Mike, kterému je čtyřiadevadesát, a devadesátiletý Petr — jsou dosud naživu a věrně slouží Jehovovi v Kanadě.

V roce 1998 se naše dcera Judy vrátila do Orientu a sloužila tam několik let. V jednom ze svých dopisů napsala: „Každý den jsem Jehovovi nesmírně vděčná za skvělou výsadu, že zde mohu pracovat. Vděčná jsem také vám oběma za veškerou láskyplnou výchovu a za oběti, které jste přinášeli a stále ještě přinášíte, abych tu mohla být.“ V roce 2003 se přestěhovala zpátky na Nový Zéland, aby se o Aileen i mě mohla starat. *

Jsme Jehovovi vděčni, že nám okolnosti dovolily reagovat na Pánovo volání, aby přišlo více dělníků na žeň. Přineslo nám to nepopsatelnou radost. A až ‚tento svět pomine‘, jak je řečeno v Bibli, budeme se těšit z uskutečnění nádherného Božího slibu: „Ten, kdo činí Boží vůli, zůstává navždy.“ (1. Jana 2:17)

[Poznámky pod čarou]

^ 25. odst. Viz Strážnou věž z 1. června 1972, strany 341–349, angl.

^ 32. odst. Drahá Aileen zemřela 24. ledna 2008, v době, kdy se tento článek dokončoval.

[Obrázek na straně 29]

Joshua byl jediným Jehovovým svědkem v Singapuru, když jsme tam v roce 1947 přijeli

[Obrázek na straně 29]

S Davem Farmerem v Hongkongu, na cestě do Singapuru v roce 1947

[Obrázek na straně 29]

S Aileen v roce 1958

[Obrázek na straně 31]

S naší dcerou Judy

[Podpisek]

Kimroy Photography

[Podpisek obrázku na straně 28]

Kimroy Photography