Bible je živá i v mrtvém jazyce
Bible je živá i v mrtvém jazyce
BĚHEM několika uplynulých století zmizela ze světa přinejmenším polovina všech jazyků. Jazyk přestane existovat tehdy, když ho nepoužívají žádní rodilí mluvčí. V tomto smyslu je za mrtvý jazyk obvykle označována latina, i když ji mnoho lidí studuje a je úředním jazykem Vatikánu.
V latině byly také pořízeny některé z prvních překladů Bible. Mohly by tyto překlady do jazyka, který se běžně nepoužívá, být „živé“, tedy mít nějaký vliv na dnešní čtenáře Božího Slova? Na tuto otázku poskytují odpověď pozoruhodné dějiny těchto překladů.
Nejstarší latinské překlady
Latina byla hlavním jazykem Říma. Když ale apoštol Pavel psal křesťanům žijícím v tomto městě, použil řečtinu. * To však nepředstavovalo žádný problém, protože lidé tam běžně mluvili oběma jazyky. Mnozí obyvatelé Říma pocházeli z řecké části Malé Asie, a tak bylo o Římě řečeno, že se pomalu stává řeckým městem. V ostatních částech Římské říše se mluvilo různými jazyky, ale jak říše rostla, latina nabývala na významu. Svaté Písmo proto bylo z řečtiny přeloženo do latiny. Zdá se, že s touto prací se začalo ve druhém století n. l. v severní Africe.
Textům, které tehdy vznikly, se říká Vetus Latina neboli starý latinský překlad. Nedochoval se ale žádný rukopis, který by obsahoval úplný překlad Písma. Z těch částí, které zůstaly až dodnes, a z pasáží, které citovali starověcí pisatelé, se však dá usoudit, že Vetus Latina nebyla jednotným dílem. Podle všeho ji vytvořilo několik překladatelů, kteří pracovali nezávisle na sobě v různé době a na různých místech. Není to tedy jednotný text, ale spíše sbírka překladů z řečtiny.
Nezávislé snahy překládat části Písma do latiny vedly ke zmatku. Koncem čtvrtého století n. l. Augustin prohlásil, že „každý, komu se dostal do ruky nějaký řecký rukopis a kdo si myslel, že má nějakou — byť i jen malou — znalost obou jazyků, pustil se do překládání“. Augustin i další si mysleli, že překladů je příliš mnoho a pochybovali o jejich přesnosti.
Jeronýmův překlad
Tento zmatek se pokusil vyřešit Jeroným, který se roku 382 n. l. stal tajemníkem papeže Damasa I. Papež vyzval Jeronýma, aby zrevidoval latinský text evangelií, a Jeroným tento úkol během několika málo let splnil. Potom začal s revizí latinských překladů ostatních biblických knih.
Jeronýmův překlad, kterému se později začalo říkat Vulgáta, vycházel z několika zdrojů. Při práci na Žalmech se Jeroným opíral o Septuagintu, což byl řecký překlad
Hebrejských písem dokončený ve druhém století př. n. l. Zrevidoval evangelia a také přeložil značnou část Hebrejských písem z původního jazyka. Zbytek Písma pravděpodobně revidovali jiní učenci. Do Jeronýmovy Vulgáty se nakonec dostaly i části starého latinského překladu Vetus Latina.Jeronýmovo dílo bylo nejprve přijato chladně. Kriticky se k němu vyjadřoval i Augustin. Časem se však stalo standardem pro jednosvazkové Bible. V osmém a devátém století učenci, jako byl například Alcuin a Theodulf, začali opravovat jazykové a textové chyby, které se do Jeronýmova překladu dostaly opakovaným opisováním. Jiní rozdělili text do kapitol, takže bylo snadnější v Písmu hledat. Po vynálezu knihtisku se Jeronýmův překlad stal první vytištěnou Biblí.
Roku 1546 na tridentském koncilu katolická církev poprvé označila Jeronýmův překlad za Vulgátu. Koncil tuto Bibli prohlásil za „směrodatnou“, čímž se stala oficiálním textem katolické církve. Současně koncil rozhodl, že Jeronýmovo dílo má být zrevidováno. Na tuto práci měly dohlížet zvláštní výbory, ale papež Sixtus V., který byl netrpělivý a zřejmě měl i přehnané mínění o svých vlastních schopnostech, se rozhodl dokončit revizi sám. V roce 1590, právě když se začalo
s tiskem jeho revidované verze, však Sixtus V. zemřel. Kardinálové považovali jeho dílo za plné chyb, a proto je okamžitě zavrhli a stáhli z oběhu.Novou verzi, které se začalo říkat Vulgata Sixto-Clementina, vydal roku 1592 papež Klement VIII. Poměrně dlouho zůstala oficiálním překladem katolické církve. Stala se také základem pro katolické překlady do běžných jazyků, například pro italský překlad Antonia Martiniho dokončený roku 1781.
Moderní Bible v latině
Ve 20. století se díky textové kritice ukázalo, že Vulgáta, podobně jako jiné překlady, potřebuje revizi. V roce 1965 katolická církev jmenovala výbor, který byl pověřen tím, aby latinský překlad zrevidoval na základě nových poznatků. Výsledný text měl být používán při katolických bohoslužbách v latině.
První část překladu se objevila v roce 1969. Roku 1979 papež Jan Pavel II. tento překlad s latinským názvem Nova Vulgata schválil. První vydání obsahovalo v řadě veršů, například ve 2. Mojžíšově 3:15 a 6:3, Boží jméno v podobě Iahveh. Druhé vydání, které vyšlo v roce 1986, podle slov jednoho člena komise „činilo pokání“ a jméno Iahveh bylo nahrazeno titulem Dominus (Pán).
Tento nový překlad byl kritizován stejně jako před staletími Vulgáta, a to i ze strany katolických učenců. Nova Vulgata byla sice představována jako překlad se silným ekumenickým podtextem, ale mnozí ji považovali spíše za překážku v náboženském dialogu. Důvodem
bylo především to, že byla předložena jako závazný vzor pro překlady do jiných jazyků. Například se stala předmětem sporu mezi protestanty a katolíky v Německu při revizi tamějšího ekumenického překladu. Protestanti obvinili katolíky, že neústupně trvají na tom, aby nový překlad odpovídal tomu, co říká Nova Vulgata.Latinsky se sice již běžně nemluví, ale Bible v tomto jazyce má přímý i nepřímý vliv na miliony čtenářů a v mnoha jazycích utvářela náboženskou terminologii. Ať už je však Boží Slovo napsáno v kterékoli řeči, stále vykonává moc a mění životy milionů lidí, kteří se poslušně snaží jednat v souladu s jeho drahocennými naukami. (Hebrejcům 4:12)
[Poznámka pod čarou]
^ 5. odst. Více informací o tom, proč byla Křesťanská písma napsána v řečtině, najdete v článku „Co možná nevíte . . .“ na straně 13.
[Praporek na straně 23]
Papež Jan Pavel II. schválil překlad Nova Vulgata. V prvním vydání bylo použito Boží jméno v podobě Iahveh
[Rámeček na straně 21]
VÝRAZY, KTERÉ SE ZAPSALY DO DĚJIN
Vetus Latina obsahovala mnoho výrazů, jež se zapsaly do dějin. Například řecké slovo di·a·theʹke, což znamená smlouva, v ní bylo přeloženo jako „testamentum“ neboli zákon. (2. Korinťanům 3:14) V důsledku toho mnoho lidí až dodnes označuje Hebrejská písma jako Starý zákon a Řecká písma jako Nový zákon.
[Rámeček na straně 23]
KRITIZOVANÁ INSTRUKCE
Po čtyřech letech práce vatikánská Kongregace pro bohoslužbu a svátosti vydala v roce 2001 instrukci nazvanou Liturgiam authenticam (Správná liturgie). Mnozí katoličtí učenci ji ostře kritizují.
Podle této instrukce by vzorem pro všechny překlady Bible měla být Nova Vulgata, oficiální katolický překlad. To platí i tehdy, pokud uvádí něco jiného než starověké originály. Pro katolickou církev je přijatelná pouze taková Bible, která tomuto pokynu odpovídá. Podle instrukce by v katolických překladech „jméno všemohoucího Boha vyjádřené hebrejským tetragrammatem (JHWH)“ mělo být přeloženo do „kteréhokoli jazyka slovem, jež má stejný význam“ jako Dominus neboli Pán, tak jak to uvádí druhé vydání překladu Nova Vulgata. To platí navzdory tomu, že v prvním vydání bylo použito Iahveh. *
[Poznámka pod čarou]
^ 29. odst. Viz článek „Vatikán nechce, aby se používalo Boží jméno“ na straně 30.
[Obrázek na straně 22]
Alcuinova verze latinské Bible, 800 n. l.
[Podpisek]
Z Paléographìe latine od F. Steffense (www.archivi.beniculturali.it)
[Obrázky na straně 22]
Vulgata Sixto-Clementina, 1592
[Obrázky na straně 23]
2. Mojžíšova 3:15, Nova Vulgata, 1979
[Podpisek]
© 2008 Libreria Editrice Vaticana