Papež — Je „nástupcem svatého Petra“?
Papež — Je „nástupcem svatého Petra“?
V ROCE 2002 napsal papež Jan Pavel II. limburskému biskupovi dopis, ve kterém zrušil jeho rozhodnutí související s problematikou potratů. Papež v úvodu svého nařízení prohlásil, že je odpovědný za „blaho a jednotu všech jednotlivých církví“. Uvedl, že má pravomoc rozhodnutí německého biskupa zrušit, protože jako papež je „podle vůle Ježíše Krista nástupcem svatého Petra“.
Podle římskokatolické definice „Kristus jmenoval svatého Petra do nadřazeného postavení nad ostatními apoštoly“. Katolická církev také tvrdí, že „Kristus ustanovil, že Petr má mít v tomto postavení nepřetržitou řadu nástupců“ a že „těmito nástupci jsou římští biskupové“. (New Catholic Encyclopedia, 2003, svazek 11, strany 495, 496)
To jsou závažná tvrzení. Přemýšleli jste někdy o tom, zda jsou oprávněná? Prozkoumejte odpovědi na následující tři otázky: (1) Dá se z Bible doložit, že Petr byl prvním papežem? (2) Co o počátcích papežské posloupnosti říká historie? (3) Dávají papežové svým chováním a učením najevo, že se oprávněně prohlašují za Petrovy nástupce?
Byl Petr prvním papežem?
Když katolíci dokazují, že církev je založena na Petrovi, poukazují již po staletí na Ježíšova slova: „Ty jsi Petr, a na té skále zbuduji svou církev.“ (Matouš 16:18, Jeruzalémská bible) Tento výrok je latinsky napsán v kupoli baziliky svatého Petra v Římě.
Názor, že církev je vybudována na Petrovi, zastával po určitý čas například Augustin, jeden z uznávaných církevních otců. Ke konci života však začal Ježíšova slova chápat jinak. V díle zvaném Retractationum uvedl, že církev, neboli křesťanský sbor, je vybudována na Ježíšovi, nikoli na Petrovi. *
Je pravda, že podle evangelií byl apoštol Petr výraznou osobností. Ježíš vyvolil tři ze svých apoštolů — Jana, Jakuba a Petra —, aby ho doprovázeli při některých zvláštních příležitostech. (Marek 5:37, 38; 9:2; 14:33) Petr od Ježíše také dostal „klíče nebeského království“, které později použil k tomu, aby umožnil vstup do Království nejprve Židům a proselytům, pak Samaritánům a nakonec Nežidům. (Matouš 16:19; Skutky 2:5, 41; 8:14–17; 10:45) Byl velmi komunikativní a otevřený, a někdy proto vystupoval jako mluvčí apoštolů. (Skutky 1:15; 2:14) Znamenají však tyto skutečnosti, že Petr byl hlavou tehdejšího sboru?
Apoštol Pavel sice napsal, že Petrovi byl svěřen ‚apoštolát pro ty, kdo jsou obřezaní‘, ale je důležité všimnout si kontextu těchto slov. (Galaťanům 2:8) Pavel nemluvil o tom, že by Petr stál v čele sboru. Mluvil o jeho úloze, jakou měl při kázání Židům.
Ačkoli Petr dostal odpovědné úkoly, v Bibli 1. Petra 1:1; 5:1)
nenajdeme žádné místo, kde by prohlašoval, že je hlavou sboru a že by z tohoto titulu činil rozhodnutí za učedníky jako celek. Ve svém dopise sám sebe označil za ‚apoštola‘ a ‚staršího muže‘ — nic víc. (Co o počátcích papežství říká historie?
Kdy se objevil názor, že by někdo měl mít ve sboru vyšší postavení než ostatní? Někteří jednotlivci se takové postavení snažili získat už za života apoštolů. Jak se na to apoštolové dívali?
Sám apoštol Petr řekl mužům, kteří vedli sbor, že nemají ‚panovat nad těmi, kdo jsou Božím dědictvím‘, ale mají se ‚přepásat ponížeností mysli k sobě navzájem‘. (1. Petra 5:1–5) Apoštol Pavel varoval, že se uvnitř sboru vyskytnou muži, kteří „budou mluvit převrácené věci, aby za sebou odvedli učedníky“. (Skutky 20:30) Na konci prvního století napsal apoštol Jan dopis, ve kterém důrazně odsoudil učedníka Diotrefa. Za co ho pokáral? Mimo jiné za to, že ‚měl rád první místo‘ ve sboru. (3. Jana 9) Působení apoštolů bylo po určitou dobu zábranou, která stála v cestě ctižádostivým lidem usilujícím o význačné postavení. (2. Tesaloničanům 2:3–8)
Krátce po smrti posledního apoštola začali někteří jednotlivci získávat větší vliv. Dílo The Cambridge History of Christianity uvádí: „Až do poloviny druhého století v Římě pravděpodobně neměl žádný biskup postavení ‚monarchy‘.“ Ve třetím století začal římský biskup vystupovat jako nejvyšší autorita, a to přinejmenším pro část církve. * Na podporu tvrzení, že římský biskup má nadřazené postavení, byl sestaven seznam Petrových nástupců.
Tento seznam však nemá velkou váhu. Některá jména v něm totiž není možné ověřit. A co je ještě důležitější, chyba je už na samém počátku seznamu. Jak to? I kdyby Petr skutečně kázal v Římě, jak naznačují některé světské prameny z prvního a druhého století, nelze nijak doložit, že by byl hlavou tamějšího sboru.
Naopak existují doklady, že Petr v čele římského sboru nestál. Jedním z nich je dopis Římanům, který napsal apoštol Pavel. Vyjmenoval v něm celou řadu křesťanů, kteří v Římě žili, ale o Petrovi se vůbec nezmínil. (Římanům 16:1–23) Pokud by byl Petr hlavou tohoto sboru, dovedeme si představit, že by ho Pavel vědomě či nevědomě opomenul?
Stojí také za povšimnutí, že zhruba ve stejné době, kdy Petr napsal svůj první inspirovaný dopis, Pavel napsal druhý dopis Timoteovi, ale o Petrovi se v něm vůbec nezmínil. Totéž platí i o dalších pěti dopisech, které z Říma napsal.
Asi třicet let po sepsání Pavlových dopisů napsal apoštol Jan tři dopisy a také knihu Zjevení. Z těchto spisů nijak nevyplývá, že by sbor v Římě byl nejvýznamnější ani že by existoval nějaký představitel církve, který by jako údajný nástupce Petra zastával nejvyšší úřad. Tvrzení, že se Petr stal prvním biskupem římského sboru, tedy nemá oporu ani v Bibli, ani v historických materiálech.
Je chování a učení papežů v souladu s tím, co o sobě tvrdí?
Od mužů, kteří se prohlašují za „nástupce svatého Petra“ a „náměstky Kristovy“, bychom právem očekávali, že se budou ve svém chování i učení řídit Petrovým a Kristovým vzorem. Souhlasil například Petr s tím, aby se k němu jeho spoluvěřící chovali nějakým mimořádným způsobem? Ne. Jakékoli zvláštní projevy úcty odmítal. (Skutky 10:25, 26) A co Ježíš? Ten řekl, že přišel, aby sloužil druhým, ne aby druzí sloužili jemu. (Matouš 20:28) Jakou pověst však mají papežové? Brání se snad tomu, aby byli pokládáni za významné osobnosti? Odmítají být oslovováni vznešenými tituly? Dávají si pozor, aby nedávali okázale najevo bohatství a moc?
Petr i Kristus byli mravně bezúhonní muži, kteří přispívali k pokoji mezi lidmi. Porovnejte jejich pověst s tím, co se v katolické encyklopedii Lexikon für Theologie und Kirche uvádí o papeži Lvu X.: „Kvůli tomu, že byl zapleten do politických a mnohdy nepotistických obchodů a rozmařile se oddával světským radovánkám, zanedbával naléhavé úkoly duchovního rázu.“ Podle Karla Amona, katolického kněze a profesora církevní historie, ověřené informace o papeži Alexandru VI. odhalují, že jednal „velmi bezohledně, zneužíval svou autoritu a dopouštěl se simonie a nemravnosti“.
A jak je to s tím, co papežové vyučují? Je to v souladu s učením Petra a Krista? Petr se nedomníval, že všichni dobří lidé jdou do nebe. Když mluvil o dobrém králi Davidovi, jasně řekl: „David skutečně nevystoupil do nebes.“ (Skutky 2:34) Petr neučil ani to, že by měla být křtěna nemluvňata. Zastával naopak názor, že křest je krokem, který věřící dělá vědomě. (1. Petra 3:21)
Ježíš vyučoval, že by se nikdo z jeho následovníků neměl vyvyšovat nad druhé. Prohlásil: „Jestliže chce být někdo první, bude poslední ze všech a služebníkem všech.“ (Marek 9:35) Krátce před svou smrtí dal svým učedníkům jasný pokyn: „Vy se nenechte nazývat Rabbi, protože jeden je váš učitel, zatímco vy všichni jste bratři. Kromě toho, nikoho na zemi nenazývejte svým otcem, neboť jeden je váš Otec, Ten nebeský. Ani se nenechte nazývat ‚vůdci‘, protože váš Vůdce je jeden, Kristus.“ (Matouš 23:1, 8–10) Myslíte si, že to, co papežové vyučují, odpovídá učení Petra a Krista?
Někteří lidé zastávají názor, že posloupnost papežů je zachována i tehdy, když určitý nositel tohoto úřadu nežije podle křesťanských měřítek. Zdá se vám to rozumné? Ježíš použil následující znázornění: „Každý dobrý strom nese znamenité ovoce, ale každý prohnilý strom nese bezcenné ovoce; dobrý strom nemůže nést bezcenné ovoce ani prohnilý strom nemůže nést znamenité ovoce.“ Když se zamyslíte nad uvedenými skutečnostmi, jaké ovoce podle vás papežové přinášejí? Řekli byste, že by s nimi Petr nebo Kristus chtěli být spojováni? (Matouš 7:17, 18, 21–23)
[Poznámky pod čarou]
^ 7. odst. Ježíšův rozhovor s Petrem se soustředil na totožnost a úlohu Krista, ne na úlohu, kterou měl mít Petr. (Matouš 16:13–17) Sám Petr později napsal, že tou skálou, na které je vybudován sbor, je Ježíš. (1. Petra 2:4–8) A apoštol Pavel potvrdil, že Ježíš, nikoli Petr, je „základním úhelným kamenem“ křesťanského sboru. (Efezanům 2:20)
^ 14. odst. Ježíš i apoštolové varovali, že křesťanský sbor ovládnou lidé, kteří budou vyučovat odpadlické nauky. (Matouš 13:24–30, 36–43; 2. Timoteovi 4:3; 2. Petra 2:1; 1. Jana 2:18) To se skutečně stalo, když ve druhém století začala církev přijímat pohanské zvyky a mísit učení Bible s řeckou filozofií.
[Obrázky na straně 25]
Řídí se papežové Petrovým příkladem? O čem svědčí skutečnosti?