V době, kdy mi byly tři roky, byli děda, strýc a tatínek za svůj politicky neutrální postoj deportováni do pracovních táborů. Přežil to jenom táta. Po skončení druhé světové války se v roce 1947 vrátil s poraněnou páteří domů. Měl sice podlomené zdraví, ale jeho víra zůstala silná.

Když mi bylo devět, byla naše rodina spolu se stovkami dalších moldavských svědků Jehovových vypovězena na Sibiř. Šestého července 1949 nás nahnali do dobytčáků. Za 12 dní nepřetržité jízdy urazil náš vlak přes 6 400 kilometrů a zastavil až na nádraží v Lebjaže. Tam už čekali příslušníci místní policie. Rozdělili nás do malých skupin a hned nás rozvezli po širokém okolí. Naše skupinka byla ubytována v malé nepoužívané škole. Byli jsme vyčerpaní a skleslí. Pak si jedna starší spoluvěřící začala pobrukovat píseň, kterou svědkové složili během druhé světové války. Za chvíli jsme všichni společně s ní z celého srdce zpívali tato slova:

„Tolik bratrů je daleko ve vyhnanství,

na sever i na východ je odvezli.

Za Boží dílo jsou odsouzeni k útrapám, ani tváří v tvář smrti se nevzdali.“

Po nějaké době jsme měli možnost každou neděli navštívit biblické shromáždění, které se konalo na místě vzdáleném asi 13 kilometrů od našeho domova. Často jsme vycházeli brzo ráno za tmy a šli sněhem, který nám sahal až po pás, přičemž bylo 40 stupňů pod nulou. Do místnosti o 19 čtverečních metrech se nás natěsnalo padesát nebo ještě víc. Na úvod jsme zazpívali jednu, dvě nebo tři písně. Někdo pronesl procítěnou modlitbu a pak jsme rozebírali biblické otázky. To trvalo asi hodinu. Zase jsme zazpívali několik písní a potom jsme mluvili o dalších biblických otázkách. Tyto chvíle nesmírně posilovaly naši víru!

V roce 1960 dostali vyhnaní svědkové větší svobodu. I když jsme byli chudí, mohl jsem se podívat do Moldavska a tam jsem se setkal s Ninou, jejíž rodiče a prarodiče byli také svědky Jehovovými. Zanedlouho jsme se vzali a přestěhovali zpátky na Sibiř. Tam se nám v roce 1964 narodila dcera Dina a v roce 1966 syn Viktor. O dva roky později jsme se přestěhovali na Ukrajinu, do malého domku ve městě Džankoj, které leží na Krymském poloostrově asi 160 kilometrů od Jalty.

 Na Krymu byla činnost svědků Jehovových zakázána, stejně jako v celém Sovětském svazu. Zákaz ale nebyl uplatňován přísně ani jsme nebyli aktivně pronásledováni. Někteří svědkové v této situaci začali ztrácet svou horlivost pro biblickou pravdu. Usoudili, že když předtím na Sibiři tolik vytrpěli, nyní je v pořádku, že hodně pracují, aby si zajistili určitou životní úroveň.

Dvacátého sedmého března 1991 byla naše činnost na území tehdejšího Sovětského svazu zákonně uznána. Okamžitě bylo naplánováno sedm zvláštních dvoudenních sjezdů, na které byli pozváni svědkové z celé země. My jsme měli navštívit sjezd v Oděse na Ukrajině, který měl začít 24. srpna. Přijel jsem tam o měsíc dřív, abych pomohl s přípravami velkého fotbalového stadionu, kde se měl sjezd konat.

Pracovali jsme od rána do noci a často přespávali na lavičkách přímo na stadionu. Naše spoluvěřící po skupinách uklízely přilehlý park. Odvezlo se asi 70 tun odpadu. Ti, kdo pracovali v ubytovacím oddělení, pročesávali město a hledali ubytování pro očekávaných 15 000 delegátů. Pak najednou přišla šokující zpráva.

Devatenáctého srpna, pouhých pět dní před začátkem sjezdu, byl sovětský prezident Michail Gorbačov zadržen během své dovolené na Jaltě, nedaleko od nás. Úřední souhlas ke konání sjezdu byl zrušen. Delegáti začali volat do sjezdové kanceláře a ptali se: „Co máme dělat s rezervovanými místy v autobusech a vlacích?“ Spolukřesťané, kteří měli organizaci sjezdu na starost, se po intenzivních modlitbách rozhodli, že jim budou říkat: „I tak přijeďte!“

Pokračovali jsme v přípravách a v modlitbách. Oddělení dopravy začalo vítat delegáty přijíždějící z mnoha částí Sovětského svazu a odvážet je na místa ubytování. Členové sjezdového výboru každé ráno odcházeli, aby se setkali se zástupci města. A každý večer se vraceli s nepořízenou.

Ve čtvrtek 22. srpna – dva dny před plánovaným začátkem – se členové sjezdového výboru vrátili s dobrou zprávou: Sjezd byl povolen! Když jsme pak zpívali úvodní píseň a naslouchali úvodní modlitbě, měli jsme nepopsatelnou radost. V sobotu po skončení programu jsme zůstali na stadionu dlouho do večera, povídali si a obnovovali stará přátelství. Byli tu křesťané s vírou tak silnou, že obstála i v těch nejtěžších zkouškách.

Během 22 let, která od tohoto sjezdu uplynula, jsme mohli sledovat obrovský rozmach. Po celé Ukrajině se postavilo mnoho sálů Království a počet těch, kdo oznamují biblické poselství, vzrostl od roku 1991 z 25 000 na víc než 150 000.

Naše rodina ještě pořád žije ve městě Džankoj, které má dnes asi 40 000 obyvatel. Ačkoli v době našeho příjezdu ze Sibiře v roce 1968 zde bylo jen několik rodin svědků Jehovových, v současnosti je tu šest sborů.

I moje rodina se rozrostla. Dnes nás slouží Jehovovi čtyři generace – já s manželkou, naše děti, jejich děti a děti jejich dětí.