Když jsem se narodila, rodiče měli malý statek v jedné vesnici v Galicii, na severozápadě Španělska. Byla jsem čtvrté z osmi dětí. U nás doma panovala vřelá atmosféra. Ve Španělsku bylo tehdy zvykem, že nejméně jedno z dětí vstoupilo do semináře nebo do kláštera. V naší rodině to udělali tři z nás.

Ve třinácti letech jsem odešla do kláštera v Madridu, kde už byla moje sestra. Prostředí v klášteře bylo neosobní. Neexistovala žádná přátelství, pouze pravidla, modlitby a odříkání. Každý den brzy ráno jsme se sešly v kapli k rozjímání, ale já jsem často ještě napůl spala. Později jsme zazpívaly několik náboženských písní a zúčastnily se mše, a to vše v latině. Nerozuměla jsem prakticky ničemu a Bůh mi připadal velmi vzdálený. Dny míjely v přísném mlčení. Dokonce i když jsem potkala svou sestru, směly jsme říct pouze „Chvála neposkvrněné Marii“. V klášteře bylo dovoleno povídat si jen půl hodiny po jídle. Byl to pravý opak šťastné rodinné atmosféry u nás doma. Cítila jsem se opuštěná a často jsem plakala.

Přestože jsem neměla k Bohu blízký vztah, složila jsem v sedmnácti letech potřebné sliby a stala se jeptiškou. V podstatě jsem udělala to, co se ode mě očekávalo, ale zakrátko jsem začala váhat, zda jsem k tomu opravdu Bohem povolaná. Jeptišky říkaly, že ti, kdo mají takové pochybnosti, skončí v pekle. Já jsem se však pochybností nedokázala zbavit. Věděla jsem, že Ježíš se neuchyloval do ústraní, ale plně se věnoval vyučování a pomáhal druhým. (Matouš 4:23–25) Ve dvaceti letech jsem už neměla žádný jednoznačný důvod zůstat v klášteře. Matka představená mi kupodivu řekla, že pokud si nejsem jistá, že chci dál být jeptiškou, bude lepší, když co nejdřív odejdu. Mám dojem, že se obávala mého vlivu na ostatní. A tak jsem z kláštera odešla.

Když jsem se vrátila domů, rodiče mi projevili velké pochopení. Ale vzhledem k tomu, že u nás ve vesnici nebylo  možné najít práci, odešla jsem do Německa, kde žil můj bratr. Byl členem aktivní komunistické skupiny tvořené španělskými emigranty. Mezi těmito lidmi, kteří bojovali za práva dělníků a rovnoprávnost žen, jsem se cítila dobře. Stala jsem se tedy komunistkou a časem se vdala za jednoho člena této skupiny. Když jsem rozdávala komunistické tiskoviny a podílela se na protestních pochodech, měla jsem pocit, že dělám něco užitečného.

Po nějaké době jsem však viděla, že komunisté často sami nedělají to, co hlásají, a to mě znechucovalo. Tento pocit ještě zesílil, když v roce 1971 několik mladých členů naší skupiny zapálilo španělský konzulát ve Frankfurtu. Chtěli tím protestovat proti nespravedlnostem, ke kterým docházelo pod diktátorským režimem ve Španělsku. Já se ale domnívala, že není správné vyjadřovat pobouření tímto způsobem.

Když se mi narodilo první dítě, řekla jsem manželovi, že na komunistické akce už chodit nebudu. Cítila jsem se velmi osamělá, protože žádný z mých bývalých přátel se na mě ani na miminko nepřišel podívat. Zamýšlela jsem se nad smyslem života. Měla snaha napravit společnost vůbec nějakou cenu?

V roce 1976 k nám přišla dvojice španělských svědků, nabídli mi nějaké biblické publikace a já jsem si je vzala. Při další návštěvě jsem je zasypala otázkami, které se týkaly utrpení, nespravedlnosti a nerovnosti mezi lidmi. Překvapilo mě, že na každou moji otázku odpověděli pomocí Bible. Ráda jsem přijala nabídku biblického studia.

Zpočátku jsem se o Bibli zajímala jen proto, abych získala nové informace. To se ale změnilo, když jsme s manželem začali chodit na shromáždění svědků Jehovových do sálu Království. Tehdy jsme už měli dvě děti. Svědkové nás ochotně vozili do sálu a během shromáždění nám s dětmi pomáhali. Začala jsem tyto lidi mít ráda.

Přesto jsem ale v některých náboženských otázkách měla určité pochybnosti. Rozhodla jsem se, že navštívím svou rodinu ve Španělsku. Strýc, který byl knězem, se mě snažil od studia Bible odradit. Velmi mi ale pomohli místní svědkové. Stejně jako svědkové v Německu i oni zodpověděli všechny mé otázky přímo z Bible. Rozhodla jsem se, že po svém návratu do Německa budu Bibli studovat dál. Manžel sice ve studiu pokračovat nechtěl, ale to mě nezviklalo. V roce 1978 jsem byla pokřtěná jako svědek Jehovův.

Díky poznání biblické pravdy má můj život smysl a vím, čím se mám řídit. Například 1. Petra 3:1–4 vybízí manželky, aby se svým manželům podřizovaly, jednaly s nimi „s hlubokou úctou“ a rozvíjely „mírného ducha, který má velkou hodnotu v Božích očích“. Takové zásady mi pomáhají mít hezký vztah s manželem a dětmi.

Od doby, kdy jsem se stala svědkem, uplynulo 35 let. Jsem šťastná, že můžu sloužit Bohu spolu s jednotnou rodinou spoluvěřících, a těší mě, že čtyři z mých pěti dětí se rozhodly pro totéž.