TĚSNĚ před tím, než se Ježíš vrátil do nebe, pověřil své učedníky, aby o něm vydávali svědectví „jak v Jeruzalémě, tak v celé Judeji a Samaří a do nejvzdálenější části země“. (Skutky 1:8) Učedníci to horlivě a odvážně dělali. V Jeruzalémě však jejich činnost zanedlouho vyvolala prudký odpor, který vyvrcholil mučednickou smrtí Štěpána. Mnoho Ježíšových učedníků našlo útočiště v syrské Antiochii, která ležela asi 550 kilometrů severně od Jeruzaléma a byla jedním z největších měst Římské říše. (Skutky 11:19)

V Antiochii učedníci pokračovali v kázání „dobré zprávy“ o Ježíšovi a mnoho lidí nežidovského původu se stalo křesťany. (Skutky 11:20, 21) Ve městě se sice běžně mluvilo řecky, ale za jeho hradbami a v celé provincii se mluvilo syrsky.

Jak ve druhém století počet syrsky mluvících křesťanů rostl, vznikla potřeba přeložit „dobrou zprávu“ do jejich jazyka. Zdá se proto, že prvním jazykem, do kterého byly přeloženy některé části Křesťanských řeckých písem, nebyla latina, ale syrština.

 Kolem roku 170 syrský spisovatel Tatianos (asi 120–173 n. l.) zkombinoval čtyři kanonická evangelia a vytvořil tak buď v řečtině, nebo syrštině dílo, kterému se říká Diatessaron. Toto řecké slovo znamená „skrze čtyři [evangelia]“. Efrém Syrský (asi 310–373 n. l.) později toto dílo doplnil komentáři, což potvrzuje, že syrští křesťané Diatessaron běžně používali.

Diatessaron je pro nás velmi zajímavé. Proč? V 19. století někteří učenci tvrdili, že evangelia byla napsána až ve druhém století, mezi lety 130 a 170, a tudíž nemohou být věrohodnými zprávami o Ježíšově životě. Od té doby však byly nalezeny staré rukopisy tohoto díla, které dokazují, že evangelia Matouše, Marka, Lukáše a Jana již byla v polovině druhého století velmi rozšířená. To znamená, že musela být napsána dříve. Navíc jako hlavní zdroj při sestavování Diatessara použil Tatianos tato čtyři uznávaná evangelia, zatímco z apokryfních evangelií uvedl jen několik informací. Je tedy jasné, že apokryfní evangelia tehdy nebyla pokládána za stejně spolehlivá nebo kanonická.

Na začátku pátého století se už v severní Mezopotámii běžně používal rozsáhlejší překlad Bible do syrštiny. Byl pravděpodobně vytvořen ve druhém nebo třetím století a obsahoval všechny biblické knihy kromě 2. Petra, 2. a 3. Jana, Judy a Zjevení. Je známý jako Pešita, což znamená „jednoduchá“ nebo „jasná“. Je to jeden z nejstarších a nejdůležitějších dokladů o tom, v jaké podobě se text Bible šířil v prvních stoletích našeho letopočtu.

Je zajímavé, že na jednom rukopise Pešity je uvedeno datum, které odpovídá rokům 459/460. Je to nejstarší biblický rukopis s jednoznačným datováním. Kolem roku 508 byla Pešita revidována a doplněna o pět chybějících biblických knih. Tomuto překladu se začalo říkat Philoxeniana.

Do 19. století pocházely skoro všechny známé řecké opisy Křesťanských řeckých písem z pátého století nebo z mnohem pozdější doby. Znalci Bible se proto velmi zajímali o takové rané překlady jako latinskou Vulgátu a syrskou Pešitu. Někteří odborníci tehdy byli přesvědčeni, že Pešita je revidovaná verze staršího syrského překladu. Žádný takový starý text však nebyl znám. Jelikož historie syrské Bible sahá do druhého století, takový překlad by odborníkům přiblížil původní znění biblického textu a byl by pro ně neocenitelnou pomůckou. Skutečně nějaký starý překlad do syrštiny existoval? Podaří se jej najít?

Ano, takový text byl objeven dokonce ve dvou vzácných rukopisech. Jeden pochází z pátého století. Byl mezi množstvím syrských rukopisů, které v roce 1842 získalo Britské muzeum z jednoho kláštera v Nitrijské poušti v Egyptě. Začalo se mu říkat Curetonijský syrský překlad, protože jej objevil a informace o něm zveřejnil William Cureton, pomocný správce sbírky rukopisů v tomto muzeu. Dokument obsahuje čtyři evangelia v následujícím pořadí: Matouš, Marek, Jan a Lukáš.

Druhý rukopis, který se zachoval až dodnes, je Sinajský syrský kodex. Jeho nález je spojen se dvěma odvážnými sestrami, o kterých byla zmínka na začátku článku. Agnes sice neměla univerzitní vzdělání, ale uměla osm jazyků a jedním z nich byla syrština. V roce 1892 udělala v klášteře svaté Kateřiny v Egyptě unikátní objev.

V jedné tmavé komoře tam našla nějaký syrský rukopis. Podle jejího vlastního vyprávění „vypadal  odpudivě, protože byl velmi špinavý, a jeho listy byly skoro všechny slepené, jelikož je nikdo neobracel“ celá staletí. Byl to palimpsest, * rukopis, jehož původní text byl vymazán a přes něj byl napsán text pojednávající o světicích. Agnes postřehla, že pod textem je něco napsáno a na stránkách nahoře jsou slova „Matoušovo“, „Markovo“ a „Lukášovo“. V rukou držela téměř úplný kodex, který obsahoval čtyři syrsky psaná evangelia! Odborníci jsou nyní přesvědčeni, že byl napsán koncem čtvrtého století.

Sinajský syrský kodex je pokládán za jeden z nejdůležitějších biblických rukopisů, jaké kdy byly nalezeny, a svým významem je srovnatelný s takovými řeckými rukopisy, jako jsou Sinajský kodex a Vatikánský kodex. Má se za to, že Curetonijský a Sinajský rukopis jsou dochované opisy syrských evangelií pocházejících z konce druhého nebo ze začátku třetího století.

Mohou být tyto rukopisy nějak užitečné lidem, kteří v dnešní době zkoumají Bibli? Zcela jistě. Vezměme si například takzvaný dlouhý závěr Markova evangelia, který v některých Biblích následuje po 8. verši 16. kapitoly. Objevuje se v řeckém Alexandrijském kodexu z pátého století, v latinské Vulgátě a v dalších pramenech. Nicméně ve dvou uznávaných řeckých rukopisech ze čtvrtého století, Sinajském kodexu a Vatikánském kodexu, končí 16. kapitola 8. veršem. Dlouhý závěr se neobjevuje ani v Sinajském syrském kodexu, což je další doklad o tom, že původně nebyl součástí Markova evangelia a byl připojen později.

Podívejme se na další příklad. V 19. století téměř všechny překlady Bible obsahovaly v 1. Jana 5:7 podvržený trinitářský dodatek. Ten se však v nejstarších řeckých rukopisech nevyskytuje. Není ani v Pešitě, což dokazuje, že se opravdu jednalo o svévolný zásah do biblického textu.

Bůh Jehova skutečně ochránil své Slovo, jak slíbil. Bible obsahuje toto ujištění: „Zelená tráva uschla, květ zvadl; ale pokud jde o slovo našeho Boha, to potrvá na neurčitý čas.“ (Izajáš 40:8; 1. Petra 1:25) Překlad známý jako Pešita hraje sice malou, ale důležitou úlohu v přesném předávání biblického poselství celému lidstvu.