HLAVNÍ TÉMA | SCHVALUJE BŮH VÁLKY?
Boží názor na války ve starověku
Zažívali tvrdý útlak. Opakovaně se k Bohu modlili o pomoc, ale žádná nepřicházela – aspoň ne hned. Řeč je o Izraelitech, kteří byli ve starověku Božím vyvoleným lidem. A těmi, kdo je utlačovali, byli Egypťané. (2. Mojžíšova 1:13, 14) Po celá léta Izraelité čekali na to, že je Bůh z egyptského otroctví osvobodí. Nakonec přišel z Božího pohledu ten správný čas, aby zasáhl. (2. Mojžíšova 3:7–10) V Bibli se píše, že proti Egypťanům bojoval on sám. Seslal na Egypt deset ničivých ran a pak zničil faraona a jeho armádu v Rudém moři. (Žalm 136:15) Bůh Jehova bojoval za svůj lid jako „mužný válečník“. (2. Mojžíšova 15:3, 4)
Z toho, že Bůh vedl válku proti Egypťanům, je vidět, že není proti veškerému válčení. Jindy bojem pověřil samotné Izraelity. Například jim přikázal, aby vedli válku proti Kananejcům, kteří byli naprosto zkažení. (5. Mojžíšova 9:5; 20:17, 18) Izraelskému králi Davidovi dal zase pokyn, aby válčil s Filištíny, kteří Izraelity utlačovali. Doporučil mu dokonce válečnou strategii, díky které David zvítězil. (2. Samuelova 5:17–25)
Z těchto biblických zpráv je zřejmé, že když byli Izraelité ve vážném nebezpečí, Bůh války schvaloval. Měly totiž ochránit jeho lid a pravé uctívání. Všimněte si ale, čím se vyznačovaly.
-
BŮH ROZHODL, KDO BUDE BOJOVAT. Jednou Bůh Izraelitům řekl: „V tomto případě nebudete muset bojovat.“ Chtěl za ně totiž bojovat on sám. (2. Paralipomenon 20:17; 32:7, 8) Udělal to mnohokrát, jako třeba v situaci popsané v úvodu článku. Jindy Izraelitům přikázal, aby vedli války, které schválil, konkrétně při dobývání a obraně Zaslíbené země. (5. Mojžíšova 7:1, 2; Jozue 10:40)
-
BŮH ROZHODL, KDY K VÁLCE DOJDE. Boží služebníci měli trpělivě čekat, až jim Bůh dá pokyn bojovat proti těm, kdo je utlačovali nebo byli morálně zkažení. Do bitvy se neměli pouštět *
sami. Když to udělali, přišli o Boží přízeň. Bible tedy jasně ukazuje, že když Izraelité troufale rozpoutali boj, ke kterému Bůh nedal pokyn, mělo to často katastrofální následky. -
BŮH NEMÁ RADOST ZE SMRTI LIDÍ, ANI TĚCH ŠPATNÝCH. Jehova stvořil všechno živé, včetně lidí. (Žalm 36:9) Proto si nepřeje, aby umírali. Je ale smutné, že existují lidé, kteří druhým záměrně ubližují, a dokonce je zabíjejí. (Žalm 37:12, 14) Když chtěl Bůh takové jednání zastavit, dovolil, aby Izraelité proti zlým lidem bojovali. Po celou tu dobu byl ale k těm, kdo je utlačovali, milosrdný a trpělivý. (Žalm 86:15) Například Izraelitům přikázal, že než zaútočí na nějaké město, mají jeho obyvatelům oznámit podmínky míru. Ti pak mohli změnit svoje jednání a vyhnout se boji. (5. Mojžíšova 20:10–13) Bůh tak ukázal, že má „potěšení ne ze smrti ničemného, ale z toho, že se ničemný obrací zpět od své cesty“. (Ezekiel 33:11, 14–16) *
Dozvěděli jsme se, že ve starověku Bůh považoval válčení za právoplatný prostředek k ukončení různých forem útlaku a špatnosti. Byl to ale Bůh, ne lidé, kdo právem rozhodl, kdy se bude válčit a kdo bude válčit. Vyžíval se v prolévání krve? Rozhodně ne, bylo to přesně naopak. Násilí totiž nenávidí. (Žalm 11:5) Změnil se jeho názor na války, když Ježíš Kristus zahájil v prvním století svou službu?
^ 7. odst. Jednou Bůh například Izraelitům přikázal, aby nebojovali proti Amalekitům a Kananejcům. Oni ho ale neposlechli a skončilo to jejich porážkou. (4. Mojžíšova 14:41–45) O řadu let později se do boje bez Božího schválení pustil dobrý král Josijáš. Tato ukvapená akce ho stála život. (2. Paralipomenon 35:20–24)
^ 8. odst. Podmínky míru Izraelité neoznámili Kananejcům. Proč? Protože Kananejci měli 400 let na to, aby změnili své špatné jednání. V době, kdy proti nim Izraelité vytáhli, už byli jako celek nenapravitelní. (1. Mojžíšova 15:13–16) Proto měli být úplně vyhlazeni. Ale jednotlivci, kteří se změnili, byli ušetřeni. (Jozue 6:25; 9:3–27)