Čistota, čistý
Existuje řada hebrejských a řeckých slov, která popisují nejen to, co je čisté, ale vyjadřují také akt očišťování, tedy opětného uvedení do bezvadného stavu, do stavu bez poskvrny, bez čehokoli, co špiní, znečišťuje nebo kazí. Tato slova popisují nejen tělesnou čistotu, ale daleko častěji čistotu morální či duchovní. Tělesná a obřadní čistota se nezřídka překrývají. Na obřadní či morální čistotu se obvykle vztahuje hebrejské sloveso ta·herʹ (být čistý; očistit). Hebrejským synonymem tohoto slovesa (ta·herʹ) je slovo ba·rarʹ, které ve svých různých tvarech znamená „vyčistit; vybrat; udržovat se čistý; projevit se jako čistý; očistit“. (Ez 20:38; Ka 3:18; Ža 18:26; Jer 4:11) Řecké slovo ka·tha·rosʹ, jehož význam je „čistý; ryzí“, se používá v tělesném, morálním a náboženském smyslu. (Mt 23:26; Mt 5:8; Tit 1:15) „Nečistota“ je překlad hebrejského slova ta·meʼʹ a řeckého slova a·ka·thar·siʹa. (3Mo 5:2; Mt 23:27; Ga 5:19)
Tělesná čistota. Díky svým osobním návykům byli Izraelité poměrně zdravým národem, a to i přes to, že čtyřicet let putovali pustinou jako nomádi. Bylo to bezesporu proto, že uplatňovali Boží zákony pro život v táboře a také pro diagnostikování a léčení nemocí. Důraz byl kladen zvláště na čistotu vody. Ne všechna zvířata byla čistá a mohla se jíst. (Viz heslo ZVÍŘATA.) Pro manipulaci s mrtvými těly a pro jejich odstraňování platily bezpečnostní předpisy. Před šířením nakažlivých nemocí chránilo opatření karantény. Hygienickým opatřením, které velmi předběhlo dobu, byla likvidace výkalů jejich zakopáváním. (5Mo 23:12–14) Také požadavek častého mytí a praní oděvů byl prospěšným ustanovením zákoníku izraelského národa.
Tělesnou čistotu Písmo často používá jako symbol či znázornění čistoty duchovní. Zmiňuje se například o ‚světlém, čistém, jemném plátně‘ a uvádí, že toto plátno představuje „spravedlivé skutky svatých“. (Zj 19:8) Zásadu tělesné čistoty také použil Ježíš, když poukazoval na duchovní nečistotu a pokrytectví farizeů. Jejich podvodné chování přirovnal k čištění vnějšího povrchu číše nebo nádoby, když přitom vnitřek zůstane nevyčištěn. (Mt 23:25, 26) Podobné znázornění Ježíš použil během posledního jídla Pasach, když v přítomnosti Jidáše Iškariotského mluvil ke svým učedníkům. Sice se vykoupali a Pán jim umyl nohy, a proto tělesně byli ‚zcela čistí‘, ale v duchovním ohledu, jak řekl, ‚ne každý z nich byl čistý‘. (Jan 13:1–11)
Bible uvádí asi 70 věcí, které mohou člověka tělesně znečistit a z obřadního hlediska poskvrnit. Patří k nim kontakt s mrtvými těly (3Mo 11:32–40; 4Mo 19:11–19); kontakt s nečistými osobami či věcmi (3Mo 15:4–12, 20–24; 4Mo 19:22); malomocenství (3Mo 13:1–59); výtok z pohlavních orgánů včetně výronu semene během pohlavního styku (3Mo 15:1–3, 16–19, 32, 33); porod (3Mo 12:1–5) a jedení masa nečistých ptáků, ryb či jiných zvířat (3Mo 11:41–47). Zejména kněží měli povinnost být tělesně i obřadně čistí, když sloužili před Jehovou. (2Mo 30:17–21; 3Mo 21:1–7; 22:2–8) Zemi mohly v určitém smyslu znečistit vraždy a modlářství. (4Mo 35:33, 34; Ez 22:2–4; 36:25)
Obřadní čistota. Zanedbání obřadní čistoty bylo mezi Izraelity trestáno smrtí. „A budete udržovat izraelské syny oddělené od jejich nečistoty, aby nezemřeli ve své nečistotě za to, že poskvrnili můj svatostánek, který je v jejich středu.“ (3Mo 15:31) Očišťování bylo obvykle prováděno vodou a popelem z červené krávy a tento obřad byl vykonáván k očištění lidí, míst a věcí. (4Mo 19:2–9) Tři nejběžnější příčiny nečistoty u člověka jsou vyjmenovány ve 4. Mojžíšově 5:2: ‚1. Každá malomocná osoba a 2. každý, kdo má výtok, a 3. každý nečistý kvůli duši, která skonala.‘
Malomocenství. Byla to nejodpornější ze všech nemocí a vyžadovala přísná opatření, k nimž patřila dlouhodobá izolace a pečlivé a opakované vyšetřování, aby se zjistilo, zda bylo malomocenství vyléčeno. (3Mo 13:1–46; 5Mo 24:8) Nečistý malomocný muž musel mít tedy velkou víru, aby Ježíšovi dokázal říci: „Pane, jestliže jen chceš, můžeš mě očistit.“ Ježíš ho této odporné nemoci nejen chtěl zbavit, ale také ukázal, že je schopen to udělat. Nařídil totiž: „Buď očištěn.“ Uzdravenému muži potom řekl: „Jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který ustanovil Mojžíš.“ (Mt 8:2–4; Mr 1:40–44; viz heslo MALOMOCENSTVÍ.)
Původně, na základě předpisů obsažených v Zákoně, se mohl člověk vyléčený z malomocenství vrátit k normálnímu životu teprve až po složitém obřadu, který se skládal ze dvou částí. V první části se používala voda, cedrové dřevo, červcová šarlatová látka, yzop a dva ptáci. Všechny tyto věci předložil uzdravený malomocný, když se za táborem ukázal knězi. Potom byl nad tekoucí vodou zabit jeden z ptáků a jeho krev byla chytána do hliněné nádoby. Cedr, šarlatovou látku, yzop a živého ptáka ponořil kněz do krve; krví sedmkrát pokropil uzdraveného a vypustil živého ptáka. Potom, co byl prohlášen čistým, se muž oholil, vykoupal, vypral své oděvy a vstoupil do tábora, ale sedm dní musel bydlet vně svého stanu. Sedmého dne si opět oholil všechny své chlupy včetně obočí. Příštího dne přinesl dva beránky a ovečku, které ještě nebyl jeden rok, a také trochu mouky a oleje — jako oběť za vinu, oběť za hřích, zápalnou oběť a obilnou oběť. Oběť za vinu, kterou tvořil jeden beránek a olej, nejprve předložil kněz před Jehovou jako oběť pohupování a potom zabil berana; trochu krve berana dal kněz očišťovanému na lalůček pravého ucha, palec pravé ruky a palec pravé nohy. Na tato tři místa dal na krev i trochu oleje. Trochu oleje také stříkl sedmkrát před Jehovou a zbytek dal na hlavu toho, kdo byl očišťován. Kněz potom obětoval oběť za hřích, zápalnou oběť a obilnou oběť, čímž vykonal smíření, a uzdraveného malomocného prohlásil za čistého. Pokud tento člověk byl v důsledku okolností velmi chudý, mohl dvěma hrdličkami nebo dvěma mladými holuby nahradit ovečku a jednoho z beranů, kteří měli být použiti jako oběť za hřích a jako zápalná oběť. (3Mo 14:1–32)
Výtoky. Existovaly zákony týkající se výtoků, které se vyskytují u obou pohlaví, tedy výtoků z pohlavních orgánů. Šlo jak o přirozené výtoky, tak i výtoky vyvolané nějakým onemocněním. Jestliže některý muž měl v noci samovolný výron semene, měl se vykoupat a měl si vyprat své oděvy a zůstat do večera nečistý. Žena měla odpočítat sedm dnů jako období nečistoty za pravidelnou menstruaci.
Pokud však žena měla nepravidelnou, abnormální či dlouhotrvající menstruaci, potom si po jejím skončení měla také odpočítat sedm dní. I muž si měl odpočítat sedm dní od chvíle, kdy mu přestal výtok. (Tento chorobný stav urogenitálního traktu nemá být zaměňován s normálním výronem semene.) Cokoli, čeho se muž nebo žena v době, kdy byli nečistí, dotkli (postele, židle, sedla, oděvů atd.), bylo také nečisté. A každý, kdo se těchto předmětů či nečisté osoby dotkl, se musel umýt, musel si vyprat své oděvy a zůstat až do večera nečistý. Kromě toho, že se umyli a vyprali si oděvy, muž i žena měli osmého dne přinést do stanu setkání dvě hrdličky nebo dva mladé holuby. Kněz měl tato zvířata obětovat, jeden kus jako oběť za hřích a druhý kus jako zápalnou oběť, aby za očištěného vykonal smíření. (3Mo 15:1–17, 19–33)
Když měl muž se svou manželkou pohlavní styk, při němž došlo k výronu semene, měli se vykoupat 3Mo 15:16–18) Pokud ženě začala menstruace nečekaně během pohlavního styku, pak byl manžel sedm dní nečistý stejně jako jeho manželka. (3Mo 15:24) Jestliže úmyslně opovrhli Božím zákonem a měli pohlavní styky v době ženiny menstruace, byli oba odsouzeni ke smrti. (3Mo 20:18) Pokud byla požadována obřadní čistota, například když byli muži posvěcováni pro vojenské tažení, pak se kvůli všem těmto důvodům musel muž zdržet pohlavního styku se svou manželkou. (1Sa 21:4, 5; 2Sa 11:8–11)
a byli nečistí do večera. (Také porodem začínalo pro ženu období, kdy byla nečistá. Jestliže dítě, které se jí narodilo, byl chlapec, byla nečistá sedm dní stejně jako v období menstruace. Osmý den byl chlapec obřezán, ale dalších 33 dnů byla matka nečistá a nesměla se dotknout ničeho svatého nebo přijít do svatyně; přesto nic, čeho se dotkla, nebylo znečištěno. Jestliže narozené dítě bylo děvče, období čtyřiceti dnů bylo dvojnásobně dlouhé: 14 dnů plus 66 dnů. Zákon tedy mezi mužem a ženou dělal rozdíl už od chvíle, kdy se narodili, a ženě bylo vyhrazeno podřízené postavení. Ať už se narodil chlapec, či děvče, měla matka na konci období očišťování přinést pro zápalnou oběť berana, kterému ještě nebyl jeden rok, a pro oběť za hřích mladého holuba nebo hrdličku. Pokud byli rodiče natolik chudí, že si berana nemohli dovolit, jako to bylo například v případě Marie a Josefa, pak pro oběť očišťování posloužily dvě holubice či dva holubi. (3Mo 12:1–8; Lk 2:22–24)
Proč mojžíšský Zákon říkal, že pohlavním stykem a porodem se člověk stává ‚nečistým‘?
Vzniká otázka: Proč bylo něco tak běžného a přirozeného, jako je menstruace, pohlavní styk mezi těmi, kdo spolu uzavřeli manželství, a porod, považováno v Zákoně za to, co člověka činí ‚nečistým‘? V první řadě tím byly nejintimnější vztahy v manželství pozvednuty na úroveň svatosti a tak se oba partneři učili sebeovládání a tomu, aby měli ve velké vážnosti rozmnožovací orgány a aby měli úctu ke svatosti života a krve. O tom, jaký zdravotní prospěch plynul ze svědomitého dodržování těchto předpisů, už byla zmínka. Existuje však ještě jiné hledisko.
Bůh stvořil prvního muže a první ženu s pohlavním pudem a se schopností rozmnožovat se a přikázal jim, aby spolu žili a přiváděli na svět děti. Pohlavním stykem se tedy dokonalá dvojice nedopustila hříchu. Když však Adam a Eva projevili neposlušnost k Bohu tím, že jedli zakázané ovoce (tedy ne v souvislosti s pohlavními styky), došlo k drastickým změnám. Jejich svědomí, zatížené vinou a hříchem, je náhle upozornilo na to, že jsou nazí, a proto před Bohem ihned zakryli své pohlavní orgány. (1Mo 3:7, 10, 11) Od té chvíle lidé nemohli příkaz, aby se rozmnožovali, plnit v dokonalosti; naopak, své poskvrnění hříchem a trest smrti rodiče dědičně přenášeli na své děti. Dokonce i ti nejpřímější a nejbohabojnější rodiče rodili děti podrobené hříchu. (Ža 51:5)
Prostřednictvím požadavků Zákona, které se týkaly funkce rozmnožovacích orgánů, se muži a ženy učili sebekázni, učili se ovládat své vášně a mít úctu k Božímu opatření pro rozmnožování. Předpisy Zákona nebyly pouze zdravotnickým opatřením k zajištění čistoty nebo ochranným prostředkem proti šíření nemocí, ale připomínaly lidem jejich hříšný stav. Jestliže tedy svou zděděnou hříšnost měli mít stále na paměti, bylo vhodné, aby muži i ženy, kteří měli v důsledku normální funkce svého těla výtok z pohlavních orgánů, zachovávali určité období nečistoty. Pokud měli abnormální, dlouhotrvající výtok, který byl vyvolán nějakou nemocí, muselo být období, kdy byli nečistí, delší. A na konci tohoto období, a také když nějaká žena porodila, bylo nutné se nejen vykoupat, ale přinést i oběť za hřích, aby Boží kněz mohl za takového člověka vykonat smíření. Když tedy Ježíšova matka Marie přinesla po narození svého prvorozeného syna oběť na usmíření hříchů, uznala tak svou zděděnou hříšnost a potvrdila, že není bez hříchu a že není neposkvrněná. (Lk 2:22–24)
Mrtvá těla. Podle ustanovení mojžíšského Zákona, která se týkala mrtvých těl, byly různé stupně nečistoty: když se někdo dotkl mrtvého zvířete, byl nečistý pouze jeden den; když se někdo dotkl mrtvého člověka, byl nečistý jeden týden. V případě, že se dotkl mrtvého zvířete, si člověk musel pouze vyprat své oděvy, a v případě, že snědl zvíře, které zdechlo nebo které bylo roztrháno nějakým divokým zvířetem, si člověk musel nejen vyprat své oděvy, ale musel se také vykoupat. (3Mo 5:2; 11:8, 24, 27, 31, 39, 40; 17:15) Totéž nařízení platilo i pro kněze; na toho se ovšem vztahoval další příkaz, že pokud by v době, kdy byl nečistý, snědl něco svatého, měl být usmrcen. (3Mo 22:3–8)
Když se někdo dotkl lidské mrtvoly, musel se podrobit složitějšímu očišťování. K tomuto účelu se připravoval zvláštní popel. Za táborem byla zabita červená kráva a trochu její krve kněz sedmkrát stříkl směrem ke stanu setkání. Celá kráva (kůže, maso, krev, trus) pak byla spálena a do ohně bylo vhozeno cedrové dřevo, yzop a červcová šarlatová látka. Popel se uchoval a používal se „pro vodu 4Mo 19:1–13)
k očišťování“, která se třetí a sedmý den stříkla za účelem očištění na toho, kdo se dotkl lidské mrtvoly. Na konci sedmi dnů si měl vyprat své oděvy a vykoupat se a potom byl prohlášen za čistého. (Podle tohoto ustanovení byli nečistí všichni lidé, kteří v době, kdy někdo zemřel, byli ve stejném domě nebo stanu, a bylo nečisté také obydlí a všechny otevřené nádoby. Nečistý byl dokonce i ten, kdo se na bojišti dotkl kosti mrtvého člověka nebo kdo se dotkl nějakého pohřebního místa či hrobky. Proto za dnů Ježíše bylo běžné, že se měsíc před Pasachem bílily hroby, aby se předešlo tomu, že by někdo nechtěně klopýtl o nějaký hrob a tak se stal nezpůsobilým pro účast na svátku. (4Mo 19:14–19; Mt 23:27; Lk 11:44) Když k úmrtí došlo v přítomnosti nebo po boku někoho, kdo byl pod nazirejským slibem, pak se doba, po kterou už byl Nazirejcem, nepočítala a bylo nutné, aby předložil nějakou oběť. (4Mo 6:8–12; viz hesla NAZIREJEC; SAMSON.)
Ze smlouvy Zákona vyplývala povinnost očistit místa a věci, které se staly nečistými. Jestliže se nějaký neznámý pachatel dopustil vraždy, nejprve se měřením zjistilo, které město leželo nejblíže místa zločinu. Starší z toho města potom museli vzít mladou krávu (jako náhradu za vraha) a v říčním údolí, kterým protékala voda, jí zlomit vaz. Pak se od jakékoli odpovědnosti museli symbolicky očistit tím, že si v nevině myli nad zvířetem ruce a prosili o to, aby tíha viny nepadla na ně. (5Mo 21:1–9)
Oděvy a nádoby, které přišly do kontaktu s mrtvými těly nebo které byly znečištěny jiným způsobem, musely být očištěny podle stanovených předpisů. (3Mo 11:32–35; 15:11, 12) Daleko závažnější věcí bylo, když se na oděvu nebo na zdech domu vyvinulo malomocenství, protože pokud ho nebylo možné zastavit a zdálo se, že se šíří dál, bylo nutné oděv spálit nebo dům úplně strhnout. (3Mo 13:47–59; 14:33–53)
Válečná kořist musela být očištěna dříve, než ji bylo možné přinést do tábora. Hořlavé předměty byly omyty vodou, ale kovové předměty musely projít ohněm. (4Mo 31:21–24)
Křesťanská čistota. Křesťané nejsou pod Zákonem a jeho předpisy pro očišťování, i když v době, kdy byl Ježíš na zemi, tento Zákon a s ním spojené zvyky ještě platily. (Jan 11:55) Zákon měl „stín budoucích dobrých věcí“, ale „skutečnost patří Kristu“. (Heb 10:1; Kol 2:17) Pavel proto o těchto předpisech pro očišťování napsal: „Ano, téměř všechno se podle Zákona očišťuje krví [krví Mojžíš postříkal knihu, lid, stan a nádoby], a pokud není vylita krev, nedochází k odpuštění. Proto bylo nutné, aby předobrazná znázornění věcí v nebesích byla očištěna těmito prostředky.“ „Jestliže totiž krev kozlů a býků, a popel z jalovice, jimiž jsou pokropeni ti, kdo byli poskvrněni, posvěcuje do té míry, že je tělo čisté, oč více krev Krista, který se prostřednictvím věčného ducha obětoval bez vady Bohu, očistí naše svědomí od mrtvých skutků, abychom prokazovali posvátnou službu živému Bohu?“ (Heb 9:19–23, 13, 14)
Je to tedy krev Pána Ježíše Krista, která křesťany očišťuje od veškerého hříchu a nespravedlnosti. (1Ja 1:7, 9) Kristus „miloval sbor a vydal se za něj, aby jej posvětil tím, že jej očistil vodní koupelí prostřednictvím slova“, aby byl sbor bez poskvrny, aby byl svatý a bez vady, aby byl ‚lidem, který mu výhradně patří, horlivým pro znamenité skutky‘. (Ef 5:25–27; Tit 2:14) Žádný člen tohoto křesťanského sboru by proto neměl ‚zapomínat na své očištění od svých dávných hříchů‘, ale měl by dále projevovat ovoce Božího ducha (2Pe 1:5–9) a pamatovat na to, že Bůh ‚čistí každého, kdo ovoce přináší, aby přinášel více ovoce‘. (Jan 15:2, 3)
Křesťané si proto musí udržovat vysokou úroveň tělesné, morální a duchovní čistoty, musí se chránit před ‚každou poskvrnou těla a ducha‘. (2Ko 7:1) Ježíš řekl, že ‚člověka neposkvrňuje to, co do něho vchází, ale to, co z něho vychází‘, a proto ti, kdo mají užitek z očišťující Kristovy krve, kladou větší důraz na duchovní čistotu. Zachovávají si ‚čisté srdce‘ a ‚čisté svědomí‘ před Bohem. (Mr 7:15; 1Ti 1:5; 3:9; 2Ti 1:3) Těm, kdo mají čisté svědomí, „je vše čisté“ na rozdíl od nevěřících lidí, kteří mají poskvrněné svědomí a kterým „není čisté nic.“ (Tit 1:15) Ti, kdo chtějí zůstat čistí a ryzí v srdci, dbají rady z Izajáše 52:11, kde se píše: „Nedotýkejte se ničeho nečistého; . . . uchovejte se čistí, vy, kdo nesete Jehovovo náčiní.“ (Ža 24:4; Mt 5:8) Když to dělají, jejich „ruce“ jsou v obrazném smyslu očištěny (Jk 4:8) a Bůh s nimi jedná jako s čistými lidmi. (2Sa 22:27; Ža 18:26; viz také Da 11:35; 12:10.)
Pavel sice už nebyl pod Zákonem, ale jeho požadavkům při jedné příležitosti vyhověl, když se podrobil obřadnímu očišťování v chrámu. Byla to z jeho strany nedůslednost? Pavel nebojoval proti Zákonu či proti postupům, které Zákon předepisoval; pouze ukázal, že poslušnost Zákona Bůh od křesťanů nepožaduje. Pokud postupy předepsané v Zákoně nebyly v rozporu s novými křesťanskými pravdami, nikdo nemohl mít žádné opodstatněné námitky proti tomu, když někdo dělal to, co Bůh předepsal v Zákoně. Pavel toto očišťování podstoupil proto, aby snad Židům zbytečně nebyl překážkou ve vyslechnutí dobré zprávy o Ježíši Kristu. (Sk 21:24, 26; 1Ko 9:20) V podobném smyslu apoštol také ukázal na to, že i když jídlo samo o sobě může být čisté, raději by se ho vzdal, jestliže by jeho bratr měl klopýtnout o to, že je apoštol jedl. (Ří 14:14, 15, 20, 21; 1Ko 8:13) To všechno svědčí o tom, že Pavel měl velkou starost o to, aby druzí lidé byli zachráněni, a ze všech sil se snažil, aby jim v tom pomohl. Proto mohl říci: „Jsem čistý od krve všech lidí.“ (Sk 20:26; 18:6)