Je známé také jako levirátní manželství; zvyk, kdy se muž oženil s vdovou po svém zemřelém bratrovi, která neměla žádného syna. Účelem bylo, aby vzniklo potomstvo, které by pokračovalo v rodové linii mrtvého bratra. Hebrejské sloveso, které znamená „uzavřít švagrovské manželství“, je ja·vamʹ a je příbuzné hebrejským výrazům pro slova „švagr“ a „vdova po bratrovi“. (1Mo 38:8; 5Mo 25:5, Rbi8, ppč; 25:7)

Zákon v 5. Mojžíšově 25:5, 6, který se týkal švagrovského manželství, uvádí: „V případě, že bratři bydlí spolu, a jeden z nich zemřel, aniž měl syna, manželka mrtvého by se neměla stát ženou cizího muže venku. Měl by k ní jít její švagr a vezme si ji za manželku a uzavře s ní švagrovské manželství. A stane se, že prvorozený, jehož porodí, by měl zdědit jméno jeho mrtvého bratra, aby jeho jméno nebylo vymazáno z Izraele.“ Nepochybně to platilo bez ohledu na to, zda byl žijící bratr ženatý, či nikoli.

Jehova je ten, „jemuž každá rodina v nebi a na zemi vděčí za své jméno“. (Ef 3:15) Projevuje zájem o zachování rodinného jména a rodové linie. Tato zásada se dodržovala v době patriarchů, a později byla začleněna do smlouvy Zákona s Izraelem. Žena se „neměla stát ženou cizího muže venku“, tedy neměla se vdát za nikoho, kdo nepatřil do rodiny. Když se s ní oženil její švagr, prvorozený neměl jméno švagrovo, ale jméno jejího zemřelého manžela. To neznamenalo, že dítě dostalo totéž jméno, ale znamenalo to, že pokračovalo v rodové linii a že dědičné vlastnictví zůstalo v domácnosti zemřelého muže.

 Vyjádření „v případě, že bratři bydlí spolu“ zjevně neznamená, že žijí ve stejném domě, ale blízko sebe. Mišna (Jevamot 2:1, 2) nicméně říká, že to znamená ne ve stejné obci, ale ve stejné době. Pokud by žili hodně daleko od sebe, bylo by samozřejmě pro žijícího bratra obtížné, aby se staral o své dědictví a o dědictví bratrovo do té doby, než se toho bude moci ujmout dědic. Rodinné dědictví však bylo obvykle ve stejné oblasti.

Příkladem takového švagrovského manželství v době patriarchů byl případ Judy. Erovi, svému prvorozenému, dal Juda za manželku Tamar, a když se Er prokázal v Jehovových očích ničemný, Jehova ho usmrtil. „Vzhledem k tomu řekl Juda Onanovi [bratrovi Era]: ‚Měj poměr s manželkou svého bratra a uzavři s ní švagrovské manželství a vzbuď svému bratrovi potomstvo.‘ Onan však věděl, že mu potomstvo nebude patřit; a když měl přece poměr s manželkou svého bratra, stalo se, že vyplýtval své semeno na zem, aby nedal potomstvo svému bratrovi.“ (1Mo 38:8, 9) Onan odmítl splnit svou povinnost související s uspořádáním švagrovského manželství, a proto ho Jehova usmrtil. Juda potom řekl Tamar, aby čekala, než jeho třetí syn, Šela, doroste, nicméně od Šely již nepožadoval, aby svou povinnost vůči Tamar splnil.

Ve vhodnou dobu, po smrti Judovy manželky, zařídila Tamar události takovým způsobem, že dědice získala od svého tchána. Udělala to tak, že se přestrojila, zakryla se šálem a zahalila se a posadila se k silnici, protože věděla, že po ní bude Juda procházet. Juda ji pokládal za nevěstku a měl s ní poměr. Tamar od něj získala určité věci jako doklad toho, že s ní měl poměr, a když vyšla pravda najevo, Juda ji nemohl z ničeho vinit a prohlásil ji za spravedlivější než byl on sám. Zpráva uvádí, že když zjistil, o koho se jedná, neměl s ní žádný další styk. Juda tudíž skrze svou snachu nevědomky zplodil Erovi dědice. (1Mo 38)

Podle Zákona v případě, že švagr nechtěl tuto svou povinnost splnit, měla vdova předložit záležitost starším mužům města a informovat je o tom. Švagr musel před tyto muže předstoupit a prohlásit, že se s ní oženit nechce. Nato mu měla vdova zout sandál z nohy a plivnout mu do tváře. Potom ‚jméno toho muže bylo v Izraeli nazýváno „Dům toho, jemuž byl zut sandál“‘. (5Mo 25:7–10)

Zvyk zout sandál mohl mít původ v tom, že když někdo přijímal do vlastnictví pozemek, udělal to tak, že si stoupl na tuto půdu; tím, že se na tento pozemek postavil svými sandály, stvrdil své vlastnické právo. Jestliže svůj sandál zul a dal ho někomu jinému, vzdával se tím svého postavení a majetku před svědky — ustanovenými staršími v městské bráně. (Rut 4:7)

Tuto otázku dále osvětluje kniha Rut. Po smrti Judejce, který se jmenoval Elimelek, i jeho dvou synů zde zůstala vdova Noemi a její dvě ovdovělé snachy. Existoval nějaký muž, který je v Bibli označen jako ‚Ten a ten‘, jenž byl Elimelekovým blízkým příbuzným, možná to byl jeho bratr. Tento člověk byl nejbližším příbuzným, tím, kdo se nazýval go·ʼelʹ neboli výkupce. Odmítl vykonat svou povinnost, zul si sandál a zjevně jej dal Boazovi, čímž Boaza učinil nejbližším příbuzným s výkupním právem. Boaz potom koupil Elimelekův pozemek, a tím si vzal i Noemi. Noemi však byla příliš stará na to, aby měla děti, a tak se Boazovou manželkou stala její ovdovělá snacha Rut a měla dítě pro Elimelekovo jméno. Když se narodil Obed, sousedky řekly: „Noemi se narodil syn“ a pokládaly ho za syna Elimeleka a Noemi. Boaz a Rut tím prokázali Jehovovi službu, proto jméno, které jejich syn dostal, znamená „sluha; sloužící“. Jehova tomuto opatření požehnal, protože Obed se stal předkem Davida, a byl tudíž v přímé rodové linii Ježíše Krista. (Rut 4)

Ze zákona o dědičném vlastnictví vyplývá, že právo levirátního manželství zjevně přecházelo na nejbližšího muže v příbuzenstvu, a to nejdříve na nejstaršího bratra, potom na další bratry podle věku, potom na strýce z otcovy strany a tak dále. (4Mo 27:5–11) Ze zmínky o švagrovském manželství u Matouše 22:23–28 a u Lukáše 20:27–33 je zřejmé, že v případě, kdy tito bratři postupně umírali, povinnost oženit se s bezdětnou vdovou postupně přecházela z jednoho bratra na druhého. Staršího bratra, který měl přednostní závazek, nemohl předejít jiný bratr, pokud se starší bratr svého závazku nezřekl.