Toto slovo se v češtině i v řečtině přepisuje z hebrejského výrazu ʼa·menʹ. Znamená to „tak se staň“ nebo „jistě“. Je odvozeno od kořenného hebrejského slova (ʼa·manʹ), jehož význam je „být věrný“, „být důvěryhodný“.

V Hebrejských písmech se toto slovo používá pro závazné prohlášení, že je člověk právně vázán přísahou nebo smlouvou a tím, co z ní vyplývá (4Mo 5:22; 5Mo 27:15–26; Ne 5:13), dále se používá pro slavnostní vyjádření souhlasu s přednesenou modlitbou (1Pa 16:36), s projevem chvály (Ne 8:6) nebo s vyjádřeným záměrem (1Kr 1:36; Jer 11:5). Tímto výrazem končí každá z prvních čtyř knih neboli sbírek Žalmů a to snad ukazuje, že na konci písně nebo žalmu sbor Izraelitů obvykle přidal své „amen“. (Ža 41:13; 72:19; 89:52; 106:48)

Hebrejským slovem ʼa·manʹ je vyjádřeno, že Jehova je „věrný Bůh“ (5Mo 7:9; Iz 49:7); tímto slovem jsou Jehovovy připomínky a sliby popsány jako ‚důvěryhodné‘ a ‚věrné‘. (Ža 19:7; 89:28, 37) V Křesťanských řeckých písmech je Kristus Ježíš označen titulem „Amen“, což znamená, že je „věrný a pravý svědek“. (Zj 3:14) Ježíš ve svém kázání a vyučování používal tento výraz pouze jedním způsobem, velmi často jím uváděl nějakou skutečnost, slib nebo proroctví a tak zdůrazňoval, že jeho slova jsou naprosto pravdivá a spolehlivá. (Mt 5:18; 6:2, 5, 16; 24:34) V těchto případech je řecké slovo (a·menʹ) přeloženo slovem „vpravdě“, nebo pokud je uvedeno dvakrát, například v celém Janově evangeliu, překládá se dvěma slovy „vpravdě, vpravdě“. (Jan 1:51) Ježíšovo použití slova „amen“ tímto způsobem je údajně ve svaté literatuře výjimečné a bylo v souladu s autoritou, kterou Ježíš dostal od Boha. (Mt 7:29)

Titul „Amen“ se však vztahuje na Ježíše nejen jako na toho, kdo mluví pravdu nebo kdo je pravý prorok a Boží mluvčí, ale také jako na toho, na kom se splňují všechny Boží sliby, jak ukazuje Pavel ve 2. Korinťanům 1:19, 20. Jeho věrnost a poslušnost po celý život až do obětní smrti potvrzují a umožňují uskutečnění všech slibů a prohlášení o Božím záměru. Ježíš byl ztělesněním Pravdy o těchto zjeveních Božího záměru, o věcech, které Bůh stvrdil přísahou. (Srovnej Jana 1:14, 17; 14:6; 18:37.)

Výraz „amen“ je mnohokrát použit v dopisech — zejména v Pavlových —, kde pisatel určitou formou chválí Boha (Ří 1:25; 16:27; Ef 3:21; 1Pe 4:11) nebo vyjadřuje přání, aby Bůh nějakým způsobem projevil příjemcům dopisu přízeň. (Ří 15:33; Heb 13:20, 21) Také je použit tam, kde pisatel upřímně souhlasí s tím, co je řečeno. (Zj 1:7; 22:20)

Z modlitby uvedené v 1. Paralipomenon 16:36, z modliteb obsažených v Žalmech (41:13; 72:19; 89:52; 106:48) a také z vyjádření v kanonických dopisech je vidět, že je správné ukončit modlitbu slovem „amen“. Je pravda, že tímto slovem nekončí všechny modlitby zaznamenané v Bibli, například Davidova závěrečná modlitba za Šalomouna (1Pa 29:19) ani Šalomounova modlitba při zasvěcení chrámu (1Kr 8:53–61), ačkoli je možné, že toto slovo mohlo být na závěr vysloveno. (Povšimni si 1Pa 29:20.) Podobně není zaznamenáno použití tohoto slova v Ježíšových modlitbách (Mt 26:39, 42; Jan 17:1–26) nebo v modlitbě učedníků ve Skutcích 4:24–30. Ovšem závažnost dříve předložených dokladů jasně ukazuje oprávněnost ukončení modlitby slovem „amen“; zejména z Pavlova výroku v 1. Korinťanům 14:16 je vidět, že bylo zvykem, aby účastníci křesťanského shromáždění na závěr modlitby všichni společně řekli „amen“. Kromě toho všechny příklady modliteb tvorů v nebi zaznamenané ve Zjevení 5:13, 14; 7:10–12 a 19:1–4 podporují použití tohoto slova k vyjádření souhlasu s modlitbami nebo se slavnostními prohlášeními; tímto slovem totiž vyjadřují důvěru, důrazný souhlas a upřímnou naději, kterou mají v srdci.