Neviditelný ničemný duchovní tvor, který má nadlidskou moc. Běžné řecké slovo překládané jako démon (daiʹmon) se v Křesťanských řeckých Písmech vyskytuje jen jednou, a to u Matouše 8:31. Na jiných místech se objevuje slovo dai·moʹni·on. Občas je ve významu ‚ničemní duchové‘ neboli ‚démoni‘ použito řecké slovo, které znamená „duch“, pneuʹma. (Mt 8:16) Také se objevuje s přívlastky jako ‚ničemný‘, ‚nečistý‘, „oněmělý“ a „hluchý“. (Lk 7:21; Mt 10:1; Mr 9:17, 25; viz heslo DUCH, Duchovní osoby.)

Démony jako takové Bůh nestvořil. První, kdo se učinil démonem, byl Satan Ďábel (viz heslo SATAN), jenž se stal panovníkem dalších andělských Božích synů, kteří ze sebe také učinili démony. (Mt 12:24, 26) V době Noemově se neposlušní andělé zhmotňovali, ženili se, zplodili hybridní generaci známou jako Nefilim (viz heslo NEFILIM) a pak, když přišla potopa, se odhmotnili. (1Mo 6:1–4) Avšak když se vrátili do duchovní říše, nezískali znovu své původní vyvýšené postavení. Juda 6 totiž říká: „A anděly, kteří si neudrželi své původní postavení, ale opustili své vlastní správné bydliště, uchoval s věčnými pouty v husté tmě k soudu velikého dne.“ (1Pe 3:19, 20) A tak démoni musí své působení omezit na oblast neboli stav husté duchovní tmy. (2Pe 2:4) Zjevně jim není umožněno, aby se zhmotňovali, ale přesto mají velký vliv na mysl a život lidí, a dokonce mají schopnost vstoupit do člověka nebo zvířete a zmocnit se ho. Skutečnosti ukazují, že démoni působí také prostřednictvím neživých věcí, například domů, fetišů a amuletů. (Mt 12:43–45; Lk 8:27–33; viz heslo POSEDLOST DÉMONEM.)

Cílem veškeré démonské činnosti je postavit lidi proti Jehovovi a čistému uctívání Boha. Proto Jehovův zákon přísně zakazoval démonismus v jakékoli formě. (5Mo 18:10–12) Avšak zbloudilý Izrael zašel tak daleko, že obětoval své syny a dcery démonům. (Ža 106:37; 5Mo 32:17; 2Pa 11:15) Když byl na zemi Ježíš, byl démonský vliv velmi rozšířený. K Ježíšovým největším zázrakům patřilo vyhánění ničemných duchů z postiženého člověka. (Mt 8:31, 32; 9:33, 34; Mr 1:39; 7:26–30; Lk 8:2; 13:32) Ježíš dal tutéž moc svým dvanácti apoštolům a sedmdesáti učedníkům, které vyslal, takže v Ježíšově jménu také mohli vyhánět démony. (Mt 10:8; Mr 3:14, 15; 6:13; Lk 9:1; 10:17)

Dnes není démonský vliv v lidských záležitostech patrný o nic méně. Stále platí, že „věci, které obětují národy, obětují démonům“. (1Ko 10:20) V poslední knize Bible, ve „zjevení od Ježíše Krista, které mu dal Bůh, aby ukázal svým otrokům věci, jež se záhy stanou“, bylo dáno prorocké varování, které se týkalo zvýšené činnosti démonů na zemi. (Zj 1:1) „Velký drak byl proto svržen, ten prahad, který je nazýván Ďábel a Satan, jenž zavádí na scestí celou obydlenou zemi; byl svržen na zem a jeho andělé [démoni] byli svrženi s ním. Proto . . . běda zemi a moři, protože k vám sestoupil Ďábel a má velký hněv, neboť ví, že má krátké časové období.“ (Zj 12:9, 12) Nečisté výroky podobné žábám „jsou . . . ve skutečnosti výroky inspirované démony a provádějí znamení a vycházejí ke králům celé obydlené země, aby je shromáždily k válce velikého dne Boha Všemohoucího“. (Zj 16:13, 14)

Křesťané proto musí proti těmto neviditelným ničemným silám tvrdě bojovat. Když Jakub dokazuje, že víra samotná nestačí, říká: „Věříš, že je jeden Bůh, že? Děláš zcela dobře. A i démoni věří, a třesou se.“ (Jk 2:19) „V pozdějších časových obdobích,“ varoval Pavel, „někteří odpadnou od víry, budou věnovat pozornost zavádějícím inspirovaným výrokům a démonským naukám.“ (1Ti 4:1) Člověk nemůže jíst z Jehovova stolu a zároveň se sytit ze stolu démonů. (1Ko 10:21) Věrní proto musí tvrdě bojovat proti Ďáblovi a jeho démonům, „proti světovládcům této tmy, proti ničemným duchovním silám v nebeských místech“. (Ef 6:12)

Čím byli démoni pro Řeky, kterým Pavel kázal?

Toto použití slova „démon“ je úzké a konkrétní ve srovnání s tím, jak toto slovo chápali starověcí filozofové a jak se používalo v klasické řečtině. Dílo Theological Dictionary of the New Testament, G. Kittel, ed. (sv. II, s. 8), uvádí: „Význam adj[ektiva dai·moʹni·os] velmi jasně vysvětluje výrazné rysy toho, jak Řekové chápali pojem démon; toto adjektivum totiž označuje to, co leží mimo lidské schopnosti,  a musí se tedy připsat zásahu vyšší moci, ať vede k dobrému, nebo ke špatnému. [To dai·moʹni·on] může být u předkřesťanských pisatelů použito ve smyslu ‚božský‘.“ (Do angličtiny přeložil a vydal G. Bromiley, 1971) Když epikurejští a stoičtí filozofové polemizovali s Pavlem, někteří z nich došli k závěru: „Zdá se, že je to zvěstovatel cizozemských božstev [řec. dai·mo·niʹon].“ (Sk 17:18)

Když Pavel mluvil k Atéňanům, použil složené slovo obsahující řecké daiʹmon: „Patrně máte ve všem větší bázeň před božstvy [řec. dei·si·dai·mo·ne·steʹrous; latinská Vulgáta ‚pověrčivější‘] než jiní.“ (Sk 17:22) Znalec řečtiny F. F. Bruce o tomto složeném slově píše: „Kontext musí rozhodnout, zda je toto slovo použito v lepším, nebo horším smyslu. Bylo totiž tak obecné, jako je v angličtině výraz ‚nábožensky založený‘, a zde to možná nejlépe přeložíme ‚velmi nábožensky založení‘. Ale výraz ‚pověrčiví‘, který je použit v AV [King James Version of Authorized Version], není úplně nesprávný; pro Pavla bylo jejich náboženství především pověrou, a pověrou bylo i pro epikurejce, i když vycházeli z jiného základu.“ (The Acts of the Apostles, 1970, s. 335)

Když Festus mluvil s králem Herodem Agrippou II., řekl, že Židé mají s Pavlem jisté spory, které se týkají jejich „uctívání božstva [řec. dei·si·dai·mo·niʹas; latinská Vulgáta ‚pověry‘]“. (Sk 25:19) Již zmíněný F. F. Bruce to komentuje, že toto řecké slovo „by mohlo být méně zdvořile přeloženo jako ‚pověra‘ (jak je to v AV). Odpovídající adjektivum se stejně dvojznačně objevuje ve [Skutcích] 17:22.“ (Commentary on the Book of the Acts, 1971, s. 483)

Viz heslo DÉMON V KOZLÍ PODOBĚ.