Hebrejské slovo sa·ʽirʹ (doslova „chlupatý“) se vztahuje na kozu nebo kůzle. (3Mo 16:18; 4Mo 7:16) Avšak překladatelé se většinou domnívají, že ve čtyřech textech (3Mo 17:7; 2Pa 11:15; Iz 13:21; 34:14) má toto slovo ještě jiný význam než obvyklé „koza“ nebo „kůzle“.

Jak ve 3. Mojžíšově 17:7, tak ve 2. Paralipomenon 11:15 je zřejmé, že ten výraz (seʽi·rimʹ, mn. č.) označuje věci, které se uctívaly a kterým se obětovalo, a to v souvislosti s falešným náboženstvím. Překladatelé řecké Septuaginty a latinské Vulgáty proto přeložili toto hebrejské slovo jako „nesmyslné věci“ (LXX) a „démoni“ (Vg). Moderní překladatelé a lexikografové většinou zaujímají k těmto dvěma textům stejný postoj a používají výrazy „běsi“ (EP), „ďáblové“ (KB) nebo ‚démoni v kozlí podobě‘ (NS; viz také Lexicon in Veteris Testamenti Libros od Koehlera a Baumgartnera, Leiden, 1958, s. 926, a A Hebrew and English Lexicon of the Old Testament od Browna, Drivera a Briggse, 1980, s. 972). Výjimkou je překlad Roberta Younga, který překládá výraz doslovně jako „koza“ nebo „kozy“, a American Standard Version, která používá výraz „kozli“.

Jozuova slova v knize Jozue 24:14 ukazují, že Izraelité byli během svého dočasného pobytu v Egyptě do určité míry ovlivněni tamním falešným uctíváním, a ze slov Ezekielových je patrné, že takové pohanské praktiky sužovaly Izrael ještě dlouho potom. (Ez 23:8, 21) Proto se někteří učenci domnívají, že božské nařízení vydané v pustině, které Izraelitům bránilo obětovat „oběti démonům v kozlí podobě“ (3Mo 17:1–7), a to, že Jeroboam ustanovil kněze „pro výšiny a pro démony v kozlí podobě a pro telata, která udělal“ (2Pa 11:15), naznačuje, že mezi Izraelity v nějaké formě existovalo uctívání kozlů, které bylo významné v Egyptě, zvláště v Dolním Egyptě.  Hérodotos (Dějiny, II, 46) tvrdí, že z takového egyptského uctívání Řekové odvodili svou víru v Pana a v satyry, chlípné lesní bohy, kteří byli nakonec zobrazováni s rohy, kozlím ocasem a kozlíma nohama. Někteří učenci se domnívají, že z polozvířecí formy těchto pohanských bohů pochází zvyk vyobrazovat Satana s ocasem, rohy a rozštěpenými kopyty, jak to dělali ti, kdo se hlásili ke křesťanství ve středověku.

Co vlastně tito „chlupatí“ (seʽi·rimʹ) byli, však uvedeno není. Někteří učenci sice zastávají názor, že to byli doslovní kozli nebo modly ve tvaru kozlů, ale zdá se, že to tak být nemusí; ani jiné texty o tom neposkytují doklad. Použitý výraz možná pouze znamená, že v mysli těch, kdo je uctívají, tito falešní bohové vypadali jako kozlové nebo byli chlupatí. Nebo použití slova „kozli“ v těchto odkazech může být pouhým vyjádřením pohrdání všemi modloslužebnými objekty obecně — stejně jako je slovo, které se v řadě textů používá pro modly, odvozeno z výrazu, který původně znamenal „bobky trusu“. To však neznamenalo, že modly byly skutečně z trusu vyrobeny. (3Mo 26:30; 5Mo 29:17)

V tom, že výrazy sa·ʽirʹ a seʽi·rimʹ v ostatních dvou textech (Iz 13:21; 34:14) souvisí s falešným uctíváním, již nepanuje všeobecná shoda. V těchto pasážích je o opuštěných rozvalinách Babylóna a Edomu řečeno, že je budou obývat divocí tvorové, mimo jiné seʽi·rimʹ. Někteří překladatelé přikládají tomuto výrazu jeho původní význam a překládají jej slovem „kozel“, „kozlové“ (Bo) nebo „divoký kozel“, „divocí kozlové“ (Šr). Antonín Frencl používá ve 3. Mojžíšově a 2. Paralipomenon slovo „ďáblové“, ale u Izajáše dal přednost výrazu „chlupáč(i)“. Ti, kdo dávají přednost takovému překladu těchto textů, poukazují na to, že to slovo se objevuje mezi jinými tvory, o nichž se ví, že to jsou doslovná zvířata nebo doslovní ptáci. Profesor G. R. Driver (Palestine Exploration Quarterly, Londýn, 1959, s. 57) proti překládání slova sa·ʽirʹ jako satyr u Izajáše 34:14 namítá, že satyr se nikdy v mytologii nepoužíval jako symbol opuštěnosti, ale spíše jako symbol chlípnosti a hýření; ve prospěch toho, že sa·ʽirʹ je doslovný kozel, uvádí, že kozám se dobře dařilo na pustých místech a že divoké kozy se prý běžně vyskytují u již. konce Mrtvého moře, tedy směrem k opuštěnému Edomu, proti němuž Izajáš (34:14) prorokoval.

Ti, kdo v překladu Izajáše dávají přednost výrazům, které mají stejný význam jako v textech 3. Mojžíšovy a 2. Paralipomenon, poukazují na to, že Septuaginta u Izajáše používá pro seʽi·rimʹ slovo „démoni“ a že Jan používá tentýž jazyk jako Septuaginta (Iz 13:21), když popisuje opuštěný Velký Babylón jako obydlí nečistých ptáků a „démonů“. (Zj 18:2) Ovšem zda apoštol Jan zde skutečně citoval ze Septuaginty, nelze s jistotou říci. Také stojí za zmínku, co uvádí Theological Dictionary of the New Testament. Totiž že „LXX považuje za samozřejmé . . . , že [dai·moʹni·on, přeloženo jako „démoni“] je pohrdavý výraz pro pohanské bohy“. (Gerhard Kittel, ed., 1971, sv. II, s. 12)

V této věci tedy nelze mít naprostou jistotu. Izajáš možná uvedl ve svém seznamu doslovných zvířat odkazy na démony ne proto, že by se démoni skutečně zhmotňovali a brali na sebe podobu kozlů, ale spíše proto, že pohané žijící v okolí těchto míst ve své obrazotvornosti přisoudí těm opuštěným místům takové démonské obyvatele. Dějiny ukazují, že lidé v Sýrii a Arábii dlouho spojovali příšery s podobnými rozvalinami a že džin Arabů je popisován jako chlupatá příšera. Na druhé straně, seʽi·rimʹ, kteří obývali opuštěné rozvaliny Edomu a Babylóna, mohly stejně dobře být skutečná zvířata, chlupatá a možná takového vzhledu, který v pozorovatelích vyvolával myšlenky na démony.

[Vyobrazení na straně 351]

Podle Hérodota byla víra Řeků v Pana, boha s rysy kozla, ovlivněna egyptským uctíváním kozla