Tento základní časový úsek Jehova zavedl v prvním „dnu“ časového období, během něhož připravoval zemi pro lidstvo. Rozptýlené světlo tehdy patrně proniklo vzdušným obalem země a tak na zemi zahalené vodními parami nastal první den a první noc tím, jak se země otáčela ve slunečním svitu kolem své osy. „Bůh oddělil světlo od tmy. A Bůh začal nazývat světlo Dnem, ale tmu nazval Nocí.“ (1Mo 1:4, 5) Zde se slovo ‚Den‘ vztahuje na ty hodiny, kdy je denní světlo; protikladem k tomu jsou noční hodiny. V další zprávě je však slovo „den“ použito ve významu jiných jednotek času různé délky. V Hebrejských i v Řeckých písmech bývá slovo „den“ (heb. jóm; řec. he·meʹra) používáno v doslovném i v obrazném smyslu, někdy dokonce i ve smyslu symbolickém.

Sluneční den je základní jednotka času daná úplným otočením země kolem své osy, a to mezi dvěma průchody slunce poledníkem, s horní kulminací v poledne. Tento sluneční či občanský den bývá běžně rozdělen na 24 hodin. Někdy se také dělí na dvě období po 12 hodinách. Období do poledne bývá označováno latinským výrazem ante meridiem (a.m.), období po poledni bývá označováno latinským post meridiem (p.m.). V biblických dobách se však používaly různé jiné způsoby rozdělení dne.

Pro Hebrejce začínal den večer, po západu slunce, a končil příští den při západu slunce. Trval tedy od večera do večera. „Od večera do večera byste měli zachovávat svůj sabat.“ (3Mo 23:32) To odpovídá vzoru, který Jehova použil u stvořitelských dnů.  Ukazuje to 1. Mojžíšova 1:5: „A nastal večer a nastalo ráno, první den.“ (Srovnej Da 8:14.)

Hebrejci nebyli jediným národem, který počítal den od večera do večera; dělali to i Féničané, Numidové a Atéňané. Naproti tomu Babylóňané počítali den od východu slunce do východu slunce a Egypťané a Římané od půlnoci do půlnoci (jak je to obvyklé i dnes).

Hebrejci sice oficiálně začínali den večer, ale někdy se vyjadřovali tak, jako by den začínal ráno. Například ve 3. Mojžíšově 7:15 čteme: „A maso oběti díkůvzdání jeho obětí společenství se má sníst v den, kdy obětuje. Nic z toho neuchrání do rána.“ Tato slova měla nepochybně vhodně vyjádřit, že se nic nemělo uchovávat přes noc.

Ze zprávy o stvoření vyplývá, že výrazem den je označováno také období denního světla. (1Mo 1:5; 8:22) To je v Bibli rozděleno na přirozené fáze: ranní svítání nebo ranní tma těsně před rozedněním (Ža 119:147; 1Sa 30:17); východ slunce či úsvit (Job 3:9); ráno (1Mo 24:54); poledne (5Mo 28:29; 1Kr 18:27; Iz 16:3; Sk 22:6); čas západu slunce, který označuje závěr dne (1Mo 15:12; Joz 8:29), a večerní šero či večerní tma (2Kr 7:5, 7). Lidu byla známa také časová období, kdy kněží přinášeli určité oběti nebo kdy pálili kadidlo. (1Kr 18:29, 36; Lk 1:10)

Co je míněno výrazem „mezi dvěma večery“?

Když Písmo mluví o zabití beránka Pasach dne 14. nisanu, zmiňuje se o ‚dvou večerech‘. (2Mo 12:6) Židovská tradice bývá někdy komentována tak, že se jedná o čas od poledne (kdy se slunce začíná sklánět) až po západ slunce. Správně však tato slova patrně znamenají to, že první večer označuje západ slunce a druhý večer chvíli, kdy přestane odraz slunečního světla či večerní červánky a kdy padne tma. (5Mo 16:6; Ža 104:19, 20) Takto to chápal i španělský rabbi Aben-Ezra (1092–1167) a také Samaritáni a karaité. Tohoto názoru jsou i učenci Michaelis, Rosenmüller, Gesenius, Maurer, Kalisch, Knobel a Keil.

Neexistuje žádný doklad o tom, že by před vyhnanstvím v Babylóně Hebrejci rozdělovali den na hodiny. Slovo ‚hodina‘, které nacházíme v Kralické bibli u Daniela 3:6, 15; 4:19, 33; 5:5, je překlad aramejského slova ša·ʽahʹ, jež doslova znamená „pohled“ a jehož správnější překlad je „okamžik“. Po exilu však Židé začali hodiny běžně používat. „Stín stupňů“, o němž se mluví u Izajáše 38:8 a ve 2. Královské 20:8–11, možná poukazuje na metodu určování času připomínající sluneční hodiny, kdy se stíny promítaly na řadu stupňů. (Viz heslo SLUNCE, Stín, který se vrátil o deset stupňů.)

První Babylóňané používali sexagesimální soustavu, jejímž základem je šedesátková matematická stupnice. Od této soustavy je odvozeno dnešní dělení času, jehož součástí je rozdělení dne na 24 hodin (někde též na dvě období po 12 hodinách) a rozdělení každé hodiny na 60 minut o 60 vteřinách.

Rozdělení období denního světla na hodiny bylo v době, kdy Ježíš působil zde na zemi, běžné. A tak u Jana 11:9 čteme Ježíšova slova: „Cožpak není dvanáct hodin denní světlo?“ Hodiny se obvykle počítaly od východu do západu slunce, přibližně od 6 hodin ráno do 6 hodin večer. ‚Třetí hodina‘ by tedy odpovídala přibližně deváté hodině; v tuto dobu byl o Letnicích vylit svatý duch. (Mt 20:3; Sk 2:15) Když Ježíš, unavený po jedné cestě, seděl u Jákobova pramene, bylo kolem „šesté hodiny“ neboli poledne; také když byl Petr v Joppe, dostal v tuto denní dobu velký hlad. (Jan 4:6; Sk 10:9, 10) Kolem poledne také padla na celou zemi tma a zůstala až do „deváté hodiny“, čili až asi do 15.00 hodin, kdy Ježíš zemřel na mučednickém kůlu. (Mt 27:45, 46; Lk 23:44, 46) Tato devátá hodina byla také označována jako ‚hodina modlitby‘. (Sk 3:1; 10:3, 4, 30) ‚Sedmá hodina‘ by tedy odpovídala asi 13. hodině a ‚jedenáctá hodina‘ asi 17. hodině. (Jan 4:52; Mt 20:6–12) Na hodiny byla tehdy rozdělena i noc. (Sk 23:23; viz heslo NOC.)

Výrazem ‚den a noc‘ Hebrejci někdy označovali pouze část slunečního dne o 24 hodinách. Například v 1. Královské 12:5, 12 čteme o tom, jak Rechoboam žádá Jeroboama a Izraelity, aby ‚odešli na tři dny‘ a pak se k němu vrátili. To, že nemyslel celé tři dny o 24 hodinách, ale část každého z těchto tří dnů, je patrné ze skutečnosti, že se lid k Rechoboamovi vrátil „třetí den“. Části dnů jsou míněny také ‚třemi dny a třemi nocemi‘, po které byl Ježíš v šeolu, jak o tom čteme u Matouše 12:40. Ze zprávy vyplývá, že Ježíš byl vzkříšen k životu ‚třetí den‘. Židovští kněží jasně chápali, že právě to Ježíš svými slovy myslel; když totiž chtěli zabránit jeho vzkříšení, citovali to, co Ježíš řekl: „Po třech dnech mám být vzbuzen.“ Potom požádali Piláta o vydání příkazu, „aby byl hrob zabezpečen až do třetího dne“. (Mt 27:62–66; 28:1–6; povšimni si dalších příkladů v 1Mo 42:17, 18; Es 4:16; 5:1.)

Pro dny v týdnu kromě sedmého dne zvaného Sabat neměli Hebrejci žádná označení. (Viz heslo SABATNÍ DEN.) Ostatní dny označovali příslušnou řadovou číslovkou. Za dnů Ježíše a jeho apoštolů se dnu před Sabatem říkalo Příprava. (Mt 28:1; Sk 20:7; Mr  15:42; Jan 19:31; viz heslo TÝDEN.) Zvyk pojmenovávat dny podle planet a jiných nebeských těles byl pohanského původu. Římané pojmenovávali dny podle Slunce, Měsíce, Marsu, Merkura, Jupitera, Venuše a Saturnu. V severní Evropě však byla čtyři z těchto pojmenování změněna podle germánských jmen římských bohů, kteří tyto dny představovali.

Slovo „den“ je někdy používáno jako délková míra, například ve vyjádření „den cesty“ a „sabatní den cesty“. (4Mo 11:31; Sk 1:12; viz heslo MÍRY A VÁHY.)

Den v proroctvích někdy představuje jeden rok. Toho si můžeme povšimnout u Ezekiela 4:6: „V druhém případě si lehneš na pravý bok a poneseš provinění judského domu čtyřicet dnů. Den za rok, den za rok jsem ti dal.“ (Viz také 4Mo 14:34.)

V souvislosti s proroctvími se mluví o určitých konkrétních počtech dnů: třech a půl dnech (Zj 11:9); 10 dnech (Zj 2:10); 40 dnech (Ez 4:6); 390 dnech (Ez 4:5); 1 260 dnech (Zj 11:3; 12:6); 1 290 dnech (Da 12:11); 1 335 dnech (Da 12:12) a 2 300 dnech (Da 8:14).

Pojem „den (dny)“ je používán také v souvislosti s obdobím, v němž žil určitý člověk, například ‚Noemovy dny‘ a ‚Lotovy dny‘. (Lk 17:26–30; Iz 1:1)

K dalším případům, kdy je slovo „den“ použito v proměnném nebo předobrazném smyslu, patří spojení: „den, kdy Bůh stvořil Adama“ (1Mo 5:1), „Jehovův den“ (Sef 1:7), ‚den rozlícení‘ (Sef 1:15), „den záchrany“ (2Ko 6:2), ‚den soudu‘ (2Pe 3:7), ‚veliký den Boha, Všemohoucího‘ (Zj 16:14) a jiné.

Toto variabilní použití slova „den“ k vyjádření jednotek času různé délky je jasně patrné ze zprávy o stvoření v 1. Mojžíšově. Tam se mluví o týdnu o šesti stvořitelských dnech, po nichž následuje sedmý den odpočinku. Miniaturní napodobeninou tohoto stvořitelského týdne byl týden, který pod smlouvou Zákona od Boha měli zachovávat Židé. (2Mo 20:8–11) Biblická zpráva o každém ze šesti stvořitelských dnů je vždy ukončena slovy: „A nastal večer a nastalo ráno,“ první, druhý, třetí, čtvrtý, pátý a šestý den. (1Mo 1:5, 8, 13, 19, 23, 31) U sedmého dne však tento závěr není, což ukazuje, že období, během něhož Bůh odpočíval od svých stvořitelských děl vzhledem k zemi, trvalo dále. V Hebrejcům 4:1–10 apoštol Pavel ukázal, že Boží den odpočinku za jeho generace stále ještě pokračoval; bylo to více než 4 000 let od doby, kdy toto období odpočinku, sedmý den, začalo. Z toho je jasně patrné, že každý stvořitelský den neboli tvůrčí období trval přinejmenším tisíce let. Dílo A Religious Encyclopædia (sv. I, s. 613) uvádí: „Stvořitelské dny byly dny či etapy procesu tvoření, ne však dny o 24 hodinách.“ (P. Schaff, ed., 1894)

Celé období šesti časových jednotek či stvořitelských „dnů“, které byly věnovány přípravě planety Země, je shrnuto do jednoho „dne“, o němž se mluví v 1. Mojžíšově 2:4: „To jsou dějiny nebes a země v době, kdy byly tvořeny, v den, kdy Jehova Bůh udělal zemi a nebe.“

Situaci člověka nelze srovnávat se situací Stvořitele, který nepřebývá v naší sluneční soustavě a není ovlivněn jejími různými cykly a oběžnými drahami planet. O Bohu, který je od neurčitého času na neurčitý čas, žalmista říká: „Vždyť tisíc let je v tvých očích jen jako včerejšek, když minul, a jako hlídka během noci.“ (Ža 90:2, 4) Podobně i apoštol Petr píše, že „jeden den je u Jehovy jako tisíc let a tisíc let jako jeden den“. (2Pe 3:8) Tisíc let představuje pro člověka asi 365 242 jednotlivých časových jednotek tvořených dnem a nocí, ale pro Stvořitele to může být jedno nepřerušené časové období, v němž začíná vykonávat nějakou smysluplnou činnost a úspěšně ji dokončuje, stejně jako člověk ráno začne nějaký úkol a na sklonku dne ho dokončí.

Jehova je Původcem vesmíru, v němž spolu čas, prostor, pohyb, hmota a energie prokazatelně souvisejí. Všechny tyto veličiny Jehova ovládá v souladu se svým záměrem, a když jedná se svými tvory na zemi, stanovuje pro svou činnost, kterou koná v jejich prospěch, konkrétní čas, a to dokonce na ‚den a hodinu‘. (Mt 24:36; Ga 4:4) Takto stanovený čas naprosto přesně dodržuje.