Pojem dokonalosti je vyjádřen hebrejskými výrazy, které jsou odvozeny od takových sloves, jako je například ka·lalʹ (zdokonalit [srovnej Ez 27:4]), ša·lamʹ (být dokončen [srovnej Iz 60:20]) a ta·mamʹ (být naplněný; dospět k dokonalosti [srovnej Ža 102:27; Iz 18:5]). V Křesťanských řeckých písmech jsou slova teʹlei·os (přídavné jméno), te·lei·oʹtes (podstatné jméno) a te·lei·oʹo (sloveso) používána podobně a mají například tyto významy: dovést k dokonalosti nebo do plné míry (Lk 8:14; 2Ko 12:9; Jk 1:4), být dorostlý, dospělý nebo zralý (1Ko 14:20; Heb 5:14), dosáhnout patřičného nebo stanoveného cíle či záměru (Jan 19:28; Fil 3:12).

Důležité je správné hledisko. Ke správnému porozumění Bibli je nutné vyvarovat se všeobecně rozšířené mylné představy, že vše, co je označeno jako „dokonalé“, je dokonalé v absolutním smyslu, to znamená v nekonečném rozsahu, neomezeně. Dokonalostí v tomto absolutním smyslu se vyznačuje pouze Stvořitel, Jehova Bůh. Proto mohl Ježíš říci o svém Otci: „Nikdo není dobrý, kromě jednoho, Boha.“ (Mr 10:18) Jehovova znamenitost je nesrovnatelná, On je hoden veškeré chvály, všechno převyšuje svými skvělými vlastnostmi a svou úžasnou mocí, a proto jedině „jeho jméno je nedosažitelně vysoko“. (Ža 148:1–13; Job 36:3, 4, 26; 37:16, 23, 24; Ža 145:2–10, 21) Mojžíš vyvyšoval Boží dokonalost slovy: „Budu totiž oznamovat jméno Jehovy. Připisujte přece velikost našemu Bohu! Skála, dokonalá je  jeho činnost, neboť všechny jeho cesty jsou právo. Bůh věrnosti, u něhož není bezpráví; je spravedlivý a přímý.“ (5Mo 32:3, 4) Všechny Boží cesty, jeho slova a jeho zákon jsou dokonalé, přečištěné, nemají žádnou vadu ani nedostatek. (Ža 18:30; 19:7; Jk 1:17, 25) Pokud jde o něho a o jeho činnost, nikdy neexistuje žádná oprávněná příčina k námitkám, ke kritice nebo k výčitkám; vždy mu naopak náleží chvála. (Job 36:22–24)

Jiná dokonalost je relativní. Dokonalost kterékoli jiné osoby nebo věci je tedy relativní, není absolutní. (Srovnej Ža 119:96.) To znamená, že něco je „dokonalé“ vzhledem k účelu či ve spojitosti s účelem, k němuž to konstruktér nebo výrobce vytvořil, nebo vzhledem k tomu, jak má příjemce či uživatel tuto věc upotřebit. Již samotný význam slova dokonalost předpokládá, že existuje osoba, která stanoví, kdy je dosaženo „úplnosti“, jaká jsou měřítka pro znamenitost, jaké požadavky musí být splněny a které podrobnosti jsou důležité. O tom, co je dokonalost, s konečnou platností rozhoduje Jehova; on určuje měřítka, a to v souladu se svými vlastními spravedlivými záměry a zájmy. (Ří 12:2; viz heslo JEHOVA, Bůh, který určuje morální měřítka.)

Uveďme si příklad: planeta Země patřila k Božím stvořitelským dílům a na konci šesti stvořitelských ‚dnů‘, kdy na ní vykonával práci, Bůh prohlásil výsledky za „velmi dobré“. (1Mo 1:31) Země odpovídala jeho svrchovaným měřítkům pro znamenitost, a byla tedy dokonalá. Potom však Bůh pověřil člověka, aby ‚si ji podmanil‘, zjevně v tom smyslu, aby zemi obdělával a aby z celé planety vytvořil Boží zahradu — tou neměl zůstat pouze Eden. (1Mo 1:28; 2:8)

Stan neboli svatostánek, který byl na Boží příkaz a podle Božích předpisů postaven v pustině, sloužil jako předobraz neboli malý prorocký model ‚většího a dokonalejšího stanu‘; jeho Nejsvětější, do níž Kristus Ježíš vstoupil jako velekněz, je Jehovovo nebeské sídlo. (Heb 9:11–14, 23, 24) Pozemský stan byl dokonalý v tom smyslu, že splňoval Boží požadavky a sloužil svému určenému účelu. Záměr, který s ním Bůh měl, však byl uskutečněn, a tento stan pak již nebyl používán a přestal existovat. Dokonalost toho, co bylo tímto stanem předstíněno, byla daleko vyššího druhu.

Město Jeruzalém s pahorkem Sion bylo označováno jako ‚dokonalost krásy‘. (Ná 2:15; Ža 50:2) To neznamená, že by vnější vzhled tohoto města byl mimořádně přitažlivý ve všech detailech, ale jeho krása spočívala spíše v tom, že je používal Bůh, a byla výsledkem toho, že mu nádheru udělil on sám, když je učinil hlavním městem svých pomazaných králů a když v něm umístil svůj chrám. (Ez 16:14) Bohaté obchodní město Tyros je vylíčeno jako loď, jejíž stavitelé, muži, kteří pracovali ve prospěch hmotných zájmů tohoto města, ‚zdokonalili jeho krásu‘ tím, že toto město naplnili luxusními výrobky z mnoha zemí. (Ez 27:3–25)

Jestliže tedy chceme zjistit, v jakém smyslu nebo vztahu se v jednotlivých případech mluví o dokonalosti, musíme v každém z těchto případů vzít v úvahu jeho kontext.

Dokonalost mojžíšského Zákona. K ustanovením Zákona, který byl prostřednictvím Mojžíše dán Izraeli, patřila i ustanovení o zřízení kněžstva a o přinášení různých zvířecích obětí. Inspirovaný apoštol ukazuje, že Zákon sice pocházel od Boha, a byl tedy dokonalý, ale přesto nemohl ani se svým kněžstvem a oběťmi přivést k dokonalosti ty, kdo pod ním byli. (Heb 7:11, 19; 10:1) Zákon nepřinesl osvobození od hříchu a smrti — spíše ve skutečnosti způsobil, že se hřích stal patrnějším. (Ří 3:20; 7:7–13) Všechna tato božská opatření však sloužila účelu, který pro ně určil Bůh; Zákon působil jako ‚vychovatel‘, aby vedl lidi ke Kristu, a tvořil přitom dokonalý „stín budoucích dobrých věcí“. (Ga 3:19–25; Heb 10:1) Když tedy Pavel mluví o tom, že „ze strany Zákona byla neschopnost, zatímco byl slabý prostřednictvím těla“ (Ří 8:3), poukazuje zřejmě na skutečnost, že tělesný židovský velekněz (který byl podle Zákona pověřen tím, aby měl na starosti opatření související s oběťmi, a který v Den smíření vstupoval s obětní krví do Nejsvětější) nemohl ty, jimž sloužil, „úplně zachránit“; to je vysvětleno v Hebrejcům 7:11, 18–28. Přinášení obětí prostřednictvím áronského kněžstva sice sloužilo k tomu, že lid zůstával ve správném postavení před Bohem, ale Izraelité přesto nebyli úplně neboli dokonale zproštěni vědomí toho, že hřeší. Právě na tuto skutečnost poukazuje apoštol, když říká, že oběti smíření nemohou ‚ty, kteří se přibližují, učinit dokonalými‘, tedy pokud jde o jejich svědomí. (Heb 10:1–4; srovnej Heb 9:9.) Velekněz nebyl schopen opatřit výkupní oběť nutnou k tomu, aby mohli být skutečně vyplaceni z hříchu. Toho mohla dosáhnout pouze Kristova trvalá kněžská služba a jeho účinná oběť. (Heb 9:14; 10:12–22)

Zákon byl „svatý“, ‚dobrý‘ a „znamenitý“ (Ří 7:12, 16), a každý, kdo by dokázal plně podle tohoto dokonalého Zákona žít, prokázal by se jako dokonalý člověk, který je hoden života. (3Mo 18:5; Ří 10:5; Ga 3:12) Právě proto přinesl Zákon spíše odsouzení než život; ne proto, že by Zákon nebyl dobrý, ale proto, že lidé, kteří byli pod ním, byli nedokonalí a hříšní. (Ří 7:13–16; Ga 3:10–12, 19–22) Ve světle dokonalého Zákona byla jejich nedokonalost a hříšnost obzvláště patrná. (Ří 3:19, 20; Ga 3:19, 22) V tomto směru sloužil Zákon také k tomu, aby se ukázalo, že  Ježíš je Mesiáš; jedině On byl totiž schopen v každém směru Zákon dodržet, a tak prokázal, že je dokonalým člověkem. (Jan 8:46; 2Ko 5:21; Heb 7:26)

Dokonalost Bible. Posvátné Písmo představuje dokonalé poselství od Boha, přečištěné, čisté a pravdivé. (Ža 12:6; 119:140, 160; Př 30:5; Jan 17:17) Je sice pravda, že za tisíce let opisování nepochybně došlo k některým odchylkám od původních spisů, ale tyto odchylky jsou považovány za velmi nevýznamné; takže i když naše dnešní opisy a překlady nejsou absolutně bez vady, božské poselství, jež nesou, bez vady je.

Někteří lidé možná zjišťují, že Bible je kniha, která se čte obtížněji než mnoho jiných knih, a že k jejímu čtení je třeba více úsilí a soustředění; shledávají možná, že mnoha věcem nerozumějí. Někteří kritici snad tvrdí, že kdyby Bible byla dokonalá, nesměly by v ní být ani povrchní rozdíly a nesmělo by v ní být nic, co by se podle jejich měřítek jevilo jako nesrovnalosti. Nic z toho však neubírá posvátnému Písmu na dokonalosti. Skutečným kritériem jeho dokonalosti je totiž to, že odpovídá měřítkům pro znamenitost, která stanovil Jehova Bůh, to, že plní účel, který pro ně On jako jeho pravý Autor určil, a také to, že Písmo jakožto uveřejněné Slovo Boha pravdy neobsahuje nic nepravdivého. Apoštol Pavel poukazuje na to, že „svaté spisy“ jsou dokonalé; říká totiž: „Celé Písmo je inspirováno Bohem a je prospěšné k vyučování, ke kárání, k urovnávání věcí, k ukázňování ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl zcela způsobilý, úplně vyzbrojený pro každé dobré dílo.“ (2Ti 3:15–17) To, co Hebrejská písma vykonala pro izraelský národ, když se jimi tito lidé řídili, co vykonalo celé Písmo pro křesťanský sbor v prvním století a co může Bible vykonat pro lidi dnes, to vše nepopíratelně potvrzuje, že tato kniha je Božím ideálním nástrojem ke splnění Božího záměru. (Srovnej 1Ko 1:18.)

Z celého Písma, včetně učení Božího Syna, vyplývá, že to, zda někdo porozumí Božím záměrům a zda bude činit Boží vůli a bude zachráněn, aby získal život, závisí především na srdci tohoto člověka. (1Sa 16:7; 1Pa 28:9; Př 4:23; 21:2; Mt 15:8; Lk 8:5–15; Ří 10:10) Bible je jedinečná v tom, že je schopna „rozeznávat myšlenky a úmysly srdce“ a tak odhalit, jaký člověk opravdu je. (Heb 4:12, 13) Z Písma jasně vyplývá, že Bůh nezařídil věci tak, aby poznání o něm bylo možné získat bez úsilí. (Srovnej Př 2:1–14; 8:32–36; Iz 55:6–11; Mt 7:7, 8.) Je také zřejmé, že Bůh jednal tak, aby jeho záměry byly zjeveny pokorným lidem a skryty před domýšlivými, protože „uznal za dobré tak jednat“. (Mt 11:25–27; 13:10–15; 1Ko 2:6–16; Jk 4:6) A tak skutečnost, že lidé, jejichž srdce na biblické poselství nereaguje, mohou v Písmu najít věci, které je — podle jejich názoru — opravňují k tomu, aby biblické poselství, jeho kárání a ukázňování zavrhli, vůbec nedokazuje, že by Bible byla nedokonalá. Jsou tím naopak ilustrovány výše uvedené biblické myšlenky, a je to tedy důkaz, že z hlediska Autora Bible, jedině jehož názor je rozhodující, je tato kniha dokonalá. (Iz 29:13, 14; Jan 9:39; Sk 28:23–27; Ří 1:28) To, co souvisí s Božím slovem a Boží cestou a co lidé se světskou moudrostí považují za ‚pošetilé‘ nebo ‚slabé‘, bylo během doby vyzkoušeno; přitom se prokázalo, že tyto věci jsou ve srovnání s teoriemi, filozofiemi a úvahami kritizujících lidí nekonečně moudřejší a silnější. (1Ko 1:22–25; 1Pe 1:24, 25)

Víra zůstává základním požadavkem pro každého, kdo chce Božímu dokonalému slovu porozumět a získat pro ně ocenění. Někdo se snad domnívá, že by Bible měla obsahovat určité podrobnosti a určitá vysvětlení, z nichž by bylo patrné, proč v konkrétních případech Bůh projevil své schválení či neschválení nebo proč jednal určitým způsobem; někdo si možná také myslí, že jiné podrobnosti uvedené v Bibli jsou nadbytečné. Je však nutné si uvědomit, že kdyby Bible odpovídala lidským měřítkům nebo kritériím, například jeho vlastním, vůbec by to nedokazovalo, že je dokonalá z božského stanoviska. Jehova ukazuje, že takový názor je nesprávný; poukazuje totiž na to, že jeho myšlenky a cesty jsou vyšší než lidské, a dává ujištění, že jeho slovo „jistě bude mít úspěch“, protože splní jeho záměr. (Iz 55:8–11; Ža 119:89) Právě to je význam pojmu dokonalost, jak jej ukazují definice na začátku tohoto článku.

Dokonalost a svobodná vůle. Předcházející informace nám pomáhá porozumět, jak se Boží dokonalí tvorové mohli stát neposlušnými. Kdo zastává názor, že to je neslučitelné s dokonalostí, nebere v úvahu význam tohoto pojmu a nahrazuje jej svou osobní představou, která je v rozporu se skutečností. Boží inteligentní tvorové mají svobodnou vůli — výsadu a odpovědnost osobně se rozhodovat o svém způsobu jednání. (5Mo 30:19, 20; Joz 24:15) Je zřejmé, že to tak bylo s první lidskou dvojicí; mohla tak být vyzkoušena jejich oddanost Bohu. (1Mo 2:15–17; 3:2, 3) Jehova jako jejich Tvůrce věděl, co od nich očekává. Písmo jasně ukazuje, že to, co od nich očekával, nebyla automatická, v podstatě mechanická poslušnost, ale uctívání a služba vycházející z jejich srdce a mysli, jež měly být podněcovány pravou láskou. (Srovnej 5Mo 30:15, 16; 1Pa 28:9; 29:17; Jana 4:23, 24.) Kdyby Adam a jeho manželka neměli schopnost v této věci se rozhodovat, nebyli by odpovídali Božím požadavkům; podle jeho měřítek by nebyli úplní neboli dokonalí.

Musíme pamatovat na to, že pokud jde o lidi, je dokonalost relativní, omezuje se na oblast lidského  života. Adam byl sice stvořen dokonalý, ale nemohl přehlížet omezení, která mu stanovil jeho Stvořitel; nemohl jíst hlínu, štěrk nebo dřevo, aniž by si ublížil; kdyby se pokusil dýchat vodu místo vzduchu, utopil by se. Podobně by to dopadlo, kdyby si dovolil živit svou mysl a své srdce nesprávnými myšlenkami — začal by pak v sobě pěstovat nesprávné žádosti, což by nakonec vedlo k hříchu a ke smrti. (Jk 1:14, 15; srovnej 1Mo 1:29; Mt 4:4.)

To, že vlastní vůle a rozhodování jednotlivého tvora jsou rozhodující činitele, lze snadno prokázat. Kdybychom tvrdili, že dokonalý člověk by nemohl v případech, kdy šlo o mravní spornou otázku, jednat nesprávně, nebylo by snad potom logické tvrdit, že nedokonalý tvor by nemohl v takových morálních sporných otázkách jednat správně? Někteří nedokonalí tvorové se však v morálních sporných otázkách, v nichž jde o poslušnost Boha, rozhodují správně, a dokonce se rozhodnou, že se od této cesty neodchýlí, a raději budou proto trpět pronásledování, zatímco jiní úmyslně dělají věci, o nichž vědí, že jsou nesprávné. Ne všechny nesprávné činy tedy lze omlouvat lidskou nedokonalostí. Rozhodující je vůle jednotlivce a jeho volba. Stejně ani dokonalost prvního člověka sama o sobě nebyla zárukou toho, že tento člověk bude jednat správně; člověk měl jednat správně na základě své vlastní svobodné vůle a svého rozhodnutí, a měla ho k tomu podněcovat láska k jeho Bohu a k tomu, co je správné. (Př 4:23)

První hříšník a král Tyru. Hříchu člověka a jeho nedokonalosti však předcházel hřích a nedokonalost v oblasti duchovní; ukazují to Ježíšova slova u Jana 8:44 a zpráva ve 3. kapitole 1. Mojžíšovy. Žalozpěv zaznamenaný u Ezekiela 28:12–19 je sice adresován lidskému, ‚tyrskému králi‘, ale všechno nasvědčuje tomu, že poukazuje na paralelu k jednání Božího duchovního syna, který zhřešil jako první. Pýcha ‚tyrského krále‘, to, že sám sebe učinil ‚bohem‘, že je označován jako „cherubín“, a zmínka o „Edenu, Boží zahradě“, to vše rozhodně odpovídá biblické informaci o Satanu Ďáblovi, který se nadul pýchou, je uváděn do spojitosti s hadem v Edenu a je označován jako „bůh tohoto systému věcí“. (1Ti 3:6; 1Mo 3:1–5, 14, 15; Zj 12:9; 2Ko 4:4)

Tento nejmenovaný tyrský král, který měl sídlo ve městě, jež se považovalo za ‚dokonalé v kráse‘, byl sám „plný moudrosti a dokonalý [přídavné jméno příbuzné hebrejskému slovu ka·lalʹ] v kráse“ a „bezúhonný [heb. ta·mimʹ]“ ve svých cestách ode dne svého stvoření, dokud se v něm nenašla nespravedlnost. (Ez 27:3; 28:12, 15) Žalozpěv zaznamenaný u Ezekiela se může ve svém prvním neboli přímém uplatnění vztahovat spíše na dynastii tyrských panovníků než na některého určitého krále. (Srovnej s proroctvím, které je zaznamenáno u Iz 14:4–20 a je zaměřeno proti anonymnímu „babylónskému králi“.) V tom případě se tato zmínka může vztahovat na počáteční přátelskou spolupráci, kterou se za vlády králů Davida a Šalomouna vyznačovalo tyrské panství — Tyros tehdy dokonce přispíval ke stavbě Jehovova chrámu na hoře Moria. Zpočátku se tedy oficiálnímu vztahu Tyřanů k Jehovovu izraelskému lidu nedalo nic vytknout. (1Kr 5:1–18; 9:10, 11, 14; 2Pa 2:3–16) Králové, kteří panovali později, se však již tímto ‚bezúhonným‘ jednáním nevyznačovali a Boží proroci Joel, Amos a také Ezekiel vyjádřili, že Tyros je odsouzen. (Joel 3:4–8; Am 1:9, 10) Je zřejmé, že jednání ‚tyrského krále‘ se velmi podobá jednání Božího hlavního Protivníka, a navíc je z tohoto proroctví opět patrné, jak mohou být pojmy „dokonalost“ a „bezúhonnost“ použity v omezeném smyslu.

Proč mohli být nedokonalí Boží služebníci označeni jako „bezúhonní“?

Spravedlivý Noe se prokázal „mezi svými současníky jako bezúhonný“. (1Mo 6:9) Job byl „bezúhonný a přímý“. (Job 1:8) Podobné výrazy jsou použity i na jiné Boží služebníky. Všichni byli potomky hříšníka Adama, a byli tedy hříšní, a proto je jasné, že takoví lidé byli „bezúhonní“ v tom smyslu, že plně odpovídali požadavkům, které pro ně stanovil Bůh, požadavkům, které braly v úvahu jejich nedokonalost a slabost. (Srovnej Mi 6:8.) Když hrnčíř tvaruje vázu z obyčejné hlíny, neočekává, že bude stejně kvalitní jako váza z hlíny zvlášť přečištěné, a stejně i Jehova ve svých požadavcích bere v úvahu slabost nedokonalých lidí. (Ža 103:10–14; Iz 64:8) Takoví věrní muži se sice pro svou tělesnou nedokonalost dopouštěli chyb a nesprávných skutků, ale přesto dávali najevo, že vůči Jehovovi je jejich ‚srdce úplné‘. (1Kr 11:4; 15:14; 2Kr 20:3; 2Pa 16:9) V mezích jejich možností tedy jejich oddanost byla úplná, bezchybná a v jejich případě odpovídala božským požadavkům. Bohu, Soudci, bylo jejich uctívání příjemné, a proto žádný lidský ani duchovní tvor nebyl oprávněn jejich službě, kterou prokazovali Bohu, něco vytýkat. (Srovnej Lk 1:6; Heb 11:4–16; Ří 14:4; viz heslo JEHOVA, Proč může jednat s nedokonalými lidmi.)

Křesťanská řecká písma uznávají, že lidstvu, které pochází od Adama, je nedokonalost vlastní. Jakub 3:2 ukazuje, že kdyby byl člověk schopen držet na uzdě svůj jazyk a neklopýtat ve slovu, byl by to „dokonalý muž, schopný držet na uzdě také celé své tělo“; ale v tomto ohledu „všichni . . . mnohokrát klopýtáme“. (Srovnej Jk 3:8.) Přece však je ukázáno, že určité projevy relativní dokonalosti jsou pro hříšné lidi dosažitelné. Ježíš řekl svým následovníkům: „Budete  tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt 5:48) Zde Ježíš mluvil o lásce a štědrosti. Ukázal, že jen ‚milovat ty, kdo milují vás‘, je láska neúplná, nedokonalá; jeho následovníci proto měli svou lásku zdokonalit, měli ji vyjádřit plně, a to tím, že budou milovat také své nepřátele a budou tak jednat podle Božího příkladu. (Mt 5:43–47) Podobně i mladý muž, který se Ježíše ptal, jak může získat věčný život, dostal poučení, že jeho uctívání, včetně toho, že poslouchá přikázání Zákona, je dosud ve velmi důležitých směrech nedostatečné. Jestliže ‚chce být dokonalý‘, musí své uctívání rozvinout úplně (srovnej Lk 8:14; Iz 18:5), a to tím, že uvedené věci splní. (Mt 19:21; srovnej Ří 12:2.)

Apoštol Jan ukazuje, že Boží láska je učiněna dokonalou v křesťanech, kteří zůstávají ve spojení s Bohem, zachovávají slovo jeho Syna a milují jeden druhého. (1Ja 2:5; 4:11–18) Taková dokonalá láska zahání strach a poskytuje „volnost řeči“. Kontext zde ukazuje, že Jan mluví o ‚volnosti řeči k Bohu‘, například v modlitbě. (1Ja 3:19–22; srovnej Heb 4:16; 10:19–22.) Ten, v kom se Boží láska projevuje plně, může se ke svému nebeskému Otci přibližovat s důvěrou a nemá pocit, že by ho jeho srdce odsuzovalo, jako kdyby jednal pokrytecky nebo jako kdyby byl neschválen. Takový člověk ví, že zachovává Boží přikázání a že dělá to, co se líbí jeho Otci, a proto své projevy a naléhavé prosby vyjadřuje Jehovovi s volností. Nemá pocit, že by ho Bůh nějak omezoval v tom, co smí říci nebo o co smí prosit. (Srovnej 4Mo 12:10–15; Joba 40:1–5; Ná 3:40–44; 1Pe 3:7.) Nepodlamuje ho chorobný strach; ke „dni soudu“ nepřichází s pocitem, že je z nějakého důvodu v nepřízni nebo že chce něco zatajit. (Srovnej Heb 10:27, 31.) Dítě požádá bez obav své milující rodiče o cokoli, a stejně i křesťan, v němž je plně rozvinuta láska, si je jist, že Bůh „nás slyší, ať prosíme o cokoli podle jeho vůle. Dále, jestliže víme, že nás slyší, ať prosíme o cokoli, víme, že budeme mít vyprošené věci, poněvadž jsme si je od něho vyprosili.“ (1Ja 5:14, 15)

Tato „dokonalá láska“ tedy nevyhání strach všeho druhu. Neodstraňuje posvátný a synovský strach před Bohem, strach vyplývající z hluboké úcty k Božímu postavení a k jeho moci i smyslu pro právo. (Ža 111:9, 10; Heb 11:7) Neodstraňuje ani normální strach, který člověka vede k tomu, aby se pokud možno vyvaroval nebezpečí nebo aby chránil svůj život, a neodstraňuje ani strach vyvolaný náhlým poplachem. (Srovnej 1Sa 21:10–15; 2Ko 11:32, 33; Joba 37:1–5; Hab 3:16, 18.)

„Dokonalým poutem“ lásky je také dosaženo plné jednoty, a tak jsou praví křesťané „zdokonaleni v jedno“. (Kol 3:14; Jan 17:23) Je zřejmé, že dokonalost této jednoty je také relativní a neznamená, že by byly odstraněny všechny rozdílné rysy osobnosti, například osobní schopnosti, zvyky a svědomí. Když však je takové jednoty dosaženo, její plnost opravdu vede ke sjednocení ve způsobu jednání, ve víře i v učení. (Ří 15:5, 6; 1Ko 1:10; Ef 4:3; Fil 1:27)

Dokonalost Krista Ježíše. Ježíš se narodil jako dokonalý člověk — svatý a bezhříšný. (Lk 1:30–35; Heb 7:26) Jeho tělesná dokonalost ovšem nebyla nekonečná, ale týkala se lidského života; Ježíš pociťoval omezení, která jsou vlastní člověku; unavil se, dostal žízeň i hlad, a byl smrtelný. (Mr 4:36–39; Jan 4:6, 7; Mt 4:2; Mr 15:37, 44, 45) Záměrem Jehovy Boha bylo použít svého Syna jako velekněze ve prospěch lidstva. Ježíš sice byl dokonalým člověkem, ale musel být ‚učiněn dokonalým‘ (řec. te·lei·oʹo) pro toto postavení, musel zcela splňovat požadavky, jež stanovil jeho Otec, a tak být doveden ke stanovenému cíli. K Božím požadavkům patřilo to, že se Ježíš měl stát „ve všech ohledech podobným svým ‚bratrům‘“; měl snášet utrpení a ve zkoušce se měl naučit poslušnosti stejně jako jeho „bratři“ neboli následovníci jeho šlépějí. Proto měl být schopen ‚projevovat účast s našimi slabostmi jako ten, kdo byl zkoušen ve všech ohledech jako my, ale bez hříchu‘. (Heb 2:10–18; 4:15, 16; 5:7–10) Navíc, když jako dokonalá oběť zemřel a byl vzkříšen, musel obdržet život jako nesmrtelný duchovní tvor v nebesích, a tak být pro svůj kněžský úřad ‚zdokonalen navždy‘. (Heb 7:15–8:4; 9:11–14, 24) Podobně i všichni, kdo budou sloužit s Kristem jako nižší kněží, budou ‚zdokonaleni‘, to znamená, že budou dovedeni k nebeskému cíli, o který usilují a k němuž jsou povoláni. (Fil 3:8–14; Heb 12:22, 23; Zj 20:6)

‚Zdokonalovatel naší víry.‘ Ježíš je označen jako ‚Hlavní zprostředkovatel [Hlavní vůdce] a Zdokonalovatel naší víry‘. (Heb 12:2) Je pravda, že dávno před příchodem Ježíše Krista byla „zdokonalena“ víra Abrahama, a to jeho skutky víry a jeho poslušností; získal tak Boží schválení a stal se účastníkem ve smlouvě s Bohem, která byla potvrzena přísahou. (Jk 2:21–23; 1Mo 22:15–18) Ale víra všech těch mužů víry, kteří žili před Ježíšovou pozemskou službou, byla neúplná neboli nedokonalá v tom smyslu, že nerozuměli tehdy ještě nesplněným proroctvím o Ježíši jako o Božím Semeni a Mesiášovi. (1Pe 1:10–12) Ježíšovým narozením, službou, smrtí a vzkříšením k nebeskému životu se tato proroctví splnila a víra v Krista získala pevnější základ opírající se o historické skutečnosti. V tomto zdokonaleném smyslu tedy „přišla“ víra prostřednictvím Krista Ježíše (Ga 3:24, 25), který se tak stal ‚vůdcem‘ (KB), tím, kdo „vede naši víru od počátku až do konce“ (EP), neboli Hlavním zprostředkovatelem naší víry. Zdokonalovatelem víry svých následovníků byl i potom, ve svém nebeském postavení, když na ně o Letnicích vylil svatého ducha a dal jim řadu zjevení, kterými  se jejich víra postupně doplňovala a rozvíjela. (Sk 2:32, 33; Heb 2:4; Zj 1:1, 2; 22:16; Ří 10:17)

„Nebyli učiněni dokonalými odděleně od nás.“ Apoštol Pavel poukazuje na záznamy o věrných mužích z předkřesťanské doby počínaje Abelem, a pak říká, že žádný z nich nezažil „splnění toho slibu, protože Bůh pro nás předvídal něco lepšího, aby nebyli učiněni dokonalými odděleně od nás“. (Heb 11:39, 40) Označení „nás“ se zde zřetelně vztahuje na pomazané křesťany (Heb 1:2; 2:1–4), ‚podílníky na nebeském povolání‘ (Heb 3:1), pro které Kristus „zasvětil . . . novou a živou cestu“ do svatého místa — do Boží přítomnosti v nebesích. (Heb 10:19, 20) K tomuto nebeskému povolání patří služba v postavení nebeských kněží Boha a Krista během Kristovy tisícileté vlády. Je jim také udělena „moc, aby soudili“. (Zj 20:4–6) Je tedy logické, že nebeský život a výsady, které tito povolaní dostávají, jsou tím, co je označeno jako „něco lepšího“, co Bůh předvídal pro pomazané křesťany. (Heb 11:40) To, že budou zjeveni, jak z nebes společně s Kristem přistupují k činu, aby odstranili ničemný systém, má ovšem umožnit těm z tvorů, kteří usilují o „slavnou svobodu Božích dětí“, aby byli osvobozeni ze zotročení porušeností. (Ří 8:19–22) Slova v Hebrejcům 11:35 ukazují, že věrní lidé z předkřesťanských dob v utrpení zachovávali svou ryzost, „aby dosáhli lepšího vzkříšení“, zřejmě lepšího, než jakého se dostalo těm ‚mrtvým‘, o nichž je zmínka na začátku tohoto verše — tedy lidem, kteří sice byli vzkříšeni, ale museli opět zemřít. (Srovnej 1Kr 17:17–23; 2Kr 4:17–20, 32–37.) To, že budou věrní lidé předkřesťanských dob „učiněni dokonalými“, tedy musí znamenat, že budou vzkříšeni neboli že opět ožijí a potom že budou — díky kněžské službě Krista Ježíše a jeho nižších kněží — v průběhu tisícileté vlády ‚osvobozeni ze zotročení porušeností‘.

Lidem na zemi bude vrácena dokonalost. V souladu s modlitbou: „Ať se stane tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi“ se má na této planetě s plnou účinností projevit provedení Božích záměrů. (Mt 6:10) Ničemný systém ovládaný Satanem bude odstraněn. Ti, kdo to přežijí a budou dále poslušně projevovat víru, budou zbaveni všech vad a nedostatků; to, co bude zachováno, bude tedy odpovídat Božím měřítkům pro znamenitost, úplnost a bezvadný stav. Dokonalé budou i poměry na zemi a dokonalí budou i lidští tvorové — to vše vyplývá ze slov ve Zjevení 5:9, 10. Tam je uvedeno, že osoby, jež byly ‚koupeny Bohu‘ (srovnej Zj 14:1, 3), se stávají ‚královstvím a kněžími našemu Bohu a mají kralovat nad zemí‘. Pod smlouvou Zákona měli kněží nejen povinnost zastupovat před Bohem jiné osoby při předkládání obětí, ale jejich povinností také bylo chránit tělesné zdraví národa, provádět očišťování těch, kdo byli poskvrněni, a posuzovat případy malomocenství, při nichž došlo k uzdravení. (3Mo 13–15) Odpovědností kněžstva kromě toho bylo napomáhat k duševnímu a duchovnímu povznesení a zdraví lidí. (5Mo 17:8–13; Mal 2:7) Zákon měl „stín budoucích dobrých věcí“, a proto lze očekávat, že nebeské kněžstvo, které bude pod vedením Krista Ježíše působit během Kristovy tisícileté vlády (Zj 20:4–6), bude působit podobně. (Heb 10:1)

Zárukou toho, že vyplacené lidstvo bude zbaveno slz, truchlení, křiku, bolesti a smrti, je prorocký obraz ve Zjevení 21:1–5. Prostřednictvím Adama se mezi lidstvem rozšířil hřích a po něm utrpení a smrt, které z hříchu vyplývají (Ří 5:12) a které jistě můžeme zařadit mezi „dřívější věci“, jež mají pominout. Smrt je odplatou za hřích a jako „poslední nepřítel má být přivedena vniveč smrt“ prostřednictvím vlády Kristova Království. (Ří 6:23; 1Ko 15:25, 26, 56) To znamená, že se poslušné lidstvo vrátí k dokonalému stavu, v němž byl člověk na počátku lidských dějin v Edenu. Lidé se tedy budou moci těšit nejen z dokonalé víry a lásky, ale také z dokonalé bezhříšnosti; budou bez vady a plně budou odpovídat spravedlivým měřítkům, která Bůh stanovil pro lidi. Proroctví ve Zjevení 21:1–5 se také vztahuje na Kristovu tisíciletou vládu. Je totiž ukázáno, že „Nový Jeruzalém“, jehož ‚sestoupení z nebe‘ je spojeno s odstraněním lidského trápení, je Kristova „nevěsta“ neboli oslavený sbor — že to tedy jsou ti, z nichž se bude v době Kristovy tisícileté vlády skládat královské kněžstvo. (Zj 21:9, 10; Ef 5:25–32; 1Pe 2:9; Zj 20:4–6)

Dokonalost lidstva bude relativní, omezená na oblast lidského života. Lidé, kteří ji obdrží, však budou schopni těšit se ze života na zemi v nejplnější možné míře. „U [Jehovova] obličeje je radování do sytosti [do plné míry]“ a z toho, že bude ‚Boží stan s lidmi‘, je patrné, že zde jsou míněni poslušní lidé, ti, ke komu Jehova obrací svůj obličej na znamení schválení. (Ža 16:11; Zj 21:3; srovnej Ža 15:1–3; 27:4, 5; 61:4; Iz 66:23.) Dokonalost však neznamená, že by — jak se lidé často domnívají — přestala existovat rozmanitost. V říši zvířat, která je výsledkem Jehovovy ‚dokonalé činnosti‘ (1Mo 1:20–24; 5Mo 32:4), se projevuje nesmírná rozmanitost. Dokonalost planety Země také neznamená, že by přestala existovat rozmanitost, proměnlivost či protiklady; dokonalostí se mohou vyznačovat věci jednoduché i složité, věci barevně nevýrazné i pestré, věci kyselé i sladké, hrubé i hladké, louky i lesy, hory i údolí. K dokonalosti patří občerstvující svěžest prvních jarních dnů, letní teplo a azurově modrá obloha, krásné barvy podzimu a čistá krása právě napadlého sněhu. (1Mo 8:22) Dokonalí lidé tedy nebudou žádné stereotypy, jejichž osobnosti, nadání a schopnosti by byly shodné. Definice  uvedené v úvodu ukazují, že dokonalost nemusí nutně znamenat takový stav.