Hněv je v Bibli označován několika různými hebrejskými a řeckými výrazy. Nejobvyklejší hebrejské slovo pro hněv je ʼaf; v podstatě znamená „nos, chřípí“, ale často bývá použito obrazně ve významu „hněv“ proto, že ten, kdo je rozlícený, těžce dýchá nebo supí. (Srovnej Ža 18:7, 8; Ez 38:18.) Slovu ʼaf je příbuzné slovo ʼa·nafʹ, které znamená „být popuzen“. Hněv je v Hebrejských písmech často spojován také s žárem, a proto se říká, že plane. Jiná hebrejská slova jsou překládána výrazy „vztek“, „rozlícení“ a „rozhořčení“. V Křesťanských řeckých písmech se výraz or·geʹ obvykle překládá jako „zloba“ a thy·mosʹ je obvykle přeložen jako „hněv“.

Boží hněv. Hněv může být oprávněný a neoprávněný. Boží hněv je oprávněný vždy, protože je založen na zásadě, která vyplývá z Božího práva na výlučnou oddanost a z toho, že Jehova se neochvějně zastává pravdy; jeho hněv je ovládán jeho láskou ke spravedlnosti a k těm, kdo spravedlnost konají. Boží hněv není projevem nějakého okamžitého rozmaru, který by byl později hodný politování. Jehova vidí všechno, co s určitou záležitostí souvisí, a celou situaci zná naprosto dokonale. (Heb 4:13) Čte v srdci; všímá si, do jaké míry se u někoho projevuje neznalost či nedbalost nebo zda někdo hřeší svévolně; Jehova jedná nestranně. (5Mo 10:17, 18; 1Sa 16:7; Sk 10:34, 35)

Zásady, jimiž se řídí Boží hněv. Bůh vždy svůj hněv ovládá a vždy jej projevuje v souladu se svými vlastnostmi — s láskou, moudrostí a spravedlností. Jehova je všemohoucí, a proto může svůj hněv projevovat v té míře, jak si to přeje. (1Ja 4:8; Job 12:13; 37:23) Boží hněv není zbytečný. Je vyvolán jedině dostatečnou příčinou a vždy je účinný. Jeho hněv se utiší a uklidní pouze tehdy, jsou-li uplatněny Boží zásady. V Izraeli například nesmělo  být dáno výkupné za svévolného vraha. Jedině vylitím jeho krve mohla být země očištěna a zproštěna Boží nemilosti. (4Mo 35:16–18, 30–33) Bylo však učiněno opatření, aby na základě obětí a na základě služeb velekněze bylo učiněno zadost spravedlnosti a aby byl zmírněn hněv Bohem ustanoveného mstitele krve, jehož srdce se snad ‚rozpálilo‘. Tímto opatřením byla útočištná města. (5Mo 19:4–7)

Jehovův hněv se může zmírnit nebo utišit jedině tehdy, jestliže je plně vykonána spravedlnost. Bůh projevuje zlobu proti veškeré nespravedlnosti. Nebude snášet nespravedlnost a nezprostí trestu toho, kdo si trest zaslouží. (2Mo 34:7; Hab 1:13) Nicméně na základě oběti Ježíše Krista, který vytrpěl muka a trest, jež si zasloužilo lidstvo, se Boží hněv může utišit a odvrátit od lidí, kteří začali projevovat víru. (Iz 53:5) Na základě tohoto opatření může Jehova Bůh projevit svou vlastní spravedlnost, „aby byl spravedlivý, i když prohlašuje za spravedlivého člověka, který má víru v Ježíše“. (Ří 3:26) Tak je plně učiněno zadost spravedlnosti, a přece má Bůh důvod projevovat milosrdenství. Na každém, kdo je neposlušný, zůstává Boží hněv. (Jan 3:36) Když však někdo projevuje víru, oběť Ježíše Krista uchrání takového člověka před Boží zlobou. (1Te 1:10)

Jak se hněv projevuje a čím může být vyvolán. Boží hněv se může projevit přímo nebo nepřímo. Bůh může projevit svůj hněv tím, že použije buď své zákony, jimiž jsou řízeny věci v přírodě, nebo použije jiné osoby jako své nástroje. Lidé, kteří porušují jeho morální zákony, pocítí jeho hněv a sami v sobě dostanou „plnou odplatu, která jim patřila za jejich provinění“. Budou vydáni neschválenému stavu mysli, ponížení, nemocem, rozepřím a smrti. (Ří 1:18, 24, 27–32) Jestliže někdo porušuje zákony určité země, které jsou v souladu se zákony Božími, a ten, kdo má vládní pravomoc, mu udělí trest, je tímto způsobem projeven Boží hněv vůči provinilci. (Ří 13:1–4) Ježíš Kristus je hlavním vykonavatelem Božího hněvu a v plné míře vyjádří Boží zlobu, aby byl na ničemných vykonán Jehovův hněv. (Jer 30:23, 24; Zj 19:7–16, 19–21)

Nesprávné postoje a skutky zaměřené proti Božím vyvoleným vzbudí Boží hněv. Egypťané byli postiženi ranami za to, že nedovolili Izraelitům uctívat Jehovu. (Ža 78:43–50) Miriam a Áron pocítili žár Božího hněvu proto, že znevažovali postavení, do něhož Bůh dosadil Mojžíše. (4Mo 12:9, 10) Jehova projevoval hněv proti soudcům, kteří utlačovali prosté lidi. (Iz 10:1–4) Ty, kdo potlačují kázání dobré zprávy, čeká Boží zloba. (1Te 2:16)

Jehovu dráždí k hněvu falešné uctívání, zejména když se k jiným bohům obracejí ti, kdo se hlásí k jeho lidu. (2Mo 32:7–10; 4Mo 25:3, 4; Sd 2:13, 14, 20; 1Kr 11:8, 9) Podnětem k Božímu hněvu je nemravnost, potlačování pravdy, nedostatek pokání, neposlušnost vůči dobré zprávě, pohrdání Božími slovy, posměch vůči Božím prorokům, chamtivost, škodlivost, závist, vražda, rozepře, podvádění, zlomyslná povaha; Jehovův hněv vyvolávají našeptávači, lidé ostouzející druhé, nenávidící Boha, nestoudní, domýšliví, sebejistí, vymýšlející škodlivé věci, neposlušní rodičů, zpronevěřující se dohodám, nemilosrdní, spiritisti a lháři. To všechno a jakékoli jiné nespravedlivé jednání vyvolává Boží hněv. (Kol 3:5, 6; 2Te 1:8; Ří 1:18, 29–31; 2:5, 8; 2Pa 36:15, 16; Zj 22:15)

Hněv není převládající vlastností. Jehova Bůh však je „pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti a pravdě“. (2Mo 34:6; 4Mo 14:18) Jestliže se někdo bojí Jehovy a činí spravedlnost, Jehova mu projeví milosrdenství; Všemohoucí totiž uznává, že člověk zdědil nedokonalost, a kvůli tomu a na základě Ježíšovy oběti projevuje člověku milosrdenství. (Ža 103:13, 14; 1Mo 8:21; viz také Sef 2:2, 3.) Kvůli svému jménu a také kvůli tomu, aby uskutečnil záměr, který má se svým vyvoleným lidem, svůj hněv ovládá. (Iz 48:9; Joel 2:13, 14) Od těch, kdo Jehovovi opravdově slouží, uznávají své hříchy a činí pokání, se během doby Jehovův hněv odvrací. (Iz 12:1; Ža 30:5) Jehova není hněvivý Bůh, ale Bůh šťastný; není nepřístupný, ale k těm, kdo před něj předstupují správně, je příjemný, pokojný a klidný. (1Ti 1:11; Ža 16:11; srovnej Zj 4:3.) To je pravým opakem takových vlastností, jako je hněvivost, nedostatek milosrdenství a krutost, tedy vlastností, jež byly přisuzovány pohanským bohům a z vyobrazení těchto bohů jsou patrné.

Jaké místo zaujímá hněv v životě Božího služebníka?

Pokud člověk projeví hněv za základě určité zásady, může to být správné. Člověk může právem projevit spravedlivé rozhořčení. Dostali jsme příkaz ‚ošklivit si to, co je ničemné‘. (Ří 12:9) V Bibli nacházíme mnoho případů spravedlivého rozhořčení. (2Mo 11:8; 32:19; 4Mo 16:12–15; 1Sa 20:34; Ne 5:6; Es 7:7; viz také 2Sa 12:1–6.)

Častěji však je hněv člověka neoprávněný a v mnoha případech jej člověk neovládá. Příčina k němu často bývá nedostatečná a hněv bývá projevován bez ohledu na následky. Když Jehova ušetřil Ninive, Jonáš byl rozhořčen a „rozpálil se hněvem“. Jonáš nebyl milosrdný a Jehova ho musel napomenout. (Jon 4:1–11) Judský král Uzzijáš se rozzuřil, když ho Jehovovi kněží kárali; ve svém troufalém jednání pokračoval a byl za to potrestán.  (2Pa 26:16–21) Nepředložená pýcha vyvolala v Naamanovi rozhořčení a vztek, a Naaman málem přišel o požehnání od Boha. (2Kr 5:10–14)

Sebeovládání je nezbytně nutné. Neopodstatněný a nekontrolovaný hněv již mnohokrát vedl k tomu, že se lidé dopustili těžšího hříchu, dokonce i násilných skutků. „Kain se rozpálil velkým hněvem“ a zabil Abela. (1Mo 4:5, 8) Esau chtěl zabít Jákoba, který dostal od jejich otce požehnání. (1Mo 27:41–45) Saul ve vzteku vrhl kopí po Davidovi i po Jonatanovi. (1Sa 18:11; 19:10; 20:30–34) Lidé, kteří byli přítomni v nazaretské synagóze, byli naplněni hněvem kvůli tomu, co Ježíš kázal, a chtěli Ježíše svrhnout z horského srázu. (Lk 4:28, 29) Rozezlení náboženští vůdci ‚se jednomyslně vyřítili‘ na Štěpána a ukamenovali ho. (Sk 7:54–60)

I když je hněv oprávněný, pokud není ovládán, může vést ke špatným následkům. Simeon a Levi měli důvod rozhořčit se na Šekema za to, že znásilnil jejich sestru Dinu, i když to byla do jisté míry její vina. Ale svévolné pobití Šekemovců bylo nepřiměřeným trestem. Jejich otec Jákob proto jejich nespoutaný hněv veřejně odsoudil a proklel jej. (1Mo 34:1–31; 49:5–7) Když je někdo silně provokován, měl by svůj hněv ovládat. Mojžíš, nejmírnější člověk na zemi, se dal stížnostmi a vzpurností Izraelitů vyprovokovat k projevu hněvu natolik, že neposvětil Jehovu, a byl za to potrestán. (4Mo 12:3; 20:10–12; Ža 106:32, 33)

Výbuchy hněvu jsou uvedeny mezi jinými odpornými skutky těla, jako je nevázané chování, modlářství, provozování spiritismu a pitky. Kvůli takovému jednání lidé nezdědí Boží Království. (Ga 5:19–21) Hněvivá řeč nepatří do sboru. Muži, kteří zastupují sbor v modlitbě, by neměli pociťovat hněv nebo zášť. (1Ti 2:8) Křesťané dostali příkaz, aby byli pomalí k hněvu, a je jim řečeno, že zloba muže nepůsobí Boží spravedlnost. (Jk 1:19, 20) Dostávají radu, aby ‚dali místo zlobě‘ a pomstu aby přenechali Jehovovi. (Ří 12:19) Jestliže má některý muž sklon ke zlobě, nemůže být použit jako dozorce Božího sboru. (Tit 1:7)

Člověk se sice v určitém případě může zlobit, a někdy oprávněně, ale neměl by připustit, aby se mu to stalo hříchem tím, že by zůstával rozhněvaný nebo podrážděný. Neměl by v takovém stavu zůstat po západu slunce, protože by tím poskytl Ďáblovi možnost, aby ho oklamal. (Ef 4:26, 27) Zejména pokud jde o případ hněvu mezi křesťanskými bratry, je třeba podniknout náležité kroky k usmíření nebo záležitost urovnat způsobem, který ukazuje Bůh. (3Mo 19:17, 18; Mt 5:23, 24; 18:15; Lk 17:3, 4) Písmo radí, že bychom měli v tomto směru dávat pozor na to, s kým se stýkáme, a nepěstovat společenství s nikým, kdo podléhá hněvu nebo záchvatům vzteku; tak se vyhneme léčce, která by ohrozila naší duši. (Př 22:24, 25)

Když Ježíš Kristus žil jako člověk na zemi, dal nám dokonalý příklad. Záznamy o jeho životě neuvádějí ani jedinou situaci, kdy by podlehl neovládanému výbuchu hněvu nebo by se dal nezákonností, vzpurností a šikanováním ze strany Božích nepřátel vyvést z míry, takže by se to nějak projevilo na jeho jednání s jeho následovníky nebo s jinými lidmi. Když jednou Ježíš viděl, že farizeové mají necitelné srdce, byl „hluboce zarmoucen“ a podíval se na ně s rozhořčením. Potom uzdravil člověka. (Mr 3:5) Když v jiném případě vyhnal muže, kteří nejen poskvrňovali Boží chrám, ale také porušovali Mojžíšův Zákon tím, že z Jehovova domu udělali dům kupčení, neudělal to v záchvatu neovládaného, neoprávněného hněvu. Písmo naopak ukazuje, že jeho jednání bylo projevem správně zaměřené horlivosti pro Jehovův dům. (Jan 2:13–17)

Vyvarovat se škodlivých účinků. Hněv působí škodlivě nejen na naše duchovní zdraví, ale velký vliv má také na náš tělesný organismus. Může působit zvýšení krevního tlaku, změny na tepnách, obtíže při dýchání, jaterní obtíže, změny ve vylučování žluči a působí i na slinivku. Hněv a vztek jsou silné emoce a lékaři je uvádějí jako činitele, jež přispívají ke vzniku chorob, jako je astma, oční onemocnění, kožní choroby, kopřivka, vředy i zubní a zažívací obtíže. Hněv a vztek mohou tyto stavy zhoršit, či dokonce vyvolat. Vztek a rozlícení může proces myšlení rozvrátit natolik, že člověk není schopen činit logické závěry a ztrácí zdravou soudnost. Po záchvatu vzteku často přichází období mimořádné duševní deprese. Je proto moudré — nejen z hlediska náboženského, ale i tělesného — hněv ovládat a usilovat o pokoj a o lásku. (Př 14:29, 30; Ří 14:19; Jk 3:17; 1Pe 3:11)

Písmo ukazuje, že v čase konce se bude projevovat vztek a rozlícení; národy se rozzlobí, protože Jehova se ujal své panovnické moci, a Ďábel, který je svržen na zem, „má velký hněv, neboť ví, že má krátké časové období“. (Zj 11:17, 18; 12:10–12) Tyto poměry jsou velice náročné, a proto je pro křesťana dobré, aby ovládal svého ducha a vyvaroval se škodlivého hněvu. (Př 14:29; Ka 7:9)