Řecké slovo hoʹra (hodina) v Křesťanských řeckých písmech označuje krátký časový úsek; pevný, určitý čas nebo úsek dne. V Hebrejských písmech se výraz „hodina“ nevyskytuje. Staří Izraelité možná rozdělovali denní dobu na čtyři části. (Ne 9:3) Hebrejská písma neurčují čas udáním konkrétní hodiny, ale používají takové výrazy jako ‚ráno‘, „v poledne“, „za poledne“ a „navečer“. (1Mo 24:11; 43:16; 5Mo 28:29; 1Kr 18:26) Také používají možná přesnější vyjádření jako „jakmile ráno vysvitne slunce“ (Sd 9:33), „v době denního vánku“ (1Mo 3:8), „za denního horka“ (1Mo 18:1; 1Sa 11:11) a „v čase západu slunce“ (Joz 10:27; 3Mo 22:7). Oběť pasach měla být poražena „mezi dvěma večery“, což znamenalo, jak se zdá, čas po západu slunce a před úplným šerem. (2Mo 12:6) Tento názor podporují někteří učenci, a také karaité a Samaritáni, kdežto podle farizeů a rabanitů tento výraz označuje dobu mezi začátkem klesání slunce a jeho skutečným západem.

Bůh přikázal, aby se „ráno“ a „mezi dvěma večery“ předkládaly na oltáři zápalné oběti. Spolu s těmito oběťmi se předkládala i oběť obilná. (2Mo 29:38–42) A tak se stalo, že se výrazy jako „do vyjití obilné oběti“ — přičemž kontext napovídá, zda šlo o oběť ranní, nebo večerní (jako v 1Kr 18:29, 36) — či „v čase večerního obětního daru“ (Da 9:21) vztahovaly na poměrně přesně určený čas.

Noc se dělila na tři období, takzvané hlídky. V Písmu je zmínka o ‚nočních hlídkách‘ (Ža 63:6), o ‚prostřední noční hlídce‘ (Sd 7:19) a o ‚ranní hlídce‘ (2Mo 14:24; 1Sa 11:11).

Čtyřiadvacetihodinový den. Rozdělení dne na 24 hodin, 12 denních a 12 nočních, se připisuje Egyptu. Tyto hodiny však nebyly stále stejně dlouhé, měnily se podle roční doby. V létě byly denní hodiny delší a noční hodiny kratší (mimo rovník). Naše novodobé dělení dne na 24 hodin po 60 minutách je výsledkem kombinace egyptského systému a babylónské matematiky, šedesátkové soustavy (založené na čísle 60). Zvyk počítat den od půlnoci do půlnoci a tak vyloučit sezónní změny v délce hodin byl zaveden později, možná v době Říma.

V prvním století. V prvním století n. l. Židé používali počítání dvanácti denních hodin a začínali východem slunce. „Cožpak není dvanáct hodin denní světlo?“ řekl Ježíš. (Jan 11:9) To ovšem znamenalo, že hodiny den ze dne měnily délku, a to podle ročního období; jedinou dobou, kdy byla tehdejší hodina stejně dlouhá jako ta naše, byla rovnodennost. Toto mírné kolísání, které v Palestině nebylo tak velké, zřejmě nepůsobilo žádné větší problémy. Začátek dne odpovídal asi naší šesté hodině ranní. V podobenství o dělnících na vinici se Ježíš zmínil o 3., 6., 9. a 11. hodině a potom o ‚večeru‘, který nastal o hodinu později (to by byla 12. hodina). Tyto časy by odpovídaly našim 8.00 až 9.00, 11.00 až 12.00, 14.00 až 15.00, 16.00 až 17.00 a 17.00 až 18.00. (Mt 20:3, 5, 6, 8, 12; Sk 3:1; 10:9) V Křesťanských řeckých písmech se k určení času používají také slova půlnoc a „kuropění“. (Mr 13:35; Lk 11:5; Sk 20:7; 27:27; viz heslo KUROPĚNÍ.) Zdá se, že v době římské nadvlády Židé přijali římské dělení noci na čtyři hlídky místo na dřívější tři. (Lk 12:38; Mt 14:25; Mr 6:48)

Zdánlivý rozpor. Někteří lidé poukazují na to, co vypadá jako rozpor mezi tvrzením u Marka 15:25, že Ježíš byl přibit na kůl, když byla právě „třetí hodina“, a tvrzením u Jana 19:14, že bylo „kolem šesté hodiny“, když končil Ježíšův konečný soud před Pilátem. Jan měl k Markově zprávě přístup, a jistě mohl zopakovat Markův časový údaj. Musel tedy mít nějaký důvod, proč uvedl jinou hodinu než Marek.

Proč ten zdánlivý rozpor? Bylo předloženo mnoho vysvětlení, ale žádné z nich neodpovídá uspokojivě na všechny námitky. Nemáme prostě dost informací k tomu, abychom s jistotou vysvětlili rozdíl mezi těmito dvěma zprávami. Možná, že Markův nebo Janův časový údaj byl vsunutý a neodpovídal chronologickému pořadí. Ať to bylo jakkoli, jedna věc je jistá: oba pisatelé byli inspirováni svatým duchem.

Synoptická evangelia jasně ukazují, že o šesté hodině neboli v poledne již Ježíš visel na kůlu dost dlouho na to, aby vojáci mohli losovat o jeho oděv a aby přední kněží, znalci Zákona, vojáci a jiní kolemjdoucí o něm mohli mluvit utrhačně. Také ukazují, že Ježíš zemřel asi ve tři hodiny odpoledne. (Mt 27:38–45; Mr 15:24–33; Lk 23:32–44) Skutečně důležitá věc, kterou je třeba si pamatovat, je to, že 14. nisanu 33 n. l. Ježíš zemřel za naše hříchy. (Mt 27:46–50; Mr 15:34–37; Lk 23:44–46)

Jiná použití. Slovo hoʹra se v Křesťanských řeckých písmech často používá ve smyslu „ihned“ nebo ve velmi krátké době. Žena, která se dotkla okraje Ježíšova svrchního oděvu, byla „od té hodiny“ zdravá. (Mt 9:22) „Hodina“ se může také vztahovat na nějaký zvláštní nebo významný bod v čase, který není přesně vymezen, nebo na počátek takového období. Ježíš například řekl: „O tom dni a hodině neví nikdo“ (Mt 24:36), „Přichází hodina, kdy si každý, kdo vás zabije, bude představovat, že Bohu prokázal posvátnou službu“ (Jan 16:2)  a „Přichází hodina, kdy k vám již nebudu mluvit v přirovnáních“ (Jan 16:25).

A opět, „hodina“ může znamenat obecný časový údaj v rámci dne, jako když učedníci řekli Ježíšovi o množství lidí, kteří šli za ním na opuštěné místo: „Místo je osamělé a hodina již velmi pokročila; pošli zástupy pryč.“ (Mt 14:15; Mr 6:35)

Obrazné a symbolické použití. Při symbolickém nebo obrazném použití „hodina“ znamená relativně krátký časový úsek. Ježíš řekl zástupu, který vyšel proti němu: „Teď je však vaše hodina a autorita tmy.“ (Lk 22:53) O deseti rozích šarlatově zbarveného zvířete je řečeno, že představují deset králů, kteří přijmou autoritu jako králové „na jednu hodinu“ s divokým zvířetem. (Zj 17:12) O Velkém Babylónu je řečeno: „V jedné hodině přišel tvůj soud!“ (Zj 18:10) V souladu s Ježíšovými slovy u Matouše 13:25, 38 o pšenici a pleveli, s Pavlovým varováním ve Skutcích 20:29 a ve 2. Tesaloničanům 2:3, 7 před přicházejícím odpadlictvím a s Petrovým prohlášením ve 2. Petra 2:1–3 mohl Jan, poslední apoštol, který tehdy ještě žil, říci: „Děťátka, je poslední hodina, a právě jak jste slyšeli, že přichází antikrist, i teď se mnozí stali antikristy; z této skutečnosti poznáváme, že je poslední hodina.“ Bylo to skutečně velmi krátké období, „poslední hodina“, konečná část apoštolského období, po níž se odpadlictví plně rozvinulo. (1Ja 2:18)

Jak je zaznamenáno ve Zjevení 8:1–4, za ticha, které v nebi nastalo „asi na půl hodiny“, apoštol Jan viděl anděla s kadidlem, které obětoval s modlitbami všech svatých. To nám připomíná, co se dělo v jeruzalémském chrámu „v hodinu obětování kadidla“. (Lk 1:10) V knize The Temple (1874, s. 138) Alfred Edersheim předkládá tradiční židovskou zprávu o této ‚hodině‘: „Kněz pálící kadidlo a jeho pomocníci pomalu vystupovali po schodech ke Svaté . . . Pak jeden z pomocníků uctivě rozhrnul uhlíky na zlatém oltáři; druhý pomocník připravil kadidlo; a pak zůstal hlavní sloužící kněz ve Svaté sám, a než začal pálit kadidlo, čekal na signál předsedajícího . . . Když dal předsedající příkaz, který znamenal, že ‚nastal čas kadidla‘, ‚celý zástup lidí venku‘ se stáhl z vnitřního nádvoří, padl před Pánem a rozprostřel dlaně v tiché modlitbě. To je ta velmi slavnostní chvíle, kdy se v rozlehlých chrámových budovách rozhostilo nad uctívajícím zástupem naprosté ticho a v samotné svatyni kněz pokládal kadidlo na zlatý oltář a oblak ‚vůní‘ stoupal před Pánem.“