Jeden z Božích darů, kterými může člověk chválit svého Stvořitele a vzdávat mu díky a kterými může také projevovat své city, zármutek i radost. Význačné místo v uctívání Jehovy Boha měl zejména zpěv, ale důležitou úlohu hrála také instrumentální hudba. Nesloužila jen jako doprovod zpěváků, ale se zpěvem vytvářela dokonalý celek. Není tedy překvapivé, že v souvislosti s pravým uctíváním i v jiných souvislostech se v celé Bibli vyskytuje mnoho zmínek o vokální i instrumentální hudbě. (1Mo 4:21; 31:27; 1Pa 25:1; Zj 18:22)

Dějiny. První biblická zmínka o hudbě je z doby před potopou, ze sedmé generace po Adamovi: ‚Jubal se prokázal být praotcem všech, kdo hrají na harfu a na píšťalu.‘ V těchto slovech je možná poukázáno na vynalezení prvních hudebních nástrojů, nebo snad dokonce na vznik určité hudební profese. (1Mo 4:21)

V patriarchálních dobách byla hudba patrně nedílnou součástí života; soudíme tak podle toho, že Laban se chtěl s Jákobem a svými dcerami rozloučit právě hudbou. (1Mo 31:27) Zpěvem doprovázeným na hudební nástroje se vyznačovala oslava osvobození u Rudého moře a vítězné návraty Jefty, Davida a Saula z bitev. (2Mo 15:20, 21; Sd 11:34; 1Sa 18:6, 7)

Zpěváci a hráči na hudební nástroje byli přítomni u obou případů, kdy byla Truhla přenášena do Jeruzaléma. (1Pa 13:8; 15:16) Na sklonku svého života dostal David prostřednictvím proroků Natana a Gada od Jehovy pokyny, jak mají být zorganizováni hudebníci ve svatyni. (1Pa 23:1–5; 2Pa 29:25, 26)

Systém hudebníků, který začal organizovat David, byl plně zrealizován v Šalomounově chrámu. Hudba při jeho zasvěcení musela být skutečně majestátní a velkolepá; to můžeme poznat z toho, že jen trubačů bylo 120. (2Pa 5:12, 13) Národ pak ale přestával být Jehovovi věrný a tím trpěly všechny rysy pravého uctívání, tedy i hudba. Avšak po reformách, které zavedli králové Ezekjáš a Josijáš, a také po návratu Židů z vyhnanství v Babylóně bylo vynaloženo úsilí na to, aby byli hudebníci opět zorganizováni způsobem, jaký si Jehova přál. (2Pa 29:25–28; 35:15; Ezr 3:10) Později, když Nehemjáš zasvěcoval jeruzalémskou zeď, přispěli levitští zpěváci s plně obsazeným instrumentálním doprovodem značnou měrou k tomu, že to byla událost radostná. (Ne 12:27–42) O hudbě v souvislosti s uctíváním v chrámu po době Nehemjášově Písmo sice už nic víc neuvádí, ale jiné zdroje, například Talmud, mluví o tom, že hudba byla v chrámu provozována až do zničení Jeruzaléma v roce 70 n. l.

Kolik hudebníků bylo v jeruzalémském chrámu?

V souvislosti s přípravami pro Jehovův chrám oddělil David 4 000 Levitů, aby sloužili jako hudebníci. (1Pa 23:4, 5) Z nich bylo 288 ‚cvičeno v písni Jehovovi, všichni znalci‘. (1Pa 25:7) V čele celého uspořádání byli tři vytříbení hudebníci — Asaf, Heman a Jedutun (zřejmě nazývaný také Etan). Každý z těchto mužů byl potomkem jednoho ze tří Leviho synů, Geršoma, Kehata a Merariho, a tak byly v systému chrámových hudebníků zastoupeny tři hlavní levitské rodiny. (1Pa 6:16, 31–33, 39–44; 25:1–6) Tito tři hudebníci měli celkem 24 synů, a ti všichni patřili k již zmíněným 288 zkušeným hudebníkům. Každý syn byl losem určen k tomu, aby vedl jeden oddíl hudebníků. Pod svým vedením měl dalších 11 ‚znalců‘, kteří byli vybráni z jeho vlastních synů a také z ostatních Levitů. Tímto způsobem bylo 288 ([1 + 11] × 24 = 288) zkušených levitských hudebníků rozděleno na 24 turnusů, podobně jako kněží. Pokud bylo takto rozděleno všech zbývajících 3 712 ‚učedníků‘, bylo v každém z 24 oddílů v průměru dalších 155 mužů, což znamená, že na každého znalce připadlo asi 13 Levitů, kteří měli různou úroveň hudebního vzdělání a různou délku praxe.  (1Pa 25:1–31) K levitským hudebníkům by měli být připočteni ještě trubači, protože ti byli všichni kněžími. (2Pa 5:12; srovnej 4Mo 10:8.)

Instrumentální hudba. V Bibli je uvedeno jen velmi málo informací o tom, jaký tvar a jakou konstrukci měla více než desítka různých hudebních nástrojů, o nichž je tam zmínka. Většina znalců se tedy intenzívně zaměřila na to, co o hudebních nástrojích, které používaly okolní národy té doby, objevili archeologové. To však možná není vždy spolehlivé vodítko, protože se zdá, že ve srovnání se sousedními národy Izrael v hudbě vynikal. Někteří znalci navíc spojují různé nástroje, o nichž se píše v Písmu, s nástroji, které se na Středním východě používají v dnešní době a o kterých se domnívají, že jejich minulost sahá až do starověku. I takové poznatky se zakládají na dohadech.

Hudební nástroje, o kterých se mluví v Bibli, je možné rozdělit do těchto skupin:

Strunné nástroje: harfa, loutna, citera.

Dechové nástroje: dudy, flétna, roh, píšťala, trubka, (pravděpodobně) nechilot.

Bicí nástroje: činely, sistrum, tamburína.

Další informace je možné najít pod hesly, která o těchto nástrojích pojednávají.

Domněnka, že tvar, konstrukce či zvuk izraelských hudebních nástrojů byly primitivní, je zcela neopodstatněná. Bible poukazuje na to, že harfy a strunné nástroje používané v chrámu byly z nejvybranějšího dováženého algumového dřeva; trubky byly ze stříbra. (1Kr 10:11, 12; 4Mo 10:2) Je nepochybné, že na zhotovování chrámových nástrojů se podíleli ti nejzkušenější řemeslníci.

Jak Písmo, tak i nebiblické rukopisy pocházející z doby před naším letopočtem potvrzují, že hudební nástroje Izraelitů byly kvalitní a také že izraelští hudebníci byli velmi schopní. Ve svitcích od Mrtvého moře se píše, že velké skupiny trubačů měly hrát složité znělky, které měly být předneseny ‚jakoby jedněmi ústy‘. To předpokládalo nejen zkušené hudebníky, ale i takové nástroje, které musely být zkonstruovány tak, aby se jejich tóny mohly regulovat. Pak je bylo možné všechny dohromady sladit. To, že tóny nezněly nelibozvučně, ukazuje inspirovaná zpráva o hudbě, která se hrála při zasvěcení Šalomounova chrámu: ‚Sto dvacet trubačů a zpěváků jako jeden způsobilo, že bylo slyšet jeden zvuk.‘ (2Pa 5:12, 13)

V Bibli jsou uvedeny pouze čtyři hudební nástroje, o nichž je možné s jistotou říci, že byly používány v chrámovém orchestru: trubky, harfy, strunné nástroje (heb. neva·limʹ) a činely. Zdá se sice, že podle současných měřítek to nebyl kompletní orchestr, ale nikdy nebylo cílem, aby to byl symfonický orchestr; měl pouze doprovázet chrámový zpěv. A tento účel uvedená kombinace nástrojů zcela splnila. (2Pa 29:25, 26; Ne 12:27, 41, 42)

V souvislosti s trubkami Písmo uvádí, kdy se na posvátné nástroje hrálo: „V den svého radování a ve svých svátečních obdobích a na začátku svých měsíců budete troubit na trubky nad svými zápalnými oběťmi a svými oběťmi společenství.“ (4Mo 10:10) Je pravděpodobné, že potom, co byla zorganizována chrámová hudba, se při těchto a dalších zvláštních příležitostech k trubkám připojily i zbývající nástroje. Zdá se, že tato skutečnost a také způsob, jak se hudba hrála, vyplývá z popisu událostí, které se odehrály, když král Ezekjáš po očištění chrámu znovu zavedl posvátné služby: „V čase, kdy začala zápalná oběť, začala Jehovova píseň a také trubky, dokonce pod vedením nástrojů izraelského krále Davida. A celý sbor se klaněl, zatímco zněla píseň a zvučely trubky — to vše, dokud nebyla ukončena zápalná oběť.“ (2Pa 29:27, 28) To, že trubky byly „pod vedením nástrojů izraelského krále Davida“, patrně ukazuje, že se na trubky hrálo tak, aby s ostatními nástroji tvořily harmonický celek, ne aby je přehlušovaly. Celé hudební těleso stálo „východně od oltáře“. (2Pa 5:12)

Vokální hudba. Všichni zpěváci v chrámu byli muži z kmene Levi. O tom, že by v chrámu zpívaly ženy, Písmo nikde nemluví. Jeden targum (v Ka 2:8) jasně ukazuje, že ženy v chrámovém sboru nebyly. Do určitých prostor chrámu nesměly dokonce ani vstoupit, a tak se zdá, že tam ani nemohly zastávat žádné úřední postavení. (2Pa 5:12; Ne 10:39; 12:27–29)

Chrámovému zpěvu byla připisována značná důležitost. To je patrné z mnoha míst v Bibli, kde se o zpěvácích mluví, a také ze skutečnosti, že kvůli tomu, aby se mohli plně věnovat své službě, byli ‚osvobozeni od povinnosti‘, kterou běžně vykonávali ostatní Levité. (1Pa 9:33) To, že jakožto zvláštní skupina Levitů měli ve své službě pokračovat, je potvrzeno tím, že jsou mezi Izraelity, kteří se vrátili z Babylóna, uvedeni samostatně. (Ezr 2:40, 41) V jejich prospěch využil svou autoritu dokonce i perský král Artaxerxes (Longimanus), který zpěváky a také další zvláštní skupiny osvobodil od ‚daně, tributu a mýtného‘. (Ezr 7:24) Později tento král nařídil, aby bylo „pevné zaopatření pro zpěváky, jak vyžadoval každý den“. Toto nařízení je sice připisováno Artaxerxovi, ale s největší pravděpodobností je vydal Ezra, a to na základě autority, kterou mu Artaxerxes udělil. (Ne 11:23; Ezr 7:18–26) Když se tedy v Bibli píše o ‚zpěvácích a Levitech‘, je jasné, že všichni zpěváci byli Levité, ale mluví se o nich jako o zvláštní skupině. (Ne 7:1; 13:10)

 Písmo však nemluví jen o zpěvácích, kteří se podíleli na uctívání v chrámu. Zmiňuje se i o jiných, mužích i ženách, například o těch, které měl Šalomoun na svém dvoře, nebo asi o 200 zpěvácích a zpěvačkách, kteří se společně s levitskými hudebníky vrátili z Babylóna. (Ka 2:8; Ezr 2:65; Ne 7:67) Tito nelevitští zpěváci, kteří byli v Izraeli běžní, byli využíváni nejen k tomu, aby povznesli různé slavnosti, ale také aby zpívali žalozpěvy v čase tísně. (2Sa 19:35; 2Pa 35:25; Jer 9:17, 20) Zdá se, že zvyk najímat si profesionální hudebníky v dobách radosti a v dobách smutku přetrval až do doby, kdy byl na zemi Ježíš. (Mt 11:16, 17)

V Křesťanských řeckých písmech hudbě sice není věnována taková pozornost jako v Hebrejských písmech, ale rozhodně není opomíjena nebo přehlížena. O instrumentální hudbě v souvislosti s pravým uctíváním se v Křesťanských řeckých písmech mluví pouze v obrazném smyslu (Zj 14:2); zpěv však byl mezi Božími služebníky zcela běžný. Ježíš a jeho apoštolové zazpívali po Pánově večeři chvály. (Mr 14:26) Lukáš píše, že Pavel a Silas zpívali ve vězení, a Pavel povzbuzoval své spolukřesťany, aby zpívali písně k chvále Jehovy. (Sk 16:25; Ef 5:18, 19; Kol 3:16) Ze slov v 1. Korinťanům 14:15, kde Pavel mluví o zpívání, vyplývá, že zpěv byl běžným rysem křesťanského uctívání. Když Jan zapisoval své inspirované vidění, zmínil se o různých nebeských tvorech, kteří zpívali Bohu a Kristu. (Zj 5:8–10; 14:3; 15:2–4)

Charakteristika biblické hudby. To, že starověký Izrael byl na vyšší mravní úrovni a že měl kvalitnější literaturu (příkladem je poezie a próza Hebrejských písem) než okolní národy, naznačuje, že i hudba Izraelitů velmi pravděpodobně předčila hudbu jejich současníků. Je jisté, že izraelská hudba vznikala na mnohem vznešenějším základě než hudba okolních národů. Zajímavý je jeden asyrský basreliéf, na němž je vyobrazen král Senacherib, jak od krále Ezekjáše požaduje, aby mu jako tribut dal hudebníky a hudebnice. (Ancient Near Eastern Texts, J. Pritchard, ed., 1974, s. 288)

Někteří znalci dlouho zastávali názor, že hebrejskou hudbu tvořila pouze melodie a že v ní chyběla souzvuková složka hudby, harmonie. Ovšem proti tomuto názoru jasně mluví skutečnost, že v Izraeli měla význačné místo harfa a další strunné nástroje. Je téměř nepochopitelné, že by si hudebník, který hrál na vícestrunný nástroj, nevšiml, že kombinace určitých tónů zní celkem půvabně nebo že určitý sled tónů, jako například v arpeggiu, vytváří příjemný zvuk. Curt Sachs, autorita v oboru dějin hudby, uvádí: „Hluboce zakořeněný názor, že harmonie a polyfonie [nejméně dva současně vedené hlasy] jsou výsadou středověké a současné západní hudební kultury, neobstojí.“ Říká dále, že i v primitivních kulturách existuje mnoho příkladů hudby, která využívá kvint, kvart, tercií a také oktáv, a že u těchto národů, k nimž patří i jisté kmeny Pygmejů, došlo k vývoji od překrývané antifony (střídavý zpěv dvou skupin zpěváků) až k přísnému kánonu.

Na základě výzkumu, který prováděl po celém světě, došel C. Sachs k závěru, že „sbory a orchestry, které byly spojeny s chrámem v Jeruzalémě, jsou důkazem vysoké úrovně hudebního vzdělání, hudební techniky a znalosti hudby“. Pokračuje: „Je třeba si uvědomit, že hudba starověkého západního Orientu se naprosto lišila od toho, za co ji vydávali historikové v devatenáctém století . . . A tak i když nevíme, jak starověká hudba zněla, máme dostatek důkazů o tom, že byla mocná, důstojná a mistrovská.“ (The Rise of Music in the Ancient World: East and West, 1943, s. 48, 101, 102)

Z Písma vyplývá podobný závěr. Například více než třicetkrát se v nadpisech žalmů (Ža 11 a dalších) objevuje vyjádření „Vedoucímu [Pro vedoucího]“ (NS; AT). V jiných překladech je zde použito slovo „sbormistr“ (Kx; JB; Mo; RS) a „přední zpěvák [hudebník]“ (AS; KB; EP). Hebrejským výrazem, který je na těchto místech použit, je označen patrně ten, kdo dával pokyny k přednesu písně, když ji upravoval, když ji nacvičoval s levitskými zpěváky nebo když byla oficiálně zpívána. Je možné, že je tím myšlen vedoucí každého z 24 turnusů hudebníků ve svatyni, nebo to mohl být i jiný vytříbený hudebník, protože zpráva říká, že ti měli ‚působit jako vedoucí‘. (1Pa 15:21; 25:1, 7–31) V nadpisech asi dvaceti dalších žalmů je zmínka o ‚vedoucích‘ ještě konkrétnější: „Vedoucímu na strunné nástroje“, „Vedoucímu na nižší oktávu“ atd. (Ža 4, 12 a další; viz heslo ŠEMINIT.) Navíc Písmo mluví o ‚hlavách zpěváků‘, ‚znalcích‘ a ‚těch, kdo se učí‘. To všechno svědčí o tom, že hudba měla vysokou úroveň. (Ne 12:46; 1Pa 25:7, 8)

Sborový zpěv byl v Izraeli většinou patrně ve formě antifon, přičemž se ve zpěvu paralelních veršů střídaly buď dvě poloviny sboru, nebo sólista a sbor, který odpovídal. V Písmu se o tom mluví jako o ‚odpovídání‘. (2Mo 15:21; 1Sa 18:6, 7) Tento typ zpěvu je patrný z toho, jak jsou napsány některé žalmy, například Žalm 136. Vyplývá také z popisu dvou velkých sborů díkůvzdání v Nehemjášově době a jejich vystoupení při zasvěcení jeruzalémské zdi. (Ne 12:31, 38, 40–42; viz heslo PÍSEŇ.)

Existoval také určitý druh monotónního zpěvu, což bylo něco mezi zpěvem a mluvením. Výška při tomto zpěvu je téměř stejná a zdůrazněn je hlavně rytmus. Tento způsob zpěvu je sice v některých čelných  světových náboženstvích dále velmi populární, ale zdá se, že v Bibli je jeho uplatnění omezeno pouze na žalozpěvy, jako byl například Davidův žalozpěv nad smrtí jeho přítele Jonatana a krále Saula. (2Sa 1:17; 2Pa 35:25; Ez 27:32; 32:16) Pouze v případě žalozpěvu či nářku byl monotónní způsob zpěvu vhodnější než melodický nápěv nebo než mluvené slovo s modulací a zdůrazněním. (Viz heslo ŽALOZPĚV.)