[chvalořečený; [předmět] chvalořečení].

1. Čtvrtý syn Jákoba; měl ho se svou manželkou Leou. (1Mo 29:35; 1Pa 2:1) Asi 9 let svého života strávil Juda v Charanu v Paddan-aramu a potom přišel s celou Jákobovou domácností do Kanaánu. (Srovnej 1Mo 29:4, 5, 32–35; 30:9–12, 16–28; 31:17, 18, 41.) Se svým otcem se nakonec usadil v Sukkotu a potom v Šekemu. Když Judovu sestru Dinu znásilnil Chamorův syn, a Simeon a Levi pomstili tento čin tím, že zabili všechny muže v Šekemu, Juda se velmi pravděpodobně podílel na plenění města. (1Mo 33:17, 18; 34:1, 2, 25–29)

Vztah k Josefovi. Juda a další nevlastní bratři začali časem nenávidět Josefa, protože mu Jákob projevoval mimořádnou náklonnost. Jejich nenávist se ještě prohloubila potom, co jim Josef vyprávěl dva sny, z nichž vyplynulo, že by nad nimi měl panovat. Jákob Josefa později poslal, aby se podíval na své nevlastní bratry, kteří dohlíželi na stáda. Když ho bratři z dálky zahlédli, začali strojit úklady, že ho zabijí. Avšak na návrh Rubena, který chtěl Josefovi zachránit život, ho vhodili do vyschlé vodní jámy. (1Mo 37:2–24)

Když pak uviděli přibližující se karavanu Išmaelitů, Juda (zřejmě ve chvíli, kdy tam Ruben nebyl) přesvědčil ostatní bratry, že by bylo lepší, kdyby Josefa nezabíjeli, ale raději ho prodali přicházejícím kupcům. (1Mo 37:25–27) Josef je prosil, aby s ním měli slitování, ale oni ho přesto prodali za 20 kousků stříbra (pokud to byly šekely, pak to odpovídá 44  dolarům). (1Mo 37:28; 42:21) Jsou sice jisté náznaky, že to Juda udělal hlavně proto, aby Josefovi zachránil život, a také se později prokázalo, že prodání Josefa bylo pro všechny požehnáním, ale Juda se s ostatními bratry dopustil těžkého hříchu, který dlouhou dobu tížil jeho svědomí. (1Mo 42:21, 22; 44:16; 45:4, 5; 50:15–21) (Pod mojžíšským Zákonem, který později dostali Izraelité, byl za tento přestupek trest smrti; 2Mo 21:16.) Juda se potom společně s ostatními bratry také snažil Jákobovi namluvit, že Josefa zabilo divoké zvíře. (1Mo 37:31–33) Judovi bylo tehdy asi 20 let.

Judova rodina. Zdá se, že po této události Juda od svých bratrů odešel. Začal stanovat nedaleko Adullamana Chiry, a podle všeho mezi nimi vznikl přátelský vztah. V této době se Juda oženil s dcerou Kananejce Šuy a měl s ní tři syny: Era, Onana a Šelu. Nejmladší syn Šela se narodil v Akzibu. (1Mo 38:1–5)

Svému prvorozenému synovi Juda později vybral za manželku Tamar. Er však byl špatný člověk, a proto ho Jehova usmrtil. Juda potom nařídil svému druhému synu, Onanovi, aby s Tamar uzavřel švagrovské manželství. Onan pak s Tamar sice měl pohlavní styk, ale „vyplýtval své semeno na zem, aby nedal potomstvo svému bratrovi“. Za to ho Jehova také usmrtil. Juda potom doporučil Tamar, aby se vrátila do domu svého otce a počkala, až dospěje Šela. Když však Šela dorostl, Juda ho přesto s Tamar neoženil; možná si myslel, že by jeho nejmladší syn také mohl zemřít. (1Mo 38:6–11, 14)

Když se tedy Tamar dozvěděla, že její tchán, který mezitím ovdověl, je na cestě do Timnahu, přestrojila se za prostitutku a potom se na silnici, po níž měl Juda jít, posadila při vchodu do Enajimu. Juda však svou snachu nepoznal; myslel si, že je to prostitutka, a tak s ní měl pohlavní styk. Když později vyšlo najevo, že je Tamar těhotná, Juda požadoval, aby byla jako nevěstka upálena. Ale potom, co předložila důkazy, že je těhotná s ním, Juda prohlásil: „Je spravedlivější než já, protože jsem ji nedal svému synu Šelovi.“ Juda se tedy nechtěně stal otcem zákonného potomka místo Šely. O šest měsíců později porodila Tamar dvojčata Perece a Zeracha. Juda s ní už potom neměl pohlavní styky. (1Mo 38:12–30)

Do Egypta pro potraviny. O něco později se do Kanaánu postiženého hladomorem donesly zprávy o tom, že v Egyptě potraviny jsou. Proto se tam na příkaz Jákoba vydalo deset jeho synů, mezi nimiž byl i Juda. V Egyptě tehdy sloužil jako správce potravin jejich nevlastní bratr Josef. Ten sice okamžitě věděl, kdo jsou, ale oni ho nepoznali. Obvinil je, že jsou zvědové, a varoval je, aby se nevraceli bez Benjamína, o němž se zmínili, když popírali obvinění z vyzvědačství. Mimoto nechal Josef spoutat svého nevlastního bratra Simeona a ponechal si ho jako rukojmí. (1Mo 42:1–25)

Je tedy pochopitelné, že Jákob, který se domníval, že už ztratil nejen Josefa, ale i Simeona, nechtěl dovolit, aby s ostatními syny odešel do Egypta ještě Benjamín. Ruben tedy s pohnutím prohlásil, že pokud Benjamína nepřivede zpět, může Jákob zabít dva jeho syny; Jákob na to však nepřistoupil. Možná to bylo proto, že se Ruben prokázal jako nespolehlivý, když znásilnil konkubínu svého otce. (1Mo 35:22) Otcův souhlas se nakonec podařilo získat Judovi, který se za Benjamína zaručil. (1Mo 42:36–38; 43:8–14)

Jákobovi synové pak v Egyptě nakoupili obilí a vydali se na cestu domů. Dostihl je však Josefův správce a obvinil je z krádeže (což byla ve skutečnosti Josefova lest). Když byl předmět, který byl údajně ukraden, nalezen v Benjamínově vaku, muži se vrátili a vstoupili do Josefova domu. Tehdy se Juda postavil proti obvinění, s přesvědčivostí a opravdovostí prosil kvůli svému otci za Benjamína a žádal, aby byl on sám učiněn otrokem místo něho. Judova upřímná prosba Josefa tak dojala, že už nebyl schopen dál ovládat své city. Když potom byl se svými bratry sám, dal se jim poznat. Nejprve jim odpustil, že ho prodali do otroctví, a potom svým nevlastním bratrům nařídil, aby vzali Jákoba a vrátili se do Egypta, protože hlad měl trvat ještě dalších pět let. (1Mo 44:1–45:13)

Když se Jákob s celou svou domácností později blížil k Egyptu, Jákob „poslal Judu před sebou k Josefovi, aby předem o něm předal informaci do Gošenu“. (1Mo 46:28)

Vyniká mezi svými bratry. Svou starostí o letitého otce a ušlechtilou snahou zachovat Benjamína na svobodě i za cenu ztráty vlastní svobody Juda prokázal, že mezi svými bratry vyniká. (1Pa 5:2) Už to nebyl ten Juda, který se ve svém mládí podílel na plenění Šekemovců, ani ten Juda, který byl při tom, když bylo na jeho nevlastním bratru Josefovi pácháno bezpráví, a který potom oklamal svého otce. Díky vynikajícím vůdcovským schopnostem Juda jako jedna z hlav 12 kmenů Izraele dostal od svého umírajícího otce nadřazenější prorocké požehnání. (1Mo 49:8–12) O jeho splnění je pojednáno dále.

2. Kmen, jehož předkem byl Juda. Asi za 216 let, které uplynuly od doby, kdy Juda přišel s Jákobovou domácností do Egypta, se počet zdatných mužů kmene od dvacetiletých výše zvětšil na 74 600; ze všech 12 kmenů jich bylo nejvíce. (4Mo 1:26, 27) Na konci 40 let putování pustinou byl počet sepsaných mužů z kmene Juda ještě o 1 900 vyšší. (4Mo 26:22)

Pod vedením Judejce Becalela, kterému pomáhal Danovec Oholiab, byl vybudován svatostánek a bylo zhotoveno jeho vnitřní vybavení a náčiní. (2Mo 35:30–35) Když byl svatostánek postaven, Juda a spolu s ním kmeny Isachar a Zebulon tábořili na V od svatyně. (4Mo 2:3–8)

 Nejstarší doklady toho, že má vedoucí postavení. Na základě Jákobova prorockého požehnání byla kmenu Juda určena úloha vůdce (1Mo 49:8; srovnej 1Pa 5:2), a splňování tohoto proroctví potvrzují už nejstarší dějiny kmene. Juda, v jehož čele byl náčelník Nachšon, vedl putování pustinou. (4Mo 2:3–9; 10:12–14) Z tohoto kmene byl také Kaleb, jeden ze dvou věrných zvědů, kteří měli tu výsadu znovu vstoupit do Zaslíbené země. Kaleb se i přes svůj pokročilý věk aktivně podílel na dobývání území, které bylo přiděleno kmenu Juda. Tento kmen měl být na základě Božího pověření v čele bojů proti Kananejcům, a tuto úlohu společně se Simeonovci také plnil. (4Mo 13:6, 30; 14:6–10, 38; Joz 14:6–14; 15:13–20; Sd 1:1–20; srovnej 5Mo 33:7.) Bůh ho později opět zmocnil, aby vedl trestnou výpravu proti kmenu Benjamín. (Sd 20:18)

Judovo dědictví. Území, které bylo přiděleno kmenu Juda, hraničilo na S s územím kmene Benjamín (Joz 18:11), na V se Solným mořem (Mrtvým mořem) (Joz 15:5) a na Z s Velkým mořem (Středozemním mořem) (Joz 15:12). Jižní hranice se jz. směrem táhla podle všeho od nejjižnějšího cípu Mrtvého moře ke stoupání Akrabbim, odtud pokračovala k Cinu, potom směrem na S kolem Kadeš-barneje, a dále přes Checron, Addar, Karku, Acmon a říční údolí Egypt až ke Středozemnímu moři. (Joz 15:1–4) Část tohoto území, která byla soustředěna zejména kolem Beer-šeby, byla přidělena Simeonovcům. (Joz 19:1–9) Judské území začali obývat také Kenité, což byla neizraelská rodina, která se sňatkem dostala do příbuzenského svazku s Mojžíšem. (Sd 1:16)

Na území, které bylo vymezeno hranicemi přidělenými starověkému kmenu Juda, je několik přírodních oblastí. Na J se rozkládá Negeb, což je z větší části náhorní rovina ležící v nadmořské výšce 450 až 600 m. Podél Středozemního moře se táhne Filistejská pláň, jejíž písečné duny na některých místech pronikají až 6 km do vnitrozemí. Tato zvlněná rovina byla v dřívějších dobách oblastí vinic, olivových hájů a obilných polí. (Sd 15:5) Přímo na V od Filistejské pláně se zvedá kopcovité území, které je protkáno četnými údolími; na J dosahuje nadmořské výšky asi 450 m. Je to Šefela (což znamená „nížina“), kraj, který byl ve starověku porostlý sykomorami. (1Kr 10:27) V porovnání s hornatým krajem Judy, který leží o něco dále na V a jehož nadmořská výška se pohybuje od 600 do 1 000 m, je to opravdu nížina. Neúrodné kopce vých. úbočí judských hor tvoří Judskou pustinu.

Pod Jozuovým vedením byla na území přiděleném Judovi moc Kananejců patrně zlomena. Ale vzhledem k tomu, že zde velmi pravděpodobně nebyly zřízeny žádné posádky, zdá se, že se do některých měst, jako například do Hebronu a Debiru, vrátili původní obyvatelé, a to zřejmě v době, kdy Izraelité válčili jinde. Tato místa bylo tedy třeba dobýt znovu. (Srovnej Joz 12:7, 10, 13; Sd 1:10–15.) Ale obyvatelé nížiny, kteří měli dobře vybavené válečné vozy, svého vlastnictví zbaveni nebyli. Patřili k nim nepochybně i Filištíni z Gatu a Ašdodu. (Joz 13:2, 3; Sd 1:18, 19)

Od soudců do Saula. V nepokojné době soudců se Juda, podobně jako ostatní kmeny, opakovaně stával obětí modlářství. Jehova proto okolním národům, zejména pak Ammonitům a Filištínům, dovoloval, aby do území Judy podnikaly nájezdy. (Sd 10:6–9) Za dnů Samsona Judejci zcela ztratili nadvládu nad filištínskými městy Gaza, Ekron a Aškalon, ale co víc, Filištíni nad Judejci ve skutečnosti vládli. (Sd 15:9–12) Je zřejmé, že od Filištínů se území Judy osvobodilo teprve v době Samuela. (1Sa 7:10–14)

Potom, co Samuel pomazal Saula z kmene Benjamín za prvního izraelského krále, válčili Judejci věrně pod jeho vedením. (1Sa 11:5–11; 15:3, 4) Nejčastěji se bojovalo proti Filištínům (1Sa 14:52), kteří, jak se zdá, nad Izraelity opět získávali převahu. (1Sa 13:19–22) Jejich moc však postupně slábla. Saul a jeho syn Jonatan nad nimi dosáhli s Jehovovou pomocí některých vítězství na území od Mikmaše po Aijalon. (1Sa 13:23–14:23, 31) Filištíni Judu později znovu napadli, ale potom, co mladý judský pastýř David zabil jejich předního bojovníka Goliata, byli opět poraženi. (1Sa 17:4, 48–53) Davida, který byl nějaký čas před tím pomazán za budoucího krále Izraele, král Saul po této události dosadil nad izraelské válečníky. V tomto postavení David Saula věrně podporoval a dosáhl dalších vítězství nad Filištíny. (1Sa 18:5–7) V této době byl kmen Juda podobný ‚lvíčeti‘, protože David jako představitel tohoto kmene ještě nezískal královskou moc. (1Mo 49:9)

Když král Saul začal usuzovat, že by David mohl jeho kralování ohrozit, donutil ho, aby žil jako psanec. David mu přesto zůstával věrný, protože Saul byl Jehovovým pomazaným. David se nikdy nepostavil na stranu nepřátel Izraele, sám nikdy Saulovi neublížil a nedovolil ani nikomu jinému, aby to udělal. (1Sa 20:30, 31; 24:4–22; 26:8–11; 27:8–11; 30:26–31) David naopak bojoval proti nepřátelům Izraele. Při jedné příležitosti zachránil z rukou Filištínů judské město Keila. (1Sa 23:2–5)

Jákobovo prorocké požehnání se plní na Davidovi. Nakonec nastal Boží ustanovený čas k tomu, aby byla královská moc převedena z kmene Benjamín na kmen Juda. Když Saul zemřel, muži z Judy pomazali v Hebronu za krále Davida. Ostatní kmeny však zůstávaly věrné Saulovu domu a králem nad sebou ustanovily Saulova syna Iš-bošeta. Mezi těmito dvěma královstvími opakovaně docházelo ke střetům, a to až do doby, kdy Iš-bošetův největší  podporovatel Abner přešel k Davidovi. Nedlouho potom byl Iš-bošet zavražděn. (2Sa 2:1–4, 8, 9; 3:1–4:12)

Když se pak David stal králem nad celým Izraelem, ‚synové Jákoba‘, tedy všechny izraelské kmeny, chválili Judu a padli jeho představiteli a svému vládci k nohám. Proto mohl David také vytáhnout proti Jeruzalému, i když toto město leželo v zásadě na území Benjamína, a po dobytí pevnosti Sion z něho mohl udělat své hlavní město. Davidovo jednání bylo většinou hodné chvály. A tak díky Davidovi byl kmen Juda chválen za takové vlastnosti, jako je smysl pro právo a spravedlnost, a také za to, co vykonal pro národ, což mimo jiné zahrnovalo i udržování národní bezpečnosti, jak to Jákob před svou smrtí předpověděl ve svém požehnání. Ruka Judy byla skutečně na šíji jeho nepřátel, protože si David podmaňoval Filištíny (kteří se ho dvakrát snažili svrhnout jako krále Sionu), a také Moabce, Syřany, Edomity, Amalekity a Ammonity. A tak teprve za Davidovy vlády se hranice Izraele konečně rozšířily tak, jak Bůh určil. (1Mo 49:8–12; 2Sa 5:1–10, 17–25; 8:1–15; 12:29–31)

Díky věčné smlouvě o Království, kterou s Davidem Jehova uzavřel, měl kmen Juda žezlo a velitelskou hůl ve vlastnictví 470 let. (1Mo 49:10; 2Sa 7:16) Ale pouze za vlády Davida a Šalomouna bylo království jednotné a všechny kmeny padaly kmenu Juda k nohám. Šalomoun však ke konci své vlády odpadl od pravého uctívání, a kvůli tomu Jehova od Rechoboama, dalšího judského krále, odtrhl deset kmenů a dal je Jeroboamovi. (1Kr 11:31–35; 12:15–20) Davidovu domu zůstali věrní pouze Levité a kmeny Benjamín a Juda. (1Kr 12:21; 2Pa 13:9, 10)

3. Juda jakožto království, pod něž spadal i kmen Benjamín. (2Pa 25:5) Zbývajících deset kmenů vytvořilo po Šalomounově smrti nezávislé království, jemuž panoval Efrajimovec Jeroboam.

Nedlouho nato, v pátém roce Rechoboamova kralování, napadl judské království egyptský král Šišak, který se dostal až do Jeruzaléma a cestou dobyl opevněná města. (1Kr 14:25, 26; 2Pa 12:2–9)

Během asi 40 let, kdy vládli judští králové Rechoboam, Abijam (Abijáš) a Asa, království Judy a Izraele spolu opakovaně bojovala. (1Kr 14:30; 15:7, 16) Asův následník Jehošafat však s Achabem, ničemným králem Izraele, uzavřel manželský svazek, když svého syna Jehorama oženil s Achabovou dcerou Ataljou. To sice přineslo mír mezi oběma královstvími, ale tento sňatek měl pro Judu nakonec katastrofální následky. Pod Ataljiným vlivem se Jehoram provinil strašlivým odpadlictvím. Za jeho vlády napadli Judu Filištíni a Arabové a zajali a zabili všechny jeho syny kromě nejmladšího Jehoachaza (Achazjáše). Když se stal králem, i on se řídil tím, co přikazovala ničemná Atalja. Ta po Achazjášově násilné smrti zabila všechny královy potomky, ale — nepochybně pod Božím vedením — právoplatný dědic Davidova trůnu, Jehoaš, byl ukryt, a tak zůstal naživu. Mezitím se trůnu zmocnila Atalja a panovala až do své popravy, kterou nařídil velekněz Jehojada. (2Pa 18:1; 21:1, 5, 6, 16, 17; 22:1–3, 9–12; 23:13–15)

Jehoaš byl zpočátku dobrým králem, ale po smrti velekněze Jehojady se odklonil od pravého uctívání. (2Pa 24:2, 17, 18) Také Jehoašův syn Amacjáš sešel ze správné cesty. Za jeho vlády, po letech pokojného soužití obou států, se desetikmenné království a judské království znovu střetly v bitvě, v níž Juda utrpěl pokořující porážku. (2Pa 25:1, 2, 14–24) Další judský král, Uzzijáš (Azarjáš), dělal to, co bylo správné v Jehovových očích, až na to, že vpadl do svatyně. Jeho nástupce Jotam se prokázal jako věrný král. Ale Jotamův syn Achaz nechvalně proslul tím, že se ve velkém měřítku věnoval modlářství. (2Pa 26:3, 4, 16–20; 27:1, 2; 28:1–4)

Za Achazovy vlády Juda trpěla vpády Edomitů a Filištínů a také severního království a Sýrie. Spojené síly Syřanů a Izraelitů dokonce hrozily, že sesadí Achaza a judským králem ustanoví muže, který nebude z Davidovy linie. Achaza prorok Izajáš sice ujistil, že k tomu nedojde, ale nevěrný král přesto uplatil asyrského krále Tiglat-pilesera III., aby mu přišel na pomoc. Kvůli tomuto nerozumnému kroku se Juda dostala pod tíživé jho Asýrie. (2Pa 28:5–21; Iz 7:1–12)

Achazjášův syn Ezekjáš obnovil pravé uctívání a proti asyrskému králi se vzbouřil. (2Kr 18:1–7) Senacherib proto vpadl do Judy a dobyl mnoho opevněných měst. Jeruzalém však nikdy nedobyl, protože během jediné noci Jehovův anděl zabil v asyrském táboře 185 000 mužů, a pokořený Senacherib se vrátil do Ninive. (2Kr 18:13; 19:32–36) Asi 8 let předtím, v roce 740 př. n. l., přestalo existovat desetikmenné království, když rukou Asyřanů padlo jeho hlavní město Samaří. (2Kr 17:4–6)

Další judský král, Ezekjášův syn Manasse, obnovil modlářství. Když ho ale asyrský král odvedl jako zajatce do Babylóna, činil pokání a po svém návratu do Jeruzaléma uskutečnil náboženské reformy. (2Pa 33:10–16) Manasseho syn Amon se k modlářství znovu vrátil. (2Pa 33:21–24)

Za vlády Amonova syna Josijáše proběhlo poslední rozsáhlé tažení proti modlářství. Ale na to, aby byl celý národ doveden k opravdovému pokání, bylo tehdy už příliš pozdě. Jehova se tedy rozhodl, že Judu a Jeruzalém úplně zničí. Samotný Josijáš byl nakonec zabit, když se u Megidda pokusil přimět k ústupu egyptská vojska, která táhla do Karkemiše na pomoc asyrskému králi. (2Kr 22:1–23:30; 2Pa 35:20)

Poslední čtyři judští králové — Jehoachaz, Jehojakim, Jehojakin a Sedekjáš — byli špatní panovníci.  Jehoachaza sesadil faraón Neko, který judské zemi uložil vysokou pokutu a králem udělal Jehoachazova bratra Jehojakima. (2Kr 23:31–35) Později, podle všeho po osmi letech vlády, se Jehojakim stal vazalem babylónského krále Nebukadnecara, který předtím u Karkemiše porazil Egypťany. Jehojakim sloužil babylónskému králi tři roky, ale pak se vzbouřil. (2Kr 24:1; Jer 46:2) Velmi pravděpodobně s cílem odvést vzpurného krále jako vězně do Babylóna vytáhl potom Nebukadnecar proti Jeruzalému. (2Pa 36:6) Jehojakim však do Babylóna nikdy odveden nebyl, protože dříve, než se tak mohlo stát, zemřel; jakým způsobem k tomu došlo, Bible nepopisuje. Po něm se stal králem Jehojakin. Panoval pouze tři měsíce a deset dní a pak se Nebukadnecarovi dobrovolně vzdal; společně s dalšími členy královské rodiny a s tisíci poddaných odešel do Babylóna do vyhnanství. Nebukadnecar pak dosadil na judský trůn Jehojakinova strýce Sedekjáše. (2Kr 24:6, 8–17; 2Pa 36:9, 10)

Devátý rok potom, co se stal vazalským králem, se Sedekjáš vzbouřil a podporu proti Babylónu se snažil získat u egyptské vojenské síly. (2Kr 24:18–25:1; 2Pa 36:11–13; Ez 17:15–21) Nebukadnecar se svým vojskem tedy vytáhl proti Judě. Po 18 měsících obléhání Jeruzaléma byly jeho zdi prolomeny. Sedekjáš sice utekl, ale byl zajat; jeho synové byli před jeho očima usmrceni a on sám byl nakonec oslepen. Měsíc nato byla většina přežijících odvedena do vyhnanství. Nad tím malým počtem prostých obyvatel Judy byl jako místodržitel dosazen Gedaljáš. Ten však byl zavražděn, a lid potom utekl do Egypta. Tak se stalo, že v sedmém měsíci roku 607 př. n. l. byla judská země úplně opuštěná. (2Kr 25:1–26; podrobnosti viz pod hesly o jednotlivých králích.)

Právo vládnout zůstalo. Tento neblahý konec judského království však neznamenal, že by se od kmene Juda natrvalo vzdálilo žezlo a velitelská hůl. Podle proroctví, které před svou smrtí pronesl Jákob, měl z kmene Juda vyjít trvalý dědic trůnu — Šilo (což znamená „ten, jehož to je; ten, komu to patří“). (1Mo 49:10) Bylo tedy vhodné, že před tím, než zničil judské království, Jehova prostřednictvím Ezekiela Sedekjášovi řekl: „Odstraň turban a sejmi korunu. Tohle nebude stejné. Povyš i to, co je nízké, a sniž i vysokého. Zkázu, zkázu, zkázu z toho udělám. Pokud jde také o tohle, to jistě nebude patřit nikomu, dokud nepřijde ten, kdo má zákonné právo, a jemu to dám.“ (Ez 21:26, 27) Ten, kdo má zákonné právo, nebyl nikdo jiný než Ježíš, Boží Syn, jak to vyplývá ze slov, která asi o 600 let později řekl anděl Gabriel židovské panně Marii. (Lk 1:31–33) Je tedy příhodné, že Ježíš Kristus je označován titulem „Lev, který je z kmene Juda“. (Zj 5:5)

Ve srovnání se severním královstvím. Judské království bylo stabilnější a existovalo asi o 133 let déle než severní království. Přispělo k tomu několik okolností. (1) Díky Boží smlouvě s Davidem zůstala královská rodová linie nepřerušena, zatímco v severním království měla svého syna jako následníka na trůnu méně než polovina králů. (2) Služby áronského kněžstva, které byly dále vykonávány v jeruzalémském chrámu, měly Jehovovo požehnání, a díky nim bylo pro nevěrný národ snazší vrátit se ke svému Bohu. (2Pa 13:8–20) Naproti tomu v severním království převládal názor, že je nutné zavést a dále se věnovat uctívání telete, aby bylo možné udržet nezávislost na Judě; z tohoto důvodu také zřejmě nebylo vynaloženo žádné úsilí na to, aby uctívání telete bylo vymýceno. (1Kr 12:27–33) (3) Čtyři z 19 judských králů — Asa, Jehošafat, Ezekjáš a Josijáš — byli neobyčejně oddáni pravému uctívání a uskutečnili rozsáhlé náboženské reformy.

Historie obou království je však příkladem toho, jak pošetilé je přehlížet Jehovovy příkazy a spoléhat na vojenská spojenectví. Vyzdvihuje také Jehovovu trpělivost s jeho neposlušným lidem. Znovu a znovu posílal Jehova své proroky, aby národ povzbudili k pokání, ale lid na jejich varování často nedbal. (Jer 25:4–7) K prorokům, kteří sloužili v Judě, patřil Šemajáš, Iddo, Azarjáš, Oded, Chanani, Jehu, Eliezer, Jachaziel, Micheáš, Ozeáš, Izajáš, Sefanjáš, Habakuk a Jeremjáš. (Viz heslo IZRAEL č. 2 a 3.)

Po návratu z vyhnanství. V roce 537 př. n. l., když vešel v platnost Kýrův výnos, na jehož základě mohli Izraelité odejít zpět do judské země a znovu tam vybudovat chrám, se podle všeho zástupci z různých kmenů vrátili do své vlasti. (Ezr 1:1–4; Iz 11:11, 12) Navrácenému lidu už nikdy nevládl král z Davidovy rodové linie, a tak se splnilo proroctví v Ezekielovi 21:27. Za zmínku stojí také to, že se nikde nepíše o žárlivosti mezi kmeny, což ukazuje na to, že Efrajim a Juda se skutečně sjednotili. (Iz 11:13)

4. Zřejmě totožný s Levitou Hodavjášem neboli Hodevou, který se do Jeruzaléma vrátil se Zerubbabelem. (Ezr 2:40; 3:9; Ne 7:43)

5. Levita uvedený mezi těmi, kdo se vrátili se Zerubbabelem. (Ne 12:1, 8)

6. Levita, jenž patřil k mužům, kteří propustili své cizozemské manželky a syny. (Ezr 10:23, 44)

7. Benjamínovec, který po návratu z vyhnanství v Babylóně sídlil v Jeruzalémě a sloužil tam v postavení dozorce. (Ne 11:7, 9)

8. Účastník pochodu, který po dokončení jeruzalémské zdi Nehemjáš uspořádal při příležitosti jejího zasvěcení. (Ne 12:31, 34)

9. Kněžský hudebník, který se zúčastnil zasvěcovacího pochodu. (Ne 12:31, 35, 36)

10. „Otrok Ježíše Krista, ale bratr Jakubův.“ Takto se představil pisatel inspirovaného dopisu, který je po něm pojmenován. Je zřejmé, že není totožný s ‚Jidášem, synem Jakubovým‘, jedním z 11 věrných  apoštolů Ježíše Krista. (Lk 6:16) Juda o sobě totiž mluví jako o ‚otrokovi‘, ne jako o apoštolovi Ježíše Krista; kromě toho, když se zmiňuje o apoštolech, používá třetí osobu množného čísla — „oni“. (Juda 1, 17, 18)

V Křesťanských řeckých písmech se mluví i o jiných mužích, kteří se jmenovali Juda nebo Jidáš, ale tento biblický pisatel se od ostatních mužů tohoto jména odlišil tím, že uvedl jméno svého bratra. (Viz heslo JIDÁŠ č. 5.) Z toho je možné usoudit, že jeho bratr Jakub byl mezi křesťany dobře znám. Obzvláště významným byl pouze jeden muž jménem Jakub. O tomto Jakubovi apoštol Pavel mluvil jako o jednom ze ‚sloupů‘ sboru v Jeruzalémě a jako o ‚Pánově bratrovi‘. (Ga 1:19; 2:9; viz také Sk 12:17; 15:13–21.) Z toho vyplývá, že Juda čili Jidáš byl velmi pravděpodobně nevlastní bratr Krista Ježíše. (Mt 13:55; Mr 6:3) Nesnažil se však příbuzenský vztah s Božím Synem využít ve svůj prospěch, ale pokorně se označil pouze jako „otrok Ježíše Krista“.

O Judově životě nevíme téměř nic. Na počátku Ježíšovy služby byl Juda možná mezi těmi, kdo o Ježíšovi řekli: „Pomátl se.“ (Mr 3:21) Juda a další jeho bratři tehdy každopádně neprojevovali víru v Krista Ježíše. (Jan 7:5)

Po svém vzkříšení se však Ježíš objevil svému nevlastnímu bratru Jakubovi. (1Ko 15:7) Je nepochybné, že to velmi přispělo k tomu, aby se nejen Jakub, ale také Juda a jeho další bratři přesvědčili o tom, že Ježíš skutečně je Mesiáš. Proto dokonce ještě před Letnicemi roku 33 n. l. setrvávali na modlitbách s 11 věrnými apoštoly a dalšími křesťany v jedné horní místnosti v Jeruzalémě. Zdá se, že byli také mezi těmi 120 učedníky, kteří se shromáždili, když byl Matyáš losem vybrán místo nevěrného Jidáše Iškariotského. (Sk 1:14–26) Pokud to tak bylo, pak o Letnicích patrně obdrželi svatého ducha. (Sk 2:1–4)