Směs aromatických pryskyřic a balzámů, které doutnají a vydávají příjemnou vůni. Hebrejská slova qetoʹreth a qetó·rahʹ pocházejí z kořene qa·tarʹ, a toto slovo znamená „přinášet obětní dým“. V Křesťanských řeckých písmech je ekvivalentem slovo thy·miʹa·ma.

Posvátné kadidlo, které mělo být podle předpisu používáno ve svatostánku při putování pustinou, bylo vyrobeno z drahocenných materiálů, které poskytl sbor. (2Mo 25:1, 2, 6; 35:4, 5, 8, 27–29) Tato směs se měla skládat ze čtyř složek, a Jehova na ni dal Mojžíšovi předpis: „Vezmi si vonné látky: kapky myrhové pryskyřice a onychu a vonnou galbanovou klovatinu a čistou vonnou pryskyřici. Každého by měl být stejný podíl. A uděláš z toho kadidlo, kořennou směs, dílo výrobce mastí, osolené, čisté, něco svatého. A něco z toho roztlučeš na jemný prášek a trochu ho dáš před Svědectví ve stanu setkání, kde se ti budu představovat. To by vám mělo být nejsvětější.“ Aby Izraelitům zdůraznil, že kadidlo je něco výjimečného a svatého, Jehova potom dodal: „Kdokoli udělá nějaké tomu podobné, aby se těšil z jeho vůně, bude ze svého lidu odříznut.“ (2Mo 30:34–38; 37:29)

Židovští rabíni později přidali k chrámovému kadidlu další přísady. Josephus uvádí, že se skládalo ze 13 druhů vonného koření. (Válka židovská, V, 218) Podle Maimonida patřily k těmto dalším přísadám například ambra, kasie, skořice, myrha, šafrán a nard.

Na záp. konci svatého oddělení svatostánku, vedle opony, která je oddělovala od Nejsvětější, stál „oltář pro kadidlo“. (2Mo 30:1; 37:25; 40:5, 26, 27) Podobný oltář pro kadidlo byl také v Šalomounově chrámu. (1Pa 28:18; 2Pa 2:4) Na těchto oltářích bylo každé ráno a každý večer páleno posvátné kadidlo. (2Mo 30:7, 8; 2Pa 13:11) Uhlíky z oltáře se dvěma hrstmi kadidla byly jednou za rok, v Den smíření, přineseny v kadidelnici neboli v nádobě na oheň do Nejsvětější a tam bylo kadidlo páleno před slitovnicí truhly svědectví. (3Mo 16:12, 13)

Původně obětoval kadidlo na oltáři velekněz Áron. (2Mo 30:7) Dohled nad kadidlem a jinými věcmi, které souvisely se svatostánkem, však byl předán jeho synu Eleazarovi. (4Mo 4:16) Zdá se, že pálení kadidla, kromě pálení v Den smíření, nezůstalo jen věcí velekněze. O nižším knězi Zecharjášovi (otci Jana Křtitele) je uvedeno, že vykonával tuto službu. (Lk 1:8–11) Krátce potom, co začala být ve svatostánku tato služba prováděna, dva Áronovi synové, Nadab a Abihu, byli Jehovou usmrceni, protože se pokoušeli obětovat kadidlo s ‚nedovoleným ohněm‘. (3Mo 10:1, 2; srovnej 2Mo 30:9; viz heslo ABIHU.) Později se proti áronskému kněžstvu vzbouřil Korach a 250 jiných mužů — všichni Levité, ale ne z kněžského rodu. Měla být provedena zkouška, a proto dostali od Mojžíše pokyn, aby vzali nádoby na oheň a aby pálili kadidlo u vchodu do svatostánku, aby Jehova mohl ukázat, zda je přijímá jako své kněze. Udělali to, a všichni přitom zahynuli, s nádobami na oheň v rukou. (4Mo 16:6, 7, 16–18, 35–40) Podobně se stalo, že král Uzzijáš byl raněn malomocenstvím, když se opovážlivě pokusil pálit kadidlo v chrámu. (2Pa 26:16–21)

Během doby začal izraelský národ natolik zanedbávat předepsané uctívání Jehovy, že byl chrám uzavřen a kadidlo se pálilo na jiných oltářích. (2Pa  29:7; 30:14) Ještě horší bylo, že pálili kadidlo jiným bohům, před nimiž se dopouštěli prostituce, a svaté kadidlo znesvěcovali i jinými způsoby — to vše bylo v Jehovových očích odporné. (Ez 8:10, 11; 16:17, 18; 23:36, 41; Iz 1:13)

Význam. Smlouva Zákona měla stín budoucích lepších věcí (Heb 10:1) a zdá se, že v rámci tohoto uspořádání byly pálením kadidla znázorněny přijatelné modlitby Božích věrných služebníků. Žalmista prohlásil: „Kéž je má modlitba před tebou [Jehovo] připravena jako kadidlo.“ (Ža 141:2) Vysoce symbolická kniha Zjevení popisuje ty, kdo jsou kolem Božího nebeského trůnu, a také o nich říká, že mají „zlaté misky plné kadidla, a kadidlo znamená modlitby svatých“. „A bylo mu [andělovi] dáno velké množství kadidla, aby je obětoval s modlitbami všech svatých na zlatém oltáři, který byl před trůnem.“ (Zj 5:8; 8:3, 4) Pálení kadidla výstižně v několika ohledech znázorňovalo modlitby svatých, které jsou ‚předkládány‘ (Heb 5:7) nocí i dnem (1Te 3:10) a jsou Jehovovi příjemné. (Př 15:8)

Kadidlo ovšem nemohlo způsobit, že by Bohu byly přijatelné modlitby falešných ctitelů. (Př 28:9; Mr 12:40) Naproti tomu modlitby spravedlivých jsou účinné. (Jk 5:16) A tak když propukla rána od Boha, Áron rychle „naložil . . . kadidlo a začal konat pro lid smíření“. (4Mo 16:46–48)

Křesťané kadidlo nepálili. V některých náboženstvích křesťanstva a také v buddhistických chrámech je sice dnes pálení kadidla obvyklým zvykem, ale Písmo neuvádí žádný důvod, proč by to křesťané měli dělat. V průběhu prvních čtyř století našeho letopočtu nebyly mezi bohoslužebným náčiním uváděny kadidelnice. Jednoznačný důkaz toho, že kadidlo bylo používáno při bohoslužbách, nacházíme teprve v době Řehoře Velikého (druhá polovina šestého století). Je totiž zřejmé, že když přišel Kristus a když smlouva Zákona s jejími předpisy byla přibita na mučednický kůl (Kol 2:14), a zejména potom, co byl zcela odstraněn chrám a jeho áronské kněžstvo, kadidlo se již při uctívání Boha nepálilo. K používání kadidla nedostal křesťanský sbor žádné pověření, a první křesťané, stejně jako Židé, sami jednotlivě nikdy kadidlo k náboženským účelům nepálili.

První křesťané také odmítali pálit kadidlo na počest císaře, i když za to museli zaplatit životem. Daniel P. Mannix o tom říká: „Velmi málo křesťanů odvolalo, přestože byl pro ně zpravidla postaven v aréně oltář s hořícím ohněm. Stačilo, aby vězeň hodil špetku kadidla do plamene, a dostal potvrzení o oběti a byl propuštěn. Bylo mu také pečlivě vysvětleno, že neuctívá césara; pouze uznává božskou povahu césara jako hlavy římského státu. Přesto většina křesťanů nevyužila možnosti úniku.“ (Those About to Die, 1958, s. 137)

Tertullianus (druhé a třetí století n. l.) říká, že křesťané se dokonce ani nezaměstnávali obchodováním s kadidlem. (De idololatria, kap. XI) To však neplatí o kupcích, kteří prodávají kadidlo a uzavírají obchody se symbolickým Velkým Babylónem. (Zj 18:11, 13)