V době apoštolů byla Kappadokie velká vnitrozemská oblast ve vých. části Malé Asie, měla celkově chladné podnebí a poměrně řídké lesy. Rozkládala se na náhorní rovině, která má průměrnou výšku asi 900 m. Hranice Kappadokie se během dějin sice měnily, ale v podstatě hraničila na S s Pontem, na Z s Galácií a Lykaonií, na J s Kilikií a pohořím Taurus a na V s Arménií a horním tokem Eufratu. Chovalo se zde mnoho ovcí, velké množství dobytka a pěkných koní. Hlavní obilninou byla pšenice.

Za vlády Kýra se Kappadokie stala součástí Perské říše a původní území se rozdělilo na dvě satrapie: Pontus a Kappadokii. Když v Sýrii panovala seleukovská dynastie, směli vládnout vazalští králové. Římský císař Tiberius tento stav v roce 17 n. l. ukončil a Kappadokie se stala římskou provincií pod správou prokurátora. Vespasianus provincii v roce 70 n. l. rozšířil, když ji spojil s Arménií, a vytvořil tak na V velkou hraniční provincii. Kappadokie měla strategické postavení, protože jejím územím procházely  různé cesty. Jedna z nich vedla z Tarsu u Středozemního moře přes průsmyk v pohoří Taurus, který je znám jako Kilikijská brána, přes Kappadokii do provincie Pontus a do přístavů u Černého moře.

Původní obyvatelé Kappadokie byli zjevně Árijci z jafetské větve, ale ve druhém století př. n. l. zde byly i židovské osady. Židé z Kappadokie byli přítomni o Letnicích 33 n. l. v Jeruzalémě. (Sk 2:9) Pravděpodobně díky tomu se křesťanství brzy rozšířilo do Kappadokie a zdejší křesťané patřili k těm, jimž apoštol Petr adresoval svůj první dopis. (1Pe 1:1)