Laskavost
Vlastnost nebo rozpoložení spočívající v tom, že se aktivně zajímáme o blaho druhých; přátelské a prospěšné skutky nebo projevy přízně. V Křesťanských řeckých písmech se pro „laskavost“ používá zejména slovo chre·stoʹtes. Iniciativy v projevování laskavosti se nejvíce ujímá Jehova Bůh a je v tomto ohledu tím nejlepším příkladem; tuto vlastnost projevuje mnoha způsoby, a to dokonce i k nevděčným a ničemným lidem, které povzbuzuje, aby činili pokání. (Lk 6:35; Ří 2:4; 11:22; Tit ) Křesťané, kteří jsou pod příjemným jhem Kristovým ( 3:4, 5Mt 11:30), jsou proto nabádáni, aby si oblékli laskavost (Kol 3:12; Ef 4:32) a aby rozvíjeli ovoce Božího ducha, k němuž laskavost patří. (Ga 5:22) Tak se budou doporučovat jako Boží služebníci. (2Ko 6:4–6) „Láska je . . . laskavá.“ (1Ko 13:4)
„Laskavost“ (nebo „rozumnost“; doslova „poddajnost“; řec. e·pi·ei·kiʹa) je význačná vlastnost Krista Ježíše. (2Ko 10:1, Rbi8, ppč) S neobvyklou ‚lidskou laskavostí‘ (doslova „náklonností k lidstvu“; řec. fi·lan·thro·piʹa) jednali s Pavlem obyvatelé Malty. (Sk 28:2, Rbi8, ppč)
Boží milující laskavost. O laskavosti se často mluví nejen v Křesťanských řeckých písmech, ale i v Hebrejských písmech. Hebrejské slovo cheʹsedh se ve smyslu „laskavost“ vyskytuje 245krát. Příbuzné sloveso cha·sadhʹ znamená „jednat ve věrné oddanosti (nebo s ‚milující laskavostí‘)“, to je víc než jen něžný ohled nebo laskavost pramenící z lásky, i když takové vlastnosti zahrnuje. (Ža 18:25, Rbi8, ppč) Cheʹsedh je laskavost, která se s láskou pevně drží někoho nebo něčeho, dokud není účel takového sepětí splněn. Podle díla Theological Dictionary of the Old Testament je cheʹsedh „aktivní, společenská a stálá . . . [Cheʹsedh] vždy označuje nejen postoj člověka, ale také skutek, který z tohoto postoje pramení. Je to skutek, který udržuje nebo podporuje život. Je to zásah ve prospěch někoho, kdo zažívá neštěstí nebo je v tísni. Je to projev přátelství nebo ohledu spojeného s úctou. Sleduje to, co je dobré, ne to, co je zlé.“ (G. J. Botterweck a H. Ringgren, ed., 1986, sv. 5, s. 51) Výstižnějším překladem slova cheʹsedh je tedy „milující laskavost“; další překlad by mohl být „věrná láska“, protože s laskavostí je spojena věrnost, pocit vzájemnosti a prokázaná věrná oddanost. V množném čísle je možné slovo cheʹsedh přeložit jako „projevy milující laskavosti“, „skutky věrné lásky“, „plná milující laskavost“ nebo „plná věrná láska“. (Ža 25:6, Rbi8, ppč; Iz 55:3, Rbi8, ppč)
Milující laskavost je vynikající vlastnost Jehovy Boha; Jehova v ní má potěšení a projevuje ji vždy, když jedná se svými služebníky. (Ža 36:7; 62:12; Mi 7:18) Kdyby to tak nebylo, byli by již dávno zahubeni. (Ná 3:22) Proto mohl Mojžíš naléhavě prosit za vzpurný Izrael, a to jak na základě velkého Jehovova jména, tak i na základě toho, že Jehova je Bůh milující laskavosti. (4Mo 14:13–19)
Písmo ukazuje, že Jehova projevuje milující laskavost neboli věrnou lásku různými způsoby a za různých okolností — tím, že vysvobozuje a zachovává naživu (Ža 6:4; 119:88, 159), tím, že střeží a chrání (Ža 40:11; 61:7; 143:12), a tím, že přináší úlevu v těžkostech (Rut 1:8; 2:20; Ža 31:16, 21). Díky své milující laskavosti Jehova může člověka osvobodit od hříchu (Ža 25:7) a může jej podporovat a posilovat. (Ža 94:18; 117:2) Svou milující laskavostí Bůh pomáhá svým vyvoleným. (Ža 44:26) Boží milující laskavost byla vyvýšena v případě Lota (1Mo 19:18–22), Abrahama (Mi 7:20) a Josefa (1Mo 39:21). Byla oceněna také při výběru manželky pro Izáka. (1Mo 24:12–14, 27)
Jehovova milující laskavost byla dále vyvyšována ve spojitosti s Jehovovou smlouvou, když vznikl izraelský národ a také později. (2Mo 15:13; 5Mo 7:12) Stalo se to v případě Davida (2Sa 7:15; 1Kr 3:6; Ža 18:50), v případě Ezry a těch, kdo byli s ním (Ezr 7:28; 9:9), a rovněž i v případě ‚tisíců‘ dalších Božích služebníků (2Mo 34:7; Jer 32:18). Aby potvrdil smlouvu o království uzavřenou s Davidem, projevoval Jehova svou milující laskavost dále, dokonce i po Ježíšově smrti, neboť tohoto ‚věrně oddaného‘ vzkřísil, aby se splnilo proroctví: „Dám vám projevy milující laskavosti k Davidovi, jež jsou věrné.“ (Ža 16:10; Sk 13:34; Iz 55:3)
Právě tato milující laskavost přitahuje k Jehovovi mnoho lidí. (Jer 31:3) Důvěřují v ni (Ža 13:5; 52:8), doufají v ni (Ža 33:18, 22), modlí se o ni (Ža 51:1; 85:7; 90:14; 109:26; 119:41) a jsou jí utěšováni (Ža 119:76). Za tuto milující laskavost Jehovovi také vzdávají díky (Ža 107:8, 15, 21, 31), žehnají mu za ni, chválí ho pro ni (Ža 66:20; 115:1; 138:2) a mluví o ní s druhými lidmi (Ža 92:2). Podobně jako David by ji nikdy neměli tajit (Ža 40:10), protože je dobrá (Ža 69:16; 109:21) a je velkým zdrojem radosti. (Ža 31:7) Tato Boží milující laskavost je jistě jako příjemná stezka, po které můžeme kráčet. (Ža 25:10)
V jiných biblických textech je zdůrazněna překypující hojnost Boží milující laskavosti (Ža 5:7; 69:13; Jon 4:2), její velikost (4Mo 14:19) a její stálost (1Kr 8:23). Je vysoká jako nebesa (Ža 36:5; 57:10; 103:11; 108:4), naplňuje zemi (Ža 33:5; 119:64) a je projevována do tisíce generací (5Mo 7:9) a „na neurčitý čas“ (1Pa 16:34, 41; Ža 89:2; Iz 54:8, 10; Jer 33:11). Ve 136. žalmu se ve všech 26 verších opakuje rčení: ‚Jehovova milující laskavost je na neurčitý čas‘.
Tato podivuhodná Jehovova vlastnost, jeho milující laskavost, je často spojována s dalšími význačnými vlastnostmi — s Božím milosrdenstvím, milostivostí, pravdou, ochotou odpouštět, spravedlností, pokojem, schopností soudit a smyslem pro právo. (2Mo 34:6; Ne 9:17; Ža 85:10; 89:14; Jer 9:24)
Milující laskavost člověka. Z toho, co již bylo uvedeno, je zřejmé, že ti, kdo chtějí mít Boží schválení, musí ‚milovat laskavost‘ a ‚prokazovat si navzájem milující laskavost a projevy milosrdenství‘. (Mi 6:8; Ze 7:9) Přísloví říká, že „žádoucí věc u pozemského člověka je jeho milující laskavost“, a její projevování přináší bohatou odměnu. (Př 19:22; 11:17) Bůh s potěšením vzpomínal na to, jak mu milující laskavost projevoval Izrael ve svém mládí. (Jer 2:2) Když však tato milující laskavost začala být „jako ranní oblaka a jako rosa, která brzy sejde“, Jehovovi se to nelíbilo, protože, jak říká, „nalezl potěšení v milující laskavosti, a ne v oběti“. (Oz 6:4, 6) Izraelité neprojevovali milující laskavost, a proto byli pokáráni. Toto pokárání však bylo ve skutečnosti projevem Boží milující laskavosti. (Oz 4:1; Ža 141:5) Izraelité také dostali radu, aby se vrátili k Bohu a projevovali milující laskavost a dodržovali právo. (Oz 12:6) Chce-li někdo mít přízeň v očích Boha a lidí, musí takové vlastnosti projevovat neustále. (Job 6:14; Př 3:3, 4)
V Bibli jsou četné příklady toho, jak jednotlivci projevili milující laskavost druhým lidem. Jedním z těchto příkladů je Sára. Když byla se svým manželem Abrahamem v nepřátelském území, projevila mu věrnou lásku tím, že ho vydávala za svého bratra, aby ho ochránila. (1Mo 20:13) Jákob prosil Josefa, aby mu projevil milující laskavost — aby slíbil, že ho nepohřbí v Egyptě. (1Mo 47:29; 50:12, 13) Raab žádala Izraelity, aby jí projevili milující laskavost tím, že zachovají naživu její rodinu, podobně jako ona předtím s milující laskavostí jednala s izraelskými zvědy. (Joz 2:12, 13) Boaz chválil Rut za to, že projevila milující laskavost (Rut 3:10), a Jonatan prosil Davida, aby projevil milující laskavost jemu a jeho rodině. (1Sa 20:14, 15; 2Sa 9:3–7)
Lidé projevují laskavost či milující laskavost z nejrůznějších pohnutek a za nejrůznějších okolností. Náhodné projevy laskavosti mohou být výrazem běžné pohostinnosti nebo přirozeného sklonu být vřelý, avšak nemusí být nutně znakem zbožnosti. (Srovnej Sk 27:1, 3; 28:1, 2.) Laskavost, která byla nabídnuta jistému muži z města Betel, měla být ve skutečnosti prokázána za službu, jež se od něho očekávala. (Sd 1:22–25) Jindy zase ten, kdo se snad dostal do zoufalé situace, žádal projevy milující laskavosti na tom, komu sám takovou laskavost už dříve projevil. (1Mo 40:12–15) Někdy však někteří lidé zapomněli takový dluh v podobě milující laskavosti splatit. (1Mo 40:23; Sd 8:35) Jak ukazuje přísloví, svou vlastní milující laskavost bude vyhlašovat mnoho lidí, ale jen málo bude těch, kdo ji věrně prokáží. (Př 20:6) Saul i David pamatovali na milující laskavost, kterou jim projevili druzí (1Sa 15:6, 7; 2Sa 2:5, 6), a zdá se, že se izraelští králové, snad v porovnání s pohanskými panovníky, stali svou milující laskavostí určitým způsobem známi. (1Kr 20:31) Při jedné příležitosti však byl Davidův projev milující laskavosti odmítnut, protože byly nesprávně pochopeny jeho pohnutky. (2Sa 10:2–4)
Pavel říká, že Zákon nebyl učiněn pro spravedlivé, ale pro zlé lidi, kterým kromě jiných věcí chybí milující laskavost. (1Ti 1:9) Řecké slovo a·noʹsi·os, které je zde přeloženo jako „[ti, komu] chybí milující laskavost“, má také význam „nevěrní“. (2Ti 3:2)
Nezasloužená laskavost. Řecké slovo chaʹris se v Řeckých písmech vyskytuje více než 150krát a překládá se různými způsoby, a to v závislosti na kontextu. Ve všech případech je zachována ústřední myšlenka slova chaʹris, tedy něco příjemného (1Pe 2:19, 20) a poutavého. (Lk 4:22) V některých případech se chaʹris v širším smyslu vztahuje na laskavý dar (1Ko 16:3; 2Ko 8:19) nebo na laskavý způsob dávání. (2Ko 8:4, 6) Na jiných místech jsou tím myšleny uznání, dík nebo vděčnost, jež jsou vyvolány obzvlášť laskavým skutkem. (Lk 6:32–34; Ří 6:17; 1Ko 10:30; 15:57; 2Ko 2:14; 8:16; 9:15; 1Ti 1:12; 2Ti 1:3)
Naproti tomu většina českých překladatelů Bible překládá chaʹris v mnoha případech jako „milost“. Slovo „milost“ má však sedm různých významů a těmi není možné myšlenky obsažené v řeckém slově sdělit tak, aby byly většině čtenářů jasné. Ukažme si to na příkladu. V Janovi 1:14 v Ekumenickém překladu čteme: „Slovo se stalo tělem . . . Syn, plný milosti a pravdy“. Co je míněno slovem „milost“? Znamená „slitování“, nebo „přízeň“, nebo něco jiného?
Učenec R. C. Trench v díle Synonyms of the New Testament říká, že chaʹris znamená „přízeň projevenou ze svobodné vůle, bez nároku nebo vyhlídky na odměnu — slovo je tak předem připravené přijmout svůj nový důrazný význam [který je mu dán v křesťanských spisech] . . . k vyjádření úplné a absolutní svobody, s níž Bůh projevuje milující laskavost lidem. Když tedy Aristoteles definuje [chaʹris], klade veškerý důraz právě na to, že je projevována dobrovolně, bez jakékoli vyhlídky na odměnu, a za její jedinou pohnutku považuje štědrost a upřímnost dárce.“ (Londýn, 1961, s. 158) Joseph H. Thayer ve svém lexikonu říká: „Slovo [chaʹris] obsahuje myšlenku laskavosti, která někomu udílí to, co si nezasloužil . . . pisatelé NZ používají [chaʹris] převážně na tu laskavost, díky níž Bůh projevuje přízeň dokonce i těm, kdo si ji nezaslouží, díky níž hříšníkům odpouští jejich přestupky a zve je, aby prostřednictvím Krista přijali věčnou záchranu.“ (A Greek-English Lexicon of the New Testament, 1889, s. 666) Chaʹris úzce souvisí s jiným řeckým slovem, se slovem chaʹri·sma. O něm ve svém díle New Testament Wordbook (1956, s. 29) William Barclay říká: „Celá základní myšlenka slova [chaʹri·sma] je myšlenka dobrovolného daru, který si jeho příjemce nezaslouží, myšlenka něčeho, co bylo člověku darováno, aniž si to zasloužil.“ (Srovnej 2Ko 1:11, Int.)
Když se chaʹris používá v uvedeném smyslu, tedy ve smyslu laskavosti projevené někomu, kdo si ji nezaslouží, jako je to v případě laskavosti, kterou projevuje Jehova, pak tomuto řeckému výrazu velmi dobře odpovídá české slovní spojení „nezasloužená laskavost“. (Sk 15:40; 18:27; 1Pe 4:10; 5:10, 12)
Ří 4:4) Jestliže ale hříšníci odsouzení k smrti (a jako takoví hříšníci jsme se my všichni narodili) mají být tohoto odsouzení zproštěni a prohlášeni za spravedlivé, je to skutečně laskavost, která je zcela nezasloužená. (Ří 3:23, 24; 5:17) Kdo by tvrdil, že ti, kdo se narodili pod uspořádáním smlouvy Zákona, měli větší vinu na svém odsouzení k smrti kvůli tomu, že je tato smlouva odhalovala jako hříšníky, neměl by zapomenout, že Židům byla projevena větší nezasloužená laskavost tím, že byli první, komu byla nabídnuta záchrana. (Ří 5:20, 21; 1:16)
Pracovník má nárok dostat to, zač pracoval, tedy svou mzdu. Očekává ji oprávněně. Je to něco jako dluh, který mu má být zaplacen; jeho vyplacení není žádným darem nebo zvláštní laskavostí, kterou si pracovník nezaslouží. (Tím zvláštním projevem nezasloužené laskavosti, kterou Jehova Bůh prokázal lidstvu jako celku, bylo to, že lidi zprostil odsouzení, když je vykoupil krví svého milovaného Syna, Krista Ježíše. (Ef 1:7; 2:4–7) Prostřednictvím této nezasloužené laskavosti přináší Bůh záchranu lidem všeho druhu (Tit 2:11), jak o tom mluvili proroci. (1Pe 1:10) Je tedy rozumné to, k čemu dospěl a co vyjádřil Pavel: „Jestliže je to z nezasloužené laskavosti, pak to již není díky skutkům; jinak se již nezasloužená laskavost neprokazuje být nezaslouženou laskavostí.“ (Ří 11:6)
Pavel se o Boží nezasloužené laskavosti zmiňoval častěji než kterýkoli jiný pisatel — ve svých 14 dopisech o ní psal více než 90krát. O Boží nebo o Ježíšově nezasloužené laskavosti se zmiňuje v úvodním pozdravu ve všech svých dopisech kromě dopisu Hebrejcům, a znovu o ní mluví v závěrečných poznámkách v každém dopisu bez výjimky. Podobná slova uvádějí v úvodu a závěru svých spisů také jiní bibličtí pisatelé. (1Pe 1:2; 2Pe 1:2; 3:18; 2Ja 3; Zj 1:4; 22:21)
Pavel měl dobrý důvod pro to, aby zdůrazňoval Jehovovu nezaslouženou laskavost; dříve byl totiž „rouhač a pronásledovatel a nestoudný muž“. „Nicméně,“ vysvětluje, „mi bylo projeveno milosrdenství, protože jsem byl v nevědomosti a jednal jsem z nedostatku víry. Ale nezasloužená laskavost našeho Pána nadmíru oplývala spolu s vírou a láskou, která je ve spojitosti s Kristem Ježíšem.“ (1Ti 1:13, 14; 1Ko 15:10) Touto nezaslouženou laskavostí Pavel nepohrdl, jak to pošetile udělali někteří lidé (Juda 4), ale s radostí a vděčností ji přijal. Ostatní křesťany, kteří ji také přijali, nabádal, aby ‚neopomíjeli její účel‘. (Sk 20:24; Ga 2:21; 2Ko 6:1)