[heb. peʹšeth, piš·tahʹ; řec. liʹnon].

Rostlina, která se pěstuje už od starověku. Z jejích vláken se tehdy běžně tkalo plátno a stejné je to i dnes. Len setý (Linum usitatissimum) dorůstá výšky 0,3 až 1,2 m. Tenký stonek s bledě zelenými nedělenými lístky se rozvětvuje teprve až nahoře. Každá větévka je ukončena temně nebo světle modrými (vzácně bílými) květy s pěti okvětními lístky. (VYOBRAZENÍ; sv. 1, s. 544)

Když měl len „poupata“, bylo možné ho sklízet. (2Mo 9:31) Sklizeň probíhala tak, že se rostliny vytrhávaly nebo vykopávaly. Len se potom sušil. Je možné, že právě proto měla stonky lnu narovnány na střeše svého domu v Jerichu Raab. (Joz 2:6)

Hebrejci zpracovávali len pravděpodobně způsobem, který odpovídá popisu Plinia Staršího (první století n. l.) v jeho díle Naturalis historia (XIX, III, 17, 18) a starověkým kresbám dochovaným v Beni Hasanu v Egyptě. Nejprve se odstranily tobolky se semeny a potom se stonky lnu úplně ponořily do vody a zatížily kameny, aby nevyplavaly na hladinu. Zatímco byl len ponořený ve vodě, dřevnatá část zetlela, čímž se uvolnila vlákna. Když se vnější část stonku neboli kůra uvolnila, stonky se z vody vyňaly a opakovaně se na slunci obracely, dokud úplně nevyschly. Len se potom mlátil na plochých kamenech paličkami a pak se česal, čímž se jeho vlákna oddělovala a čistila. Podřadnější vlákna pod kůrou se používala na knoty do lamp (viz Iz 42:3; 43:17; Mt 12:20), ale z vnitřních vláken, která byla bělejší a kvalitnější, se zhotovovala příze. Ta se pak opakovanými údery o tvrdý kámen uhlazovala.

Pro pěstování lnu jsou údajně vhodné zejména roviny a naplavená půda, jaké jsou tolik příznačné pro Egypt. Tato země byla ve starověku proslulá svým jemným plátnem. Proto rána v podobně krupobití, které Bůh seslal na Egypt a které zničilo len a ječmen, vážně zasáhla egyptské hospodářství. (2Mo 9:23, 31) V prohlášení proti Egyptu, které zapsal Izajáš (19:9), bylo později řečeno, že mezi těmi, kdo se zastydí, budou i „zpracovatelé česaného lnu“. (Viz heslo PLÁTNO.)