Slovo „nenávist“ má v Písmu několik významových odstínů. Může znamenat prudké nepřátelství, trvale zlou vůli, která je často doprovázena záští. Z takové nenávisti se může stát stravující pocit, pod jehož vlivem se člověk snaží objektu své nenávisti uškodit. „Nenávist“ může také označovat silnou nelibost, jejímž záměrem však není objektu nelibosti uškodit, ale naopak snaha se mu z pocitu odporu vyhnout. Bible také používá slovo „nenávidět“ ve významu milovat méně. (1Mo 29:31, 33; 5Mo 21:15, 16) Ježíš Kristus například řekl: „Jestliže někdo přichází ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku a manželku a děti a bratry a sestry, ano, a dokonce svou vlastní duši, nemůže být mým učedníkem.“ (Lk 14:26) Ježíš tím ovšem nemyslel, že jeho následovníci mají pociťovat ke své rodině a sami k sobě nepřátelství nebo odpor, protože to by nebylo v souladu s ostatními částmi Písma. (Srovnej Mr 12:29–31; Ef 5:28, 29, 33.)

 Boží zákon daný Izraeli prohlašoval: „Nebudeš nenávidět svého bratra ve svém srdci.“ (3Mo 19:17) Pro člověka, který o sobě říkal, že zabil neúmyslně a který se snažil najít bezpečí v útočištném městě, bylo jednou z podmínek pro přijetí do takového města, že k tomu, koho zabil, neměl nenávist. (5Mo 19:4, 11–13)

Nenávidět své nepřátele? Ježíšova rada, aby člověk miloval své nepřátele, je v naprostém souladu s Hebrejskými písmy. (Mt 5:44) Věrný Job chápal, že by bylo nesprávné, kdyby pociťoval zlomyslnou radost nad neštěstím člověka, který ho prudce nenávidí. (Job 31:29) Mojžíšský Zákon přikazoval Izraelitům povinnost poskytnout pomoc jiným Izraelitům, které možná považovali za své nepřátele. (2Mo 23:4, 5) Boží služebníci se nemají radovat nad neštěstím nepřítele, ale naopak je jim dán pokyn: „Jestliže ten, kdo tě nenávidí, je hladový, dej mu najíst chléb, a je-li žíznivý, dej mu napít vodu.“ (Př 24:17, 18; 25:21)

Myšlenka, že je nutné nenávidět nepřátele, byla jednou z těch, které židovští učitelé na základě tradice přidali k Božímu zákonu. Zákon Izraelitům přikazoval, aby milovali své bližní (3Mo 19:18), a proto tito učitelé usuzovali, že z toho vyplývá nenávidět nepřátele. Slova „přítel“ a „bližní“ byla chápána tak, že se vztahují výlučně na Židy, zatímco všichni ostatní byli považováni za přirozené nepřátele. Vzhledem k tomu, jak Židé tradičně chápali slovo „bližní“, a také vzhledem k jejich tradičnímu nepřátelství vůči pohanům se dá snadno pochopit, proč k výroku v Božím zákonu neoprávněně přidávali slova „nenávidět svého nepřítele“. (Mt 5:43)

Křesťan má naopak povinnost milovat své nepřátele, totiž ty lidi, kteří se sami stali jeho osobními nepřáteli. Tato láska (řec. a·gaʹpe) není sentimentální cit založený na pouhé osobní náklonnosti — za který je obvykle láska považována —, ale je to láska, která má morální a sociální hodnotu; láska, která je založena na svobodné vůli a která vychází ze zásad, z pocitu povinnosti a z vědomí, že je žádoucí, a proto upřímně usiluje o dobro jiného člověka v souladu s tím, co je správné. A·gaʹpe (láska) překonává osobní nepřátelství a nikdy nedovolí, aby člověk kvůli nepřátelství opustil správné zásady a aby druhým lidem oplácel stejnou mincí. Za lidi, kteří se stavějí proti jeho křesťanskému způsobu života a kteří ho z nevědomosti pronásledují, se Boží služebník bude dokonce modlit, aby se jim otevřely oči a aby pochopili pravdu o Bohu a jeho záměrech. (Mt 5:44)

Vhodná nenávist. Přesto za jistých podmínek a v určité době je vhodné nenávidět. „Je . . . čas milovat a čas nenávidět.“ (Ka 3:1, 8) Dokonce o Jehovovi je řečeno, že nenáviděl Esaua. (Mal 1:2, 3) Tuto nenávist však nelze chápat tak, že se pro ni Bůh rozhodl podle své libovůle. Esau prokázal, že si nezaslouží Boží lásku, protože pohrdl svým právem prvorozeného a prodal je. Pohrdl tedy i božskými sliby a požehnáním, které s tímto právem souvisely. A navíc měl v úmyslu zabít svého bratra Jákoba. (1Mo 25:32–34; 27:41–43; Heb 12:14–16) Bůh také nenávidí povýšené oči, falešný jazyk, ruce prolévající nevinnou krev, srdce, které vymýšlí plány, jež ubližují, nohy, které spěšně běží ke špatnému, falešného svědka a každého, kdo vyvolává sváry mezi bratry. Tedy vlastně každého a všechno, kdo a co se plně staví do odporu proti Jehovovi a jeho spravedlivým zákonům. (Př 6:16–19; 5Mo 16:22; Iz 61:8; Ze 8:17; Mal 2:16)

Jaký druh nenávisti musí Boží služebníci pěstovat?

Služebníci Jehovy Boha, kteří jsou mu opravdu věrně oddáni, nenávidí ty věci a lidi, které nenávidí Jehova. (2Pa 19:2) „Nemám snad v nenávisti ty, kdo tě prudce nenávidí, Jehovo, a necítím hnus vůči těm, kdo se proti tobě bouří? Opravdu je nenávidím úplnou nenávistí. Stali se mi skutečnými nepřáteli.“ (Ža 139:21, 22) Tato nenávist se však nesnaží druhým lidem ublížit a není synonymem pro nevraživost nebo zášť. Je v ní naopak vyjádřen bezvýhradný odpor k tomu, co je ničemné. Vyjadřuje také snahu vyhnout se všemu, co je špatné, a lidem, kteří prudce nenávidí Jehovu. (Ří 12:9, 17, 19) Křesťané právem nenávidí ty, kdo jsou zatvrzelými Božími nepřáteli, jako například Ďábla a jeho démony a rovněž lidi, kteří dobrovolně a vědomě vystupují proti Jehovovi.

Křesťané rozhodně nemají lásku k lidem, kteří Boží nezaslouženou laskavost zneužívají k tomu, aby si omluvili své nevázané chování. Na druhé straně však křesťané nemají nenávist k lidem,  kteří se sice dopustili provinění, ale zasluhují si, aby jim bylo projeveno milosrdenství. Nemají nenávist ke kajícnému provinilci, ale nenávidí ničemný skutek, ano, „i spodní oděv, který byl poskvrněn tělem“. (Juda 4, 23)

Vyhýbat se nevhodné nenávisti. Jakmile se stanou křesťany lidé, kteří se dříve navzájem nenáviděli, přestávají se nenávidět. (Tit 3:3) Člověk, který nenávidí svého bratra, stále chodí ve tmě, a každé jeho tvrzení, že miluje Boha, by bylo ve skutečnosti lživé. Jestliže někdo nenávidí svého bratra, rovná se to vraždě. (1Ja 2:9, 11; 4:20; 3:15)

Člověk může ze sentimentality ztratit vyrovnaný názor na lásku a nenávist, jak se to zřejmě stalo Davidovi ve spojitosti s jeho synem Absalomem. (2Sa 18:33; 19:1–6) Proto také „kdo zadržuje svůj prut, nenávidí svého syna, ale kdo ho miluje, ten ho opravdu vyhledává s ukázňováním“. (Př 13:24)

Člověk se může vyhnout tomu, že by zbytečně vzbuzoval nenávist, jestliže respektuje soukromí druhých lidí a láskyplně na ně bere ohled. S tím souvisí rada: „Učiň svou nohu vzácnou v domě svého bližního, nebo tě bude mít dost a jistě tě bude nenávidět.“ (Př 25:17)