Určité jednání nebo gesto, kterým je možné dát najevo podřízenost nebo jednoduše projevit úctu, například poklona, pokleknutí nebo padnutí na tvář. Slovem „pocta“ je v mnoha případech vhodně přeloženo hebrejské slovo hiš·ta·chawahʹ a řecké slovo pro·sky·neʹo.

Slovo hiš·ta·chawahʹ v zásadě znamená „sklonit se“. (1Mo 18:2) Takovou poklonou mohla být vyjádřena úcta nebo podřízenost jinému člověku, například králi (1Sa 24:8; 2Sa 24:20; Ža 45:11), veleknězi (1Sa 2:36), prorokovi (2Kr 2:15) nebo jiné osobě s autoritou (1Mo 37:9, 10; 42:6; Rut 2:8–10) či staršímu příbuznému (1Mo 33:1–6; 48:11, 12; 2Mo 18:7; 1Kr 2:19), nebo by se tímto způsobem také mohla projevit zdvořilost cizím lidem (1Mo 19:1, 2). Abraham se uklonil synům Kananejce Cheta, od nichž chtěl koupit pohřební místo. (1Mo 23:7) Izák ve svém požehnání Jákobovi vyjádřil, že Jákobovi se mají klanět národnostní skupiny i jeho vlastní „bratři“. (1Mo 27:29; srovnej 49:8.) Když muži předstupovali před Davidova syna Absaloma, aby se mu poklonili, Absalom je popadl a políbil. Tím zřejmě chtěl dát najevo, že se staví na stejnou úroveň s nimi, a chtěl tak podpořit své politické cíle. (2Sa 15:5, 6) Mordekai odmítal vrhnout se před Hamanem k zemi ne proto, že tento zvyk považoval za nesprávný, ale nepochybně proto, že vysoký perský úředník Haman pocházel z rodu prokletých Amalekitů. (Es 3:1–6)

Z výše uvedených příkladů je jasně vidět, že toto hebrejské slovo samo o sobě nemá  náboženský význam ani se nemusí vztahovat na uctívání. Nicméně ve velmi mnoha případech je použito ve spojitosti s uctíváním pravého Boha (2Mo 24:1; Ža 95:6; Iz 27:13; 66:23) nebo falešných bohů. (5Mo 4:19; 8:19; 11:16) Lidé se klaněli, když se modlili k Bohu (2Mo 34:8; Job 1:20, 21), často se vrhali k zemi, když dostali od Boha nějaké zjevení nebo když jim Bůh nějak projevil přízeň, a tak mu dávali najevo svou vděčnost, úctu a pokornou podřízenost jeho vůli. (1Mo 24:23–26, 50–52; 2Mo 4:31; 12:27, 28; 2Pa 7:3; 20:14–19; srovnej 1Ko 14:25; Zj 19:1–4.)

Z Božího hlediska bylo přípustné klanět se před lidmi a tak jim projevovat úctu, ale Bůh lidem zakazoval klanět se před někým jiným než před Jehovou jako před božstvem. (2Mo 23:24; 34:14) Podobně bylo naprosto odsouzeno zbožně se klanět náboženským předmětům a sochám nebo něčemu stvořenému. (2Mo 20:4, 5; 3Mo 26:1; 5Mo 4:15–19; Iz 2:8, 9, 20, 21) Když tedy v Hebrejských písmech jistí Jehovovi služebníci padli k zemi před anděly, udělali to jen proto, aby tak dali najevo, že je považují za zástupce Boha, a ne proto, aby jim prokázali poctu jako nějakému božstvu. (Joz 5:13–15; 1Mo 18:1–3)

Pocta v Křesťanských řeckých písmech. Řecké slovo pro·sky·neʹo poměrně přesně odpovídá hebrejskému slovu hiš·ta·chawahʹ, protože obě vyjadřují tutéž myšlenku — prokazování pocty tvorům a uctívání Boha nebo nějakého božstva. Ve slově pro·sky·neʹo možná není vyjádřen způsob projevování pocty natolik výrazně jako ve slově hiš·ta·chawahʹ, protože tímto hebrejským slovem je velmi názorně vyjádřeno padání k zemi nebo klanění se. Řecký výraz pro·sky·neʹo badatelé odvozují od slovesa ky·neʹo, jež znamená „políbit“. Z použití tohoto slova v Křesťanských řeckých písmech (a také v Septuagintě — řeckém překladu Hebrejských písem) je vidět, že lidé, jejichž jednání je tímto výrazem popsáno, skutečně padli k zemi nebo se klaněli. (Mt 2:11; 18:26; 28:9)

Stejně jako u hebrejského výrazu je i u slova pro·sky·neʹo nutné vzít v úvahu kontext, aby se dalo posoudit, zda se jedná jen o poctu v podobě hluboké úcty, nebo o poctu v podobě náboženského uctívání. Tam, kde je pocta prokazována přímo Bohu (Jan 4:20–24; 1Ko 14:25; Zj 4:10) nebo falešným bohům a jejich modlám (Sk 7:43; Zj 9:20), je nepochybné, že se nejedná o poctu, jež je přijatelným či obvyklým způsobem prokazována lidem, ale že tato pocta zasahuje do oblasti uctívání. Také v případě, že není uvedeno, komu je pocta prokazována, se předpokládá, že patří Bohu. (Jan 12:20; Sk 8:27; 24:11; Heb 11:21; Zj 11:1) Naproti tomu z jednání těch „ze Satanovy synagógy“, kteří jsou přinuceni, aby „přišli a vzdali poctu“ před nohama křesťanů, je jasně vidět, že se nejedná o uctívání. (Zj 3:9)

V Ježíšově podobenství u Matouše 18:26 je pocta prokazována lidskému králi. Je zjevné, že právě takovou poctu astrologové vzdali dítěti Ježíšovi, ‚narozenému králi Židů‘, takovou poctu mu údajně chtěl vzdát Herodes a takovou poctu vojáci posměšně vzdávali Ježíšovi před tím, než byl přibit na kůl. Zcela jistě Ježíše nepovažovali za Boha nebo za božstvo. (Mt 2:2, 8; Mr 15:19) Ve většině případů, kde je slovem pro·sky·neʹo popsáno to, jak se lidé chovali k Ježíšovi, někteří překladatelé sice používají slovo „uctívání“, ale důkazy příliš nenasvědčují tomu, že by to byl správný způsob překladu. Okolnosti, které vedly k takovému druhu pocty, naopak velmi přesně odpovídají okolnostem, za nichž byla vzdávána pocta dřívějším prorokům a králům. (Srovnej Mt 8:2; 9:18; 15:25; 20:20 s 1Sa 25:23, 24; 2Sa 14:4–7; 1Kr 1:16; 2Kr 4:36, 37.) Právě výroky těch, kdo Ježíšovi vzdávali poctu, mnohdy prozrazují, že tito lidé rozhodně považovali Ježíše za Božího zástupce a že mu vzdávali poctu ne jako Bohu nebo božstvu, ale jako ‚Božímu Synovi‘, předpověděnému ‚Synu člověka‘ neboli Mesiášovi s autoritou od Boha. V mnoha případech svou poctou dali najevo vděčnost za zjevení od Boha nebo za to, že jim byla projevena přízeň jako jiným lidem v dřívějších dobách. (Mt 14:32, 33; 28:5–10, 16–18; Lk 24:50–52; Jan 9:35, 38)

I když dřívější proroci i andělé poctu přijímali, přesto Petr Kornéliovi nedovolil, aby mu takovou poctu vzdal, a také anděl (nebo andělé), kterému se Jan během svého vidění dvakrát pokusil vzdát poctu, v tom Janovi zabránil vyjádřením, že je jeho „spoluotrok“, a nakonec Jana vybídl slovy „uctívej Boha [toi The·oiʹ pro·skyʹne·son]“. (Sk 10:25, 26; Zj 19:10; 22:8, 9) Kristův příchod nepochybně znamenal zavedení  nových vztahů, které ovlivnily měřítka chování Božích služebníků k sobě navzájem. Kristus své učedníky učil: „Jeden je váš učitel, zatímco vy všichni jste bratři . . . váš Vůdce je jeden, Kristus.“ (Mt 23:8–12) Na něm se totiž splnily prorocké předobrazy, právě jak to řekl anděl Janovi: „Vydávání svědectví o Ježíšovi je to, co inspiruje k prorokování.“ (Zj 19:10) Ježíš byl Davidův Pán, byl větší než Šalomoun a větší prorok než Mojžíš. (Lk 20:41–43; Mt 12:42; Sk 3:19–24) Pocta, která byla vzdávána těmto mužům, předobrazovala poctu, jež náleží Kristu. Petr tedy právem nechtěl Kornéliovi dovolit, aby mu takovou pozornost věnoval.

Také Jan jako pomazaný křesťan byl na základě toho, že ho Bůh prohlásil za spravedlivého neboli že ho ospravedlnil, poslán, aby se stal Božím nebeským synem a členem Království, a proto měl jiný vztah k andělovi (andělům) ze Zjevení, než měli Izraelité k andělům, kteří se jim zjevovali dříve. Anděl (andělé) zřejmě uznával tuto změnu jejich vzájemného vztahu, když Janovi nedovolil, aby mu vzdal poctu. (Srovnej 1Ko 6:3; viz heslo PROHLÁSIT ZA SPRAVEDLIVÉHO.)

Pocta projevovaná oslavenému Ježíši Kristu. Naproti tomu Krista Ježíše vyvýšil jeho Otec do postavení, kdy je druhý hned po Bohu, „aby v Ježíšově jménu klekalo každé koleno těch v nebi a těch na zemi a těch pod zemskou půdou a aby každý jazyk otevřeně uznával, že Ježíš Kristus je Pánem ke slávě Boha, Otce“. (Fil 2:9–11; srovnej Da 7:13, 14, 27.) Z Hebrejcům 1:6 je také vidět, že vzkříšenému Ježíši Kristu vzdávají poctu i andělé. V mnoha překladech je slovo pro·sky·neʹo v tomto textu přeloženo jako „uctívat“, některé jiné ho však překládají takovými výrazy jako například „klanět se před“ (KB; Pe) a „vzdávat hold“ (NE). Bez ohledu na to, jaké slovo je použito v češtině, je v původní řečtině použito totéž slovo, a tak pochopení toho, co vlastně andělé vzdávali Kristu, musí být v souladu s ostatními částmi Písma. Sám Ježíš důrazně řekl Satanovi: „Jehovu, svého Boha, budeš uctívat [tvar slova pro·sky·neʹo] a jemu samotnému budeš prokazovat posvátnou službu.“ (Mt 4:8–10; Lk 4:7, 8) Podobně anděl (andělé) řekl Janovi „uctívej Boha“ (Zj 19:10; 22:9), a protože tento příkaz přišel až po Ježíšově vzkříšení a vyvýšení, je z toho vidět, že se v tomto ohledu nic nezměnilo. Je sice pravda, že v 97. žalmu, z něhož apoštol zjevně cituje v Hebrejcům 1:6, patří ‚klanění‘ Jehovovi Bohu, ale tento text byl přesto uplatněn na Ježíše Krista. (Ža 97:1, 7) Apoštol ovšem předtím ukázal, že vzkříšený Kristus je „odleskem [Boží] slávy a přesným znázorněním samotné jeho bytosti“. (Heb 1:1–3) Pokud tedy to, co andělé zjevně prokazovali Synovi, chápeme jako „uctívání“, je toto uctívání vlastně Ježíšovým prostřednictvím prokazováno Svrchovanému Panovníku Jehovovi Bohu, Tomu, „který udělal nebe a zemi a moře a prameny vod“. (Zj 14:7; 4:10, 11; 7:11, 12; 11:16, 17; srovnej 1Pa 29:20; Zj 5:13, 14; 21:22.) Na druhé straně ani překlad pomocí výrazů „klanět se před“ nebo „vzdávat hold“ (místo „uctívat“) není v rozporu s původním jazykem, protože má stejný základní význam jako hebrejské slovo hiš·ta·chawahʹ z Žalmu 97:7 a řecké slovo pro·sky·neʹo z Hebrejcům 1:6.