Pohřbení těla zesnulého člověka bylo pro lidi v biblických dobách záležitostí, které se přikládal velký význam. Proto Abraham, první člověk, o němž biblická zpráva přímo říká, že uskutečnil pohřeb, byl ochoten zaplatit značnou sumu za vhodný pozemek pro pohřební místo. (Viz heslo KOUPĚ.) Chetité (synové Cheta), od nichž pole kupoval, měli svá vlastní ‚vybraná‘ pohřební místa. (1Mo 23:3–20) Jeskyně, kterou Abraham získal, se stala rodinným pohřebním místem, kam bylo uloženo tělo jeho manželky a nakonec i jeho vlastní; také sem byla uložena těla Izáka, Rebeky, Ley a Jákoba. (1Mo 25:9; 49:29–32) Jákobovi velmi záleželo na tom, aby bylo jeho tělo pohřbeno s jeho předky, a ne v Egyptě. (1Mo 47:29–31) K tomu bylo nutné jeho tělo nabalzamovat, protože jinak by se během cesty z Egypta do jeskyně Makpela začalo v horku rozkládat. (1Mo 50:1–3, 13) Josef měl podobné přání, a tak bylo jeho tělo také nabalzamováno a položeno do rakve, aby pak mohlo být během exodu přemístěno. (1Mo 50:24–26; Joz 24:32) Tato přání byla bezesporu založena na stejné víře v Boží sliby a byla vyjádřením přesvědčení, že se tyto sliby nakonec splní. (Heb 11:13–22, 39)

Zdá se, že se podle vzoru Abrahama dávala přednost rodinným pohřebním místům. (2Sa 19:34–37) Také o Gideonovi, Samsonovi a Asahelovi je řečeno, že byli pohřbeni „na pohřebním místě svého otce“. (Sd 8:32; 16:31; 2Sa 2:32) Nicméně časté vyjádření ‚ulehnout neboli být pohřben se svými praotci‘ se nevztahuje nutně na stejné pohřební místo, protože toto vyjádření je použito také v souvislosti s lidmi, kteří zcela jistě nebyli pohřbeni na tomtéž místě jako jejich předkové. (1Mo 15:15; 5Mo 31:16; 32:50; 1Kr 2:10; Sk 13:36) Proto se to musí týkat jejich společného vstupu do šeolu (hádu), společného hrobu lidstva. Tento společný hrob je nazýván ‚domem setkání pro každého živého‘. (Job 30:23)

Pohřbení mrtvého člověka bylo považováno za projev milující laskavosti, a muži z Jabeš-gileadu riskovali své životy, aby mohli Saula a jeho syny pohřbít. (1Sa 31:11–13; 2Sa 2:4–6) Pokud nebyl mrtvý člověk pohřben, pohlíželo se na to jako na pohromu (Jer 14:16), a je řečeno, že to byl způsob, jak Bůh vyjadřoval zavržení takového člověka kvůli jeho špatnému jednání. (Jer 8:1, 2; 9:22; 25:32, 33; Iz 14:19, 20; srovnej Zj 11:7–9.) Tělo tak nebylo chráněno, a mohlo se stát potravou pro zvířata a mrchožravé ptáky. (Ža 79:1–3; Jer 16:4) Dojemný obrázek toho, jak Ricpa odmítla opustit mrtvá těla svých synů, a zůstala u nich možná měsíce, dokud těla nakonec nebyla pohřbena, jasně ukazuje, jaká důležitost se této záležitosti přikládala. (2Sa 21:9–14)

Na základě Jehovova zákona daného Mojžíšovi bylo postaráno dokonce o to, aby byli pohřbeni zločinci. (5Mo 21:23; srovnej Joz 8:29.) Achitofel — ačkoli to byl sebevrah — byl pohřben. (2Sa 17:23) Ve stejné době, kdy Šalomoun nařídil, aby byl Joab popraven, dal také pokyny k uspořádání jeho pohřbu. (1Kr 2:31) Jehu měl v úmyslu ničemnou Jezábel pohřbít, protože bral ohled na to, že to byla „dcera krále“, ale jeho rozhodnutí bylo zmařeno, když se splnilo Jehovovo proroctví o tom, že se Jezábel má stát „hnojem na povrchu pole“. (2Kr 9:10, 34–37; srovnej 2Pa 22:8, 9.)

Kromě případů Jákoba a Josefa se u Izraelitů konal pohřeb zjevně ještě ten den, kdy člověk zemřel. Brzké pohřbení zemřelého bylo nutné, protože v biblických zemích se v horkém podnebí tělo rychle rozkládalo. Prolhaný Ananiáš byl pohřben asi do tří hodin po své smrti. (Sk 5:5–10) Navíc pod mojžíšským Zákonem se na mrtvé tělo pohlíželo tak, že ten, kdo se ho dotkl, byl na sedm dní nečistý. Základem pro takové soudcovské  rozhodnutí byla nepochybně skutečnost, že smrt je následek hříchu a nedokonalosti, ale sloužilo to také jako ochranné opatření proti šíření nemocí, a po hygienické stránce z toho měli užitek ti, kdo tento předpis dodržovali. Lidé, kteří očišťovací postup předepsaný v Zákoně nedodržovali, byli odsouzeni k smrti. (4Mo 19:11–20; srovnej 5Mo 21:22, 23.) Josijáš použil kosti modlářských ctitelů k tomu, aby způsobil, že se jejich náboženské oltáře staly nevhodnými k uctívání, a znesvětil také jejich pohřební místa. (2Kr 23:14–16; 2Pa 34:4, 5)

Ve světle toho, jaký postoj má k mrtvým tělům Bible, je zřejmé, že nebylo zvykem, a nebylo to ani podporováno, aby byla těla významných Božích služebníků uctívána. Mojžíšovo tělo pohřbil na neznámém místě sám Bůh, čímž byly do budoucnosti znemožněny také jakékoli poutě k Mojžíšovu hrobu. (5Mo 34:5, 6; srovnej Judu 9.)

Místa, která se vybírala pro pohřbení člověka, byla různá. Pohřbívání do země, což bylo obvyklé na Západě, nebylo na Středním východě tak oblíbené, i když se jistě provádělo. Rebečina kojná Debora a také král Saul a jeho synové byli, alespoň zpočátku, pohřbeni pod velkými stromy. (1Mo 35:8; 1Pa 10:12) Zdá se, že — stejně jako v případě Abrahama — se dávala přednost přírodním jeskyním nebo takovým jeskyním, které lidé vyhloubili v měkkých vápencových skalách, jež se v Palestině běžně vyskytují. Pohřební místo si lidé často osobně připravili předem. (1Mo 50:5; Iz 22:16; 2Pa 16:14) Takové místo mohlo být blízko domu té osoby, možná na zahradě. (1Sa 25:1; 1Kr 2:34; 2Kr 21:18, 25, 26; 2Pa 33:20)

Archeologické výzkumy poskytují určitou představu o tom, jak vypadala pohřební místa ve starověku. Mimo prosté hroby vyhloubené v zemi byly v Palestině také hroby v podobě místností nebo hlubokých výklenků vydlabaných ve skále, často na úbočí hory. Zdá se, že se dávala přednost vyvýšeným místům. (Joz 24:33; 2Kr 23:16; 2Pa 32:33; Iz 22:16) Místnost mohla sloužit jako pohřební místo pro jednotlivce, kdy tělo leželo na zemi na vyvýšené ploše. Nebo mohla být tato místnost upravena pro více mrtvých — do stěn byly v pravém úhlu vytesány dlouhé výklenky, každý dost velký pro jedno tělo. Úzký otvor, skrze který se tělo vsunulo dovnitř, byl potom zakryt kamenem, který byl vysekán tak, aby k otvoru dobře přiléhal. Jindy byly do zadních a postranních zdí vysekány lavice či plošiny (Mr 16:5) nebo tam mohly být dvě řady takových plošin, čímž se kapacita pohřebního místa zvětšila. Přestože se zdá, že jedna místnost byla mezi Židy obvyklejší, hrobka se mohla skládat i z více místností. Tam, kde leželo tělo na plošině, bylo samozřejmě nezbytné vchod zabezpečit, aby se dovnitř nedostala divoká zvířata. Proto byl hlavní vchod do místnosti zakryt velkým kamenem, jenž byl někdy vsazen jako dveře, a občas to byl okrouhlý kámen vsazený do koleje a přivalený před vchod. Takový okrouhlý kámen mohl vážit tunu i více. (Mt 27:60; Mr 16:3, 4)

Jednoduchost byla znakem dřívějších pohřebních míst Židů. Příkrým protikladem k nim proto byly pohanské hrobky, ve kterých byly často nástěnné malby a jiné zdobení. Ačkoli Jákob vztyčil nad Rácheliným hrobem sloup, snad obyčejný kámen (1Mo 35:20), zdá se, že to bylo pouhé označení polohy hrobu, a ne pomník. (1Sa 10:2) Také ve 2. Královské 23:17 je „náhrobní kámen“ považován za označení pohřebního místa. Ježíš se odvolával na „pamětní hrobky, které nejsou patrné, takže po nich lidé chodí a nevědí o tom“. (Lk 11:44) S mrtvými bylo spojeno obřadní znečištění, a proto se hroby Židů často bílily, aby tak byli na hroby kolemjdoucí upozorněni. (Mt 23:27) Toto bílení se údajně provádělo každý rok v období před Pasachem. (Mišna, Šekalim 1:1)

Když někdo zemřel, jeho tělo se umylo (Sk 9:37) a pomazalo aromatickými oleji a mastmi; pokud bychom tento postup považovali za určitý druh balzamování, bylo to jiné balzamování než to, které prováděli starověcí Egypťané. (Srovnej Mr 14:3–8; Jana 12:3, 7.) Tělo se pak zabalilo do látky, většinou lněné. (Mt 27:59; Jan 11:44) Do takových obinadel se obvykle přidávalo koření, jako je myrha a aloe (Jan 19:39, 40), nebo mohlo být tělo položeno do oleje smíchaného s mastmi, stejně jak to bylo uděláno s tělem krále Asy. (2Pa 16:14) „Velké pohřební pálení“, o němž je zmínka v jeho případě, zjevně znamenalo pálení tohoto koření, přičemž se vylučoval vonný dým. Hlava mrtvého mohla být zakryta jiným kusem látky. (Jan 20:7)

Ženy, které šly třetího dne do Ježíšovy hrobky, aby jeho tělo potřely kořením, to zřejmě chtěly udělat kvůli tomu, že byl Ježíš pohřben ve  spěchu, a tak tam možná šly se záměrem, že vykonají ještě další práce, aby se Ježíšovo tělo zachovalo delší dobu. (Mr 16:1; Lk 23:55, 56)

Tělo bylo při pohřbu neseno pravděpodobně na márách neboli na pohřebních nosítkách vyrobených zřejmě z proutí; k pohřebnímu průvodu, který doprovázel mrtvého, se mohl připojit značný počet lidí včetně hudebníků, kteří hráli truchlivou hudbu. (Lk 7:12–14; Mt 9:23) Mezi nářkem mohla být u pohřebního místa pronášena nějaká vyjádření o zesnulém. (2Sa 3:31–34; 2Pa 35:23–25)

Časem se zvětšoval počet mrtvých, a vznikaly hřbitovy. Obvykle byly za městskými zdmi. Judští králové však byli pohřbíváni ve „Městě Davidově“ a králové Izraele byli pohřbíváni v hlavním městě severního království. (1Sa 25:1; 1Kr 22:37; 2Pa 9:31; 24:15, 16) V knize Digging Up Biblical History (1931, sv. II, s. 186) J. G. Duncan napsal: „Přestože Hebrejci někdy pohřbívali své mrtvé uvnitř městských hradeb, zpravidla vytesávali své skalní hrobky ve svahu kopce, který byl blízko jejich města. Pokud jsou na svahu kopce skalní hrobky, často je to zřejmá známka toho, že na protilehlém nebo blízkém kopci byla kdysi osada, a naopak, pokud poblíž nějakého místa není nic, co by nasvědčovalo tomu, že tam byla pohřební místa, je to jasným důkazem, že to místo osídleno nebylo.“ Skalní útesy obklopující Jeruzalém jsou plné pohřebních míst. (Srovnej Iz 22:16.) Odkaz na „hřbitov synů lidu“ (‚hroby prostého lidu‘, EP) v údolí Kidron je považován za odvolávku na hroby chudších vrstev. (Jer 26:23; 2Kr 23:6) Písmo také poukazuje na „hrnčířovo pole“, které sloužilo k pohřbívání cizinců. (Mt 27:7; viz heslo AKELDAMA.)

Kremace, jež byla velmi rozšířena mezi Babylóňany, Řeky a Římany pozdějších dob, se mezi Židy prováděla jen vzácně. Mrtvoly Saula a jeho synů byly spáleny; kosti však byly pohřbeny. (1Sa 31:8–13; povšimni si také Am 6:9, 10.)

V Hebrejských písmech se slova qeʹver („pohřební místo“; 1Mo 23:4) a qevu·rahʹ (‚hrob‘; 1Mo 35:20) liší svým významem od hebrejského šeʼólʹ, protože to nepoukazuje na hrob nebo hroby pro jednotlivce, ale na společný hrob lidstva. Podobně v Křesťanských řeckých písmech jsou řecké slovo taʹfos (‚hrob‘, Mt 27:61) a slova mneʹma (‚hrobka‘, Mr 15:46) a mne·meiʹon (‚pamětní hrobka‘, Lk 23:55) odlišná od slova haiʹdes, což je řecký ekvivalent slova šeʼólʹ. (Viz hesla HÁDES; PAMĚTNÍ HROBKA; ŠEOL.)

Pohřební místa králů nebo pohřební místo Davida. V době Letnic Petr prohlásil o Davidovi, že „skonal a také byl pohřben a jeho hrobka je do tohoto dne mezi námi“. (Sk 2:29) To znamená, že v roce 33 n. l. hrob krále Davida ještě existoval.

První Královská 2:10 nám říká, že David byl pohřben ve „Městě Davidově“, a to se zřejmě stalo obvyklým pohřebním místem pozdějších judských králů. O dvanácti ze 20 králů, kteří vládli po Davidovi, je přímo uvedeno, že byli pohřbeni ve Městě Davidově, ačkoli ne všichni z nich byli umístěni na „pohřebních místech králů“ — jako ti, kdo tam nebyli pohřbeni, jsou konkrétně uvedeni Jehoram, Joaš (Jehoaš) a Achaz. (2Pa 21:16, 20; 24:24, 25; 28:27) Označení ‚pohřební místa králů‘ nemuselo znamenat, že se jedná o jednu společnou hrobku s mnoha místnostmi, ale mohlo to být zvláštní území ve Městě Davidově, kde byly pamětní hrobky králů umístěny. Král Asa byl pohřben na „velkolepém pohřebním místě, které si vyhloubil v Městě Davidově“ (2Pa 16:14), a o Ezekjášovi je řečeno, že byl pohřben „ve stoupání k pohřebním místům Davidových synů“. (2Pa 32:33) Malomocného krále Uzzijáše sice pohřbili „s jeho praotci, ale na pohřebním poli, které patřilo králům, neboť řekli: ‚Je malomocný.‘“ To, zdá se, ukazuje, že jeho nemocné tělo bylo dáno spíše do země než do hrobky vytesané ze skály. (2Pa 26:23)

Z dalších judských králů byli Manasse a Amon zjevně pohřbeni na jiném místě — v „Uzzově zahradě“. (2Kr 21:18, 23, 26) Prohlášení, že Amonův syn, věrný král Josijáš, byl pohřben na „hřbitově svých praotců“, může označovat buď královské hrobky ve Městě Davidově, nebo pohřební místa Manasseho a Amona. (2Pa 35:23, 24) Tři králové zemřeli ve vyhnanství: Jehoachaz (v Egyptě) a Jehojakin a Sedekjáš (v Babylóně). (2Kr 23:34; 25:7, 27–30) Jehojakim byl pohřben „pohřbem osla“, byl ‚vyhozen do žáru za dne a do mrazu za noci‘, čímž se splnilo Jeremjášovo proroctví. (Jer 22:18, 19; 36:30)

Spravedlivý velekněz Jehojada byl poctěn tím, že byl pohřben ve „Městě Davidově spolu s králi“; byl jediným, komu se dostalo takové pocty, ačkoli nepocházel z královské linie. (2Pa 24:15, 16)

Poloha těchto královských pohřebních míst nebyla zjištěna. Na základě odkazu na „Davidova  Pohřební místa“ u Nehemjáše 3:16 a na základě zmínky o „stoupání k pohřebním místům Davidových synů“ ve 2. Paralipomenon 32:33 se však někteří znalci domnívají, že pravděpodobná poloha těchto pohřebišť byla na hoře na JV od města, blízko údolí Kidron. V této oblasti byl nalezen velký počet toho, co se zdá být starověkými hrobkami, jež byly vytesány do skály a jejichž vchody měly podobu zapuštěných obdélníkových šachet. Nicméně nemůže být s jistotou řečeno, že to byly skutečně ony hrobky; jakákoli snaha zjistit něco určitého je ztěžována nejen tím, že v roce 70 n. l. a znovu v roce 135 n. l. město postihlo zničení, ale také tím, že již. část města Římané používali jako kamenolom. A tak jsou ony zmiňované hrobky ve velmi špatném stavu.

Monumentální hrobka královny Heleny z Adiabene, hrobka, která je na S novodobého Jeruzaléma, dostala zavádějící jméno „Hrobka králů“. Ve skutečnosti však byla postavena v prvním století n. l. a neměla by se zaměňovat s královskými pohřebišti, o nichž se zmiňuje biblická zpráva.

‚Mrtvoly jejich králů.‘ U Ezekiela 43:7–9 Jehova odsoudil izraelský dům a jeho krále, protože špinili jeho svaté jméno „svým smilstvem a mrtvolami svých králů při jejich smrti“, a řekl: „Ať nyní ode mne daleko vzdálí své smilstvo a mrtvoly svých králů, a jistě budu uprostřed nich přebývat na neurčitý čas.“ Někteří komentátoři z toho usuzují, že se Židé provinili tím, že udělali pohřební místa některých králů blízko areálu chrámu. Ve verši 7 se asi ve 20 hebrejských rukopisech a vydáních a v targumech objevuje slovní obrat „při jejich smrti“, avšak masoretský text místo toho říká „jejich výšin“ a v řecké Septuagintě je zapsáno „v jejich středu“.

Dokonce i kdyby výraz „při jejich smrti“ byl správným zněním, nezdá se, že by to bylo spolehlivým podkladem pro názor, že některý z judských králů byl pohřben poblíž chrámového území. Mrtvé tělo člověka bylo podle Zákona nečisté, a proto pohřbít někoho blízko chrámu by bylo veřejnou urážkou Boha; a o takovém očividném a hrubém porušení svatosti chrámu není v historii králů žádná zmínka. Není ani pravděpodobné, že by ti králové, kteří nebyli pohřbeni na „pohřebním místě králů“ nebo „synů Davida“, byli umístěni na vznešenější pohřební místo, např. blízko chrámu, ale spíše na místo méně významné a méně důstojné.

Hlubší zkoumání slov u Ezekiela 43:7–9 ukazuje, že se zde mluví o modlářství, a že — stejně jako je zde „smilstvo“ myšleno v první řadě obrazně — také výraz „mrtvoly svých králů“ představuje mrtvé modly, které uctíval izraelský dům a jeho panovníci. Ve 3. Mojžíšově 26:30 Jehova Izraelity varoval, že ho jejich neposlušnost donutí k tomu, aby ‚vyhladil jejich posvátné výšiny a odřízl jejich stojany s kadidlem a jejich vlastní mrtvoly položil na mrtvoly jejich hnojných model‘. (Srovnej Jer 16:18; Ez 6:4–6.) Biblická zpráva ukazuje, že takové modly v areálu chrámu byly. (Ez 8:5–17) Také je možné si všimnout, že někteří z těchto falešných bohů jsou označeni za krále, neboť slovo, které znamená „král“, je zahrnuto ve jménech Molek (1Kr 11:7), Milkom (1Kr 11:5) a Malkam (Jer 49:1). Prorok Amos (5:26) o falešných bozích severního království napsal: „A jistě ponesete svého krále Sakkuta a Kevana, své sochy, hvězdu svého boha, kterého jste si udělali.“ A tak, jak se zdá, je pravděpodobnější, že tento text odsuzuje spíše modlářství než znesvěcení posvátné půdy nevhodným pohřbením doslovných vládců.