Katastrofální zničení lidí i zvířat mohutnou záplavou za dnů Noema, v roce 2370 př. n. l. Tuto největší katastrofu v lidských dějinách seslal Jehova a seslal ji proto, že ničemní lidé naplnili zemi násilím. Spravedlivý Noe a jeho rodina, celkem osm duší, se společně  s vybranými zvířaty zachránili v ohromné arše neboli truhle. (1Mo 6:9–9:19; 1Pe 3:20; viz hesla ARCHA; NOE.)

Rozsah potopy. Nebyla to žádná místní potopa nebo průtrž mračen. Řecké slovo, které je v Bibli použito pro potopu, je totiž ka·ta·kly·smosʹ, kataklyzma. (Lk 17:27, Rbi8, ppč) Místní záplavy přicházejí a opadávají během několika dnů; tato trvala více než rok a větší část tohoto času byla potřeba k tomu, aby vody opadly. Bylo by nerozumné se domnívat, že Noe strávil snad 50 nebo 60 let stavbou ohromného plavidla o objemu přibližně 40 000 m³ jen proto, aby jeho rodina a některá zvířata přežili pouhou místní potopu. Kdyby byla postižena jen poměrně malá oblast, proč by bylo potřeba přivádět do archy zástupce „každého živého tvora každého druhu těla“, aby „zachovali naživu potomstvo na povrchu celé země“? (1Mo 6:19; 7:3) Rozhodně to byla potopa celosvětová, jaká nenastala nikdy předtím ani nikdy potom. „A vody tak velmi zaplavily zemi, že všechny vysoké hory, které byly pod celými nebesy, byly překryty. Vody je zaplavily až o patnáct loket [asi 6,5 m] a hory byly překryty.“ (1Mo 7:19, 20) „Konec všeho těla přišel přede mne,“ řekl Jehova. „Všechno existující, co jsem udělal, setřu z povrchu zemské půdy.“ A právě to se stalo. „Zemřelo všechno, v jehož chřípí byl dech životní síly činný, totiž všechno, co bylo na suché zemské půdě. . . . Přežil pouze Noe a ti, kdo s ním byli v arše.“ (1Mo 6:13; 7:4, 22, 23)

Načasování potopy. Potopa nepřišla náhle, bez varování. Noe, ‚kazatel spravedlnosti‘, strávil léta stavbou archy a také tím, že tu ničemnou generaci varoval. (2Pe 2:5) Nakonec časový limit vypršel „v šestistém roce Noemova života, ve druhém měsíci, sedmnáctého dne měsíce“. Do archy byli přivedeni „samec a samice z každého druhu těla“ spolu s Noemovou rodinou a také tam byla přinesena dostatečná zásoba potravy pro všechny. „Nato Jehova . . . zavřel dveře.“ Pak ‚byly otevřeny nebeské propusti‘. (1Mo 7:11, 16) Nastal nepřetržitý prudký liják, který trval „čtyřicet dnů a čtyřicet nocí“; „vody zaplavovaly zemi“ sto padesát dnů. (1Mo 7:4, 12, 24) Pět měsíců potom, co liják začal, archa „spočinula na horách Ararat“. (1Mo 8:4) Až za dva a půl měsíce „se objevily vrcholky hor“ (1Mo 8:5), za další tři měsíce Noe odstranil kryt archy a viděl, že země je prakticky vysušená (1Mo 8:13), a téměř za další dva měsíce byly dveře otevřeny a přežijící zase vstoupili na suchou zem. (1Mo 8:14–18)

Noe a jeho rodina vstoupili do archy v šestistém roce Noemova života, ve 2. měsíci (říjen–listopad), 17. den. (1Mo 7:11) O rok později (rok o 360 dnech) byl 17. den, 2. měsíc, 601. rok. O deset dní později byl 27. den 2. měsíce, a tehdy vyšli z archy; v arše strávili celkem 370 dní neboli části 371 jednotlivých dní. (1Mo 8:13, 14) V deníku, který si Noe psal, používal podle všeho měsíc o 30 dnech. Dvanáct měsíců se tedy rovnalo 360 dnům. Tak se vyhnul složitým zlomkům, které by musel brát v úvahu, kdyby používal přísně lunární měsíce, které trvají o něco déle než 29^1⁄2 dne. To, že byly ve zprávě použity takové výpočty, je zřejmé z toho, že období pěti měsíců trvalo 150 dnů. (1Mo 7:11, 24; 8:3, 4)

Vody potopy. Říká se, že kdyby všechna vlhkost z atmosféry najednou dopadla na zem ve formě deště, nevydalo by to ani na pěticentimetrovou vrstvu vody po celém zemském povrchu. Kde se tedy vzala všechna ta voda, která v Noemově době způsobila potopu? Podle zprávy v 1. Mojžíšově řekl Bůh Noemovi: „Hle, já [Jehova] přivedu na zemi potopu [nebo „nebeský oceán“; heb. mab·bulʹ] vod.“ (1Mo 6:17, Rbi8, ppč) Další kapitola popisuje, co se stalo: „Byla proražena všechna zřídla ohromné vodní hlubiny a nebeské propusti byly otevřeny.“ (1Mo 7:11) Potopa byla tak mohutná, že „všechny vysoké hory, které byly pod celými nebesy, byly překryty“. (1Mo 7:19)

Kde se ten „nebeský oceán“ vzal? Zpráva o stvoření zaznamenaná v 1. knize Mojžíšově vypráví, jak Jehova druhý „den“ udělal prostor kolem země a tento prostor (nazvaný „Nebe“) tvořil předěl mezi vodami pod ním, tedy oceány, a vodami nad ním. (1Mo 1:6–8) Vody visící nad tím prostorem tam zjevně zůstaly od druhého „dne“ stvoření až do potopy. Právě o tom mluvil apoštol Petr, když popisoval, že „nebesa byla odedávna, a země, která Božím slovem celistvě vystupovala z vody a uprostřed vody“. Tato „nebesa“ a vody nad nimi a pod nimi byly těmi prostředky, které Boží slovo povolalo k akci, a „těmito prostředky tehdejší svět utrpěl zničení, když byl zatopen vodou“. (2Pe 3:5, 6) Jak voda držela nahoře až do potopy a jaké procesy vedly k tomu, že spadla, se vysvětluje různě, ale tato vysvětlení jsou jen spekulativní. Bible pouze říká, že Bůh udělal prostor a vody nad ním a že  způsobil potopu. Se svou neomezenou mocí to mohl snadno dokázat.

Jestliže byly zaplaveny „všechny vysoké hory“, jak říká zpráva v 1. Mojžíšově, kde je všechna ta voda dnes? Je zjevně právě zde na zemi. Má se za to, že byla doba, kdy oceány byly menší a kontinenty větší než dnes. To dokládá i skutečnost, že koryta řek sahají daleko do dna oceánů. Také stojí za pozornost tvrzení vědců, že hory byly v minulosti mnohem nižší než dnes, a že některé hory byly dokonce vytlačeny z moře. Pokud jde o současnou situaci, je prý „objem vody v oceánech desetkrát větší než objem souše nad úrovní mořské hladiny. Naházejte všechnu tuto souš rovnoměrně do moře, a celá země bude oceánem hlubokým 2 400 metrů.“ (National Geographic, leden 1945, s. 105) A tak když vody potopy spadly na zem, ale ještě před tím, než byly vyzdviženy hory a sníženo mořské dno a než se vytvořily polární čepice, bylo vody více než dost, aby pokryla „všechny vysoké hory“, jak říká inspirovaná zpráva. (1Mo 7:19)

Účinek na Zemi. S potopou nastaly velké změny; například lidský život se výrazně zkrátil. Někteří badatelé vyjádřili názor, že před potopou chránily vody nad prostorem zemi před škodlivým zářením, a když tato voda zmizela, vzrostla intenzita kosmického záření, které člověka geneticky poškozuje. Bible však o těchto věcech mlčí. Mimochodem, jakákoli změna v záření by změnila rychlost vytváření radioaktivního uhlíku ¹⁴C do té míry, že by všechno datování týkající se období před potopou, jež je prováděno radiouhlíkovou metodou, bylo neplatné.

Když se náhle otevřela ‚zřídla vodní hlubiny‘ a „nebeské propusti“, zaplavily zemi nesčíslné miliardy tun vody. (1Mo 7:11) To mohlo způsobit ohromné změny v zemském povrchu. Zemská kůra je poměrně tenká (odhadem 30 až 160 km) a leží na vrstvě celkem tvárné hmoty, která je silná tisíce kilometrů. Je tedy pravděpodobné, že pod tíhou přibylé vody došlo v kůře k velkým posunům. Časem jistě vznikla nová pohoří a stará byla vyzdvižena do nových výšek, mělká moře byla prohloubena a vznikly nové linie pobřeží s tím výsledkem, že nyní je 70 procent zemského povrchu pokryto vodou. Těmito posuvy v zemské kůře se může vysvětlovat mnoho geologických jevů, například vyzdvižení staré pobřežní čáry do výšky. Odhaduje se, že pouhý tlak vody by odpovídal „dvěma tunám na čtvereční palec“, což stačí k tomu, aby rychle zkameněla fauna i flóra. (Viz dílo The Biblical Flood and the Ice Epoch od D. Pattena, 1966, s. 62.)

Jaké máme doklady o tom, že celosvětová potopa skutečně byla?

Jiným možným dokladem drastické změny je to, že na různých místech země byly nalezeny ostatky mamutů a nosorožců. Některé z nich byly nalezeny na sibiřských útesech, jiné byly uchovány v sibiřském a aljašském ledu. (VYOBRAZENÍ sv. 1, s. 328) Některá z těchto zvířat ještě měla v žaludku nestrávenou potravu nebo ji ještě měla nerozžvýkanou v zubech. To ukazuje, že zemřela náhle. Podle obchodu s kly se odhaduje, že byly nalezeny kosti desetitisíců takových mamutů. V jediné vrstvě byly nalezeny zkamenělé ostatky mnoha jiných živočichů, například lvů, tygrů, medvědů a losů, což může být známkou toho, že všechna tato zvířata byla zabita najednou. Někdo na takové nálezy poukazuje jako na nezvratné důkazy prudké změny klimatu a náhlé zkázy, jež byly způsobeny celosvětovou potopou. Jiní lidé zase dávají přednost vysvětlením, která nepřičítají smrt těchto zvířat celosvětové katastrofě. Důkaz, že potopa byla, však není na těchto zkamenělinách a zmrzlých ostatcích zvířat závislý.

Legendy o potopě. Na takovou katastrofu, jakou byla potopa, která vymazala z existence celý tehdejší svět, by přežijící nikdy nezapomněli. Vyprávěli by o ní svým dětem a dětem svých dětí. Sem žil ještě 500 let po potopě a mohl o této události vyprávět mnoha generacím. Zemřel jen deset let před tím, než se narodil Jákob. Mojžíš uchoval pravdivou zprávu v první knize Mojžíšově. Nějakou dobu po potopě, když lidé vzdorující Bohu stavěli babylónskou věž, zmátl Jehova jejich jazyk a rozptýlil je „po celém zemském povrchu“. (1Mo 11:9) Bylo jen přirozené, že si příběhy o potopě tito lidé vzali s sebou a předávali si je z otce na syna. To, že těchto různých příběhů o velké potopě není jen několik, ale snad stovky, a že jsou tyto příběhy obsaženy v tradicích mnoha primitivních národů na celém světě, je silným důkazem toho, že všichni tito lidé mají společný původ a že jejich dávní předkové prožívali potopu společně. (TABULKA, sv. 1, s. 328)

 Tyto lidové zprávy o potopě odpovídají v některých hlavních rysech zprávě biblické: (1) útočiště pro několik přežijících, (2) jinak úplné zničení života vodou a (3) zajištěno pokračování lidského rodu. Egypťané, Řekové, Číňané, britští Druidové, Polynésané, Eskymáci a Gróňané, Afričané, Hindové i Indiáni — ti všichni mají své legendy o potopě. Dílo The International Standard Bible Encyclopedia (sv. 2, s. 319) konstatuje: „Příběhy o potopě byly objeveny téměř ve všech národech a kmenech. Nejběžněji se sice vyskytují na asijské pevnině, na ostrovech, které s ní bezprostředně sousedí na jihu, a na severoamerickém kontinentu, ale byly nalezeny ve všech světadílech. Celkový počet známých příběhů je asi 270 . . . Celosvětové rozšíření zpráv o potopě je obvykle chápáno jako doklad toho, že lidstvo bylo v celosvětovém rozsahu zničeno potopou a že se lidská rasa rozšířila z jednoho místa, a dokonce z jedné rodiny. Ne všechny tradice asi mluví o téže potopě, ale velká většina zřejmě ano. Tvrzení, že mnoho těchto příběhů o potopě pochází z kontaktu s misionáři, neobstojí, protože většinu jich shromáždili antropologové, kteří neměli zájem na obhajování Bible. Navíc jsou tyto příběhy plné fantastických a pohanských prvků, jež jsou evidentně výsledkem dlouhodobého tradování příběhu v pohanské společnosti. Kromě toho, některé starověké zprávy zapsali lidé, kteří velmi odporovali hebrejsko-křesťanské tradici.“ (G. Bromiley, ed., 1982)

V minulosti některé primitivní národy (v Austrálii, Egyptě, na Fidži, Společenských ostrovech, v Peru, Mexiku a na jiných místech) uchovaly možný pozůstatek těchto tradic o potopě tím, že v listopadu zachovávali ‚svátek předků‘ nebo ‚svátek zesnulých‘. V takových zvycích se odráží vzpomínka na zničení způsobené potopou. Podle knihy Life and Work at the Great Pyramid se v Mexiku tento svátek držel 17. listopadu, protože tam „měli tradici, že v tu dobu byl dříve svět zničen, a obávali se, aby podobná katastrofa na konci cyklu nezničila lidskou rasu“. (Profesor C. Piazzi Smyth, Edinburgh, 1867, sv. II, s. 390, 391) Kniha The Worship of the Dead uvádí: „Tento svátek [mrtvých] . . . všichni slaví právě v den nebo ve dnech, kdy podle mojžíšské zprávy nastala potopa, totiž sedmnáctého dne druhého měsíce — měsíce, který vcelku odpovídá našemu listopadu.“ (J. Garnier, Londýn, 1904, s. 4) Je zajímavé, že Bible říká, že potopa začala „ve druhém měsíci, sedmnáctého dne měsíce“. (1Mo 7:11) Ten ‚druhý měsíc‘ odpovídá druhé polovině října a první polovině listopadu podle našeho kalendáře.

Potvrzení z Písma. Silnějším dokladem o historičnosti potopy, než jaký poskytují pohanské tradice primitivních národů, je svědectví, jež o potopě vydali pod inspirací jiní bibličtí pisatelé. Jediné další místo kromě 1. Mojžíšovy, kde se vyskytuje totéž hebrejské slovo (mab·bulʹ, potopa), je Davidova melodie, v níž David popisuje Jehovu jako toho, kdo se posadil „nad potopou“. (Ža 29:10) Jiní pisatelé, například Izajáš, se na zprávu z 1. Mojžíšovy odvolávají a potvrzují ji. (Iz 54:9) Ezekiel také potvrzuje historičnost Noemovu. (Ez 14:14, 18, 20) Petr se na zprávu o potopě odvolává ve svých dopisech. (1Pe 3:20; 2Pe 2:5; 3:5, 6) Pavel svědčí o velké víře, kterou Noe projevil tím, že stavěl archu pro přežití své domácnosti. (Heb 11:7) Lukáš uvádí Noema v rodové linii Mesiášových předků. (Lk 3:36)

Ještě významnější je to, co řekl Ježíš o dnech potopy, jak to zaznamenal Lukáš i Matouš. Ježíš udělal mnohem víc než jen to, že potvrdil pravdivost zprávy o potopě. Ježíšova slova ukazují na předobrazný a prorocký význam těchto dávných událostí. Na otázku učedníků „Co bude znamením tvé přítomnosti a závěru systému věcí?“ řekl Ježíš mimo jiné toto: „Vždyť právě jako byly Noemovy dny, taková bude přítomnost Syna člověka. Jako totiž byli v těch dnech před potopou, kdy jedli a pili, muži se ženili a ženy se vdávaly, až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nepovšimli si, dokud nepřišla potopa a všechny je nesmetla, taková bude přítomnost Syna člověka.“ (Mt 24:3, 37–39; Lk 17:26, 27) V samotném inspirovaném Svatém Písmu je tedy hojnost dokladů, že zpráva o potopě je autentická a pravá. Nezávisí to na pouhých lidských tradicích, na folklóru primitivních národů nebo na geologických a archeologických nálezech.