[ovce].

Dcera Labana, mladší sestra Ley, Jákobova přímá sestřenice a oblíbená manželka. (1Mo 29:10, 16, 30) Jákob utekl v roce 1781 př. n. l. před svým bratrem Esauem, který ho chtěl zabít, a cestoval do Charanu v Paddan-aramu, v ‚zemi Orientálců‘. (1Mo 28:5; 29:1) Ráchel, dívka ‚krásné postavy a krásného vzezření‘, byla pastýřkou stád svého otce; s Jákobem se potkala u studny blízko Charanu. Jákob byl přijat do domu svého strýce a o měsíc později souhlasil s tím, že bude Labanovi sedm let sloužit a za to dostane Ráchel, kterou miloval, za manželku. Jákobova láska za těchto sedm let nezeslábla a tyto roky se ‚prokázaly být jako několik málo dnů‘. Při svatební noci však Jákobovi jeho strýc podstrčil svou starší dceru Leu, která na tomto podvodu zjevně spolupracovala. Následující ráno ho Jákob obvinil z podvodu, ale Laban své jednání omlouval místním zvykem. Jákob souhlasil s tím, že prožije svatební týden s Leou, potom ale dostane Ráchel a bude Labanovi sloužit dalších sedm let. (1Mo 29:4–28)

Ráchel jako manželka Jákoba nezklamala a on ji miloval více než Leu. Jehova nyní prokázal Lee pro její nevýhodné postavení přízeň a požehnal jí čtyřmi syny, zatímco Ráchel byla neplodná. (1Mo 29:29–35) Ráchel žárlila na svou sestru a byla zoufalá z toho, že je neplodná, protože to se u ženy tehdy pokládalo za velkou pohanu. Podrážděnost Ráchel rozhněvala dokonce i jejího milujícího manžela. Chtěla nějak vyvážit to, že je neplodná, proto Jákobovi dala svou služku, aby s ní měl poměr (jak to dříve udělala Sára se svou otrokyní Hagar), a dvě děti, které se z tohoto spojení narodily, byly pokládány za děti Ráchel. Než se konečně Ráchelina touha splnila a narodil se jí první vlastní syn Josef, narodily se Leině služce i Lee samotné ještě čtyři další synové. (1Mo 30:1–24)

Jákob byl nyní připraven opustit Charan, ale jeho tchán ho přesvědčil, aby u něj ještě zůstal, a Jákob odešel až na Boží příkaz o šest let později. Laban jednal s Jákobem nečestně, a proto mu Jákob neoznámil, že chce odejít, a Lea i Ráchel s tím souhlasily. Než odešli, Ráchel odcizila svému otci „terafim“, zjevně nějaký druh modlářských předmětů. Laban je později dostihl a oznámil jim krádež (to mu zjevně nejvíc leželo na srdci). Jákob — který nevěděl, že to udělala Ráchel — tento skutek odsoudil a prohlásil, že ten, u koho se tyto předměty najdou, má zemřít. Laban hledal i v Ráchelině stanu, ale ona mu neumožnila prohledat všechno. Tvrdila, že se v důsledku menstruace necítí dobře a přitom zůstala sedět na koši ženského sedla, v němž byly terafim. (1Mo 30:25–30; 31:4–35, 38)

Při setkání se svým bratrem Esauem Jákob umístil Ráchel a jejího jediného syna jako poslední mezi cestujícími — nepochybně proto, že to pokládal za nejbezpečnější pozici v případě, že by Esau zaútočil —, a ukázal tak, že ji stále zvýhodňuje.  (1Mo 33:1–3, 7) Nějakou dobu pobyli v Sukkotu, v Šekemu a potom v Betelu a nakonec se Jákob vydal dále na J. Někde mezi Betelem a Betlémem se Ráchel narodilo její druhé dítě, Benjamín. Ráchel při porodu zemřela a byla zde pohřbena a Jákob vztyčil sloup, aby označil její hrob. (1Mo 33:17, 18; 35:1, 16–20)

Těch několik podrobností, které jsou zaznamenány, nám o osobnosti Ráchel poskytují jen velmi neúplný obraz. Byla ctitelkou Jehovy (1Mo 30:22–24), ale projevila i lidské slabosti — odcizila terafim a chytře je ukryla, aby je nebylo možné nalézt, což lze alespoň z části přičíst jejímu rodinnému zázemí. Ať již měla jakékoli chyby, Jákob ji velmi miloval, a ačkoli byl pokročilého věku, pohlížel na ni jako na svou pravou manželku a Rácheliných dětí si cenil více než ostatních. (1Mo 44:20, 27–29) Slova, která Jákob řekl krátce před svou smrtí Josefovi, byla sice prostá, nicméně vyjadřovala hloubku jeho náklonnosti k Ráchel. (1Mo 48:1–7) O Ráchel a Lee je řečeno, že „vystavěly dům Izraele [Jákoba]“. (Rut 4:11)

Z archeologických vykopávek do určité míry vyplynulo, proč si Ráchel přivlastnila „terafim“ svého otce. (1Mo 31:19) V Nuzi na S Mezopotámie byly nalezeny klínopisné tabulky, které jsou údajně z poloviny druhého tisíciletí př. n. l. Tyto tabulky ukázaly, že v některých starověkých národech znamenalo vlastnictví domácích bůžků legální oprávnění ke zdědění rodinného vlastnictví. (Ancient Near Eastern Texts, J. Pritchard, ed., 1974, s. 219, 220) Podle některých znalců mohla mít Ráchel pocit, že Jákob, kterého Laban přijal za syna, má na dědictví z Labanova majetku právo a že vzala terafim proto, aby dědictví zajistila, nebo dokonce proto, aby nad Labanovými syny získala výhodu. Nebo možná pohlížela na terafim jako na prostředek, jímž svému otci zabrání, aby nějakým zákonným způsobem žádal cokoli z bohatství, které Jákob nabyl během služby u něj. (Srovnej 1Mo 30:43; 31:1, 2, 14–16.) Tyto možnosti samozřejmě závisí na tom, jaké zvyky panovaly mezi Labanovým lidem a zda terafim byli skutečně takoví domácí bůžkové.

Místo, kde „na území Benjamína u Celcachu“ ležel hrob Ráchel, bylo známo ještě v Samuelově době asi o šest století později. (1Sa 10:2) Podle tradice hrob leží asi 1,5 km na S od Betléma. To by však znamenalo, že je na území Judy, a ne Benjamína. Jiní znalci tudíž předpokládají, že hrob leží více na S, ale jakýkoli pokus o přesné umístění hrobu je dnes již marný.

Jak mohla Bible staletí po smrti Ráchel říci, že v budoucnosti bude Ráchel plakat nad svými syny?

Jeremjáš 31:15 popisuje Ráchel, že pláče nad svými syny, kteří byli odvedeni do nepřátelské země, a že její nářek je slyšet v Ramě (sev. od Jeruzaléma na území Benjamína). (Viz heslo RAMA č. 1.) Vzhledem k tomu, že v textu je několikrát zmínka o Efrajimu — a potomci z tohoto kmene jsou často kolektivně používáni jako představitelé severního království Izraele (Jer 31:6, 9, 18, 20) —, jsou někteří znalci přesvědčeni, že toto proroctví se týká situace, kdy Asyřané odvedli lid ze severního království do vyhnanství. (2Kr 17:1–6; 18:9–11) Může se však vztahovat k případnému vyhnanství jak Izraele, tak Judy (Judy do Babylóna). V případě Izraele by byla postava Ráchel velmi vhodná, protože Ráchel byla předkem Efrajima (z Josefa), nejvýznačnějšího kmene severního království. V případě Judy byla Ráchel matkou nejen Josefa, ale také Benjamína, jehož kmen tvořil část jižního království Judy. Ráchel byla tedy vhodným symbolem matky celého Izraele a to, že porodila syny, se nyní zdálo jakoby zcela marné. Jehova však dal utěšující slib, že vyhnanci se „jistě vrátí ze země nepřítele“. (Jer 31:16)

Matouš citoval tento text v souvislosti s tím, když byly na Herodův příkaz usmrceny malé děti v Betlémě. (Mt 2:16–18) Ráchelin hrob byl přinejmenším relativně blízko Betléma (i když zjevně ne na tradičním místě), a proto postava plačící Ráchel vhodně vyjadřovala zármutek matek nad zabitými dětmi. Navíc se jednalo o podobnou situaci, a tak bylo toto Jeremjášovo proroctví velmi vhodně citováno. Izraelité byli podrobeni pod cizí nadvládu. Jejich synové jim byli odebráni. Tentokrát však zjevně nebyla ‚zemí nepřítele‘, do níž odešli, nějaká politická oblast, jako to bylo dříve. Nyní to byl hrob, říše ovládaná ‚králem Smrtí‘ (srovnej Ža 49:14; Zj 6:8), a smrt je označena jako „poslední nepřítel“, který má být zničen. (Ří 5:14, 21; 1Ko 15:26) Návrat z takového „vyhnanství“ by samozřejmě znamenal vzkříšení ze smrti.