Základní hebrejské slovo pro „rok“ je ša·nahʹ; pochází z kořene, který znamená „opakovat, udělat znovu“, a podobně jako jeho řecký protějšek e·ni·au·tosʹ nese myšlenku časových cyklů. Období jednoho roku je na zemi viditelně ukončeno tím, když se znovu objeví určité roční období; a roční období jsou zase určována otáčením země kolem slunce. Stvořitel umístil zemi na určenou oběžnou dráhu a způsobil, že zemská osa je vzhledem k rovině zemské dráhy kolem slunce nakloněná. Tím vznikl prostředek k měření času na roky. Vhodným prostředkem, který umožňuje rozdělit rok na kratší období, jsou také pravidelné fáze měsíce. Tyto skutečnosti jsou uvedeny hned na začátku biblické zprávy. (1Mo 1:14–16; 8:22)

Člověk již od počátku používal tyto Bohem dané ukazatele, aby měřil čas na roky, a ty dále dělil na měsíce. (1Mo 5:1–32) Většina starověkých národů používala rok o 12 lunárních měsících. Běžný lunární rok měl 354 dnů a měsíce měly 29 nebo 30 dnů v závislosti na tom, kdy se objevil nový měsíc. Tento rok je tudíž asi o 11¹⁄₄ dne kratší než skutečný sluneční rok, který má 365¹⁄₄ dne (365 dnů 5 hodin 48 minut a 46 sekund).

V Noemově době. První záznam o starověkém počítání délky roku máme z Noemovy doby. Noe zjevně dělil rok do 12 měsíců o třiceti dnech. První Mojžíšova 7:11, 24 a 8:3–5 ukazuje, že podle „deníku“, který si Noe vedl, se 150 dnů rovná pěti měsícům. Tato zpráva se přímo zmiňuje o druhém, sedmém a desátém měsíci roku potopy. Po prvním dnu desátého měsíce je zmínka o období 40 dnů a rovněž o dvou obdobích po 7 dnech, celkem tedy o 54 dnech. (1Mo 8:5–12) Je zde navíc blíže neurčené období mezi vysláním krkavce a prvním vysláním holubice. (1Mo 8:6–8) Podobně uplynula podle 1. Mojžíšovy 8:12 další neurčitá doba po třetím a posledním vyslání holubice. V následujícím verši se objevuje zmínka o prvním dnu prvního měsíce následujícího roku. (1Mo 8:13) Není uvedeno jakou metodu používal Noe a jeho předchůdci k tomu, aby se rok s měsíci o třiceti dnech uvedl do souladu se solárním rokem.

Egypt a Babylón. Ve starověkém Egyptě se rok skládal z 12 měsíců o 30 dnech, k nimž  se ročně přidávalo pět dnů, aby tento rok odpovídal solárnímu roku. Babylóňané se naopak drželi lunárního roku a v některých rocích přidávali 13. měsíc, který se jmenoval veadar. Docílili tím toho, že roční období připadla vždy na stejné měsíce. Takový rok se označoval jako lunisolární a zjevně byl někdy kratší a jindy delší než skutečný solární rok, podle toho, zda lunární rok měl 12, nebo 13 měsíců.

Metonův cyklus. V určité době vznikl systém, kdy se sedmkrát během každých 19 let přidával přestupný neboli 13 měsíc, čímž se dosáhlo téměř přesně 19 skutečných solárních let. Tomuto cyklu se začalo říkat Metonův cyklus podle řeckého matematika Metona z pátého století př. n. l.

Hebrejci. Bible neříká, zda Hebrejci tento systém původně použili pro sjednocení lunárního a solárního roku. Skutečnost, že zaznamenané názvy hebrejských lunárních měsíců jsou názvy typické pro určité roční období, ukazuje, že nějaké takové sjednocení udělali. Dvakrát ročně prochází střed slunce rovníkem a tehdy jsou den a noc všude stejně dlouhé (přibližně 12 hodin denního světla a 12 hodin tmy). Těmto dvěma případům se říká jarní a podzimní rovnodennost. Dochází k ní asi 21. března a 23. září každého současného kalendářního roku. Tyto rovnodennosti logicky mohly být prostředkem, který by ukázal, že lunární měsíce předběhly příslušné roční období, a mohly tudíž sloužit jako vodítko k provedení potřebných úprav přidáním jednoho přestupného měsíce.

Ve starověku se rok počítal od podzimu do podzimu a první měsíc začínal asi v polovině dnešního září. Shoduje se to s židovskou tradicí, že ke stvoření člověka došlo na podzim. Vzhledem k tomu, že Bible uvádí Adamův věk v rocích (1Mo 5:3–5), je logické, že počítání začalo od doby jeho stvoření. Jestliže k tomu opravdu došlo na podzim, do určité míry by to vysvětlovalo starověký zvyk začínat nový rok v tuto dobu. Takový rok by navíc velmi dobře odpovídal zemědělskému životu lidí, zvláště v těch částech země, kde před potopou a krátce po ní byla koncentrace lidí. Rok končil posledním obdobím sklizně a začínal oráním a setím v první části našeho měsíce října.

Náboženský a světský rok. V době, kdy izraelský národ odešel z Egypta, změnil Bůh začátek jejich roku a rozhodl, že má začít na jaře měsícem abibem neboli nisanem. (2Mo 12:1–14; 23:15) Podzim však dále označoval začátek jejich světského či zemědělského roku. O Svátku sklizně, který byl na podzim v měsíci etanimu, v sedmém měsíci náboženského kalendáře, je proto ve 2. Mojžíšově 23:16 řečeno, že je „na ukončení roku“, a ve 2. Mojžíšově 34:22 se říká, že je „na přelomu roku“. Podobně i z nařízení týkajících se Jubilejního roku je vidět, že tento rok začínal na podzim v měsíci etanimu. (3Mo 25:8–18)

Židovský historik Josephus (z prvního století n. l.) říká, že náboženský rok (který začínal na jaře) se používal v souvislosti s náboženskými zvyky, ale pokud jde o prodávání, nakupování a další běžné záležitosti, používal se dále původní světský rok (který začínal na podzim). (Židovské starožitnosti, I, 81 [iii, 3]) Tento dvojí systém náboženského a světského roku byl obzvlášť výrazný v poexilní době, když se Židé vrátili z Babylóna. První den nisanu neboli abibu znamenal začátek náboženského roku a první den tišri neboli etanimu znamenal začátek světského roku. V obou případech měsíc, který byl v jednom z kalendářů první, byl ve druhém kalendáři sedmým v pořadí. (Viz heslo KALENDÁŘ.)

Kalendář ve vztahu ke svátkům. Důležitými událostmi každého roku byla tři velká období svátků, která nařídil Jehova Bůh: 14. nisanu svátek Pasach (po němž následoval Svátek nekvašených chlebů); 6. sivanu Svátek týdnů neboli Letnice a 15.–21. etanimu Svátek sklizně (jemuž předcházel Den smíření). Svátek nekvašených chlebů se kryl s dobou sklizně ječmene, Letnice se sklizní pšenice a Svátek sklizně s celkovou sklizní na konci zemědělského roku.

Sabatní a Jubilejní rok. Pod smlouvou Zákona byl každý sedmý rok rokem úplného odpočinku země, Sabatním rokem. Období neboli týden o sedmi letech se nazývalo ‚sabat let‘. (3Mo 25:2–8) Každý 50. rok byl Jubilejním rokem odpočinku, v němž byli všichni hebrejští otroci propuštěni a dědičné vlastnictví bylo vráceno jejich původním majitelům. (3Mo 25:10–41; viz heslo SABATNÍ ROK.)

Metody počítání vlády králů. V babylónských dějinných záznamech bylo běžným zvykem, že se králům počítaly vládní roky, což byly celé roky, které začínaly 1. nisanem. Měsíce před 1. nisanem, během nichž možná král  skutečně začal vládnout, se pokládaly za jeho nástupní rok, ale z historického hlediska se započítávaly do plných let vlády předchozího krále. Židovská tradice ukazuje, že se tento systém používal v Judě. Jestliže tedy Bible říká o králi Davidovi a Šalomounovi, že oba vládli „čtyřicet let“, potom vláda každého z nich pokrývala období celých 40 let. (1Kr 1:39; 2:1, 10, 11; 11:42)

V proroctví. Slovo „rok“ se v proroctví často používá ve zvláštním smyslu jako ekvivalent 360 dnů (12 měsíců o 30 dnech). (Zj 11:2, 3) Rok je také nazýván „čas“ a někdy se o něm mluví jako o symbolickém ‚dnu‘. (Zj 12:6, 14; Ez 4:5, 6)