Tímto způsobem Židé i jiní Orientálci obvykle dávali najevo zármutek, zejména když se dozvěděli o smrti některého blízkého příbuzného. Mnohdy to znamenalo roztrhnout pouze přední část oděvu, a to takový kus, aby byla odhalena hruď, takže oděv nebyl roztržen tak, že by se už nedal nosit.

Bible se o tomto zvyku poprvé zmiňuje ve zprávě, že Jákobův nejstarší syn Ruben, když se vrátil k vodní jámě a nenašel v ní Josefa, roztrhl své oděvy a zvolal: „Dítě je pryč! A já — kam mám skutečně jít?“ Ruben byl Jákobův prvorozený, a proto byl za svého mladšího bratra zvlášť odpovědný. Když se otec Jákob dozvěděl o údajné smrti svého syna, podobně si roztrhl přehozy a na znamení smutku si oblékl pytlovinu (1Mo 37:29, 30, 34), a když byl Benjamín v Egyptě prohlášen za zloděje, Josefovi nevlastní bratři projevili zármutek tím, že si roztrhli oděvy. (1Mo 44:13)

Naproti tomu, když dva starší Áronovy syny, Nadaba a Abihua, Jehova zahubil za jejich ničemný skutek, Áronovi a jeho dvěma synům, kteří zůstali naživu, Mojžíš oznámil: „Ať nejsou vaše hlavy rozcuchané, a své oděvy si neroztrhnete, abyste nezemřeli.“ (3Mo 10:6) Za jiných okolností však bylo nižším kněžím z áronské rodové linie dovoleno, aby tímto způsobem dali najevo svůj zármutek nad úmrtím blízkých příbuzných, ale velekněz si nesměl nechat rozcuchané vlasy ani si nesměl trhat oděvy. (3Mo 21:1–4, 10, 11)

Takové projevy zármutku se objevují i v mnoha jiných případech: například Job si roztrhl plášť bez rukávů, když se dozvěděl o smrti svých dětí (Job 1:20); Jobovi tři údajní přátelé, když poprvé uviděli Jobův chorobný stav, projevili zármutek tím, že plakali, vyhazovali do vzduchu prach a každý z nich roztrhl svůj oděv (Job 2:12); Jozue roztrhl své přehozy po porážce u Aie (Joz 7:6); mladý muž s roztrženými  oděvy oznamoval smrt krále Saula (2Sa 1:2); David si roztrhl oblečení, když dostal falešnou zprávu, že Absalom zavraždil všechny ostatní jeho syny (2Sa 13:30, 31), a král Ezekjáš a jeho služebníci si roztrhli oděvy, když slyšeli slova asyrského rabšakeho zaměřená proti Jehovovi a Jeruzalému (Iz 37:1; 36:22). Také královna Atalja, když viděla, že se blíží konec jejího kralování, jehož se násilím zmocnila, si „roztrhla oděvy a začala křičet: ‚Spiknutí! Spiknutí!‘“. (2Kr 11:14)

V době, kdy se judské království blížilo k zániku, u krále Jehojakima a jeho knížat se projevila taková necitelnost a měli tak zatvrzelé srdce, že když jim bylo čteno Jeremjášovo proroctví, které varovalo před Jehovovými rozsudky, necítili žádný děs a ani si „neroztrhli oděvy“. (Jer 36:24)

Jehova však ukázal, že takový vnější projev by byl pokrytecký nebo přinejmenším neupřímný a neměl by žádnou hodnotu, kdyby člověk neměl opravdový zármutek. Obyvatelům Judy prostřednictvím proroka Joela totiž řekl: „Roztrhněte své srdce, a ne své oděvy; a vraťte se k Jehovovi, svému Bohu.“ (Joe 2:13)

Později, když Ježíš přiznal, že je Boží Syn, velekněz Kaifáš roztrhl své svrchní oděvy a tím dal najevo velké rozhořčení a pobouření. (Mt 26:65) Naproti tomu Ježíšovi křesťanští následovníci Pavel a Barnabáš projevili roztržením svých svrchních oděvů upřímné zděšení a úzkost, když viděli, že je obyvatelé Lystry chtějí uctívat jako bohy. (Sk 14:8–18)

Zákon vyžadoval, aby malomocný nosil roztržený oděv (3Mo 13:45), a to možná proto, že Hebrejci spojovali malomocenství se smrtí, jak to vyplývá ze zprávy o Miriam, o níž bylo řečeno, že je „jako někdo mrtvý“, když byla postižena touto děsivou chorobou. (4Mo 12:12) Malomocný byl tedy povinen nosit oblečení, které ho odlišovalo od ostatních lidí, a tímto způsobem vlastně truchlil sám nad sebou jakoby nad ‚živou mrtvolou‘.

Symbolické použití. Oblečení bylo také někdy roztrženo ze symbolických důvodů, například když prorok Achijáš roztrhal svůj oděv na 12 kusů a řekl Jeroboamovi, aby si 10 kusů vzal, znázornil tím rozdělení Šalomounova království. (1Kr 11:29–39) Podobně Samuel znázornil skutečnost, že Jehova zavrhl Saulův dům, když poukázal na cíp svého pláště bez rukávů, který se utrhl, když Saul za něj Samuela popadl. (1Sa 15:26–28)