Svaté Písmo je nadlidského původu, ale k jeho zapsání a zachování Jehova použil lidi. Pod božskou inspirací je v roce 1513 př. n. l. začal sestavovat Mojžíš a jeho poslední část napsal apoštol Jan asi o 1 600 let později. Bible tedy původně nebyla jednou knihou. Během doby se ukázalo, že je zapotřebí, aby její jednotlivé knihy byly opisovány. To bylo nutné například po vyhnanství v Babylóně, protože ne všichni propuštění Židé se vrátili do judské země. Mnozí se místo toho usadili jinde, a tím vznikla židovská diaspora, na jejímž rozsáhlém území vznikaly synagógy. Pro tyto synagógy, do nichž se Židé scházeli, aby tam naslouchali čtení z Božího slova, pořizovali písaři opisy Písma. (Sk 15:21) V pozdější době byli svědomití písaři mezi následovníky Krista; ti se snažili rozmnožovat inspirované spisy, aby z nich mohl mít užitek prudce rostoucí počet křesťanských sborů, aby si je tyto sbory mohly mezi sebou vyměňovat a aby tyto spisy mohly být všeobecně dostupné. (Kol 4:16)

Předtím než se začal běžně používat knihtisk (od 15. století n. l.), byly jak původní texty Bible, tak i jejich opisy pořizovány ručně. Proto se jim říká rukopisy čili manuskripty (latinsky manu scriptus, „psaný rukou“). Biblický manuskript je rukopisný exemplář Písma, buď celého, nebo jeho části, na rozdíl od exempláře tištěného. Rukopisy Bible byly pořizovány především v podobě svitků a kodexů.

Materiály. Rukopisy Písma jsou psány na kůži, papyru a pergamenu. Například slavný Izajášův svitek od Mrtvého moře je svitek kožený. Papyrus, druh papíru vyráběný z vláken vodní rostliny, se používal pro rukopisy Bible jak v původních jazycích, tak v překladech přibližně až do čtvrtého století n. l. Tehdy začal být při pořizování rukopisů Bible papyrus nahrazován velínem, velmi jemným pergamenem, který se obvykle vyráběl z teletiny, jehnětiny nebo kozinky; to byl další pokrok v používání zvířecí kůže jakožto psacího materiálu. Mnoho rukopisů, například proslulý Sinajský kodex (Sinajský rukopis) a Vatikánský kodex (Vatikánský rukopis č. 1209) pocházející ze čtvrtého století n. l., jsou kodexy psané na pergamenu.

Palimpsest (lat. palimpsestus; řec. pa·limʹpse·stos; znamená „opět seškrábaný“) je rukopis napsaný přes dřívější text, který byl odstraněn či seškrábán, čímž vzniklo místo pro text nový. Známý biblický palimpsest je Codex Ephraemi Syri rescriptus z pátého století n. l. Jestliže dřívější (seškrábaný) text na palimpsestu je důležitý, odborníci použijí technické prostředky včetně chemických postupů a fotografických technik a často se jim podaří tento vymazaný text přečíst. Některé rukopisy Křesťanských řeckých písem jsou lekcionaria, vybrané pasáže z Bible určené k použití při bohoslužbách.

Styly písma. Biblické rukopisy psané řecky (jak překlady Hebrejských písem, tak i opisy Křesťanských řeckých písem, nebo obojí) mohou být rozděleny neboli roztříděny podle písařských stylů, což je také pomocí při určování jejich stáří. Starším stylem (který byl používán zejména do devátého století n. l.) je unciální rukopis, psaný navzájem oddělenými velkými písmeny. Slova zde obvykle nejsou oddělována a neuvádí se interpunkce ani akcenty. Takovým unciálním rukopisem je například Sinajský kodex. V šestém století začalo docházet ke změnám v písařském stylu a později (v devátém století n. l.) se vyvinula kurzíva neboli minuskula, rukopis psaný menšími písmeny, z nichž mnohá jsou navzájem spojena v plynulé, nepřetržité písmo. Většina dochovaných rukopisů Křesťanských řeckých písem je psána kurzívou. Kurzívní rukopisy byly oblíbené až do zavedení tisku.

 Opisovači. Pokud je dnes známo, žádný originální neboli původní rukopis Bible se nedochoval. Bible však byla zachována v přesné, spolehlivé podobě, protože její opisovači uznávali, že Písmo je inspirováno Bohem, a proto se obvykle snažili při pracném pořizování rukopisných opisů Božího slova odvést dokonalou práci.

Muži, kteří opisovali Hebrejská písma v době, kdy na zemi sloužil Ježíš Kristus, a několik století předtím, byli označováni jako písaři (heb. só·ferimʹ). V dávné době patřil k písařům Ezra, o němž je v Písmu řečeno, že byl ‚zručným opisovačem‘. (Ezr 7:6) Pozdější opisovači provedli v hebrejském textu záměrně některé změny. Ale písaři, kteří přišli po nich a byli známi jako masoreti, tyto změny odhalili a zaznamenali je v masoře neboli v poznámkách uvedených na okraji hebrejského masoretského textu, který vytvořili.

Také opisovači Křesťanských řeckých písem se usilovně snažili reprodukovat text Písma věrně.

Jaké máme ujištění, že Bible nebyla změněna?

Opisovači biblických rukopisů sice byli velmi pečliví, ale přesto se do textu vloudil určitý počet malých písařských chyb a změn. V podstatě jsou nevýznamné a celkovou neporušenost Bible nepoškozují. Byly odhaleny a opraveny na základě pečlivého vědeckého kolacionování neboli kritického porovnání mnoha dochovaných rukopisů a starobylých překladů. S kritickým studiem hebrejského textu Písma se začalo koncem 18. století. Benjamin Kennicott vydal v Oxfordu (v letech 1776–1780) různé verze více než 600 masoretských hebrejských rukopisů a v letech 1784 až 1798 uveřejnil v Parmě italský učenec Giambernardo de Rossi porovnání 731 rukopisů. Vzorové texty Hebrejských písem také vytvořili německý učenec Baer a v novější době C. D. Ginsburg. Znalec hebrejštiny Rudolf Kittel vydal v roce 1906 první vydání svého díla Biblia Hebraica (Hebrejská Bible); uvedl v něm rozbor textu pomocí systému poznámek pod čarou, v nichž je porovnáno mnoho hebrejských rukopisů masoretského textu. Jako základ použil text Ben Chajjimův. Když se však staly dostupnými starší a kvalitnější masoretské texty Ben Ašerovy, Kittel se dal do práce na zcela novém, třetím vydání, které po jeho smrti dokončili jeho spolupracovníci.

Biblia Hebraica, její 7., 8. a 9. vydání (1951–1955), se stala základním textem pro překlad Hebrejských písem do angličtiny v podobě Svatého Písma — Překladu nového světa, který původně vycházel v letech 1950–1960. Nové vydání hebrejského textu, totiž Biblia Hebraica Stuttgartensia, vyšlo v roce 1977. Toto vydání bylo použito pro aktualizaci informací uveřejněných v poznámkách pod čarou v Překladu nového světa, který v angličtině vyšel v roce 1984.

První tištěné vydání Křesťanských řeckých písem vyšlo v Complutenské polyglotě (v řečtině a latině) v letech 1514–1517. Potom v roce 1516 vydal holandský učenec Desiderius Erasmus své první vydání vzorového řeckého textu Křesťanských řeckých písem. Obsahovalo mnoho chyb, ale v následujících čtyřech vydáních, jež vyšla v letech 1519 až 1535, vyšel text opravený. Později pařížský tiskař a vydavatel Robert Estienne neboli Stephanus vydal několik vydání řeckého „Nového zákona“; tato vydání byla v podstatě založena na Erasmově textu, ale opravy měla podle Complutenské polygloty (vydání z roku 1522) a patnácti pozdních rukopisů. Třetí vydání Stephanova řeckého textu (který vyšel v roce 1550) se vlastně stalo „přijatým textem“ (latinsky textus receptus), který byl použit pro mnoho raných anglických překladů včetně překladu King James Version z roku 1611.

Mezi texty z novější doby vyniká vzorový řecký text J. J. Griesbacha, který využil materiálů, jež shromáždili jiní znalci, ale pozornost věnoval také biblickým citacím uvedeným v dílech raných pisatelů, například Origena. Griesbach také studoval znění různých překladů, například arménského, gótského a Philoxeniany. Podle jeho názoru tvořily dochované rukopisy tři rodiny neboli tři recenze, a to byzantskou, západní a alexandrijskou, přičemž on sám dával přednost znění v této poslední recenzi. Jeho vzorový text byl vydáván v letech 1774 až 1806 a jeho hlavní vydání celého řeckého textu vyšlo v letech 1796–1806. Griesbachův text byl použit pro anglický překlad, který pořídil Samuel Sharpe (vyšel v roce 1840), a tento řecký text byl v roce 1864 vytištěn v díle The Emphatic Diaglott od Benjamina Wilsona.

 Řecký vzorový text Křesťanských řeckých písem, který dosáhl širokého přijetí, vytvořili roku 1881 učenci z univerzity v Cambridge, B. F. Westcott a F. J. A. Hort. Byl to výsledek jejich práce, kterou konali po dobu 28 let nezávisle na sobě, ačkoli si své poznámky pravidelně porovnávali. Podobně jako Griesbach také oni rozdělili rukopisy do rodin a pevně se opírali o text, který označili jako „text neutrální“; byl v něm zahrnut slavný Sinajský rukopis a Vatikánský rukopis č. 1209, oba ze čtvrtého století n. l. Jestliže tyto rukopisy navzájem souhlasily, a zejména jestliže je potvrzovaly další starobylé rukopisy psané unciálou, Westcott a Hort považovali věc za poměrně přesvědčivou, ale necítili se tím vázáni. Ve snaze vyřešit problémy vzniklé odporujícími si texty vzali přitom v úvahu všechny myslitelné činitele; a pokud dvě znění měla stejnou váhu, vyznačili ve svém vzorovém textu i tuto okolnost. Především právě Westcottův a Hortův text byl použit jako základ pro překlad Křesťanských řeckých písem do angličtiny v Překladu nového světa. Výbor, který na tomto překladu pracoval (New World Bible Translation Committee) však bral v úvahu i jiné vynikající řecké texty, například řecký text Nestleův (1948).

Profesor Kurt Aland ve svém komentáři k dějinám textu Křesťanských řeckých písem a k výsledkům novodobého výzkumu textu napsal: „Na základě čtyřicetileté zkušenosti a na základě výsledků výzkumu . . . rukopisů na 1 200 testovaných místech lze učinit závěr: Text Nového zákona byl předán vynikajícím způsobem, lépe než kterýkoli jiný starověký písemný záznam; možnost, že by se ještě našel nějaký rukopis, který by jeho text podstatně změnil, je nulová.“ (Das Neue Testament—zuverlässig überliefert [Nový zákon — předán spolehlivě], Stuttgart, 1986, s. 27, 28)

Dochované rukopisy Křesťanských řeckých písem (v řečtině a jiných jazycích) mají v textu různé obměny. Vzhledem k lidské nedokonalosti a ke skutečnosti, že rukopisy byly opisovány, a to i z opisů, a vzhledem k tomu, že ti, kdo opisy pořizovali, často nebyli opisovači z povolání, lze takové obměny v textu očekávat. Jestliže některé rukopisy pocházely ze společné předlohy, snad z konkrétní revize raných textů, nebo jestliže byly pořízeny v určité oblasti, měly pravděpodobně alespoň některé obměny společné, a proto se o nich říká, že patří do téže rodiny neboli skupiny. Na základě podobnosti v takových odchylkách se učenci snažili rozdělit texty do skupin neboli rodin, jejichž počet během času rostl, takže nyní se rozeznávají texty alexandrijské, západní, východní (syrské a cesarejské) a byzantské, zastoupené v různých rukopisech nebo v odlišných verzích rozsetých v četných rukopisech. Ale i přes obměny typické pro různé rodiny rukopisů (a přes obměny uvnitř každé skupiny) nám bylo Písmo zachováno v podstatě tak, jak bylo původně pod inspirací napsáno. Obměny znění nijak neovlivňují učení Bible jako celek. A chyby, bez ohledu na jejich důležitost, byly vědeckým kolacionováním opraveny, takže dnes máme text autentický a spolehlivý.

Od té doby, kdy Westcott a Hort vydali svůj vytříbený řecký text, bylo vytvořeno několik kritických vydání Křesťanských řeckých písem. Významné postavení mezi nimi zaujímá dílo The Greek New Testament, jež vyšlo nyní již ve třetím vydání ve vydavatelství United Bible Societies. Téhož znění je 26. vydání takzvaného Nestle-Alandova textu, který vyšel roku 1979 ve Stuttgartu v Německu. (Viz heslo KŘESŤANSKÁ ŘECKÁ PÍSMA.)

Rukopisy Hebrejských písem. V dnešní době je v různých knihovnách uchováváno asi 6 000 rukopisů celých Hebrejských písem nebo jejich částí. Převážná většina z nich obsahuje masoretský text a pochází z desátého století n. l. nebo z doby pozdější. Masoreti se (ve druhé polovině prvního tisíciletí n. l.) snažili zprostředkovat hebrejský text věrně a ve znění vlastního textu nic neměnili. Ve snaze uchovat tradiční výslovnost souhláskového textu, v němž nebyly vyznačeny samohlásky, vyvinuli systém samohláskových značek a akcentů. Navíc ve své masoře neboli v poznámkách na okraji upozorňovali na textové zvláštnosti a tam, kde to považovali za nutné, uváděli opravené znění. V dnešních tištěných hebrejských Biblích je právě masoretský text.

Rukopisy Hebrejských písem, které se při používání v židovských synagógách poškodily nebo se staly nečitelnými, byly nahrazeny ověřenými opisy a pak uloženy v genize (skladu či depozitáři synagógy). Když byla geniza plná, rukopisy byly vyneseny a obřadně spáleny. Tímto způsobem bylo bezpochyby zničeno mnoho starověkých rukopisů. Obsah genizy  patřící synagóze ve Staré Káhiře se však zachoval, snad díky tomu, že geniza byla zazděna a na celá staletí se na ni zapomnělo. Když byla v roce 1890 n. l. synagóga opravována, rukopisy v její genize byly znovu prozkoumány a téměř úplné rukopisy Hebrejských písem nebo jejich zlomky (některé údajně ze šestého století n. l.) si našly cestu do různých knihoven.

Jedním z nejstarších dochovaných zlomků obsahujících biblické pasáže je Nashův papyrus, který byl nalezen v Egyptě a uchován v Cambridge (Anglie). Patrně patřil do sbírky určené k vyučování, pochází ze druhého nebo prvního století př. n. l. a skládá se jen ze čtyř zlomků, na nichž je 24 řádků předmasoretského textu Deseti přikázání a několik veršů z 5. a 6. kapitoly 5. Mojžíšovy.

Od roku 1947 bylo v různých oblastech na Z od Mrtvého moře nalezeno mnoho biblických i nebiblických svitků, které jsou všeobecně označovány jako svitky od Mrtvého moře. Nejvýznamnější z nich jsou rukopisy objevené v několika jeskyních ve Vádí Kumrán (Nachal Qumeran). Jsou označovány také jako kumránské texty a kdysi patrně patřily židovské náboženské obci soustředěné v nedalekém místě jménem Chirbet Kumrán (Horvat Qumeran). První z těchto svitků objevil jeden beduín, když v jeskyni vzdálené asi 15 km na J od Jericha našel několik hliněných džbánů, v nichž byly starověké rukopisy. Mezi nimi byl nyní slavný Izajášův svitek od Mrtvého moře (1QIs^a), zachovalý kožený svitek obsahující až na několik mezer celou knihu Izajáše. (VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 322) Je psán předmasoretským hebrejským písmem a je datován do konce druhého století př. n. l. Je tedy asi o tisíc let starší než nejstarší dochovaný masoretský text. Má sice na některých místech odlišný pravopis a gramatickou stavbu, ale po naukové stránce se od masoretského textu neliší. Mezi dokumenty, které byly nalezeny v kumránské oblasti, jsou zlomky více než 170 svitků, v nichž jsou zastoupeny části všech knih Hebrejských písem kromě Ester, a v případě některých knih existuje více než jeden exemplář. Tvrdí se, že stáří těchto svitků a zlomků rukopisů sahá přibližně od roku 250 př. n. l. do poloviny prvního století n. l. a projevuje se v nich více typů hebrejského textu, například text protomasoretský nebo text, který byl předlohou pro řeckou Septuagintu. Studium takového materiálu stále ještě pokračuje.

K významným hebrejským rukopisům na pergamenu patří Káhirský karaitský kodex Proroků. Obsahuje masoru a vokalizaci a z jeho kolofonu je patrné, že jej asi v roce 895 n. l. dokončil uznávaný masoreta Moše ben Ašer z Tiberiady. Další významný rukopis (z roku 916 n. l.) je Petrohradský kodex, který obsahuje pozdější proroky. Aleppský sefardský kodex, který byl kdysi uchováván v syrském městě Aleppo a nyní je v Izraeli, obsahoval donedávna celá Hebrejská písma. Asi v roce 930 n. l. jeho původní souhláskový text opravil a znaménky a masorou opatřil Áron ben Ašer, syn Mošeho ben Ašera. Nejstarší datovaný rukopis úplných Hebrejských písem psaných hebrejsky je Leningradský rukopis č. B 19^A, který je uložen ve Veřejné knihovně v Sankt Peterburgu. Byl opsán v roce 1008 n. l. „z opravených knih, které připravil a poznámkami opatřil Áron ben Moše ben Ašer, učitel“. Jiný významný hebrejský rukopis je kodex Pentateuchu uložený v Britském muzeu (Codex Oriental 4445); je datován pravděpodobně do desátého století n. l. a obsahuje text od 1. Mojžíšovy 39:20 do 5. Mojžíšovy 1:33 (kromě 4Mo 7:46–73 a 9:12–10:18; tyto texty chybějí nebo byly později doplněny jinou rukou).

Mnoho rukopisů hebrejské části Bible bylo napsáno řecky. Mezi nejvýznačnějšími z nich je rukopis ze sbírky papyrů Fouad (inventární číslo 266, majetek společnosti Société Egyptienne de Papyrologie, Káhira); rukopis obsahuje části 1. Mojžíšovy a druhé poloviny 5. Mojžíšovy podle Septuaginty. Pochází z prvního století př. n. l. a na různých místech se v něm vyskytuje v řeckém textu Boží jméno psané hebrejskými čtvercovými písmeny přímo v řeckém textu. Zlomky 5. Mojžíšovy, kapitol 23 až 28, obsahuje papyrus Rylands iii. 458, který pochází ze druhého století př. n. l. a je uložen v Manchesteru v Anglii. Další důležitý rukopis Septuaginty obsahuje zlomky Jonáše, Micheáše, Habakuka, Sefanjáše a Zecharjáše. Na tomto koženém svitku, který pochází z konce prvního století n. l., je božské jméno uvedeno jako tetragrammaton psané starobylými hebrejskými písmeny. (Viz Rbi8, dodatek 1C.)

Rukopisy Křesťanských řeckých písem. Křesťanská písma byla psána v koiné. Není sice  známo, že by dnes existovaly jejich původní rukopisy, ale podle jednoho odhadu se Křesťanská písma psaná v řečtině dochovala — buď celá, nebo jejich části — asi v 5 000 rukopisech.

Rukopisy na papyru. Velmi důležité biblické papyry byly nalezeny mezi papyrovými kodexy, které byly kolem roku 1930 objeveny v Egyptě a jejichž zakoupení bylo oznámeno v roce 1931. Některé z těchto řeckých kodexů (datovaných do druhého až čtvrtého století n. l.) obsahují části osmi knih Hebrejských písem (1., 4. a 5. Mojžíšovu, Izajáše, Jeremjáše, Ezekiela, Daniela a Ester) a tři obsahují části 15 knih Křesťanských řeckých písem. Většinu z těchto biblických papyrů zakoupil americký sběratel rukopisů A. Chester Beatty a jsou nyní uloženy v Dublinu v Irsku. Ostatní získala University of Michigan a jiní.

Mezinárodní označení pro biblické papyry je velké „P“, za nímž následuje malé indexové číslo. Papyrus Chester Beatty č. 1 (P⁴⁵) se skládá z částí 30 listů z kodexu, který měl původně pravděpodobně asi 220 listů. P⁴⁵ obsahuje části čtyř evangelií a knihu Skutky. Papyrus Chester Beatty č. 3 (P⁴⁷) je zlomkovitý kodex Zjevení obsahující deset poněkud poškozených listů. Tvrdí se, že tyto dva papyry pocházejí ze třetího století n. l. Velmi významný je papyrus Chester Beatty č. 2 (P⁴⁶), který údajně pochází asi z roku 200 n. l. Má 86 poněkud poškozených listů z kodexu, který měl původně pravděpodobně 104 listů, a obsahuje devět z Pavlových inspirovaných dopisů: Římanům, Hebrejcům, První Korinťanům, Druhý Korinťanům, Efezanům, Galaťanům, Filipanům, Kolosanům a První Tesaloničanům. Je pozoruhodné, že je do tohoto raného kodexu zařazen dopis Hebrejcům. Vzhledem k tomu, že v dopise Hebrejcům není uvedeno jméno jeho pisatele, často se popírá, že tento spis napsal Pavel. Ale z toho, že tento dopis je zařazen do P⁴⁶, který se zjevně skládal výlučně z Pavlových dopisů, je patrné, že kolem roku 200 n. l. raní křesťané uznávali dopis Hebrejcům jako inspirovaný spis apoštola Pavla. V tomto kodexu se vyskytuje dopis Efezanům, což také vyvrací tvrzení, že Pavel tento dopis nenapsal.

V Knihovně Johna Rylandse v Manchesteru (Anglie) je uložen malý papyrový zlomek Janova evangelia (několik veršů z kapitoly 18) evidovaný jako papyrus Rylands 457. Jeho mezinárodní označení je P⁵². To je nejstarší dochovaný rukopisný zlomek Křesťanských řeckých písem; byl napsán v první polovině druhého století, možná kolem roku 125 n. l., tedy jen asi čtvrt století po Janově smrti. Z toho, že v té době již byl opis Janova evangelia zjevně v oběhu v Egyptě (kde byl tento zlomek objeven), je patrné, že dobrá zpráva podle Jana byla skutečně zaznamenána v prvním století n. l., a to samotným Janem, a ne nějakým neznámým pisatelem někdy během druhého století n. l., po Janově smrti, jak to kdysi tvrdili někteří kritici.

Od objevů papyrů Chestera Beattyho bylo nejdůležitějším přínosem do sbírky biblických papyrů získání papyrů Bodmerových, které byly uveřejněny v letech 1956 až 1961. Významné jsou zejména papyrus Bodmer 2 (P⁶⁶) a papyrus Bodmer 14, 15 (P⁷⁵), oba napsané kolem roku 200 n. l. Papyrus Bodmer 2 obsahuje velkou část Janova evangelia, zatímco papyrus Bodmer 14, 15 obsahuje velké části Lukáše a Jana a jeho text je velmi blízký textu Vatikánského rukopisu č. 1209.

Rukopisy na pergamenu. Biblické rukopisy psané na pergamenu někdy obsahují jak Hebrejská, tak i Křesťanská řecká písma, v některých však jsou jen Křesťanská písma.

Codex Bezae označený písmenem „D“ je cenný rukopis z pátého století n. l. Skutečné místo jeho vzniku není známo, ale byl získán ve Francii v roce 1562. Obsahuje evangelia, knihu Skutky a jen několik dalších veršů; je to unciální rukopis psaný na levých stránkách řecky, přičemž na pravých stránkách je paralelní text latinský. Tento kodex je uložen na univerzitě v Cambridge (Anglie) a této instituci jej v roce 1581 daroval Theodore Beza.

Codex Claromontanus (D₂) je rovněž psán řecky a latinsky na protilehlých stranách, řecky na levé straně a latinsky na pravé. Obsahuje Pavlovy kanonické dopisy včetně dopisu Hebrejcům a má se za to, že pochází ze šestého století. Údajně byl nalezen v klášteře v Clermontu (Francie), získal jej Theodore Beza, ale nyní je uložen v Bibliothèque Nationale v Paříži.

Mezi nedávno objevenými rukopisy, jež jsou psány na pergamenu a obsahují Křesťanská řecká Písma, je Codex Washingtonianus I, který obsahuje řecky psaná evangelia (v obvyklém západním pořadí: Matouš, Jan, Lukáš a Marek). Byl získán v roce 1906 v Egyptě a je uložen ve  Freerově galerii umění ve Washingtonu. Mezinárodní symbol tohoto kodexu je „W“; má se za to, že byl napsán v pátem století n. l., kromě části Jana, která byla zřejmě poškozena a v sedmém století n. l. nahrazena. Codex Washingtonianus II, který má symbol „I“, je rovněž ve Freerově sbírce a obsahuje části Pavlových kanonických dopisů včetně dopisu Hebrejcům. Tvrdí se, že tento kodex byl napsán v pátém století n. l.

Hebrejská a Křesťanská řecká písma. Nejdůležitější a nejúplnější dochované biblické řecky psané rukopisy byly napsány na pergamenu unciálním písmem.

Vatikánský rukopis č. 1209. Vatikánský rukopis č. 1209 (Vatikánský kodex) označený mezinárodním symbolem „B“ je kodex psaný unciálním písmem, pochází ze čtvrtého století n. l., pravděpodobně vznikl v Alexandrii a původně obsahoval celou Bibli v řečtině. Pozdější korektor písmena obtáhl, snad proto, že původní písmo vybledlo, a vynechal jen písmena a slova, která považoval za nesprávná. Původně měl tento kodex pravděpodobně asi 820 listů, z nichž se zachovalo 759. Chybí větší část 1. Mojžíšovy, část Žalmů, Hebrejcům 9:14 až 13:25 a chybějí i celé knihy 1. a 2. Timoteovi, Titovi, Filemonovi a Zjevení. Vatikánský kodex je uložen ve Vatikánské knihovně v Římě a je známo, že tam byl již v 15. století. Vedení Vatikánské knihovny však odborníkům přístup k tomuto rukopisu velmi ztížilo a fotografické faksimile celého kodexu bylo pořízeno teprve v letech 1889–1890.

Sinajský rukopis. Sinajský rukopis (Sinajský kodex) pochází také ze čtvrtého století, ale Vatikánský kodex je možná o něco starší. Sinajský rukopis je označen symbolem א (ʼaʹlef, první písmeno hebrejské abecedy); je zřejmé, že kdysi obsahoval celou Bibli v řečtině, ale část Hebrejských písem se ztratila. Křesťanská řecká písma však obsahuje celá. Pravděpodobně měl tento kodex původně nejméně 730 listů, ale do dnešní doby se jich prokazatelně dochovalo — celých nebo jejich částí — jen 393. Objevil jej (část v roce 1844 a druhou část v roce 1859) znalec Bible Konstantin von Tischendorf, a to v klášteře sv. Kateřiny na hoře Sinaj. Čtyřicet tři listů tohoto kodexu je uloženo v Lipsku, části tří listů jsou v Sankt Peterburgu a 347 listů je uloženo v Britském muzeu v Londýně. Bylo oznámeno, že v roce 1975 bylo v témže klášteře objeveno ještě 8 až 14 dalších listů.

Alexandrijský rukopis. Alexandrijský rukopis (Alexandrijský kodex) označený písmenem „A“ je řecký unciální rukopis obsahující velkou část Bible včetně knihy Zjevení. Je možné, že se původně skládal z 820 listů; zachovaných listů je 773. Všeobecně se předpokládá, že tento kodex pochází z první poloviny pátého  století n. l. Je rovněž uložen v Britském muzeu. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 336)

Codex Ephraemi Syri rescriptus. Všeobecně se předpokládá, že Codex Ephraemi Syri rescriptus (Codex Ephraemi), jehož mezinárodním označením je písmeno „C“, podle všeobecného názoru také vznikl v pátém století n. l. Je napsán na pergamenu řeckým unciálním písmem a tento kodex je palimpsest, rukopis, který byl přepsán jiným textem. Původní řecký text byl odstraněn a na mnoho listů potom byla řecky napsána pojednání Efréma Syrského. Tento přepis pochází pravděpodobně ze 12. století, kdy byl pergamen vzácný. Původní text však byl rozluštěn. Rukopis „C“ patrně kdysi obsahoval celé Písmo v řečtině, ale dochovalo se pouze 209 listů, z nichž 145 obsahuje Křesťanská řecká písma. Tento kodex tedy nyní obsahuje pouze části knih Hebrejských písem a části všech knih Křesťanských řeckých písem kromě druhého dopisu Tesaloničanům a druhého dopisu Jana. Kodex je uložen v pařížské Bibliothèque Nationale.

Spolehlivost biblického textu. Spolehlivost biblického textu velmi vynikne ve světle skutečnosti, že díla klasických světských spisovatelů se ve srovnání s textem Bible dochovala jen v několika málo rukopisech, z nichž žádný není původním vlastnoručním rukopisem. Jsou to sice jen opisy pořízené staletí po smrti autorů, ale dnešní znalci považují tyto pozdější opisy za dostatečný důkaz autenticity textu.

Dochované hebrejské rukopisy Písma byly psány velmi pečlivě. O textu Hebrejských písem se učenec W. H. Green vyjádřil takto: „Je možné bez pochybností prohlásit, že žádné jiné starověké dílo nebylo dochováno tak přesně.“ (Archaeology and Bible History, J. P. Free, 1964, s. 5) Zesnulý sir Frederic Kenyon, znalec biblického textu, v úvodu ke svému sedmisvazkovému dílu nazvanému The Chester Beatty Biblical Papyri s přesvědčením uvedl: „První a nejdůležitější závěr vyvozený [ze zkoumání papyrů] je uspokojivý, že totiž v podstatě potvrzují pravost existujících textů. Ani ve Starém zákoně, ani v Novém zákoně se nejeví žádné nápadné nebo podstatné odchylky. Žádné důležité pasáže nejsou vypuštěny nebo přidány, ani zde nejsou žádné odchylky, které by ovlivnily důležitá fakta nebo nauky. Odchylky v textu se týkají drobností, jako je slovosled nebo určité použití slov. . . . [Tyto papyry] však jsou důležité především proto, že jsou staršího data než texty, které byly až dosud k dispozici, a přitom potvrzují pravost našich existujících textů. V tomto ohledu jsou přínosem, který má jedinečnou hodnotu.“ (Londýn, 1933, svazek I, s. 15)

O Křesťanských řeckých písmech sir Frederic Kenyon prohlásil: „Rozmezí mezi daty původního sepsání a nejstarším existujícím dokladem se tak zmenšilo, že je ve skutečnosti zanedbatelné, a tak byl nyní odstraněn poslední podklad pro jakoukoli pochybnost, že Písmo se nám zachovalo v podstatě tak, jak bylo napsáno. Věrohodnost i všeobecná neporušenost knih Nového zákona se mohou považovat za ověřené s konečnou platností.“ (The Bible and Archæology, 1940, s. 288, 289)

Ježíš Kristus, „věrný a pravý svědek“ (Zj 3:14), před mnoha staletími opakovaně a důrazně potvrzoval pravost Hebrejských písem a stejně to činili i jeho apoštolové. (Lk 24:27, 44; Ří 15:4) Dochované starověké překlady rovněž svědčí o tom, že Hebrejská písma se zachovala v přesné podobě. Rukopisy a překlady Křesťanských řeckých písem přinášejí nezvratné svědectví o tom, že tato část Božího slova byla uchována podivuhodným způsobem a že byla předána přesně. Máme tedy nyní k dispozici věrohodný, velice spolehlivý text Bible. Pečlivé zkoumání zachovaných rukopisů Svatého Písma přináší výmluvné svědectví o tom, že Písmo bylo zachováno věrně a že je trvalé; tím se rozšiřuje význam inspirovaného výroku: „Zelená tráva uschla, květ zvadl; ale pokud jde o slovo našeho Boha, to potrvá na neurčitý čas.“ (Iz 40:8; 1Pe 1:24, 25)

[Vyobrazení na straně 556]

Sinajský rukopis ze čtvrtého století n. l. obsahuje velkou část Bible v řečtině