Sedmý rok sedmiletého cyklu; během tohoto roku mohla půda ve starověkém Izraeli odpočívat, protože nebyla obdělávána, a Hebrejci nebyli svými krajany nuceni splácet dluhy.

Od roku 1473 př. n. l., což byl rok, kdy Izraelité vešli do Zaslíbené země, se měl sabatní rok slavit „na konci každých sedmi let“, vlastně každý sedmý rok. (5Mo 15:1, 2, 12; srovnej 5Mo 14:28.) Je zřejmé, že Sabatní rok začínal troubením na trubku dne 10. etanimu (tišri), tedy v Den smíření. Někteří znalci se však domnívají, že Dnem smíření začínal Jubilejní rok, ale Sabatní rok že začínal 1. tišri.

Nesměla se obdělávat ani osévat půda, nesměly se prořezávat vinice ani se nesmělo nic sklízet; ale to, co vyrostlo samo, zůstalo na poli a mohl to jíst majitel pole a také jeho otroci, námezdní dělníci a cizí usedlíci. To bylo milosrdné opatření pro chudé a také pro domácí i divoká zvířata; ti všichni totiž během Sabatního roku měli také mít k výnosu země přístup. (3Mo 25:1–7)

 Sabatní rok byl označován jako „rok propuštění [haš·šemit·tahʹ]“. (5Mo 15:9; 31:10) Byl to rok, kdy půda nebyla obdělávána, to znamená, že zcela odpočívala neboli byla propuštěna. (2Mo 23:11) Měl nastat také odpočinek neboli propuštění od dluhů, do nichž se člověk dostal. Bylo to „propuštění Jehovovi“, k jeho slávě. Různí komentátoři na to mají různé názory. Někteří se domnívají, že dluhy vlastně nebyly zrušeny, ale že věřitel neměl na jiného Hebrejce tlačit, aby dluh splácel, protože během tohoto roku neměl hospodář žádný příjem; nicméně ten, kdo půjčil peníze cizinci, mohl splátky vyžadovat. (5Mo 15:1–3) Někteří rabíni zase zastávají názor, že byly zrušeny dluhy vyplývající z dobročinných půjček, které sloužily jako výpomoc chudému bratrovi, ale že dluhy vzniklé z obchodní činnosti patřily do jiné kategorie. Tito rabíni říkají, že v prvním století našeho letopočtu zavedl Hillel postup, který tomu, kdo peníze půjčil, umožňoval jít k soudu a učiněním nějakého prohlášení si svůj dluh zabezpečit před jeho promlčením. (The Pentateuch and Haftorahs, J. Hertz, ed., Londýn, 1972, s. 811, 812)

V tomto roce, kdy byl člověk zproštěn dluhů čili kdy měl odpočinek od povinnosti splácet dluhy, nebyli propouštěni otroci, z nichž mnozí se do otroctví dostali právě kvůli zadluženosti. Hebrejský otrok byl propouštěn v sedmém roce svého otroctví nebo v Jubileu, podle toho, co přišlo dříve. (5Mo 15:12; 3Mo 25:10, 54)

K zachovávání Sabatních let, které byly součástí Jehovovy smlouvy s Izraelem, bylo zapotřebí víry; když ale Izraelité tuto smlouvu dodržovali v plné míře, přineslo jim to velké požehnání. (3Mo 26:3–13) Bůh slíbil, že úroda v šestém roce bude tak velká, že jim poskytne dostatek potravy na části tří let, počínaje šestým rokem a konče žní v osmém roce. Vzhledem k tomu, že se v sedmém roce nemohlo osívat, nebylo až do osmého roku co sklízet. (Srovnej 3Mo 25:20–22.) Když Izraelité pod Jozuovým vedením vešli do Zaslíbené země, šest let se zabývali podmaňováním národů v Kanaánu a rozdělováním územního dědictví. Je přirozené, že v této době mohli zasévat jen málo (pokud se k tomu vůbec dostali), ale nějaké potraviny měli z plodin Kananejců. (5Mo 6:10, 11) Sedmý rok byl sabatem, a tak museli projevit víru a poslušnost tím, že počkali až do sklizně v osmém roce; Bůh jim požehnal a díky tomu přežili.

V každém roce propuštění se o Svátku chýší měl všechen lid — muži a ženy, maličcí a všichni cizí usedlíci — shromáždit a naslouchat předčítání Zákona. (5Mo 31:10–13)

Předtím než byli Izraelité odvedeni do vyhnanství, měla země zažít 121 Sabatních a 17 Jubilejních let v případě, že Izrael přesně dodržoval Zákon. Sabatní roky však Izraelité zachovávali jen částečně. Když lid odešel do vyhnanství v Babylóně, země zůstala 70 let zpustošená, „dokud . . . nesplatila své sabaty“. (2Pa 36:20, 21; 3Mo 26:34, 35, 43) Písmo nikde neuvádí, že Židé nedodrželi přesně 70 Sabatních let; Jehova však připustil, aby 70 let nuceného zpustošení všechny nedodržené Sabatní roky vynahradilo.