Určitý „den“ neboli období, kdy Bůh volá k odpovědnosti určité skupiny lidí, národy nebo celé lidstvo. Může to být doba, kdy je vykonán rozsudek nad lidmi, kteří již byli odsouzeni k smrti, a kdy soud může někomu poskytnout příležitost získat záchranu, či dokonce věčný život. Ježíš Kristus a jeho apoštolové mluvili o budoucím „Soudném dnu“, kdy mají být souzeni nejen žijící lidé, ale i ti lidé, kteří již zemřeli. (Mt 10:15; 11:21–24; 12:41, 42; 2Ti 4:1, 2)

Dřívější období soudu. Jehova v různých obdobích v minulosti volal lidi a národy k odpovědnosti za jejich skutky a vykonal nad nimi rozsudky tím, že je zahubil. Vykonání takových rozsudků nebylo tyranským projevem hrubé síly nebo převahy. Hebrejské slovo, které se překládá jako „soud“ (miš·patʹ), je v některých případech přeloženo také jako ‚právo‘ a to, „co je správné“. (Ezr 7:10; 1Mo 18:25) Bible zdůrazňuje, že Jehova „miluje spravedlnost a právo“, a proto obě tyto vlastnosti uplatňuje při vykonávání svých rozsudků. (Ža 33:5)

K vykonání rozsudků někdy docházelo na základě ničemného chování lidí v jejich každodenním životě. Příkladem jsou Sodoma a Gomora. Jehova tato města pozorně prozkoumal a zjistil, že hřích jejich obyvatel je velmi těžký; rozhodl se, že tato města zničí. (1Mo 18:20, 21; 19:14) Juda později napsal, že tato města podstoupila „soudcovský trest [řec. diʹken; „soud“, Da; „pokutu“, KB; „trestající spravedlnost“, ED] věčného ohně“. (Juda 7) Tato města tedy zažila soudný „den“.

Jehova vedl právní spor proti starověkému Babylónu, dávnému nepříteli Boha a Božího lidu. Nad Babylónem měl být vykonán rozsudek kvůli tomu, že nesmírně krutě zacházel se Židy, které po 70 letech nechtěl propustit ze zajetí, a že vítězství nad Božím lidem připisoval Mardukovi. (Jer 51:36; Iz 14:3–6, 17; Da 5:1–4) K vykonání tohoto rozsudku došlo v roce 539 př. n. l., kdy byl Babylón dobyt Médy a Peršany. Rozsudek, který byl vykonán, vynesl Jehova, a proto je možné takové období soudu označit jako „Jehovův den“. (Iz 13:1, 6, 9)

Podobně prorokoval Jeremjáš, že Bůh „se bude soudit“ s národy, mimo jiné s Edomem. (Jer 25:17–31) Tento národ projevoval nenávist k Jehovovi a jeho lidu, a proto zažil vykonání ničivého rozsudku v ‚Jehovově dnu‘. (Ob 1, 15, 16)

Když se obyvatelé Judy a Jeruzaléma projevili jako nevěrní a přivodili si Boží nelibost, Jehova  slíbil, že uprostřed Jeruzaléma ‚vykoná soudcovská rozhodnutí‘. (Ez 5:8) „Den Jehovova rozlícení“, den vykonání Jehovova ničivého rozsudku, přišel v roce 607 př. n. l. (Ez 7:19) Byl však předpověděn ještě další „den“ neboli období soudu nad Jeruzalémem. Joel prorokoval, že před příchodem „velkého a bázeň vzbuzujícího Jehovova dne“ dojde k vylití ducha. (Joe 2:28–31) V den Letnic roku 33 n. l. Petr pod inspirací vysvětlil, že se toto proroctví právě plní. (Sk 2:16–20) Ničivý „Jehovův den“ přišel v roce 70 n. l., kdy římská vojska vykonala Boží rozsudek nad Židy. Jak předpověděl Ježíš, byly to „dny pro vykonání práva“. (Lk 21:22; viz heslo ZNIČENÍ.)

Budoucí období pro vykonání soudu. Kromě proroctví uvedených v Hebrejských písmech se Bible jednoznačně zmiňuje o několika budoucích soudných dnech, kdy dojde k vykonání rozsudku. Zjevení poukazuje na dobu, kdy „Velký Babylón“ bude úplně spálen ohněm. Tento soudcovský trest ho postihne za to, že smilnil s národy a že se opíjel krví Ježíšových svědků. (Zj 17:1–6; 18:8, 20; 19:1, 2) O dalším vykonání rozsudku se zmínil Petr, když připomněl, co se stalo v Noemových dnech, a předpověděl ‚den soudu a zničení bezbožných lidí‘. (2Pe 3:7) Zjevení uvádí, že takové zničení vykoná „Boží Slovo“, ten, jenž bude bít národy dlouhým mečem. (Zj 19:11–16; srovnej Judu 14, 15.) V prvním století již byl nad Ďáblem vynesen rozsudek, a jak Satan, tak i démoni, které on vede, věděli, že budou uvrženi do propasti. (1Ti 3:6; Lk 8:31; Zj 20:1–3) Z toho tedy vyplývá, že soud, který je čeká, bude pouze vykonání rozsudku, jenž byl nad nimi již vynesen. (Juda 6; 2Pe 2:4; 1Ko 6:3)

Soud může, ale nemusí být odsuzující. Na většině míst v Křesťanských písmech, kde se objevuje slovo „soud“ (řec. kriʹsis a kriʹma), toto slovo jasně znamená odsuzující soud neboli nepříznivý rozsudek. V Janovi 5:24, 29 je „soud“ uveden jako protiklad k ‚životu‘ nebo k ‚věčnému životu‘ a nepokrytě je jím míněn odsuzující soud, který znamená naprostou ztrátu života, tedy smrt. (2Pe 2:9; 3:7; Jan 3:18, 19) Nepříznivý rozsudek však nemusí nevyhnutelně vést ke zničení. To je vidět z Pavlových poznámek v 1. Korinťanům 11:27–32, jež souvisejí s průběhem Pánovy večeře. Jestliže někdo správně nechápal, co dělá, mohl jíst nebo pít „soud nad sebou“. Pak Pavel dodává: „Když jsme však souzeni, jsme ukázňováni Jehovou, abychom nebyli odsouzeni se světem.“ Někoho tedy mohl postihnout nepříznivý rozsudek, ale protože činil pokání, nebyl takový člověk zničen navždy.

Skutečnost, že soud nemusí být odsuzující, je navíc patrná ze 2. Korinťanům 5:10. O těch, kdo se objevují před soudcovským stolcem, je tam řečeno, že ‚každý dostane svou odměnu podle toho, co prováděl, ať je to dobré, nebo podlé‘. Souzení, o němž je zmínka ve Zjevení 20:13, nepochybně pro mnoho lidí dopadne příznivě. Ti z mrtvých, kteří obdrží nepříznivý rozsudek, budou uvrženi do „ohnivého jezera“. Ti ostatní, kteří v tomto soudu obstojí, však budou ‚nalezeni zapsaní v knize života‘. (Zj 20:15)

V Soudném dnu bude každý osobně skládat účty. Hebrejci v předkřesťanské době dobře věděli, že ze svého chování budou osobně skládat účty Bohu. (Ka 11:9; 12:14) V Křesťanských řeckých písmech je vysvětleno, že v budoucnosti nastane období neboli „den“, kdy budou jednotlivě souzeni všichni lidé — jak ti, kdo budou dosud naživu, tak ti, kdo již dříve zemřeli. (2Ti 4:1, 2)

Totožnost soudců. V Hebrejských písmech je Jehova označen jako „Soudce celé země“. (1Mo 18:25) Podobně v Křesťanských řeckých písmech je nazván ‚Soudce všech‘. (Heb 12:23) Pověřil však svého Syna, aby soudil místo něho. (Jan 5:22) Bible mluví o tom, že Ježíš byl ‚pověřen‘, ‚ustanoven‘ a „určen“ k tomu, aby soudil. (Sk 10:42; 17:31; 2Ti 4:1) Skutečnost, že Ježíš dostal od Boha právo soudit, řeší jakýkoli zdánlivý rozpor mezi biblickým textem, kde je uvedeno, že každý člověk bude „stát před Božím soudcovským stolcem“, a veršem, kde je napsáno, že všichni budou „učiněni zjevnými před Kristovým soudcovským stolcem“. (Ří 14:10; 2Ko 5:10)

Ježíš také řekl svým apoštolům, že až on sám se při „znovustvoření“ posadí na svůj slavný trůn, i apoštolové se posadí „na dvanáct trůnů“ a budou soudit. (Mt 19:28; Lk 22:28–30) Pavel řekl, že křesťané, kteří byli ‚povoláni za svaté‘, budou soudit svět. (1Ko 1:2; 6:2) Také apoštol Jan spatřil ve vidění dobu, kdy někteří dostanou „moc, aby soudili“. (Zj 20:4) Vzhledem k výše uvedeným textům se to nepochybně vztahuje na apoštoly a na ostatní svaté. Takový závěr  vyplývá z poslední části 4. verše 20. kapitoly Zjevení, kde se mluví o těch, kdo budou vládnout s Kristem tisíc let. Ti potom budou společně s Ježíšem královskými soudci.

Je jisté, že soud, který bude probíhat v Soudném dnu, bude nestranný, protože Jehovovy „soudy jsou pravé a spravedlivé“. (Zj 19:1, 2) A soud, k němuž Jehova dává oprávnění, je také spravedlivý a pravý. (Jan 5:30; 8:16; Zj 1:1; 2:23) Při tomto soudu nebude překrucováno právo ani nebudou zatajována fakta.

K Soudnému dnu patří vzkříšení. Když Ježíš mluvil o „Soudném dnu“, zmínil se i o vzkříšení mrtvých. Poukázal na to, že některé město možná apoštoly a jejich poselství odmítne, a řekl: „Pro sodomskou a gomorskou zemi to bude v Soudném dnu snesitelnější než pro ono město.“ (Mt 10:15) Ježíš zde sice nepochybně použil nadsázku (protože Sodoma a Gomora utrpěly věčné zničení), ale svým výrokem poukazoval na to, že budoucí soud postihne přinejmenším některé obyvatele takového židovského města z prvního století. (Srovnej Mt 11:22–24; Lk 10:13–15; Judu 7.) Ještě jasnější je Ježíšův výrok, že „královna z jihu bude vzbuzena v soudu“. (Mt 12:41, 42; Lk 11:31, 32) Biblické texty, kde je uvedeno, že Ježíš bude soudit „živé a mrtvé“, lze tedy chápat ve světle skutečnosti, že k Soudnému dnu patří také vzkříšení. (Sk 10:42; 2Ti 4:1)

Poslední doklad toho, že mnozí z těch, kdo budou v Soudném dnu posuzováni, budou vzkříšení lidé, vyplývá ze Zjevení 20:12, 13. Tam je popsána skupina lidí, jak „stojí před trůnem“; mluví se zde o mrtvých a také o tom, že smrt a hádes vydaly mrtvé, kteří byli v nich. Ti všichni mají být souzeni.

Čas pro Soudný den. V Janovi 12:48 Kristus spojil souzení lidí s ‚posledním dnem‘. Podle Zjevení 11:17, 18 mají být mrtví souzeni potom, co se Bůh ujme své velké moci a začne zvláštním způsobem vládnout jako král. Další objasnění vyplývá z 19. a 20. kapitoly Zjevení, kde je popisován postup jednotlivých událostí. Tam čteme o válce, ve které „Král králů“ pobíjí „krále země a jejich vojska“. (O této válce se dříve ve Zjevení [16:14] píše jako o „válce velkého dne Boha Všemohoucího“.) Pak je Satan svázán na tisíc let. Během tohoto tisíciletí slouží společně s Kristem královští soudci. V této souvislosti je zmínka i o souzení mrtvých. To tedy poukazuje na dobu, kdy přijde Soudný den. A z biblického stanoviska není nemožné považovat tisícileté období za „den“, protože takové ztotožnění je uvedeno v Bibli. (2Pe 3:8; Ža 90:4)

Základ pro soud. Při popisu událostí, které se v období soudu budou odehrávat na zemi, Zjevení 20:12 uvádí, že vzkříšení pak budou „souzeni podle svých skutků z věcí napsaných ve svitcích“. Vzkříšení lidé nebudou souzeni na základě toho, co dělali v dřívějším životě, protože pravidlo uvedené v Římanům 6:7 zní: „Kdo . . . zemřel, je zproštěn svého hříchu.“

Ježíš však řekl, že pro lidi, kteří nebyli ochotni povšimnout si jeho mocných skutků a činit pokání nebo kteří nereagovali na Boží poselství, bude velmi těžké přečkat Soudný den. (Mt 10:14, 15; 11:21–24)