Hebrejské slovo za·qenʹ i řecké slovo pre·sbyʹte·ros mají význam „starší muž“ neboli „starší“ a označují se jimi nejen osoby pokročilého věku (1Mo 18:11; 5Mo 28:50; 1Sa 2:22; 1Ti 5:1, 2) nebo starší ze dvou osob (Lk 15:25), ale vztahují se také ve zvláštním významu na osoby, jež v obci nebo v národu zastávají postavení, v němž mají autoritu a odpovědnost. V Hebrejských i v Křesťanských řeckých písmech jsou tato slova používána především v tomto významu.

Již od starověku bylo zvykem, že lidé měli staršího muže ve vážnosti; prokazovali mu úctu, protože si vážili jeho zkušeností a vědomostí a také moudrosti a zdravého úsudku, jež s tím bývají spojeny. V mnoha národech se lidé podřizovali vedení svých starších mužů — buď starších členů svého rodu, nebo těch, kteří byli uznáváni pro své vědomosti a svou moudrost. Výraz „starší muž“ tedy měl dvojí význam, protože se vztahoval jednak na doslovný starší věk a jednak na postavení nebo úřad. Zmínky o ‚starších mužích [‚hodnostářích‘, JB-č] egyptské  země‘ a o ‚moabských starších mužích a midianských starších mužích‘ se nevztahují na všechny letité muže v těchto národech, ale vztahují se na muže, kteří sloužili v radě, jež měla řídit a spravovat národní záležitosti; byla to „knížata [heb. sa·rimʹ; „náčelníci“, AT]“ těch národů. (1Mo 50:7; 4Mo 22:4, 7, 8, 13–15; Ža 105:17, 21, 22)

Stejně jsou i výrazy „izraelští starší muži“, „starší muži ze shromáždění“, ‚starší muži mého lidu‘ a ‚starší muži země‘ použity v tomto úředním smyslu a nevztahují se na každého letitého muže v izraelském národě. (4Mo 16:25; 3Mo 4:15; 1Sa 15:30; 1Kr 20:7, 8) V poměrně nevelkém počtu případů, kdy ve spojení s výrazem zeqe·nimʹ (starší muži) nejsou uvedena žádná slova, která by tento výraz blíže vysvětlovala, je nutné na základě kontextu určit, zda jde jen o letité muže, nebo zda jde o muže v úředním vedoucím postavení.

Starší muži (starší) v Izraeli. Ještě před vyjitím z Egypta měli Izraelité své „starší muže“, kteří lidu sdělovali určité věci, jednali jménem lidu a činili rozhodnutí. Mojžíš dostal pokyn, aby po návratu do Egypta těmto starším mužům sdělil, k čemu byl pověřen, a tito muži, nebo přinejmenším nejpřednější z nich, ho doprovázeli, když šel k faraónovi. (2Mo 3:16, 18)

Když Mojžíš jakožto Boží představitel předložil národu smlouvu Zákona, lid při uzavírání smluvního vztahu s Jehovou zastupovali úředně pověření „starší muži“. (2Mo 19:3–8) Za nějaký čas, když si Izraelité stěžovali na poměry v pustině, měl Mojžíš pocit, že spravování záležitostí národa je pro něj již příliš velkým břemenem, a proto tento problém sdělil Jehovovi. Tehdy Bůh Mojžíšovi přikázal: „Shromáždi mi sedmdesát mužů z izraelských starších mužů, o nichž vskutku víš, že jsou staršími muži lidu a jejich úředníky, . . . a budu muset odejmout něco z ducha, který je na tobě, a vložit jej na ně, a budou ti muset pomáhat nést náklad.“ (4Mo 11:16, 17) Tito „starší muži“ byli k této službě jmenováni teokraticky. (4Mo 11:24, 25) Od té doby je Jehova používal, aby společně s Mojžíšem sdíleli odpovědnost za vedení a správu národa.

Izraelité žili jako nomádi, ale když během času dobyli Zaslíbenou zemi, opět se usadili v městečkách i městech a žili podobně jako předtím v Egyptě. Starší nyní za lid nesli odpovědnost na úrovni obcí. Ve svých jednotlivých obcích působili jako skupina dozorců; sloužili jako soudci a úředníci, a tak se starali o právní záležitosti a o zachovávání pokoje, pořádku a duchovního zdraví. (5Mo 16:18–20; 25:7–9; Joz 20:4; Rut 4:1–12)

Jestliže se mluví o ‚celém Izraeli, jeho starších mužích a jeho hlavách a jeho soudcích a jeho úřednících‘ (Joz 23:2; 24:1), o ‚izraelských starších mužích a všech hlavách kmenů, náčelnících otcovských domů‘ (2Pa 5:2), neznamená to, že „hlavy“, ‚soudci‘, ‚úředníci‘ a „náčelníci“ jsou jiné osoby než „starší muži“, ale spíše je z toho patrné, že muži, kteří byli takto výslovně označeni, zastávali tato postavení ve skupině starších mužů. (Srovnej 2Kr 19:2; Mr 15:1.)

Ti, kdo sloužili jako „starší muži“ na národní úrovni, jsou označováni jako „izraelští starší muži“ (1Sa 4:3; 8:4), ‚starší muži země‘ (1Kr 20:7), jako „starší muži ze shromáždění“ (Sd 21:16) nebo po rozdělení království jako ‚judští a jeruzalémští starší‘ pro jižní království. (2Kr 23:1)

Stejně jako mnoho izraelských králů a kněží prokázali se také „starší muži“ jako celek nevěrnými vzhledem k odpovědnosti, kterou měli před Bohem i před lidem. (1Kr 21:8–14; Ez 7:26; 14:1–3) Bůh jim odňal svou podporu, a proto se ‚chlapci stali jejich knížaty‘ a ‚nepříliš vážený útočil proti tomu, jenž má být ctěn‘. (Iz 3:1–5) Hebrejská písma tedy zdůrazňují, že věk sám o sobě není rozhodující, že „šediny jsou korunou krásy“ jen tehdy, jestliže „se nalézají na cestě spravedlnosti“. (Př 16:31) Nejsou to „ti, kdo jsou pouze hojní na dny, kdo se prokazují jako moudří, ani ti, kdo jsou jenom staří, kdo rozumějí soudu“, ale ti, kdo mají nejen zkušenosti, ale jsou také vedeni Božím duchem a získali porozumění jeho Slovu. (Job 32:8, 9; Ža 119:100; Př 3:5–7; Ka 4:13)

Vedení prostřednictvím skupiny „starších mužů“ bylo uplatňováno v průběhu celých dějin národa, a dokonce i ve vyhnanství v Babylóně a po návratu do Judy. (Jer 29:1; Ezr 6:7; 10:7, 8, 14) Když byl na zemi Ježíš, „starší muži“ (řec. pre·sbyʹte·roi) se aktivně podíleli na veřejných záležitostech jak na úrovni obcí (Lk 7:3–5), tak i na úrovni národa. V Jeruzalémě vycházel odpor proti Ježíšovi a jeho učedníkům především ze „shromáždění starších mužů“ (řec. pre·sby·teʹri·on). (Lk 22:66; Sk 22:5)

 Starší v křesťanském sboru. Na základě těchto skutečností není obtížné porozumět zmínkám o „starších mužích“ (pre·sbyʹte·roi) křesťanského sboru. Stejně jako v tělesném Izraeli, byli to i v duchovním Izraeli „starší muži“ neboli starší, kdo nesli zodpovědnost za vedení sboru.

V den Letnic jednali apoštolové jako skupina, a Petr sloužil díky působení Božího vylitého ducha jako jejich mluvčí. (Sk 2:14, 37–42) Bylo zřejmé, že v duchovním smyslu byli „staršími muži“, protože již dlouho předtím byli důvěrně spjati s Ježíšem a osobně od něj dostali pověření k tomu, aby vyučovali. (Mt 28:18–20; Ef 4:11, 12; srovnej Sk 2:42.) Lidé, kteří se stali věřícími, dávali svým postojem najevo, že uznávají apoštoly jako ty, kdo mají autoritu vést nový národ pod Kristem (Sk 2:42; 4:32–37; 5:1–11) a kdo mají autoritu — buď přímo jako celek, nebo prostřednictvím zástupců (jako byl zvláště apoštol Pavel) — udělovat jmenování ke službě. (Sk 6:1–6; 14:19–23) Když vyvstala sporná otázka týkající se obřízky, „starší muži“ a apoštolové se shromáždili, aby celou věc uvážili. Jejich rozhodnutí bylo oznámeno všem sborům a bylo přijato jako směrodatné. (Sk 15:1–31; 16:1–5) Je tedy zřejmé, že stejně jako někteří „starší muži“ sloužili izraelskému národu, tak i tito „starší muži“ společně s apoštoly tvořili vedoucí sbor, a to pro celý křesťanský sbor ve všech zemích. Později šel Pavel do Jeruzaléma, setkal se s Jakubem a ‚všemi staršími muži‘, vyprávěl jim o výsledcích své služby a v určitých věcech od nich dostal rady. (Sk 21:15–26)

V některých případech je výraz „starší muži“ použit jako opak výrazu ‚mladší muži‘ nebo je použit souběžně se spojením ‚starší ženy‘, přičemž není uvedeno nic, co by se vztahovalo na povinnosti ve sboru. V takových případech se tento výraz prostě vztahuje na muže zralého věku. (Sk 2:17, 18; 1Ti 5:1, 2) Toto označení se používá také tehdy, pojednává-li se o ‚mužích starých dob‘. (Heb 11:2) Ve většině případů uvedených v Křesťanských řeckých písmech však „starší muži“ byli ti, kdo byli zodpovědni za vedení sboru. V několika textech jsou „starší muži“ označováni jako „dozorci“ (řec. e·piʹsko·poi; ‚biskupové‘, KB). Pavel použil tento výraz, když mluvil se „staršími muži“ ze sboru v Efezu, a na „starší muže“ jej uplatnil ve svém dopise Titovi. (Sk 20:17, 28; Tit 1:5, 7) Oba výrazy se tedy vztahují na totéž postavení, přičemž výraz pre·sbyʹte·ros poukazuje na zralost muže, který v tomto úřadu slouží, a výraz e·piʹsko·pos se vztahuje na povinnosti spojené s tímto úřadem.

Manuel Guerra y Gomez o řeckém slovu pre·sbyʹte·ros napsal: „Přesný překlad výrazu [pre·sbyʹte·ros] téměř ve všech dochovaných helenistických textech je, že starší muž je synonymum pro zralý muž. Jeho význačným rysem je zralý úsudek a schopnost vést . . . Bez ohledu na to, zda výraz [pre·sbyʹte·ros] je použit v technickém smyslu, nebo ne, ani v helenistickém, ani v izraelském světě neoznačuje churavého letitého člověka, ale naopak zralého muže, který díky svým zkušenostem a své prozíravosti je schopen vést svou rodinu nebo svůj lid.“ (Episcopos y Presbyteros, Burgos, Španělsko, 1962, s. 117, 257)

Je zřejmé, že v otázce, zda někdo mohl ve starověkém Izraeli sloužit jako „starší muž“, hrál určitou úlohu věk ve smyslu prožitých let. (1Kr 12:6–13) Stejně ani „starší muži“ neboli dozorci v křesťanském sboru nebyli mladíci; svědčí o tom apoštolova zmínka, že tito muži mají manželky a děti. (Tit 1:5, 6; 1Ti 3:2, 4, 5) Tělesný věk však nebyl jediným či prvořadým činitelem, což je patrné z ostatních uvedených požadavků (1Ti 3:2–7; Tit 1:6–9), a není stanovena ani žádná určitá věková hranice. Timoteus, který měl co dělat se jmenováním „starších mužů“, byl očividně sám uznáván jako jeden z nich, ačkoli byl poměrně mladý. (1Ti 4:12)

K požadavkům na postavení „staršího muže“ v křesťanském sboru patřila vysoká úroveň chování a duchovního smýšlení. Jestliže měl být někdo ustanoven jako „starší muž“, bylo velmi důležité, aby byl schopen vyučovat, vybízet a kárat. (1Ti 3:2; Tit 1:9) Pavel Timoteovi slavnostně uložil úkol: „Kaž slovo, naléhavě se toho drž v příznivém období, v období obtížném, kárej, napomínej, vybízej, s veškerou trpělivostí a uměním vyučovat.“ (2Ti 4:2) Jako ‚pastýři‘ jsou „starší muži“ zodpovědni za duchovní sycení stáda a také za to, aby pečovali o ty, kdo jsou duchovně nemocní, a aby chránili stádo před živly, které se chovají jako vlci. (Sk 20:28–35; Jk 5:14, 15; 1Pe 5:2–4) Kromě toho Pavel, který se sám horlivě věnoval vyučování „veřejně a dům od domu“, připomínal Timoteovi jeho odpovědnost: „Konej dílo evangelisty, plně dovrš svou službu.“ (Sk 20:20; 2Ti 4:5)

 Každý křesťanský sbor měl svou radu „starších mužů“ neboli „dozorců“; zmínky jsou například o „starších mužích“ v Jeruzalémě (Sk 11:30; 15:4, 6; 21:18), v Efezu (Sk 20:17, 28) a ve Filipech (Fil 1:1) a pravidelně se o nich mluví v množném čísle. O ‚radě starších mužů‘ (řec. pre·sby·teʹri·on) je zmínka v souvislosti s tím, že na Timotea byly ‚vloženy ruce‘. (1Ti 4:14) „Starší muži“ jako dozorci sboru ‚předsedali‘ svým bratrům. (Ří 12:8; 1Te 5:12–15; 1Ti 3:4, 5; 5:17)

Pavel a Petr jakožto „starší muži“ s apoštolskou autoritou někdy dozírali nad jinými „staršími muži“ v určitých sborech (srovnej 1Ko 4:18–21; 5:1–5, 9–13; Fil 1:1; 2:12; 1Pe 1:1; 5:1–5) podobně jako apoštol Jan a učedníci Jakub a Juda — ti všichni psali sborům dopisy. Pavel ustanovil Timotea a Tita, aby ho na určitých místech zastupovali. (1Ko 4:17; Fil 2:19, 20; 1Ti 1:3, 4; 5:1–21; Tit 1:5) V mnoha případech tito muži jednali s nově založenými sbory věřících; Titus byl pověřen k tomu, aby „napravil věci, které jsou nedostatečné [nebo „to, čeho se nedostává; to, co chybí“]“ ve sborech na Krétě.

Ze zprávy je patrné, že se Pavel, Barnabáš, Titus a zřejmě i Timoteus podíleli na jmenování jednotlivých osob do postavení „starších mužů“ ve sborech. (Sk 14:21–23; 1Ti 5:22; Tit 1:5) Není žádná zpráva o tom, že by sbory prováděly taková jmenování samy od sebe. Ve Skutcích 14:23 čteme, že když Pavel a Barnabáš znovu navštívili Lystru, Ikonion a Antiochii, ‚ustanovili pro ně v každém sboru starší muže [řec. chei·ro·to·neʹsan·tes]‘ („v jednotlivých církevních obcích jim . . . ustanovovali starší“, Pe; „po církvích [jim] zřídili starší“, SýH). O významu řeckého slovesa chei·ro·to·neʹo je zmínka v díle The Acts of the Apostles (F. F. Bruce, 1970, s. 286): „Ačkoli etymologický význam [chei·ro·to·neʹo] je ‚volit zvednutím ruky‘, začalo být používáno ve smyslu ‚ustanovit‘, ‚jmenovat‘: srov. totéž slovo s předponou [pro, „před“] v x. 41.“ Lidellův a Scottův Greek-English Lexicon nejprve uvádí obvyklé definice slovesa chei·ro·to·neʹo a pak vysvětluje: „Později obvykle jmenovat, . . . jmenovat do úřadu v Církvi.“ (Revidoval H. Jones, Oxford, 1968, s. 1986.) Podobně Parkhurstův Greek and English Lexicon to the New Testament (Londýn, 1845, s. 673) říká: „S následujícím akuzativem jmenovat nebo ustanovit do úřadu, byť i bez hlasování či volby.“ Úřad, do něhož byli tito křesťanští muži jmenováni, byl úřad „staršího muže“ neboli staršího, a v souvislosti s jejich dosazením neprobíhalo žádné hlasování zvednutím ruky.

Ve svém dopise Timoteovi Pavel napsal: „Ať jsou starší muži, kteří předsedají znamenitým způsobem, považováni za hodné dvojnásobné cti, zvláště ti, kteří tvrdě pracují slovem a vyučováním.“ (1Ti 5:17) Ve spojitosti s následujícím veršem (18) a také s předcházejícím pojednáním o tom, jak má být vdovám prokazována úcta v podobě hmotné pomoci (v. 3–16), tato ‚dvojnásobná čest‘ nepochybně zahrnovala i hmotnou pomoc.

Kdo je „čtyřiadvacet starších“ na nebeských trůnech?

V knize Zjevení se výraz pre·sbyʹte·roi vyskytuje 12krát a je použit na duchovní tvory. Z jejich okolí, oblečení a jednání lze poznat, o koho jde.

Apoštol Jan spatřil ve vidění Jehovův trůn v nebi, obklopený čtyřiadvaceti menšími trůny, na kterých sedělo čtyřiadvacet starších, z nichž každý byl oblečen do bílého svrchního oděvu a na hlavě měl zlatou korunu. (Zj 4:1–4) Vidění pokračovalo a Jan dále spatřil, jak těchto 24 starších nejen opakovaně padá a uctívá před Jehovovým trůnem, ale také jak se v průběhu vidění účastní jeho různých obrazů. (Zj 4:9–11; 5:4–14; 7:9–17; 14:3; 19:4) Především bylo vidět, jak se připojují k ohlašování Království, totiž toho, že se Jehova ujal své velké moci a začal kralovat. (Zj 11:15–18)

Ve starověkém Izraeli „izraelští starší muži [starší]“ zastupovali celý národ. (2Mo 3:16; 19:7) Stejně i „starší“ mohou zastupovat neboli představovat celý sbor duchovního Izraele. Čtyřiadvacet starších, kteří sedí na trůnech kolem Boha, tedy mohlo dobře představovat celý sbor pomazaných křesťanů, kteří potom, co se prokázali věrnými až do smrti, obdrží slíbenou odměnu v podobě nebeského vzkříšení a trůnů, jež jsou blízko trůnu Jehovova. (Zj 3:21) Číslo 24 má také svůj význam, protože to je počet oddílů, do nichž král David zorganizoval kněze, aby sloužili v jeruzalémském chrámu. Pomazaní křesťané mají být ‚královským kněžstvem‘. (1Pe 2:9; 1Pa 24:1–19, Lk 1:5–23, 57–66; Zj 20:6; viz heslo DOZORCE.)