Obvykle se tímto českým výrazem překládá řecké slovo koʹsmos na všech místech v Křesťanských řeckých písmech s výjimkou 1. Petra 3:3, kde je přeloženo jako „zdobení“. „Svět“ může znamenat (1) lidstvo jako celek bez ohledu na mravní stav nebo způsob života, (2) uspořádání lidských poměrů, do nichž se člověk narodí a v nichž žije (a v tomto smyslu je někdy velmi podobné významu řeckého slova ai·onʹ, „systém věcí“) nebo (3) lidstvo kromě Jehovových schválených služebníků.

Některé překlady Bible používají slovo „svět“ nejen pro koʹsmos, ale také pro další tři řecká slova (ge; ai·onʹ; oi·kou·meʹne) a pro pět různých hebrejských slov (ʼeʹrec; cheʹdhel; cheʹledh; ʽó·lamʹ; te·velʹ). Vznikla tím nejasná neboli matoucí směsice významů, jež neumožňuje správně pochopit příslušné texty. Existují však také překlady, které značně přispívají k objasnění tohoto zmatku.

Hebrejské slovo ʼeʹrec a řecké slovo ge (z nichž pocházejí česká slova „geografie“ a „geologie“) znamenají „zem; půda“ (1Mo 6:4; 4Mo 1:1; Mt 2:6; 5:5; 10:29; 13:5), i když v některých případech, jako například v Žalmu 66:4 a Zjevení 13:3, mohou symbolicky znamenat lidi na zemi. Oba výrazy ʽó·lamʹ (heb.) a ai·onʹ (řec.) se v podstatě vztahují na časové období neurčité délky. (1Mo 6:3; 17:13; Lk 1:70) Ai·onʹ může také znamenat „systém věcí“, který charakterizuje určité období, věk nebo epochu. (Ga 1:4) Trochu podobný význam má cheʹledh (heb.) a může se překládat výrazy jako „trvání života“ a ‚systém věcí‘. (Job 11:17; Ža 17:14) Oi·kou·meʹne (řec.) označuje „obydlenou zemi“ (Lk 21:26) a te·velʹ (heb.) lze překládat jako ‚úrodná země‘. (2Sa 22:16) Cheʹdhel (heb.) se objevuje pouze u Izajáše 38:11 a v Kralické bibli je přeloženo jako ‚svět‘ ve výrazu ‚přebývající na světě‘. The Interpreter’s Dictionary of the Bible (G. Buttrick, ed., 1962, sv. 4, s. 874) zde navrhuje překlad „obyvatelé (světa) zániku“ a poukazuje na to, že většina učenců dává přednost znění některých hebrejských rukopisů, kde je cheʹledh místo cheʹdhel. Překlad nového světa uvádí ‚obyvatelé [země] zániku‘. (Viz hesla SYSTÉM VĚCÍ; VĚK; ZEMĚ.)

„Kosmos“ a jeho různé významy. Základní význam řeckého slova koʹsmos je „řád“ nebo „uspořádání“. A do té míry, jak je pojem krásy spojen s řádem a se symetrií, vyjadřuje tuto myšlenku i slovo koʹsmos, proto ho Řekové  často používali ve významu „zdobení“, zvláště pokud šlo o ženy. V tomto smyslu je použito v 1. Petra 3:3. Odtud je také české slovo „kosmetika“. Příbuzné sloveso ko·smeʹo má u Matouše 25:7 význam ‚dát do pořádku‘, ale jinde znamená ‚zdobit‘. (Mt 12:44; 23:29; Lk 11:25; 21:5; 1Ti 2:9; Tit 2:10; 1Pe 3:5; Zj 21:2, 19) Přídavné jméno koʹsmi·os v 1. Timoteovi 2:9 a 3:2 popisuje to, co je ‚dobře upravené‘ nebo ‚pořádné‘.

Ve vesmíru je patrný pořádek, a zjevně proto řečtí filozofové někdy slovo koʹsmos používali na všechno viditelné stvoření. V tomto směru však mezi nimi skutečná názorová jednota není, protože někteří toto slovo omezovali pouze na nebeská tělesa a jiní ho používali na celý vesmír. Některé apokryfní spisy (srovnej Knihu Moudrosti 9:9; 11:17) používají slovo koʹsmos k popisu hmotného stvoření jako celku. Tyto knihy byly napsány v období, kdy do mnoha židovských oblastí pronikala řecká filozofie. V inspirovaných Křesťanských řeckých písmech se však slovo kósmos v tomto smyslu prakticky vůbec neobjevuje. V některých textech se může zdát, že se uvedený výraz používá v tomto smyslu, například v záznamu apoštolova proslovu k Atéňanům na Areopagu. Pavel zde řekl: „Bůh, který udělal svět [tvar slova koʹsmos] a všechno v něm, Ten, který je Pánem nebe a země, nebydlí v chrámech udělaných rukama.“ (Sk 17:22–24) Vzhledem k tomu, že Řekové běžně používali slovo koʹsmos ve významu vesmíru, mohl ho v tomto smyslu použít i Pavel. Je však dost dobře možné, že i zde Pavel použil slovo svět v některém z významů, o nichž se tento článek zmiňuje dále.

Ve vztahu k lidstvu. Richard C. Trench v díle Synonyms of the New Testament (Londýn, 1961, s. 201, 202) uvádí nejdříve filozofické použití slova koʹsmos pro vesmír a potom říká: „Z tohoto významu slova κόσμος [koʹsmos] jako hmotného vesmíru . . . pochází κόσμος jako vnější uspořádání věcí, v němž člověk žije a pohybuje se, jež existuje kvůli člověku a jehož morální střed člověk tvoří (Jan xvi.21; I. Kor. xiv.10; I. Jana iii.17); . . . a potom lidé jako takoví, celkový soubor všech lidí žijících na světě (Jan i.29; iv.42; II. Kor. v.19); a v návaznosti na to z mravního hlediska všichni, kdo nejsou v ἐκκλησία [ek·kle·siʹa; v církvi neboli sboru], jsou odcizeni životu s Bohem a pro ničemné skutky se stávají Božími nepřáteli. (I. Kor. i.20, 21; II. Kor. vii.10; Jak. iv.4).“

Podobně i kniha Studies in the Vocabulary of the Greek New Testament od K. S. Wuesta (1946, s. 57) cituje výrok znalce řečtiny Cremera: „Protože za kosmos je pokládán řád věcí, jehož středem je člověk, pozornost je obrácena hlavně na člověka a kosmos označuje lidstvo uvnitř tohoto pořádku věcí, lidstvo, které se projevuje v něm a skrze něj (Mt. 18:7).“

Celé lidstvo. Koʹsmos neboli „svět“ je tudíž těsně spojen s lidstvem. Platí to o řecké světské literatuře a zvláště pak o Písmu. Když Ježíš řekl, že člověk, který chodí za denního světla, „vidí světlo tohoto světa [tvar slova koʹsmos]“ (Jan 11:9), mohlo by se zdát, že slovo „svět“ označuje prostě planetu Zemi, pro niž je zdrojem denního světla slunce. Ježíš však dále mluví o člověku chodícím v noci, který se o něco uhodí, „protože v něm není světlo“. (Jan 11:10) Slunce a další nebeská tělesa dal Bůh v první řadě pro lidstvo. (Srovnej 1Mo 1:14; Ža 8:3–8; Mt 5:45.) Ježíš použil světlo v duchovním smyslu a podobně řekl svým následovníkům, že budou „světlo světa“ (Mt 5:14). Určitě tím nemyslel, že budou osvětlovat tuto planetu, protože dále ukazuje, že budou zářit lidstvu — „před lidmi“. (Mt 5:16; srovnej Jana 3:19; 8:12; 9:5; 12:46; Fil 2:15.) Kázání dobré zprávy „v celém světě“ (Mt 26:13) rovněž znamená kázat lidstvu jako celku, a v některých jazycích se vyjádření „celý svět“ dokonce běžně používá ve smyslu „každý“ (srovnej francouzsky tout le monde, španělsky todo el mundo). (Srovnej Jana 8:26; 18:20; Ří 1:8; Kol 1:5, 6.)

Jeden ze základních významů slova koʹsmos se tudíž vztahuje k celému lidstvu. Písmo proto říká, že koʹsmos neboli svět je vinen hříchem (Jan 1:29; Ří 3:19; 5:12, 13) a potřebuje zachránce, který by mu dal život (Jan 4:42; 6:33, 51; 12:47; 1Ja 4:14); to jsou věci, které lze vztáhnout pouze na lidstvo a nikoli na neživé stvoření či na zvířata. To je svět, který Bůh tak miloval, že „dal svého jediného zplozeného Syna, aby žádný, kdo v něj projevuje víru, nebyl zahuben, ale měl věčný život“. (Jan 3:16, 17; srovnej 2Ko 5:19; 1Ti 1:15; 1Ja 2:2.) Tento svět lidstva tvoří pole, na němž Ježíš Kristus zasel znamenité semeno, ‚syny království‘. (Mt 13:24, 37, 38)

Když Pavel říká, že Boží „neviditelné vlastnosti jsou totiž jasně patrné od stvoření světa, protože je lze pochopit z učiněných věcí“, musel tím myslet od stvoření lidstva, protože teprve  s lidstvem se na zemi objevila mysl schopná ‚pochopit‘ prostřednictvím viditelného stvoření tyto neviditelné vlastnosti. (Ří 1:20)

Podobně i Jan 1:10 říká o Ježíšovi, že „svět [koʹsmos] začal existovat skrze něj“. Je sice pravda, že Ježíš se podílel na vytvoření všeho včetně nebes, planety Země a všech věcí na ní, ale slovo koʹsmos se zde týká především lidstva, na jehož vytvoření se Ježíš rovněž podílel. (Srovnej Jana 1:3; Kol 1:15–17; 1Mo 1:26.) Konec tohoto verše proto říká: „Ale svět [tedy svět lidstva] ho neznal.“

„Založení světa.“ Toto jasné spojení výrazu koʹsmos se světem lidstva také člověku pomáhá porozumět, co je míněno výrazem „založení světa“, o němž je zmínka v mnoha textech. Tyto texty mluví o určitých věcech, k nimž došlo „od založení světa“. Je to ‚prolití krve proroků‘ od doby Abela, ‚připravené království‘ a ‚jména zapsaná ve svitku života‘. (Lk 11:50, 51; Mt 25:34; Zj 13:8; 17:8; srovnej Mt 13:35; Heb 9:26.) Jsou to věci, které se vztahují k lidskému životu a lidské činnosti, a proto se „založení světa“ musí týkat počátku lidstva, nikoli stvoření neživých věcí či zvířat. Hebrejcům 4:3 ukazuje, že Boží stvořitelská díla byla ne započata, ale ‚dokončena od založení světa‘. Posledním Jehovovým pozemským stvořením byla zjevně Eva, a tudíž k založení světa nemohlo dojít dřív.

Řecký výraz pro „založení“ (ka·ta·bo·leʹ), jak je uvedeno pod hesly ABEL (č. 1) a ZNALOST BUDOUCÍCH VĚCÍ, STANOVENÍ NĚČEHO PŘEDEM (Mesiáš určen předem), může znamenat otěhotnění semenem při lidském početí. Ka·ta·bo·leʹ doslova znamená „vržení [semene]“ a v Hebrejcům 11:11 je přeloženo jako „otěhotnění“ (RS, NS). Zde se zjevně týká toho, že Abraham ‚vrhl‘ semeno k početí syna a Sára byla oplodněna, protože toto semeno přijala.

„Založení světa“ tudíž nemusí být chápáno tak, že znamená počátek stvoření hmotného vesmíru, stejně jako výraz „před založením světa“ (Jan 17:5, 24; Ef 1:4; 1Pe 1:20) nepoukazuje na dobu před stvořením hmotného vesmíru. Tyto výrazy se naopak vztahují k době, kdy byl ‚založen‘ lidský rod skrze první lidskou dvojici Adama a Evu, kteří mimo Eden začali plodit potomstvo, jež mohlo mít užitek z toho, že Bůh opatřil osvobození ze zděděného hříchu. (1Mo 3:20–24; 4:1, 2)

„Podívanou světu, jak andělům, tak lidem.“ Někteří znalci chápali slovo koʹsmos v 1. Korinťanům 4:9 tak, že zahrnuje jak neviditelné duchovní tvory, tak i viditelné lidské bytosti, a proto tento text přeložili: „Vždyť jsme se stali podívanou světu, jak andělům, tak lidem.“ (ČB–Hč) Jiné překlady však uvádějí: „Stali jsme se podívanou světu, andělům i lidem.“ (EP) Nebo: „Jsme divadlo tomuto světu, i andělům, i lidem.“ (KB) (Viz také ČB, Pa, Col, Pe, Ži.) V Youngově překladu zní: „Podívanou jsme se stali světu a poslům a lidem.“ Těsně předtím, v 1. Korinťanům 1:20, 21, 27, 28; 2:12; 3:19, 22, Pavel používá slovo koʹsmos ve významu světa lidí a je zřejmé, že vzápětí nato se v 1. Korinťanům 4:9, 13 od tohoto významu neodchyluje. Jestliže přijmeme překlad „jak andělům, tak lidem“, význam slova koʹsmos se jen zesílí, ale nerozšíří. Jde pouze o to, že oblast diváků se rozšiřuje mimo svět lidstva, takže zahrnuje jak ‚anděly‘, tak i ‚lidi‘.

Lidská sféra života a její struktura. To neznamená, že slovo koʹsmos zcela ztratilo svůj původní význam „řád“ nebo „uspořádání“ a stalo se pouhým synonymem lidstva. I v lidstvu je patrný určitý pořádek, protože jej tvoří rodiny, kmeny a v rámci lidstva vznikly národy a národnostní skupiny (1Ko 14:10; Zj 7:9; 14:6), v nichž jsou bohaté i chudé třídy a jiná seskupení. (Jk 2:5, 6) Jak se lidstvo rozrůstalo, během let jeho existence dostaly věci na zemi, které lidstvo obklopují a ovlivňují, určitou strukturu. Když Ježíš mluvil o člověku, který „získá celý svět, ale pozbude své duše“, zjevně tím myslel získání všeho, co může nabídnout lidská sféra života a lidská společnost jako celek. (Mt 16:26; srovnej 6:25–32.) Podobný význam mají Pavlova slova o těch, kdo „užívají světa“, o lidech v manželství, kteří jsou ‚úzkostliví o věci světa‘ (1Ko 7:31–34), a také Janova zmínka o ‚prostředcích tohoto světa k podpoře života‘. (1Ja 3:17; srovnej 1Ko 3:22.)

Slovo koʹsmos ve významu struktury, řádu nebo sféry lidského života je podobné řeckému slovu ai·onʹ. V některých případech lze tato slova zaměnit. O Démovi je například uvedeno, že Pavla opustil, protože „miloval nynější systém věcí [ai·oʹna]“; zatímco apoštol Jan varoval před ‚milováním světa [koʹsmon]‘ s jeho způsobem života, který je přitažlivý pro hříšné tělo. (2Ti 4:10; 1Ja 2:15–17) A ten, kdo je u Jana 12:31 popsán jako „panovník tohoto světa [koʹsmou]“, je ve 2. Korinťanům 4:4 označen jako „bůh tohoto systému věcí [ai·oʹnos]“.

 Apoštol Jan na konci svého evangelia říká, že kdyby všechny věci o Ježíšovi byly zaznamenány dopodrobna, ‚sám svět [tvar slova koʹsmos] by nemohl ty napsané svitky obsáhnout‘. (Jan 21:25) Jan zde nepoužil slovo ge (země) nebo oi·kou·meʹne (obydlená země), čímž by řekl, že svitky by nemohla obsáhnout planeta. Použil však slovo koʹsmos, a zjevně tím mínil lidskou společnost (s tehdy existujícími knihovnami), která nebyla schopna pojmout obsažné záznamy (napsané tehdejším stylem psaní knih), jež by tak vznikly. Srovnej také texty jako Jana 7:4; 12:19, kde je slovo koʹsmos použito podobně.

Přijít „na svět“. Když se někdo ‚narodí na tento svět‘, potom se nenarodí pouze mezi lidi, ale také přichází do určitého rámce podmínek, v nichž lidé žijí. (Jan 16:21; 1Ti 6:7) Zmínky o tom, že někdo jde nebo přichází do světa se sice mohou vztahovat na narození člověka do lidské sféry života, ale nemusí to tak být vždy. V modlitbě k Bohu Ježíš například řekl: „Právě jako ty jsi mě vyslal do světa, také já jsem je [učedníky] vyslal do světa.“ (Jan 17:18) Vyslal je do světa jako dospělé lidi, ne jako novorozence. Jan mluví o tom, že ‚do světa vyšli‘ falešní proroci a podvodníci. (1Ja 4:1; 2Ja 7)

Mnohé zmínky o tom, že Ježíš ‚přišel nebo byl vyslán na svět‘ se zjevně netýkají především jeho lidského narození, pokud se na ně vůbec vztahují. Logičtější je, že se týkají jeho vyslání mezi lidi, když od svého křtu a pomazání veřejně prováděl přidělenou službu a působil ve světě lidstva jako nositel světla. (Srovnej Jana 1:9; 3:17, 19; 6:14; 9:39; 10:36; 11:27; 12:46; 1Ja 4:9.) Ježíšovo lidské narození bylo pouze nutným prostředkem k dosažení tohoto cíle. (Jan 18:37) Tento pohled podporuje pisatel dopisu Hebrejcům, když popisuje Ježíše, jak — „když přichází do světa“ — říká slova ze Žalmu 40:6–8, a je logické, že Ježíš tato slova neříkal jako novorozené dítě. (Heb 10:5–10)

Když se Ježíšova veřejná služba mezi lidmi chýlila ke konci, Ježíš věděl, „že přišla jeho hodina, aby odešel z tohoto světa k Otci“. Jako člověk měl zemřít a být vzkříšen k životu v duchovní říši, odkud předtím přišel. (Jan 13:1; 16:28; 17:11; srovnej Jana 8:23.)

‚Základní věci světa.‘ Pavel v Galaťanům 4:1–3 ukazuje, že dítě je jako otrok v tom smyslu, že je pod dohledem jiných lidí dokud nedospěje, a potom uvádí: „Podobně i my, když jsme byli nemluvňaty, byli jsme zotročováni základními věcmi [stoi·cheiʹa], jež patří k světu.“ Pavel dále ukazuje, že Boží Syn přišel v ‚plné hranici času‘ a propustil ty, kdo se stali jeho učedníky, aby již nebyli pod Zákonem a mohli obdržet přijetí za syny. (Ga 4:4–7) Podobně v Kolosanům 2:8, 9, 20 Pavel varuje křesťany v Kolosech, aby nebyli odvedeni „prostřednictvím filozofie a prázdného podvodu podle lidské tradice, podle základních věcí [stoi·cheiʹa] světa, a ne podle Krista; protože v něm tělesně přebývá celá plnost božské podstaty“, a zdůrazňuje, že oni „spolu s Kristem zemřeli vůči základním věcem světa“.

The Pulpit Commentary (Galatians, s. 181) říká o řeckém slově stoi·cheiʹa (mn. č. od stoi·cheiʹon), které použil Pavel: „Podle základního významu ‚kůly umístěné v řadě‘, . . . byl tento výraz [stoi·cheiʹa] použit na písmena abecedy, které jsou srovnané do řad, a tudíž i na základní složky řeči; potom na základní složky všech přírodních objektů, jako jsou například čtyři ‚prvky‘ (viz 2. Pet. iii. 10, 12); a na ‚základy‘ nebo první ‚elementy‘ každé oblasti poznání. V tomto posledním významu se objevuje v Heb. v. 12.“ (C. Spence, ed., Londýn, 1885) Příbuzné sloveso stoi·cheʹo znamená „chodit řádně“. (Ga 6:16)

Pavel ve svých spisech Galaťanům a Kolosanům zjevně poukazuje ne na základní či jednotlivé složky hmotného stvoření, ale jak uvádí německý učenec Heinrich A. W. Meyer v díle Critical and Exegetical Hand-Book (1884, Galatians, s. 168), na „prvky v nekřesťanské složce lidstva“, totiž na její základní neboli prvotní principy. Pavlovy spisy ukazují, že sem patří filozofie a podvodné učení, které je založeno výlučně na lidských měřítkách, představách, na lidském uvažování a na mytologii, jimž se oddávali Řekové a další pohanské národy. (Kol 2:8) Je však jasné, že Pavel tento výraz použil rovněž na věci týkající se židovství — nejen na nebiblické židovské nauky, které vyžadovaly askezi nebo „uctívání andělů“, ale také na učení, že by mělo být povinností křesťanů, aby dodržovali mojžíšský Zákon. (Kol 2:16–18; Ga 4:4, 5, 21)

Je pravda, že mojžíšský Zákon byl božského původu. Nyní však byl naplněn v Kristu Ježíši — ve ‚skutečnosti‘, na niž stín Zákona poukazoval, a byl tudíž zastaralý. (Kol 2:13–17) Navíc svatostánek (a později chrám) byl „světský“ neboli postavený lidmi, a byl tudíž „pozemský“ (řec. ko·smi·konʹ; Heb 9:1, EP, NS), to znamená ze sféry lidí, nikoli nebeské neboli duchovní říše,  a požadavky, které se k němu vztahovaly, byly „zákonné požadavky, které se vztahují k tělu, a byly uloženy až do ustanoveného času urovnání věcí“. Kristus Ježíš vstoupil do ‚dokonalejšího stanu, ne udělaného rukama, totiž ne z tohoto stvoření‘ — vstoupil do samotných nebes. (Heb 9:8–14, 23, 24) Sám Ježíš řekl Samaritánce, že přijde doba, kdy se jako nezbytná součást pravého uctívání již nebude používat jeruzalémský chrám, ale praví ctitelé budou „uctívat Otce duchem a pravdou“. (Jan 4:21–24) Smrtí Krista Ježíše, jeho vzkříšením a vystoupením do nebe, zanikla potřeba používat věci, které byly pouhým ‚předobrazným znázorněním‘ (Heb 9:23) v lidské sféře a zobrazovaly větší věci nebeského charakteru.

Galaťané a Kolosané tudíž nyní mohli uctívat lepším způsobem založeným na Kristu Ježíši. On měl být nyní uznáván jako stanovené měřítko a úplný prostředek pro hodnocení pravdy v jakémkoli učení nebo způsobu života, měl to být On, a nikoli lidé s jejich zásadami nebo naukami, či dokonce se ‚zákonnými požadavky, které se vztahují k tělu‘, jak je nalézáme ve smlouvě Zákona. (Kol 2:9) Křesťané by neměli být jako děti, které se dobrovolně podřizují tomu, co je přirovnáno k pedagogovi nebo vychovateli, totiž mojžíšskému Zákonu (Ga 3:23–26), ale měli mít k Bohu podobný vztah jako má dospělý syn ke svému otci. Ve srovnání s křesťanským učením byl Zákon základem, byla to „abeceda náboženství“. (Critical and Exegetical Hand-Book, H. Meyer, 1885, Colossians, s. 292) Pomazaní křesťané byli zplozeni k nebeskému životu, a proto museli zemřít a být přibiti na kůl pro koʹsmos lidské sféry života, v němž platí taková nařízení jako tělesná obřízka; tito křesťané se stali „novým stvořením“. (2Ko 5:17; Kol 2:11, 12, 20–23; srovnej Ga 6:12–15; Jana 8:23.) Věděli, že Ježíšovo Království není z lidského zdroje. (Jan 18:36) Určitě se neměli obracet ke „slabým a ubohým základním věcem“ lidské sféry (Ga 4:9), jimiž by byli oklamáni, aby se vzdali „bohatství plné jistoty svého porozumění“ a ‚přesného poznání Božího posvátného tajemství, totiž Krista‘, v němž jsou skryty „všechny poklady moudrosti a poznání“. (Kol 2:1–4)

Svět odcizený Bohu. Výlučně v Písmu je slovo koʹsmos použito i na svět lidstva mimo Boží služebníky. Petr píše, že Bůh uvedl potopu „na svět bezbožných lidí“, zatímco zachoval Noema a jeho rodinu; tímto způsobem „tehdejší svět utrpěl zničení, když byl zatopen vodou“. (2Pe 2:5; 3:6) Je třeba si opět povšimnout, že se zde nejedná o zničení celé planety nebo nebeských těles ve vesmíru, ale že zničení je omezeno na lidskou sféru — v tomto případě na nespravedlivou lidskou společnost. To byl „svět“, který Noe svým věrným způsobem života odsoudil. (Heb 11:7)

Nespravedlivý svět před potopou neboli lidská společnost sice zanikl, ale nezaniklo lidstvo jako takové, protože bylo zachováno prostřednictvím Noema a jeho rodiny. Po potopě se většina lidstva znovu odchýlila od spravedlnosti a vznikla jiná ničemná lidská společnost. Stále zde však byli lidé, kteří jednali odlišně, protože lpěli na spravedlnosti. Časem Bůh označil Izraelity jako svůj vyvolený národ a vstoupil s nimi do smluvního vztahu. Izraelité se tím stali odlišnými od světa jako celku, a proto mohl Pavel v Římanům 11:12–15 použít slovo koʹsmos, „svět“, jako ekvivalent neizraelských ‚lidí z národů‘ neboli „pohanů“. (EP; KB; NS) Vysvětluje zde, že odpadnutí Izraelitů vedlo k tomu, že Bůh s nimi smluvní vztah zrušil, což otevřelo cestu pohanům, aby se smířili s Bohem a vstoupili do tohoto vztahu a měli užitek z duchovního bohatství, které z něj vyplývá. (Srovnej Ef 2:11–13.) Po potopě a v předkřesťanském období tudíž výraz „svět“ neboli koʹsmos zase znamenal celé lidstvo kromě Božích schválených služebníků a zvlášť ty, kdo nepatřili k Izraeli během doby, kdy byl s Jehovou ve smluvním vztahu. (Srovnej Heb 11:38.)

Podobným způsobem je velmi často slovo koʹsmos používáno k označení celé nekřesťanské lidské společnosti bez ohledu na rasu. To je ten svět, který nenáviděl Ježíše a jeho následovníky za to, že vydávali svědectví o nespravedlnosti ve světě, a za to, že zůstávali od světa odděleni; tento svět tím projevoval nenávist k samotnému Jehovovi Bohu a Boha nepoznal. (Jan 7:7; 15:17–25; 16:19, 20; 17:14, 25; 1Ja 3:1, 13) Nad tímto světem nespravedlivé lidské společnosti a jejími královstvími vládne Boží Protivník Satan, Ďábel; stal se vlastně „bohem“ tohoto světa. (Mt 4:8, 9; Jan 12:31; 14:30; 16:11; srovnej 2Ko 4:4.) Tento nespravedlivý svět nevytvořil Bůh; za svůj vznik vděčí Božímu hlavnímu Odpůrci, v jehož moci „celý svět leží“. (1Ja 4:4, 5; 5:18, 19) Satan se svými ‚ničemnými duchovními  silami v nebeských místech‘ působí jako neviditelní ‚světovládci [neboli kosmokrati; řec. ko·smo·kraʹto·ras]‘ nad světem odcizeným Bohu. (Ef 6:11, 12)

Těmito texty nebylo míněno prostě lidstvo, jehož součástí byli Ježíšovi učedníci, ale celá organizovaná lidská společnost mimo pravý křesťanský sbor. Jinak by křesťané museli zemřít a přestat žít v těle, aby nebyli „částí světa“. (Jan 17:6; 15:19) Křesťané sice nevyhnutně žijí uprostřed společnosti světských lidí, mezi nimiž jsou smilníci, utrhači, modláři a lidé s jinými podobnými zvyky (1Ko 5:9–13), ale křesťané se musí zachovávat čistí a neposkvrnění od světské zkaženosti a nevstupovat do přátelských vztahů s tímto světem, jestliže s ním nemají být odsouzeni. (1Ko 11:32; Jk 1:27; 4:4; 2Pe 1:4; 2:20; srovnej 1Pe 4:3–6.) Křesťané se nemohou nechat vést světskou moudrostí, jež je z Božího pohledu pošetilostí, ani nemohou ‚vdechovat‘ „ducha světa“, totiž jeho sobeckou a hříšnou podněcující sílu. (1Ko 1:21; 2:12; 3:19; 2Ko 1:12; Tit 2:12; srovnej Jana 14:16, 17; Ef 2:1, 2; 1Ja 2:15–17; viz heslo DUCH, Podněcující duševní sklon.) Svou vírou tudíž křesťané ‚vítězí nad světem‘, nad nespravedlivou lidskou společností stejně jako Boží Syn. (Jan 16:33; 1Ja 4:4; 5:4, 5) Tato nespravedlivá lidská společnost si zaslouží, aby ji Bůh zničil (1Ja 2:17) stejně jako bezbožný svět před potopou. (2Pe 3:6)

Bezbožný svět skončí; lidstvo přetrvá. Koʹsmos, za který Ježíš zemřel, musí tedy znamenat svět lidstva, který je považován za lidskou rodinu, každé lidské tělo. (Jan 3:16, 17) Ježíš se nemodlil za svět ve významu lidské společnosti odcizené Bohu, jenž je vůči Bohu skutečně nepřátelský. Modlil se pouze za ty, kdo z tohoto světa vyjdou a uvěří v Ježíše. (Jan 17:8, 9) Ježíš ukázal, že jako lidské tělo přežilo v potopě zničení bezbožné lidské společnosti neboli světa, tak lidské tělo přežije velké soužení, jež je přirovnáváno k této potopě. (Mt 24:21, 22, 36–39; srovnej Zj 7:9–17.) O „království světa“ (zjevně je tím myšleno lidstvo) je vlastně slíbeno, že se stane „královstvím našeho Pána a jeho Krista“, a ti, kdo budou s Kristem vládnout v jeho nebeském Království, mají „kralovat nad zemí“, tedy nad lidstvem, které nepatří k zaniklé bezbožné lidské společnosti, nad níž panoval Satan. (Zj 11:15; 5:9, 10)