Ve starověku se často ruce myly tak, že se na ně lila voda, to znamená, že se ruce do nádoby s vodou neponořily. Špinavá voda pak tekla do nádoby, nad kterou se ruce držely. (Srovnej 2Kr 3:11.)

Zákon předpisoval, že si kněží před tím, než začnou sloužit u oltáře nebo než vstoupí do stanu setkání, mají umýt ruce a nohy u měděné nádrže, která byla umístěna mezi svatyní a oltářem. (2Mo 30:18–21) Zákon také určoval, že v případě, že byl nalezen zabitý člověk a nepodařilo se zjistit jeho vraha, starší muži města, které leželo nejblíže k zabitému, měli vzít mladou krávu, se kterou se dosud nepracovalo a která dosud netahala pod jhem, měli ji odvést do říčního údolí s tekoucí vodou a tam jí zlomit vaz. Potom si starší muži měli nad touto mladou krávou umýt ruce a tím dát najevo, že na vraždě nenesou žádnou vinu. (5Mo 21:1–8) Podle zákona byl za nečistého považován také ten, koho se dotkl někdo, kdo měl výtok a neměl opláchnuté ruce. (3Mo 15:11)

David si přál mít ruce v mravním ohledu čisté, aby se mohl věnovat uctívání před Jehovovým oltářem. (Ža 26:6) Naproti tomu Pilát, když si před lidmi umýval ruce, se marně snažil očistit od viny krve ve spojitosti se smrtí Ježíše. Tímto způsobem nemohl uniknout odpovědnosti za Ježíšovu smrt, protože autoritu vynést rozsudek měl on, a ne pokřikující dav. (Mt 27:24)

Znalci Zákona a farizeové v prvním století n. l. považovali umývání rukou za velmi důležité a vytýkali Ježíši Kristu, že jeho učedníci přestupují tradice mužů dřívějších časů tím, že si před jídlem nemyjí ruce. Zde nešlo o obvyklé umývání rukou z hygienických důvodů, ale o formální obřad. „Farizeové a všichni Židé nejedí, dokud si neumyjí ruce až po loket.“ (Mr 7:2–5; Mt 15:2) Podle Babylónského talmudu (Sota 4b) je ten, kdo jí nemytýma rukama, roven tomu, kdo má styky s nevěstkou, a je tam řečeno, že ten, kdo bere umývání rukou na lehkou váhu, bude „vykořeněn ze světa“. (Viz heslo KOUPEL.)