Doba, po kterou někdo žije a která se obvykle počítá na roky, měsíce a dny. K popisu věku člověka se používal hebrejský idiom, který říkal, že někdo je „synem“ tolika a tolika let. O Josefovi je tedy doslova řečeno, že zemřel, když byl „synem sto deseti let“, to znamená „ve věku sto deseti let“. (1Mo 50:26) Věk může poukazovat také na zralost. Hebrejská slova sév nebo sé·vahʹ (věk; stáří) pocházejí z kořene, který znamená ‚zešedivět‘, a překládají se také jako „šediny“. (1Sa 12:2; Př 20:29) Několik hebrejských slov, jež se týkají stáří a stárnutí, je odvozeno od podstatného jména za·qanʹ, které znamená ‚vous‘. (3Mo 19:27) Řecké slovo he·li·kiʹa označuje v první řadě ‚délku života‘ nebo ‚věk‘ člověka, ale může se také vztahovat na něčí ‚tělesný růst‘ nebo velikost postavy. (Mt 6:27; Jan 9:21; Lk 2:52; Lk 19:3) V Řeckých písmech se vyskytují také slova geʹras („stáří“; Lk 1:36), pre·sbyʹtes („letitý muž“; Fm 9) a pre·sbyʹtis (‚letitá žena‘; Tit 2:3). Slova pre·sbyʹtes a pre·sbyʹtis jsou příbuzná s výrazem pre·sbyʹte·ros, který znamená „starší muž; starší“. (Viz heslo STARŠÍ MUŽ.)

Pod Zákonem byli muži ve věku dvaceti let způsobilí k vojenské službě. (4Mo 1:3) Muž, který byl od narození slepý a kterého Ježíš uzdravil, musel mít nejméně dvacet let, protože jeho rodiče řekli těm, kdo se jich dotazovali: „Zeptejte se ho. Je plnoletý [tvar slova he·li·kiʹa]. Musí mluvit sám za sebe.“ (Jan 9:21, 23) O Sáře je řečeno, že „překročila věkovou hranici“ pro rození dětí, protože jí tehdy bylo devadesát let. (Heb 11:11)

Aby někdo mohl být způsobilý ke chrámové službě, musel dosáhnout stanovené věkové hranice, a stejně tak byla věková hranice stanovena pro ukončení povinné služby. Někteří lidé se domnívají, že existuje rozpor mezi výroky ve 4. Mojžíšově 4:3, 30, 31 a 8:24–26, protože nejdříve se uvádí, že levitská služba se zahajovala ve třiceti letech, zatímco potom je uvedeno, že začínala ve věku pětadvaceti let. Pravděpodobně se však zde jedná o dvě kategorie služby. Určité rabínské zdroje předkládají názor, že v pětadvaceti letech byl Levita uveden do služby ve svatostánku, aby vykonával pouze lehčí úkoly, a potom, když dosáhl plných třiceti let, začal plnit úkoly těžší. Rabínské zdroje poukazují na to, že vyjádření ‚práce‘ a ‚namáhavá služba a služba nošení nákladů‘, o kterých se zmiňuje 4. Mojžíšova 4:3, 47, se nevyskytují ve 4. Mojžíšově 8:24, kde je uvedena věková hranice dvacet pět let. Další učenci se navíc domnívají, že ti, kdo sloužili v chrámu a bylo jim více než třicet let, plnili úkoly související s přenášením svatostánku a jeho vybavení, když se Izraelité stěhovali, zatímco ti, kdo sloužili ve věku od pětadvaceti do třiceti let, sloužili pouze tehdy, když byl svatostánek zbudován a stál v místě tábořiště. Ti, kdo se přiklánějí k názoru, že pověření vykonávat těžší úkoly se dávalo pouze mužům ve věku od třiceti let, předkládají argument, že v tomto věku má člověk větší sílu a dosahuje větší duševní zralosti a lepšího úsudku. Řecká Septuaginta uvádí věk dvacet pět let ve 4. Mojžíšově 4:3 i 8:24. Později, za dnů Davida, klesla věková hranice pro zahájení služby ve svatostánku na dvacet let, a tato služba byla časem nahrazena službou v chrámu. (1Pa 23:24–32; srovnej také Ezr 3:8.)

 Z povinné služby Levité odcházeli po dosažení padesáti let. Prohlášení ve 4. Mojžíšově 8:25, 26 ukazuje, že Levité v tomto věku mohli dobrovolně pomáhat těm, kdo byli pověřeni plněním služebních povinností, ale oni sami nedostávali žádné přímé pověření ani neměli odpovědnost takové povinnosti plnit. Někteří znalci se domnívají, že důvodem pro stanovení věkové hranice pro odchod z levitské služby nebyl pouze ohled na věk Levitů, ale také to, aby počet Levitů v tomto úřadu nebyl zbytečně vysoký. Věková hranice pro Levity se nevztahovala na áronského velekněze, protože velekněz sloužil ve svém svatém úřadu až do smrti, pokud toho byl schopen. (4Mo 35:25) Áron, první velekněz Izraele, byl vybrán pro službu, když mu bylo více než 80 let a sloužil téměř 40 let. (2Mo 7:7; 4Mo 33:39)

Řecký výraz „aion“. Slovo „věk“ se může vztahovat také na časové období v lidské historii, které buď je, anebo není ohraničené určitými daty. V některých překladech se často používá k překladu řeckého slova ai·onʹ (mn. č. ai·oʹnes). Lexikografové, kteří se zabývají řečtinou, ukazují, že význam slova ai·onʹ je „jasně určené a stanovené časové období, epocha, věk“ a také „doba života, život“ nebo „věk, generace“. Epocha neboli věk může začínat a končit, nebo může trvat věčně, a z toho vyplývá, že slovo ai·onʹ se může vztahovat na časové období, které je nekonečné, ačkoli má začátek. Ježíš tedy řekl, jak je zapsáno u Marka 3:29, že ti, kdo se rouhají proti svatému duchu, se provinili „věčným [po věky trvajícím, neustálým, nikdy nekončícím] hříchem“, neboli že jejich hřích nebude nikdy v budoucnosti zrušen. Podobné vyjádření bylo použito v souvislosti s neplodným fíkovníkem, kde slovo „nikdy“ v řečtině doslova znamená „po věk [po dobu věku]“. (Mt 21:19) Před Ježíšovým narozením anděl slíbil, že Ježíš „bude kralovat nad Jákobovým domem navždy [doslova „do věků“]“. (Lk 1:33; viz heslo NEURČITÝ ČAS.)

Avšak slovo ai·onʹ se spíše než na samotný čas může konkrétněji vztahovat také na zavedný stav věcí neboli na soudobý stav událostí či rysů, kterými se vyznačuje určité časové období, epocha nebo věk. Jak uvádí R. C. Trench ve svém díle Synonyms of the New Testament (Londýn, 1961, s. 203): „Jelikož tak označuje čas, označuje v důsledku všechno, co na světě existuje za podmínek v tom čase; . . . a dále, etičtěji vyjádřeno, průběh a postup světových událostí.“ (Viz hesla SVĚT; SYSTÉM VĚCÍ.)