[heb. kiv·šanʹ].

Žáruvzdorný prostor, v němž se působením vysoké teploty zpracovávají různé materiály. Ve starověku se ve vypalovacích pecích pálily cihly, vypalovaly se v nich hrnčířské výrobky a pálilo se v nich vápno.

Vzhledem k tomu, že výroba měděných a železných nástrojů byla známa již před potopou (1Mo 4:22), byly vypalovací pece pravděpodobně vynalezeny na počátku lidských dějin. Patrně byly používány již v době Nimroda, ačkoli o tom není žádná přímá zmínka. Když se lidé po potopě rozhodli, že v zemi Šinar vybudují město Bábel a jeho věž, prohlásili: „Pojďme, udělejme cihly a vypalme je ohněm.“ (1Mo 11:3) Rozvaliny starověkého Babylóna svědčí o tom, že pálené cihly se používaly odedávna. Takové trvanlivé cihly se u významnějších staveb používaly k obkládání zdí a k dláždění některých prostranství. V Uru (kde kdysi bydlel Abraham) byly objeveny domy, které měly dolní část postavenou z pálených cihel a druhé patro bylo z cihel sušených na slunci. Cihly sušené na slunci sice nebyly tak trvanlivé jako cihly vypalované v pecích, ale byly levné, snadno se vyráběly a pro suché podnebí byly dostačující. (Viz heslo CIHLA.)

Hrnčířské pece v Egyptě měly tvar kuželovitého komínu a mezi topeništěm, které bylo dole, a vypalovací komorou umístěnou nad ním byla perforovaná přepážka. Hrnčířské výrobky byly  do této komory dány před zapálením paliva. Správný způsob topení ve vypalovacích pecích si egyptští hrnčíři uchovávali jako výrobní tajemství, a k dosažení žádoucí kvality konečných výrobků byla nutná zkušenost a dovednost. Vzduch z topeniště stoupal průduchem nahoru, a díky tomuto tahu pronikly plameny perforovanou přepážkou, obklopily hrnčířské výrobky a pak v horní části šachty zanikly.

Šestou ránu, která postihla Egypt a jeho pyšného faraóna, připravil Jehova tím, že dal Mojžíšovi a Áronovi příkaz: „Naberte do obou rukou saze z vypalovací pece, a Mojžíš je vyhodí k nebesům před zrakem faraóna.“ Tento pokyn splnili tím, že „vzali . . . saze z vypalovací pece a postavili se před faraónem, a Mojžíš je vyhodil k nebesům, a staly se boláky s puchýři, které vyrážely na člověku a zvířeti“. (2Mo 9:8–10)

Palestinské vypalovací pece, které byly objeveny v Megiddu, měřily asi 2,5 × 3 m a měly tvar písmene U. Zděné pece tohoto typu mají topeniště umístěné v ohybu. Je zřejmé, že proud vzduchu, který do pece vnikal pod dveřmi topeniště, hnal plameny dvěma vypalovacími komorami a pak ven dvěma průduchy umístěnými v zadní části vypalovací pece.

Vápenické pece. V Palestině jsou bohatá naleziště vápence, a proto se zde používaly vápenické pece. V novější době se v té zemi takové vypalovací pece stavěly na svazích kopců, přičemž svah tvořil zadní stěnu pece. Tyto vypalovací pece se stavěly z neopracovaných kamenů, jež nebyly spojovány maltou; skuliny mezi kameny byly vyplněny hlínou, ale nahoře byl velký otevřený průduch. Když byla pec dostatečně naplněna rozdrceným vápencem, byl dole na topeništi rozdělán prudký oheň z chrastí. Silným tahem vzduchu, který dovnitř proudil otvorem ve spodní části pece, byly plameny unášeny nahoru, procházely vápencem a rozpalovaly ho, až se přeměnil ve vápno. Tento proces obvykle trval několik dnů. (Viz heslo VÁPNO.)

První přímá zpráva o vypalovací peci je v Bibli uvedena v 1. Mojžíšově 19:28. Je tam zmínka o těžkém temném dýmu z vypalovací pece a tím bylo výstižně popsáno, co viděl Abraham, když pohlédl na hořící města Sodomu a Gomoru a na celou Oblast; viděl, že „ze země vystupoval hustý dým jako hustý dým z vypalovací pece!“

Když se Izraelité shromáždili na úpatí hory Sinaj, aby ‚se setkali s pravým Bohem‘, uviděli úkazy, které vzbuzovaly bázeň; mezi jiným viděli, že se z celé hory Sinaj kouřilo, „poněvadž na ni Jehova sestoupil v ohni; a její dým stoupal jako dým z vypalovací pece, a celá hora se velmi chvěla“. (2Mo 19:18)

Podle překladu 2. Samuelovy 12:31 v Kralické bibli by se zdálo, že David vehnal zajaté Ammonity „do peci cihelné“, ale když se v hebrejském textu opraví jedno písmeno, je jeho smysl patrně ten, že je David „přiměl . . . sloužit při výrobě cihel“. (NS; EP, ppč)